krápník

14. června 2017 v 9:58 | Ich |  zbytek
"Jak ještě dlouho?"
"Jenom počkej."
"Proč, to říkáš už dva roky. Jdu, tak se tu měj."
Mladší z obou mužů se nadzvedne a pomalu odejde pryč do tmy, zatímco starší dál sedí s pohledem přilepeným ke stropu.
"Už jenom chvilku."
Po dvou hodinách se malinká boule odstávající od stropu odlepí a malá kapka vody prudce zamíří k zemi, kde se roztříští o skálu na milion malých kousků, že by ji ani vteřinové lepidlo nedalo dohromady.
Země vykoná jeden, či víc ze svých pravidelných objehů a muž stále napjatě sedí v očekávání. Chvilkami snad ani nedýchá.
Teď. Teď se trochu zavrtěl a nadzvednul se ve svém posedu. Ne, že by se začal nudit, pouze se další kapička začíná poulit a brzy se vydá na cestu gravitací.
Oběh za oběhem, kapku za kapkou osaměle sleduje postava strop jeskyně. Po tisíci letech je vidět malý krápníček. Za dalších tisíc let je už z něj skoro puberťák. Při pěti tisících letech by ho snad bylo možné považovat za dospělého.
Osamělá postava se pomalu nadzvedne s širokým úsměvem přes celý obličej. "Nádhera," poznamená si pro sebe tiše. Jeho oblečení je už téměř rozpadlé v prach a na něm tak visí pouhé cáry. Už si ani nepamatuje, jak jeho boty z kůže kdysi vypadaly. Končetiny ztuhlé v kámen dlouhým sezením odmítají poslušnost, a tak celý proces trvá hrozně dlouho.
"Hlupáku, měl jsi vydržet."
Odchází také do tmy a za ním od stropu září dokonale tvarovaný krápník.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama