Červen 2017

krápník

14. června 2017 v 9:58 | Ich |  zbytek
"Jak ještě dlouho?"
"Jenom počkej."
"Proč, to říkáš už dva roky. Jdu, tak se tu měj."
Mladší z obou mužů se nadzvedne a pomalu odejde pryč do tmy, zatímco starší dál sedí s pohledem přilepeným ke stropu.
"Už jenom chvilku."
Po dvou hodinách se malinká boule odstávající od stropu odlepí a malá kapka vody prudce zamíří k zemi, kde se roztříští o skálu na milion malých kousků, že by ji ani vteřinové lepidlo nedalo dohromady.
Země vykoná jeden, či víc ze svých pravidelných objehů a muž stále napjatě sedí v očekávání. Chvilkami snad ani nedýchá.
Teď. Teď se trochu zavrtěl a nadzvednul se ve svém posedu. Ne, že by se začal nudit, pouze se další kapička začíná poulit a brzy se vydá na cestu gravitací.
Oběh za oběhem, kapku za kapkou osaměle sleduje postava strop jeskyně. Po tisíci letech je vidět malý krápníček. Za dalších tisíc let je už z něj skoro puberťák. Při pěti tisících letech by ho snad bylo možné považovat za dospělého.
Osamělá postava se pomalu nadzvedne s širokým úsměvem přes celý obličej. "Nádhera," poznamená si pro sebe tiše. Jeho oblečení je už téměř rozpadlé v prach a na něm tak visí pouhé cáry. Už si ani nepamatuje, jak jeho boty z kůže kdysi vypadaly. Končetiny ztuhlé v kámen dlouhým sezením odmítají poslušnost, a tak celý proces trvá hrozně dlouho.
"Hlupáku, měl jsi vydržet."
Odchází také do tmy a za ním od stropu září dokonale tvarovaný krápník.