Únor 2017

houby2

27. února 2017 v 18:19 | Ich |  houby
pokračování :)

Jednoho dne les přestal růst. Ne že by mu došly síly. I chutě měl dost. Zůstal stát asi na padesát metrů od jiného, hrozně sympatického lesa, se kterým by se třeba rád sblížil a třeba i jednou spojil. Jenže jejich lásce bránila kamenná cesta a všechny pokusy o sblížení se obou lesů rázně zarazili dřevorubci se sekerami.
"Tak třeba tady." Zabroukal si jednoho dne mladík, který po cestě zrovna rázoval a zamířil mezi stromy a že mu bylo horko, sundal si vestu a poodhrnul kalhoty. Očividně nevěděl, co je to borelióza a neměl z klíšťat dostatečný respekt. Ale to se dalo vypozorovat i z toho, že si po cestě utrhoval lesní ovoce a pojídal ho. Jindy zase sebral ze země houbu a na dvě kousnutí ji už polykal. Nepodíval se ani, jestli ji nepočůrala liška a jestli by nemohl dostat liščí tasemnici. Ani se moc nezabýval, jestli je houba prolezlé červy. Ani si nic neupekl, neuvařil. Barbar.
Takhle šel dál. Po cestě si pískal, když se začalo stmívat, prostě si roztáhnul deku a spal, nebo si našel poblíž suchou jeskyni. Vodu si nesl sebou a občas si vypomohl z potůčku, na který zrovna narazil. Ani ne za dva dny narazil na skřítkovo stavení. Zastavil se a rozkřiknul se na celé kolo. "Je tady někdó?" Jenže to už se skřítek schoval pod přikrývku a neodvážil se vystrčit ven ani ucho.
"Haló." Když se však nikdo neozval, začal si obhlížet budovu ze všech stran. Občas do ní opatrně strčil, a když už pod jeho zkoumavými doteky spadla druhá stěna, skřítek to dál nevydržel a houknul na něj zpátky: "Nech toho. Ničíš mi domov. Co tu chceš?" Jenže jeho pisklavý hlas muži přišel směšný a začal se smát na celé kolo. To už skřítka opravdu rozlítilo, a tak vykouknul ven. Sluší se poznamenat, že po všem tom stavění se z něj stala pořádná vazba a připomínal spíš kouli svalů, než drobounkého skřítka.

houby

25. února 2017 v 18:48 | Ich |  houby
Kdysi dávno vyrostl strom, pak si přivedl kamaráda, a jak už tam byli tři, šlo všechno hladce. Všeho všudy tady byl po pár staletích najednou malý lesík a po docela dlouhé době to už byl pořádný les. A jednoho dne i do tohoto lesa, jako očividně do každého pořádného lesa, přivandroval skřítek.
Ne jen tak obyčejný skřítek, ale pořádný silák. Protože si musel celou cestu táhnout svůj ohromný poklad na zádech, a tak se po cestě dost namakal.
"Ufff." Zachrastilo v ohromném pytli, když ho hodil na zem a začal si okolo něj budovat obydlí, protože skřítkův domov není tam, kde se mu líbí, ale tam, kde má svůj poklad. Zahrabal tedy pytel pod vrstvu hlíny a vznikl tak malý kopeček.
Pak kolem začal stavět stěny z hlíny, suché trávy a dřeva. Nakonec umístil nejrovnější větev, kterou našel, na vrcholek kopečku a s pomocí plachty a dřevěných trámků se pokusil zbudovat střechu, ale moc mu to nešlo. Dvakrát mu spadla a jednou dokonce jemu na hlavu. A když už byl se svým výtvorem spokojen, pořád mu skrze střechu foukalo.
Ono se může zdát, že pak bydlel ve staré, rozpadající se barabizně, ale to by to nebyl skřítek. Ti musí pořád něco kutit, a tak se u něj pytel s renovacemi a úpravami roztrhnul. Ob den něco na svém bytečku upravoval, ob měsíc k němu přistavěl další místnost, a protože se skřítci dožívají mnoha a mnoha let, brzo stála uprostřed lesa monumentální stavba o velikosti fotbalového hřiště.
Celé to byla značně groteskní stavba, budovatelský um byl zcela improvizovaný, a tak se stalo, že zatímco přistavoval budovy na okraj, většina místností uprostřed už byla spadená a když dům dosáhl jistého poloměru, přestal s opravami stíhat. Nakonec tak bydlel v prstencovém domě okolo kopečku, pod kterým ležel jeho poklad.

zombie5

21. února 2017 v 7:39 | Ich |  zombie
pokračování :)

Poslední kategorií jsou vzteklouni. Jenom se vykutálí z hrobu, už mají špatnou náladu a kazí ji všem okolo. Ne, že by nebyli rádi na živu. Prostě je tíží jejich minulé životy. Moc dobře ví, že zemřeli a ještě lépe ví proč. Často se jedná o lidi, kteří vlastně umřít ani nechtěli. Oběti zločinu, nešťastných náhod, nečekaných uklouznutí. Někteří lidé odejdou ze života v klidu a srovnaní, jenže oni na to často ani neměli čas, nebo chuť.
Ani se neznáme pět minut a už po mě požadují, abych zašel na policii a udal jejich vraha. To v tom lepším případě. V horším případě chtějí, abych je pomstil. Ale úplně nejhorší případ je, když si usmyslí pomstít se sami. To jsou pak k nevydržení. Když jim to nedovolím, tak mě nenávidí a touží zabít i mě. No a když jim to dovolím? Já je přece neoživuju, aby se mohli pomstít. Mám pro ně práci.
Taková pomsta může zabrat den, dva, týden, někdy i věčnost. Když se jedna padesát let stará mrtvola dozvěděla, že její vrah je již mrtvý, tak se rozhodla pomstít na jeho rodině. Nejen na jeho dětech, synovcích a neteřích. Strávila dva dny hledáním na internetu a vytvořila si seznam sto šedesáti sedmi lití, které musí zabít a kteří byli s vrahem nějak spojeni. Já blbec nedával dost dobře pozor, a když mi utekla, půl roku se snažila vykonávat svou pomstu. Zabila sedm lidí a vrátila se s dvojnásobně dlouhým seznamem. Taková pomsta může být i nekonečná.
Jsou to hrozní sobci. Myslí jen na sebe a neohlíží se na to, jakou s nimi mám práci. Tyhle typy úplně nesnáším, proto jsem doteď nenašel řešení, co s nimi dělat. Zatím jim vždy zlomyslně zaliju nohy do betonu a nechám je koupat se u mě v jezírku na zahradě, ale začíná tam být docela těsno.
Prakticky všechny zombí, které potkáte, můžete zařadit do jedné z těchto kategorií. Tak hodně zdaru s oživováním.

zombie4

19. února 2017 v 14:01 | Ich |  zombie
pokračování :)

Druhou kategorií jsou nevěřící Tomáši. Zombie, která se probudí jako nevěřící Tomáš, prostě nechce uvěřit, že umřela. Vstát z mrtvých je vědecky nemožné a tedy to nemůže být pravda. Na hřbitově jsou čirou náhodou a jak se sem dostali, si jenom nepamatují. Patrně upadli při návštěvě hrobu jejich nešťastně zesnulého příbuzného a udeřili se do hlavy, zřejmě se tedy jenom potřebují dostat do nemocnice a vše bude v pořádku. Jak ti mě rozčilují.
Nic na ně neplatí. Vysvětlování nefunguje, protože jakékoliv vysvětlení odporuje jejich logice. Příkazy na ně mají pramalý efekt, protože jsou svobodí a ve svobodné zemi, někdy mě dokonce ignorují kompletně. Zacpou si uši, a pak dokola opakují dětinsky nenene, aby ani náhodou neslyšel, co říkám.
Některé v tom jdou ještě dál. Prostě odejdou a nezastaví se ani za nic. Když si před ně stoupnu, tak mě prostě obejdou. Když se je snažím chytit. Tak začnou utíkat a volat policii, že jsou přepadeni. Zkoušel jsem je spoutat kouzlem, ale k čemu mi je žok hlouposti, který mi vyčítá, že jsem ho zdrogoval, a proto se nemůže hýbat? Práci žádnou neodvede a jen čeká na okamžik, kdy ho uvolním a on bude moct utéct.
Kdysi jsem je zkoušel nutit do práce bolestí. Celé dva měsíce jsem zkoumal asijské kletby a prokletí duše. Dokonce jsem už měl první úspěchy a dostavovaly se výsledky, když v tom se mi ozvala liga na ochranu zombí, že prý jsem nehumání a měl bych se stydět. Málem mě vyškrtli z klubu. Musel jsem slíbit, že už nic podobného neudělám. Hrozná otrava tyhle odbory.
Ale nakonec to nebyla až tak marná práce. Celý problém jsem vyřešil rafinovanou kletbou, která dotyčné zombí pozmění vzpomínky. Pokládají mě pak za jejich milovaného strýčka, pro kterého by udělali cokoliv na světě. Lize toto řešení nevadí a já se mám taky jako v bavlnce, když se snaží vyplnit každé mé přání.
Jen jednou jsem to trochu přehnal. Byla to holka v pubertě, která umřela při autonehodě. I o půlnoci mě budila, jestli něco nepotřebuju. V zimě mi tvrdila, že mě nejlépe zahřeje, když vedle mne bude spát nahá a snažila se ke mně tisknout své mrtvolně chladné tělo a když mě uviděla s mojí přítelkyní, ztropila scénu, až se se mnou přítelkyně rozešla. To mě poučilo, že musím dávat pozor na to, jak moc jim vzpomínky měním.

zombie3

17. února 2017 v 14:09 | Ich |  zombie
pokračování :)

Teď už by vás asi zajímalo, co je to ta hysterická bába a jak se liší od zmateného dědy. Jeden z prvních rozdílů, který na nich můžeme vypozorovat, je hlasitost, kterou mluví. Smysl nedávají ani jeden, ale hysterická bába u toho navíc vříská, křičí a brečí. V nejhorších případech vaše bubínky projdou těžkou životní zkouškou, ale to jsou spíš ojedinělé případy.
Dalším rozdíl poznají pozorní posluchači. Pokud máte už dost zkušeností, tak zjistíte, že hysterická bába dává o trošku více smyslu, než děda. Některé se patrně po probuzení snaží také dohnat všechen čas, který musely být potichu, a tak je jejich povídání propleteno vším, co kdy o kom slyšeli a co se o kom povídá. Jiné mají prostě jen strach, je jim zima, mají prázdný žaludek a jsou uprostřed noci na hřibově. Co kdyby se kolem potuloval úchyl?
Ale nejtraumatičtější zážitek je to samozřejmě vždy pro mě. Copak já jsem na tohle všechno zvědavý? Nějaká Mařena, co je pěkná rajda a jde za každým, když jí dá husu, mi může být ukradená. Mám já čas je až do rána utěšovat a říkat jim, že je vše v pořádku a nemusí se bát? Nechci a nemám.
Na druhou stranu musím uznat, že když se konečně uklidní, jsou mnohem pohotovější, dokážou poslouchat příkazy a chápou, co jim vlastně říkám. Mají jen výbušnější povahu, než na co jsem zvědavý. Na všechno reagují podrážděně, nadávají, kritizují a nic se jim nelíbí. Takže je nejlepší dát jim úkol, u kterého jsou daleko ode všech nebo alespoň ode mne. Jedinou nevýhodou je, že taková bába nesnáší samotu. Když ji nemá kdo poslouchat, tak trpí a mají tendenci páchat sebevraždu.
No a řešení na celý jejich problém? Jak už jsem zmínil, je třeba je spárovat. V kombinaci se zmateným dědou směřuje všechnu svou kritiku na něj a uklidní se. Je také pak všeobecně spokojenější a odvádějí společně dobrou práci.

zombie2

15. února 2017 v 14:47 | Ich |  zombie
pokračování :)

Zmatený děda je zombií, která se hned po probuzení nedokáže rozkoukat na svět. Někdy proto, že umřela v minulém století a prostě jí to myslím konzervativněji a pomaleji, jindy zase proto, že jí nic z toho nedává smysl. Pro něj to smrtí prostě skončilo a tečka. Všechno co dřív uměl, zahodil k nepotřebě v okamžik pohřbu a najednou neví, kde je vpravo a kde vlevo, jak se vlastně jmenuje, nebo co je to souvislé mluva. Zpravidla se nezmůžou na nic jiného než na zmatené blekotání a hrozně dlouho jim trvá, než se ze všeho vzpamatují. Někdy třeba i den, nebo dva.
Co je na tom špatného? Myslíte si vy. Vždyť umřel a najednou oživnul, má právo na akademickou čtvrthodinku, aby si srovnal myšlenky. No jo, ale já s ním přece nemůžu čekat dva dny na hřbitově, než se vzpamatuje. Vždyť by si pro mě dojela policie.
Ze začátku jsem zkoušel jednu ráznou, vzpamatovávací facku s nevalným úspěchem. Občas to pomohlo, ale jednou jsem se neudržel a tu hlavu jsem mu přímo urazil. Řeknu vám, kdybych mohl podstrčit jeho příbuzným někoho jiného, určitě to udělám. Oživovat mrtvolu není problém, ale oživovat ji podruhé. To už je teda piplačka.
A když se konečně vzpamatují, tak to s nimi taky není žádná sláva. Pošlete je zorat někomu pole a ony zabloudí v blízkém lesíku, který má všeho všudy dvacet stromů. Nebo jim přikážete někoho zabít, a pak ho najdete, jak spolu s obětí popíjí kávu v kavárně. A to se mi nestalo jen jednou, ale už dvakrát.
No a teď by vás zajímalo, jak jsem celý problém vyřešil, že? Budete uchvácení mou genialitou, protože jsem přišel na to, že zmatený děda nedokáže pořádně pracovat sám. Je nutné ho s někým spárovat, ale ne jen tak s někým. Dva zmatení dědové spolu jsou to nejhorší, co vás může napadnout, ale když ho spárujete s hysterickou bábou, tak najednou dosáhnete ohromných výsledků. Myslí a reaguje, rychle a efektivně udělá vše, co jste po něm chtěli, ale jen vám občas připomene, že jste mu znovu udělal ze života peklo.

zombie

13. února 2017 v 4:31 | Ich |  zombie
Jsou jen tři druhy zombie a všechny jsou pěkně otravné. Věřte mi, znám je. Člověk by si řekl, co na tom je? Oživlá mrtvola, které sem tam čouhá zlomená kost zpod kůže, z lebky jí občas vyčuhují zoufale malé zbytky mozku a hnijící červy prolezlé kusy masa se jí chlípně pohupují po těle. Tak to ale vůbec není. Proč by taky.
Vždyˇzombie musí někdo oživit. Myslíte si snad, že jsem nějaký zvrhlík? Kdybych uviděl takovou napůl uhnitou zombí, pravděpodobně bych zvracel ještě dodnes. Vážně, mám dost slabý žaludek. Ale naštěstí od té doby, co nekoukám na horory, nic podobného vidět nemusím.
Vždyť magie dokáže přivést duši zemřelého z mrtvých. Opravit jeho tělesnou schránku je jen prkotina. No a kdyby bylo tělo moc poškozené? To je pravda, pak by mohl být rituál nesmírně náročný, ale proč oživovat jen zombií? Co třeba milého kostlivce, nebo připoutat duši zemřelého k předmětu. Třeba k panence, k plyšákovi, nebo k hrnku na kafe.
Myslíte si, že jsme snad zvrhlíci, kteří si ujíždějí na mrtvolách? To vůbec ne. Náhodou jsme velmi milí a praktičtí lidé, takže bychom si určitě nepřidělávali zbytečnou práci.
Problém zombií je někde úplně jinde. Jako i v životě nejde o to, jak vypadají zvenčí, ale jací jsou uvnitř. Jsou jen tři druhy zombií.
První s láskou říkám zmatený děda. Tyto zombí nejsou výsadou jen mužů, mají i svou ženskou protiváhu. Těm však říkám hysterická bába, ale přitom je stále řadím do stejné kategorie. Bohužel se muži a ženy v této kategorii nechovají stejně, obě pohlaví jsou však stejně otravné. Dokonce jsem o této kategorii publikoval článek v minulém čísle našeho věstníku: Rakvička. Můžete si ho najít.

Chci uvěřit5

9. února 2017 v 1:37 | Ich |  Chci uvěřit
pokračování :)

"Karta se obrátila, co?" Vyslýchá tentokrát Mulder sliz, který je uzavřený do místnosti z plexiskla a jen mikrofon je propojuje, protože se sliz už dvakrát pokusil utéct skrze škvíry na mluvení.
"Chci právníka. Mám svoje práva." Dožaduje se důrazně sliz, který už nedostal dva dny najíst. "Tohle je mučení a porušujete tím ústavu."
"Ústava se na tebe nevztahuje, takže nám řekni, co jste v té továrně vyráběly. Jinak si spolu užijeme spoustu zábavy." Chechtá se záhadně Mulder, když mu zacuká v obvázané ruce.
"Hračky. Jste snad slepí? Zničili jste celou továrnu a ani nevíte, co jsme v ní vyráběli." Začne se sliz hystericky smát.
"Nelži. Co jste v ní vyráběli."
"Mám právo na právníka. Mám právo na právníka. Právníka"
"Právníci jsou jen pro lidi. Ale na tebe sere pes, tak už mi řekni, co jste tam vyráběli!" Snaží se Mulder překřičet vzlykající sliz.
"Ani nevěděli, co tam vyrábíme."
"Mluv!"
"Nevěděli. Nevěděli. Jenom hračky."
"Pojď ven, něco ti musím ukázat." Vykoukne zpoza dveří Scullyová.
Na chodbě je ticho. Hučí tu jen klimatizace vhánějící čerstvý vzduch do podzemního bunkru, ve kterém se zrovna nacházejí.
"Odebrali jsme při zásahu několik hraček a poslali je na rozbor. Už došly výsledky." Drží v ruce vědecky vypadající složku Scullyová.
"Našlo se něco?"
"Na některých hračkách se našly výrazné stopy olova."
"Takže se nás pokoušeli otrávit?"
"Olovo u dětí způsobuje demenci. Pravděpodobně chtěli rozložit naši společnost v další generaci a usnadnit si tak následné ovládnutí světa."
"Tak to asi bude." Pokývá Mulder vědoucně hlavou a s odporem se zadívá na dveře, ze kterých zrovna vyšel. "Jsou to ale prohnaní bastardi."
Na druhé straně dál bojuje zelený sliz se svým záchvatem hysterie a pláče. "Jenom hračky. Jenom hračky...." Opakuje přitom pořád dokola.

Týden před Vánoci pak musí několik tržnic zavřít předčasně. I když zákazníci stále přicházejí, nemají co prodávat. Už několik týdnů jim nedorazila nová zásilka s hračkami a oni mají vyprodáno.

Chci uvěřit4

7. února 2017 v 8:01 | Ich |  Chci uvěřit
pokračování :)

Sedm vrtulníků přelétá nad zasněženou krajinou. Zakuklenci vystrkují hlavy ze dveří po obou stranách a občas si nervózně zkontrolují zbraň, poupraví výstroj, která je stejně tlačí snad všude, nebo se na chvilku zaposlouchají do proudu slov, který se jim řine ze sluchátek.
"....v šedesátém druhém nedaleko havarovala loď a našly se zbytky žáruvzdorného pláště. Podle nálezů by se mohlo jednat o Sekuláry, nebo o Primáry sedm. Také zde kmen indiánů z oblasti padesát kilometrů jižněji uctíval božstva vody, pak by to mohli být..."
Dlouhý výčet možností pokračuje dál. Neexistuje však způsob, jak by se mohli připravit na všechno, a tak nezbývá než počkat, co uvidí a reagovat podle toho. Tato nejistota všechny ubíjí. Co když narazí na něco nového? Na něco s čím se nebudou umět vypořádat.
"Čas T mínus třicet sekund. Dvacet osm. Dvacet sedm...." Začne odpočítávání do boje. Na nule se spustí lana k zemi a ještě než se všichni slaní, už probíhá přestřelka mezi komandem a strážci objektu.
"Vpravo, vpravo." Křičí někde seržant. "Mají brnění, použijte průrazné střely." Hučí zase z mikrofonu. Celkovému zmatku navíc nepomůže výbuch granátu, který odhodí dřevěnou strážnici i dva hlídače, která se za ní kryjí.
Nakonec však padne povel: "Vpřed, cesta je volná," a dvě komanda se proderou k hlavnímu vstupu, zatímco třetí obchází budovu. Dávka z vrtulníku uzemní veškerý odpor na střeše, ale za cenu hořícího vrtulníku, který se ve spirálce zřítí k zemi.
"Vy dva, dojděte pro agenta Muldera. Ty hlídej dveře, a´t nás nic nepřekvapí se zadu, ty..." Rozdává okamžitě rozkazy seržant, zatímco úderný oddíl čistí chodby vepředu.
Jenže továrna je plná zaměstnanců. Ne vojáků. Jak by se mihli zmoct na odpor. Ti co jsou chránění obleky, mají aspoň šanci se o odpor pokusit. Obyčejné slizy se jen rozprsknou pod tříštivým střelivem a zmáčí stěny kolem dokola. Celá akce tak netrvá ani hodinu a už dva zakuklenci odvádějí Muldera, kterému se nohy podlamují, a tak ho musí podpírat.
"Díky, Scullyová." Čeká ho venku před vchodem jeho parťačka.

Chci uvěřit3

5. února 2017 v 2:39 | Ich |  Chci uvěřit
pokračování :)

"Blíp." Drží hrozivě zelený sliz v robotickém obleku kýbl s vodou, který právě vychrstl na muže přivázaného k židli.
"Co tu chceš?" Stojí vedle něj menší, důležitě vypadající sliz, který se očividně naučil lidskou řeč. "Po čem tu čmucháš? Jsi od konkurence?" Jenže jeho otázky padají na neúrodnou půdu. Mulder je stále v limbu.
"Blulup." Zazní další povel a z roboobleku mohutného slizu vyletí elektrický. Tělo přivázané k židli se propne záškuby svalů a Mulder se konečně probudí.
"Proč jsi tady?" Spustí znovu kolo výslechů. "Jak ses sem dostal?"
"Nic vám neřeknu." Vyčerpaný hlas není skoro slyšet.
"Blorpu?"
"Blorp."
Tentokrát se robotická končetina vytasí s malým plamínkem a začne s ním Muldera lechtat na odhaleném předloktí. Rukáv jeho košile značky Asante je utržený a na košily jsou černé šmouhy. Barbaři. Bleskne Mulderovi hlavou.
"Přišel jsi od Pompa? Přišel jsi nám zničit vánoční zásilky? Podívej se, co jsi provedl." Strčí Mulderovi pod nos mokrého plyšáka, z kterého odkapává barva na podlahu. "Čuchni si." Je celý cítit kouřem. "Celá várka do Británie je zničená a několik mašin v sekci barbie je poškozených a čekají na opravu. Jak teď dodáme dost panenek na trh? No?"
"Nic ti neřeknu, zrůdo." Drží se i přes bolest Mulder hrdě. Odhodlání vydržet mu z očí skoro až vytéká. "Ztrácíš se mnou čas."
"Blorpu?"
"Blorp!"
Tentokrát je mučení mnohem kreativnější. S precizností léty prověřeného chirurga zaráží robotická paže Mulderovi pod nehty malé jehly. Chudák. Bojuj! Vydrž. Nedá se tento výjev komentovat jinak.
"Víš, kolik přesčasů jsme museli za prosinec odpracovat? Svou ženu už jsem dva týdny neviděl." Začíná se zlostí doslova nadouvat výřečnější ze slizů. "Ale ty si to pěkně schytáš. Jen počkej, až se moje žena dozví, že letos nebudou vánoční prémie, protože si nám zničil celou zásilku. Jenom počkej."
S těmito slovy opustí místnost a zanechají Muldera zmateného o samotě. Jaká žena? Co to pořád říkají? Že by se nesnažili ovládnout planetu?

Chci uvěřit2

3. února 2017 v 0:11 | Ich |  Chci uvěřit
pokračování :)

Když se Mulder přesvědčí, že je opravdu pryč a nehrozí mu nic víc, než že bude odhalen lelkujícími zaměstnanci továrny, dal se do opatrného otvírání beden. Jejich obsah ho šokuje a začne se v pootevřené bedně rychle přehrabovat. Nenajde však nic jiného, než akční figurky zabalené do plastového obalu. Spiderman, batman, superman, ironman,...
V druhé bedně jsou panenky barbie. Třetí je nacpaná k prasknutí plyšovými medvídky, až se ji Mulderovi ani nepodaří znovu zavřít. Sedm beden a všechny jsou nacpané hračkami pro děti. Ještě k tomu dost nekvalitními.
Že by hračky obsahovaly nervový plyn, který by se na povel uvolnil, a mimozemšťanům by se podařilo ovládnout planetu? Nebo se snad tajemství skrývá v bednách? Jedná se snad o způsob, jak dostat mikročipy navádějící rakety ze vzdálených galaxií po celé planetě, aby prošly bezpečně hraniční kontrolou? Jedno je jisté. Na zákeřnost jejich plánu jsou jistě pozemské mozky krátké.
"Blip blop blum blum blurpi blur." Přijde zase předák. "Rbum blblum."
"Jakto, že zásilka do Británie ještě není naložená." Překládá ihned chytré sluchátko. "Dejte se do toho."
Poté se odněkud vynoří dva vysokozdvižné vozíky se zeleným slizem tahajícím za páčky na korbě a začnou nabírat bedny okolo zdi.
Průšvih. Pomyslí si Mulder, protože mu stále půlka těla vyčuhuje a je jen otázkou času, kdy někdo spustí poplach. Nejlepší obranou je však stále ještě útok, a tak z jeho ruky vyletí malý kovový válec a začne všude kolem číšit dusivý oblak dýmu.
Bang bang. Zkusí ještě nazdařbůh párkrát vystřelit, aby způsobil ještě větší zmatek, a už zadržujíc kašel bere schody po dvou. Aby nebylo všeho dost, protipožární systém u stropu začne houkat a začne vystřikovat všude ledově chladnou vodu.
V prvním patře se už sbíhá několik slizů, a tak na ně začne ihned pálit zpoza pultu. Z prvního zelenáče se rozprsknou kusy po podlaze, druhého proud kulek přepůlí vedví a zbytek se rychle ukryje, kam jen to jde. Cesta dál je volná.
Když už vybíhá schody ke dveřím u stropu vedoucím ven, podjede se mu noha na mokrém kovu a on se div nezabije pádem dolů. Nakonec se mu podaří zachytit zábradlí, ale to už na příkrých schodech ujíždí dolů zpátky do druhého patra.

Chci uvěřit

1. února 2017 v 1:13 | Ich |  Chci uvěřit
Malý proužek kovu nepatrně pozajede do klíčové dírky, a pak sebou otáčí. Chvilku vpravo, pak zase vlevo, jen tak jemně. Alarm na dveřích je velmi citlivý, a tak se ruka držící šperhák nemůže třást ani z nervozity ani z chladu, který v noci padajícího sněhu ovládá kraj.
Cvak. A dveře nenápadně vpadnou do zdi, načež je ruka v kožené rukavici poposune na stranu a odhalí malou škvíru dovnitř.
"Jsem tam."
"Dej na sebe pozor Muldere."
"Neboj, Scullyová. Kdybych se neozval, tak pro mě pošli záchranný tým."
Zpoza dveří se nabízí výhled na tovární halu. Zelení, želé připomínající mužíčci prochází mezi řadami hučících strojů, zatímco jiní nateklí do robotických exoskeletů přenášejí velké kovové bloky z místa na místo, nebo nalévají doruda rozpálenou tekutinu do forem.
"Vypadá to jako továrna. Pokusím se zjistit, co tu vyrábějí."
Poté se postava v tmavém, splývavém oblečení vplíží na kovovou terasu, která shlíží vysoko nad halou skoro až u stropu.
"Píp. Senzor číslo sedm zachytil pohyb," ozve se mechanický hlas ze sluchátka.
Stráže se daly očividně do další obchůzky, a tak se ruka v rukavici pokusí uhladit sníh okolo dveří a ty pak zapadnou zpět na své místo. Není nutné přitahovat zbytečnou pozornost. Další senzor se pak ještě pro jistotu umístí nenápadně na horní rám dveří, aby ani myš omylem neproklouznula bez povšimnutí.
Skvík skřík kvík kník. Pobízí zelený sliz s důležitě vypadajícími deskami ostatní.
"Dělejte, už teď jsme pozadu s plánem," ozve se opět mechanický hlas ze sluchátka.
"Co to tu provádíte?" Dumá Mulder, zatímco se snaží našlapovat co nejtišeji po schodech dolů.
Když už je skoro na úrovni haly, vyleze na bedny, které jsou naskládány v komíncích u zdi a poodsune je tak, aby za nimi byl co nejméně vidět.
Kří skvíří ří. Projde důležitě vypadající sliz okolo, a pak zamíří po schodech do prvního patra.
"Přesčasy a basta." Překládají sluchátka automaticky.