Leden 2017

Titanic3

28. ledna 2017 v 0:11 | Ich |  Titanic
pokračování :)

Zábradlí na přídi se najednou chytí ruka a již ne plavec, říkejme mu Xu, se vyhoupne na palubu. Ocelové lano, které má stále přichycené okolo hrudníku, visí přes zábradlí dolů, ale po pár metrech je utržené. Ani síla smotaných ocelových prutů nevydržela náraz a lano sevřené mezi loď a ledovec se přetrhlo.
Křik a pobíhající lidé se hemží po palubě. V tom se k nim přidají bolestivé nářky a prosby o pomoc. Xu přebíhá palubu a jako bůh smrti kolem sebe točí ocelovými zbytky provazu, které kosí hlavy i těla vlevo, vpravo. Když si dostatečně vybije svůj vztek, začne se šplhat po prvním z komín připomínajících útvarů. Hladká, zaoblená, ocelová stěna neskýtá moc úchytů, proto zaráží své dlaně přímo do stěny a odráží se silnými přískoky vzhůru.
"Bůh nás ochraňuj", začne se modlit kapitán, když se mu podaří prorazit sklo až na můstek.
Podpalubí se už mezitím plní vodou a paluba se plní dalšími a dalšími lidmi. K čemu však to, když se jim tu naskýtá jen všudypřítomný zápach krve a pohled na záchranné čluny, které již všechny stihl někdo oběhnout a nadělat do nich díry.
"Tak co mi řekneš teď, nicko?" Naklání se Xu nad kapitánem, kterému chybí všechny končetiny a pomalu z něj vytéká život.
"Shoříš v pekle. Oni si tě najdou." Vyplivne ze sebe ještě a pak vydechne naposledy. Teď už na můstku nikdo živý z posádky nezůstává.
"Ne dřív, než ty."
Xu je již opět ve vodě. Pomalu kope vodu a zvolna usrkává víno ze sklenice, kterou se mu mezitím podařilo někde získat. Užívá si výhled na potápějící se loď. Její záď se pomalu nadzvedne z vody až je jí vidět kormidlo a místo, kam se měly podle původního plánu umístit lodní šrouby. Později se Loď přelomí na dvě poloviny a nakonec celá zmizí pod hladinou.
Ráno zůstává na hladině jediná postava, která se stále ještě raduje jako malé dítě, ale nakonec i on odplave pryč.

Titanic2

26. ledna 2017 v 0:41 | Ich |  Titanic
pokračování :)

Obloha se zvolna zatáhne a kolem dokola se zešeří. Hvězdy jsou nad oceánem přímo nádherná a průzračná obloha přímo vybízí, aby se člověk natáhnul a jednu si zkusil z oblohy utrhnout. V tom se směr lodi prudce změní, až to se všemi na palubě prudce škubne. Lidé v tanečním sále, kteří se právě sešly k večernímu plesu, popadají jeden přes druhého. Zatímco s chudšími pasažéry v podpalubí to skoro ani nehne, jak byli už předtím namačkaní hlava na hlavě.
"Kapitáne, něco se děje." Přiběhne do jeho kajuty vyděšený plavčík a kapitán div nespadne z postele. "Najednou jsme změnili směr."
"Tak použijte šoky." Rozkašle se silným kuřáckým chraplákem stále ještě docela zmatený kapitán.
"Už jsme je zkusili, ale nezabírají."
"Dobře, hned jsem na můstku." Popadne kapitánskou čepici, kalhoty a boty a už je skoro ve dveřích. "Tak na co čekáš, pohni se." Houkne ještě na plavčíka, který je zaskočen jeho pohotovostí.
Lodí najednou zatřese mohutný náraz. Tentokrát ještě silnější, než byl ten první a všichni, kdo se již stihli vzpamatovat a postavit skončí znovu na zemi. Tentokrát i hrnce v kuchyni, které jsou připevněny k plotýnce, vyletí z úchytů a vylijí celý svůj obsah na kuchaře indického původu. To právě loď narazila svým bokem do mohutného ledovce a ten jí rozpáral zhruba devadesát metrů dlouhou díru na přídi. Množství vody hrnoucí se najednou do lodi snad ani slovy popsat nejde.
"Zavřete vodotěsné přepážky." Křičí zrovna někdo na můstku, když přiběhne kapitán, kterému krev stéká po čele, jak upadl.

Titanic

24. ledna 2017 v 0:38 | Ich |  Titanic
Mocné záběry postrkují muže vpřed. Obnažená ramena se chvílemi povynoří z vody a pak se do ní zase ztratí. Silné paže ho kraulem postrkují vpřed a vpřed. Už by byl na druhé straně, jen kdyby ho nic nezpomalovalo. Ocelová lana, která má obtočená kolem dokola, mu příšerně svírají hrudník. Kolos, který je k nim připevněn na druhém konci rozráží vodu asi padesát metrů za ním a zvedá dvoumetrové vlny.
"Přidejte!" Zavelí kapitán na můstku, který je upevněn v první ze čtyř věží zvedajících se vysoko nad palubu parníku.
"Ano, pane."
Silný elektrický výboj se přesune izolovaným drátem až do těla plavce, který se pojednou začne topit a v šoku bojovat o život. Když už je metr pod hladinou, tak se konečně vzpamatuje a začne opět zabírat. Tentokrát však viditelně rychlejším tempem.
Před třemi dny opustila loď přístav Quuenstown a od té doby je plavec v jednom záběru. Zbytky jídla, které ještě měl, se už zvládly rozmočit a odplavat do hlubin Atlantického oceánu. Nádoba s čajem už prosákla a nabrala slanou mořskou vodu. Včera.
"Za tohle se vám pomstím." Mumlá si občas, ale už dvakrát mu při tom natekla do pusy voda, takže už si dává pozor.
Luxusní parník přepravuje pasažéry přes oceán. Po palubě číšníci roznáší jemné drinky a chlebíčky k zakousnutí.
"Odchylujeme se z kurzu."
"Jste si jistý, kapitáne? Na kompasu se nic neukazuje." Kontroluje všechny budíky a hejblátky posádka na můstku.
"Cítím to v kostech, ale není to výrazný odklon. Dejte si na to pozor."
"A není to jen náhoda, pane? Že by ho proud vychýlil z kurzu."
"Jeho by mořský proud jen tak nevychýlil. Jeho ne."
Muž v oceánu je najednou v mnohem lepší náladě. Dokonce je mu na obličeji vidět nepatrný úsměv. Ale to už je hodně. Ani jeho máma ho neviděla nikdy se z plných plic smát.

Radka9

20. ledna 2017 v 21:42 | Ich |  Radka
pokračování :)

Možná bych si měla lehnout někam jinam. Celá neochotná nakonec Radka vstane a vydá se hledat jiné místo na spaní. Nakonec se tak uvelebí na půdě starého domu, kam dírou ve střeše nejen lezou občas kočky, ale i zatéká.
Jak se to jenom všechno událo? Začne si tiše před spaním rekapitulovat události celého minulého týdne. Ještě před týdnem nebyla ani dospělá a teď už se opila mlékem, rozhádala se s kamarády, jedla jídlo z popelnice a sedm dní v kuse nespala doma. Tiše leží a neví, co má dělat.
Před týdnem za ní přijel Adam na návštěvu. Podívat se, jak se jí daří a zavzpomínat na kotěcí léta, které strávili spolu, než si je poodváželi lidé po všech čertech.
"Jdeme se projít?"
"Jo. Jako za starých časů?"
"Máš babu." Vyskočí najednou Radka jako čertík z krabičky a praští Adama, načež se dá do prudkého sprintu.
"Uvidíš, že už mi nebudeš moct říkat šneku." Rozběhne se za ní se smíchem druhý kocour.
A tak uhání. Občas má babu Adam, občas Radka a občas se spolu hádají, kdo ji vlastně má. Za zvuků smíchu a křiku tak doběhnou až na druhou stranu města, kudy protéká malá strouha.
"Koukej na moji sílu." Rozběhne se najednou Adam, prudce se odrazí a dopadne na druhý břeh.
"To nic není. To dokážu taky. Byl jsi šnek a vždycky budeš." Rozběhne se hned za ním druhá kočka, jejíž hrdost byla uražena. Ale je to docela daleko. Ani za nic by Radka nepřiznala nahlas, a tak ani nezpomalí.
Chvilku tak plachtí vzduchem, pak jí packy zaškrábou o okraj strouhy a nakonec spadne do včerejším deštěm rozbouřené strouhy.

Že já jsem taková myš. Kdybych měla rozum. Přemýšlí dál ve tmě tiše, proč musí mít kočky jen devět životů. Deset životů. To by jí úplně stačilo. Kdyby tak měly kočky deset životů, ještě pořád by měla jeden do zálohy a nebyla by ještě dospělá. Jenže teď už jí nezbývá nic jiného, než si dávat pozor na všechno co dělá a chovat se zodpovědně. Ach jo.

Lidé dospívají věkem, kočky zase svými chybami. Těžko říct, co z toho je výhodnější, nakonec však dospějeme všichni. Někdo dříve, jiný později. Není důležité, kdy se to komu povedlo, nebo jak šílený zážitek během svých narozenin prožil. Důležité je, co s těmito zkušenostmi uděláme dál.

Radka tiše leží na slámě v podkroví a dvě slepá klubíčka se koulí vedle ní. Láskyplně je při tom olizuje jazykem a přemýšlí, co z nich asi jednou bude a jestli se jí podaří je dobře vychovat. Občas jen s drobnou jiskrou závisti v oku pohlédne na osm běžnému oku neviditelných proužků, které se oběma táhnou napříč kolem dokola malého ocásku.

Rakda8

16. ledna 2017 v 21:17 | Ich |  Radka
pokračování :)

Už dlouho se mezi koťaty v okolí povídalo o kupě písku, která leží na rohu Jedné a Druhé ulice. Prý se přes den písek zahřívá, až hřeje jako peřinka a spí se na něm sladce. Na druhou stranu je to oblíbené místo, které si snaží přivlastnit všichni psi z okolí, a tak u něj dělají vždy svou povinnou zastávku.
Prý se už nejedno kotě nevzbudilo včas a velký černý pes se k němu dokázal potichu přiblížit, až jej celé rozsápal ve svých dlouhatánských zubech, ze kterých odkapávají sliny ostré jako žiletky. Není proto divu, že kotě, které na písku dokázalo strávit celou noc, se těšilo pro svou odvahu obdivu všech ostatních.
Jedno odpoledne také ne již tak malá Radka čekala na stromě nad pískem. Opatrně pozorovala procházející psy, až se konečně odvážila seskočit dolů a přikrčit se nahoře na hromadě. Zkusila se opatrně zahrabat do písku, aby byla co nejmíň vidět a stražila uši před vším nebezpečím tiše jako myška.
Všechno byla pravda. Písek opravdu nádherně hřál. Vítr jí lehce čechral kožich, a když kolem proběhl malý ratlík, zatímco ona se celou dobu třásla strachem, až se skoro počurala, podařilo se jí konečně trochu uklidnit, až nakonec usnula hlubokým spánkem.

Těžko říct, proč ji neprobudilo hučící nákladní auto. Ani proč ji nevytrhlo ze spánku, když začalo skládat přivezený písek na hromadu. Ten šok, když se kolem začala sypat tuna písku, bych však osobně zažít určitě nechtěl. Skoro se jí podařilo utéct, nakonec jí však zůstala čouhat ven jenom zadní packa a ven z písku jí vytáhl až večer skvrnitý vořech.

Radka7

14. ledna 2017 v 21:09 | Ich |  Radka
pokračování :)

Poté nastraží obě uši jako rys, pro jistotu se několikrát rozhlédne vpravo, vlevo a až poté přeběhne silnici. Na druhé straně ji však překvapí rozkvetlý šeřík a její myšlenky se znovu rozplynou v symetrii čtverce.
Chvíli se točí dokola. Čtvrt otočka. Půl otočka. Tři čtvrtě otočky. Kolem dokola. Poskakuje a hraje se na podgrupu. Když se však pokusí přidat osové symetrie, nohy se jí zamotají do sebe a ona si nadere bradu.
Měla bych nechat blbostí. Už nejsem kotě.
To už je však tma a dokola svítí jen pouliční lampy. Pro některé je čas jít spát a Radka by se k nim ráda přidala. Pro samé zamyšlení zapomněla, jak je ospalá a jak moc se jí zavírají oči. Ale přece nebude spát na chodníku.
Kam se jen složit, těkají jí přivřené oči sem a tam. Když v tom spatří hromadu písku. Přijde k němu a začne do něj šťourat ze všech stran.

Suchý. Strčí hluboko do písku svoji milovanou packu. Nesmrdí. Opatrně písek očuchá ze všech stran. Ještě je vyhřátý od slunce. Zkusí se na něj opatrně položit. Tady se bude krásně spát. Začne pomalu klimbat stočená do klubíčka.

Radka6

12. ledna 2017 v 21:39 | Ich |  Radka
pokračování :)

"Já jsem si přednášku nenachystala," prohlásí klidným hlasem Radka, "přišla jsem se s vámi jen rozloučit, protože už nedojdu."
"To je škoda. A jste si tím jistá?"
"Jo. Už jsem na školu moc stará. Tak se tu mějte dobře." Poté se Radka otočí a klidným krokem odejde. Budete mi chybět.

Po cestě ze školy upadla Radka do stavu podobného snění. Se skelnýma očima probloumala celý areál, malou zahradu plnou rozkvetlých květin i svou oblíbenou lavičku pořádně naposledy proležela. S přibývajícím časem dobloumala až ke vstupní bráně, která za ní zapadla, a na cestu ji vyprovodil zamračený pohled kocoura sedícího ve vrátnici. "Zavíráme v šest, tak na to příště pamatuj!" Prskne za ní ještě.
To už je tolik hodin? Vzpamatuje se jen na chvilku, aby po vrátném hodila ošklivý pohled, ale pak se opět ztratí hluboko do svých myšlenek plných smutku a sebelítosti.
Pozor. Zbystří, když jí packa pohladí drsný asfalt.

Ne už tak malé kotě si hraje s klubíčkem na trávníku.
"Tady máš." Uštědří mu pořádný dloubanec do žeber a bavlna se rozjede po rosou nasáklé trávě.
Ještě jednou. Vyrazí hned za klubíčkem, až z ní začnou odlétávat chlupy.
"Teď jsem na řadě já. Máma říkala, že se máme střídat." Chce si hrát také Adam, jenže koho by zajímalo, co říká máma, když tu teď není. Radku určitě ne.
"Tak si pro něj pojď." Kutálí se v jedné veliké kouli smějící se kotě spolu s klubíčkem. "Šneku! Šneku! Šneku!"
Za řekou a za kopci se pomalu mračí k bouřce. Světelné záblesky pod mraky slibují možná krátký, ale jistě velmi intenzivní liják. Šestý smysl již dávno přinutil zvířata v okolí vyhledat co nejlepší úkryt a jen ti nejodvážnější se ještě odváží hopkat po kopcích.
Kdyby tak lidé měli také šestý smysl. "Na Slovensku už prý prší a bouřka se rychle přesouvá k nám do Česka," hlásí místní rádio. Všichni řidiči tak ujíždí s plynem na podlaze, aby se dostali domů ještě za sucha a v pořádku. Také Josef, kterému nikdo neřekne jinak, než Pepo, žene svou dodávku co nejrychleji.

V Blatničce trochu přibrzdí, když se mu z chodníku pod kola vykutálí malé kotě. Zastavit však již nestihne. Co naplat, škoda se již stala a bouřka se kvůli jednomu malému kotěti nezastaví. Přidá tedy znovu na plyn a na kotě úplně zapomene.

Radka5

10. ledna 2017 v 21:11 | Ich |  Radka
pokračování :)

Malý ocásek visí z jabloně dolů. Ochmýřené kotě k němu přivázané tiše vrní a nastavuje slunci prosvítajícímu mezi stromy co největší část svého kožichu. Špičaté uši se jí na hlavě nepatrně zaškubou a celé kotěcí tělo se napruží.
Co to je?
Oči skenují zem pod stromem ze strany na stranu, když po ní přeběhnou dvě děti běžící za míčem.
"Chytej." Vykopne kluk balón vysoko do vzduchu. "To je moc vysoko!" Snaží se nadskočit druhý, aby ho chytil.
Děti. Pomyslí si tiše Radka a znovu zavře oči. Najednou jí však ležérně přistane na nose velká můra.
"Co to?" Vyhrkne zděšeně a prudce nadskočí do úkrytu před nečekaným nebezpečím. Celé její pružné tělo se pak snaží zachytit okolních větví. A sakra. Zachytí se jí drápy o větev, což ji však nezastaví, jen jí to roztočí dokola jako beyblade mířící do boje.

"Je tu někdo?" Strčí Radka opatrně hlavu do škvíry mezi dveřmi. Jenže odpověď nepřijde. Ani nemůže, ve třídě nikdo není.
"Tak jsi přece jen přišla." Vyděsí ji hlas za zády a ona v úleku vpadne do třídy. "Já věděla, že na seminář určitě dojdeš."
"Přišla jsem se jenom rozloučit."
"Ale došla jsi."
"Víš ty co Jano?"
"Co?"
"Ale nic." Potvora jedna.
"Jak se dnes máte." Vejdou do třídy dva staří kocouři, kterým kožichem prosvítají šediny. "Kdo vlastně má na dnes nachystanou přednášku?" Všechny pohledy se obrátí na Radku.
To ne. TO NE. Začne se třást po celém těle a lapat po dechu. "Já…." Slova se jí najednou zaseknou v krku.

"Ale já si myslela…"
"No mně se nezdá, že byste myslela."
"Jo." Přisadí si druhý kocour, který sedí vzadu u okna a většinu času jen pokukuje po trávě venku. "Kdybyste myslela, tak víte, že je to zřejmé."
"Proč? Vždyť to vůbec…" zřejmé není. Chce se bránit Radka, ale slova se jí najednou zadrhnou v krku.
"Podívejte se na to takhle, kdyby.." Začne ostře vysvětlovat jeden z kocourů, to už se však do jejích uší nedostane. Šedý opar, který celou její přednášku visel vzadu třídy, zhoustne v černou kaši a tichý šepot hluboko v uších opakující mantru: "Zkazíš to. Jsi neschopná. Vůbec tomu nerozumíš." Přejde ve křik vyplňující jí obě uši. Mami.

"Je vám něco?" Zarazí se zděšeně všichni. To už však Radka leží stočená do klubíčka, objímajíc sama sebe se slzami poulícími se jí z obou očí. "Zavolejte sanitku." Zděsí se Jana sedící v první lavici.

Radka4

8. ledna 2017 v 21:01 | Ich |  Radka
pokračování :)

"Nechytí, nechytí." Utíká Radka s větrem o závod.
"Ale jo!" Křičí ji za zády baculatý kocour. Dostal babu už před deseti minutami a teď tu kolem dokola nahání své sourozence. Jenže už začíná lapat po dechu a jenom Radka se před ním neschovala. Ostatní jsou zalezlí po všech čertech a porůznu na něj pokřikují, zatímco Radka před ním uskakuje a posmívá se mu, že je pomalý.
"Ale ne." Směje se vesele. "To bys musel shofit nejmíň půl tuny." Zašišlá lehce, jak se kousne za běhu do jazyka. Samým šokem však přehlédne vlhký mech a noha jí na něm podjede.
"A mám tě." Vrazí do ní celou svou vahou rozběsněný kocour.
"Adameeee." Zůstane na střeše jen zděšený křik, když se Radka překulí přes okraj střechy.

"Nech toho! Víš, že je to nebezpečné!" Zarazí ji najednou Radka. "A víš ty co, možná by ti prospělo, kdybys taky dospěla." Otočí se a uteče.
"S tebou taky bývala větší zábava." Zůstane na střeše osamocená kočka. Tichý šepot však odnese vítr a ani k bystrým kočičím uším se nic nedonese.

Dvě hnědé skvrny na stromě se zatřepou a pak se vznesou do vzduchu. Chlupatá můra připevněná na jejich konec se přenese na blízkou hrušku a začne dib, dib pomalu ožírat její listí. Malý půlměsíc úhledně okusovaný se šíří od kraje dál do listu. Složená křídla připomínající větvičku se nepatrně pohupují, jak se do nich opírá slabý větřík.

"Jedeš!" Vyprskne Radka škrábající se po větvi s drápy hluboko v kůře. "Běž, hnusáku." Hlasitě syčí na listy okusující větvičku. Než však stihne uletět do bezpečí, už se s natrženými křídly poháněna kočičí packou spirálkovitě snáší k zemi. Zbytek dne se hnědá můra s pochroumanými křídly snaží odletět. Se zapadajícím sluncem se k ní přiňufá čmuchající čumák a hravě si ji pochová v zubech.

Radka3

6. ledna 2017 v 21:26 | Ich |  Radka
pokračování :)

"Já už nehraju. Tak vylezte." Poulí malé kotě svoje vodnaté očička. "Nehraju! Jdu pryč." Otáčí se k odchodu.
"Přihořívá." Tlumený mňoukot smíšený s chichotem dolehne k Radčiným uším.
"Mám vás." Odrazí se prudce a skončí podrápaná v keři. "Syčáci. Ucha vytahaný…." Spustí sprostě, když se od bláta a se splihlýma ušima vykoulí za zvuků hromového chechtotu z keře. "Klidně si tam shnijte." Odběhne s pláčem.
"Au, au." Brečí v zahradě pod ořechem, olizujíc si bolavou packu. Co to? Začnou se jí najednou sbíhat sliny. Když jí pod nos vánek zanese libou vůni. Ne nadarmo se říká, že děti mají smích i pláč schovaný v jednom košíčku. Pláč i bolavá packa jsou ihned zapomenuty a Radka se opět vydává na výpravu. Tentokrát za jídlem. Má to však docela lehké.
":O. To je hezké." Najde mezi kořeny ořechu nasypané zářivě zbarvené zrníčka.
Mmmm. Karamelové.
První, druhý, třetí, nakonec celá hrst pilulek sklouzne do jejího žaludku. Když vyzobe sladkosti do poslední, vydá se domů, po cestě se jí však začne mlžit před očima a celá unavená se položí do tepla shrabaného listí.

Měsíční srp se vydal na pochod po obloze, kosíc hvězdy vpravo vlevo. V půlnočním zápase se souhvězdím ryb má zatím navrch, sázky však ještě uzavřeny nejsou.
"Tak mi řekni, co se stalo."
"Ne."
"Tak pošeptat."
"Dej mi pokoj."
"Víš co? Trhni si."
Radka roztažená na hřbetě střechy pozorujíc Měsíc se právě pohádala se svou nejlepší kamarádkou. No a co.
Jen běž pryč.
"Ale nemysli si, že ti budu zítra ve škole radit." Skočí ji na záda temný stín, začne se s ní kočkovat a tahat Radku za ocas. "Tak už se seber. Chováš se jak myš."
"Ty jsi myš! Víš moc dobře, že já už zítra do školy nejdu."
"Ani na seminář?"
"Jo!"
"Ale to nemůžeš. Nesmíš mě tam nechat samotnou."
"Nechám, jsem už dospělá."

Kočky se do sebe opět pustí, tentokrát však už ne tak hravě. Tak nějak chladně.

Radka2

4. ledna 2017 v 21:15 | Ich |  Radka
pokračování :)

Chvilku to trvá. Pár minut. Doba, za kterou se dá uvařit hrnek kávy a když není čas, tak se za ni dá i hrnek kávy vypít. I věčnost připomínajících osm minut jednou uběhne a bílé vlnky se prořežou atmosférou, jako nůž máslem a polechtají Radku na čumáku. "Čík." Vzbudí se kýchnutím.
Kde to jsem?
Stočená do klubíčka leží opřená o starou třešeň. Kořen ji tlačí do hebkého boku a nohy, na kterých jí leží kocour ze včerejška, jí začínají dřevěnět.
Kde ty ses tu vzal?
Kocour však mlčí. Nevzbudí se ani, když vysouká své ladné tlapky a odhopká jak gumový míč. Kam? Pryč. Často ani sám míč netuší, kam nakonec dopadne, natož kočka s rozbouřenou myslí. Není se tedy čemu divit, že když měkké polštářky na Radčiných nohách olízly okraj střešní tašky, sama nevěděla, kde je. Zadní packy se napnuly k odrazu.
Počkat.
Pocit déjà vu ji zaplaví ze všech stran.
Dva metry? Tři? Jak je to daleko?

"Počkejte na mě!"
"Pospěš, Radko!"
Bílá kočka a se třemi koťaty za ocasem přelétává nad střechami.
"Tak stůjte!" Snaží se malé kotě vytáhnout si z packy černý trn. Možná šípkový.
Kde jsou?
Zmocní se koťátka panika a bolest nebolest rozběhne se opět za nimi.
"Jak jste se tam dostali?" Zaraduje se hned, jak je spatří dole na chodníku. "Hned jsem u vás." Vykřikne ještě.
"Stůj." Marně se ji snaží mamka zastavit. Jenže klubíčko srsti už plachtí vzduchem.
"Au." Nezmůže se po dopadu na nic jiného než tichý mňoukot, zatímco vyděšená rodina poskakuje po rudé zemi okolo.

Raději to oběhnu. Pokračuje Radka ve svém bloudění s těžkou hlavou. Nejprve pozvolné, postupně však stále významnější kručení v žaludku jí donutí přehodnotit priority. Kolem poledne už si pomalu nevidí ani na packy a zastaví se u staré kůlny, kde se občas povalují bezva granule.
Mmmm. Voní to báječně.
Začne hned žmoulat jednu z červených bobulek, které úhledně okupují hnědou misku.
Karamelová.

"Kuck. Kuck." Rozkašle se najednou na celé kolo a vyplivne bobulku, jak daleko to jen dokáže.

Au

3. ledna 2017 v 1:05 | Ich
Tak a je to tady :) můj blog toho prodělal spoustu. Víc jak rok neaktivity. Promazání spousty článků. Pokus napsat každý den aspoň jeden slušný článek. Nebo, v poslední době, snahu napsat během několika dní články na několk měsíců dopředu a zbytek času se věnovat škole.
Někdy to byla i zábava, ale větčinu času hlavně super pocit, že se sebou něco dělám a využívám jediné kapičky uměleckého talentu, který jsem v sobě našel.
Nyní nezbývá než se rozloučit a nechat vyjít v příštích měsících vše, co jsem napsal přes Vánoce.
Tak tedy ahoj.

Radka

2. ledna 2017 v 21:03 | Ich |  Radka
Bylo, ale spíš nebylo, v jednom podomácku vyrobeném koši žila chlupatá koule. Nebyla to obyčejná chlupatá koule. Nebyla to obyčejná chlupatá koule, ale byla to obyčejná chlupatá koule prohlížející si svůj ocas. Ještě včera měla na ocase tmavý pruh chlupů. Černý kroužek obtáčející se úhledně dokola kousek od špičky ocasu.
"Radko!"
Dutá rána zavibruje podlahou a chlupatá koule vyskočí na čtyřech pružinách rovnou ke své misce. Podezřívavě prošťouchá nosem obsah kočičí konzervy vyklopený do misky a pustí se do žraní.
Levné. Myslí si s plnou pusou. Možná jsem neměla nechávat bobky na gauči.
Když je miska prázdná, odkutálí se koule zpět do koše, před kterým marně vzdá své snahy zvednout se na všechny čtyři a zůstane ležet na podlaze.
Jak se to mohlo stát? Začne si jazykem pročesávat ocas, jestli snad někde nezůstali zbytečky černé srsti. Nic Bílý. Bílý. Bílý. Ani když se pokusí pár chlupů vytrhnout, nenajde nic, než svou obvyklou srst.
Drápy škrábou na dveře a bílá noční můra všech křečků vyklopýtá ven. Pak se pokusí vyšplhat okapní rourou na střechu, když se jí však nadbytečný objem zadrhne, oběhne to raději dokola přes kůlnu. Tsche. Ta pitomá roura se musela po včerejším dešti srazit. Takový šlendrián.
"Jednu dvojtou." Zamňouká, když dorazí na půdu pobořeného statku za vesnicí.
"A devět bylo?" Ani nezvedne oči kocour olizující si zadek za barem. Bílý ocas jen zašvihne vzduchem a před Radkou už stojí velká miska plná skořicové smetany. Vrrrrr.
Najednou se o ni opře zezadu černý kocour. "Kde se tu bere kočka, jako jsi ty?"
Co ti je do toho? "Další." Prázdný kus porcelánu přistane jen milimetry od barmanovy packy.
"Nechtěla bys zpomalit." Naježí se mu chlupy po celém hřbetě.
"Proč? Jsem už dospělá?"
"Tak copak se stalo?" Zkouší to kocour, který si mezitím doštrachal svou misku s vodou.
"To bys nepochopil!"
"Proč?" Mihnou se kocourovi na ocase dva bílé pruhy. "Kvůli tomuhle?"
"Jo. Štveš mě, jenom se na tebe podívám." Pak se od něj otočí a začne ho ignorovat. "Kde je moje smetana?" Houkne zostra na barmana.
"Včera jsi ještě dospělá nebyla."

Jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě.