hrušeň

5. března 2017 v 1:28 | Ich |  zbytek
Když jsem na jaře zasadil na zahradu jabloň, úplně jsem na ni zapomněl. Je to asi tím, že jsem od té doby na zahradě nebyl, ale jabloň nezapomněla. Přesněji, jabloň se nezapomněla a poctivě rostla dál. Brzy se vzmohla po nedávném stěhování a vyrazily jí první kvítky po celé hlavě. Sněhově bílé, jako by šlo o melancholickou vzpomínku jara na zimu.
Jabloň rostla dál, jen se tak nenápadně vytahovala do výšky, když se nikdo nedíval. Když sprchlo, schovala se pod listí, když se nudila, povídala si se vším, co bylo zrovna okolo, ale jak už je příroda nemilosrdná, málokdy si někdo chtěl povídat s ní. Šlo tedy převážně o monology. Jeden z nich, traktát o jablkovosti by se jistě zapsal do sebraných dějin všech malvic nebýt toho, že ho slyšela jen malá myš, která pak probloudila zbytek dne v zamyšlení, aby ji večer sežrala kočka.
Tak se stalo, jednoho dne zrovna vedla jabloň svůj monolog. Povídala o tom, jak skvělé je to být hrušní. Ono člověku to tak nepřijde. Hrušeň, nebo jabloň, jaký je v tom rozdíl? Ale to je jen lidský pohled. Jedinou hrušeň, kterou znala, byla mohutná hrušeň u sousedů za plotem. Sousedovic nadšený zahrádkář kolem ní pravidelně chodil, vždy se u ní zastavil a podíval se, jestli něco ke štěstí nepotřebuje. Jak ona by chtěla být takovou hrušní.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama