obraz

27. prosince 2016 v 18:03 | Ich |  zbytek
"Ahoj." Začal náš úplně první rozhovor. "Není ti zima." Zkoušel jsem to, jenže mě ignorovala. Pak však do sálu přišli další lidé a já raději zmlknul. Určitě si v galerii povídá s obrazy více podivínů, já se k nim však řadit nechci. A jen přes moji mrtvolu bych dovolil, aby mě k nim řadili ostatní.
"Já vím, že mě slyšíš." Zkoušel jsem to dál, když odešli. "Nemusíš se mě bát, já ti nic neudělám."
Už od mala jsem si uměl povídat s obrazy. Sám nevím proč a ani nevím, kdy se ve mně tato schopnost probudila. Vím jen to, že jsem ji jako malý vůbec nepochopil. Matka byla přísně věřící a ob den jsme museli chodit do kostela. Proto jsem si vždy myslel, že ke mně promlouvá skrze obrazy sám ďábel a chce mou duši.
"No tak bav se se mnou aspoň trochu. Nikoho nebaví, když mluví jen sám pro sebe."
Styděl jsem se za vše. Že mám tak slabou duši. Že jsem musel zhřešit. A dlouho jsem nikomu nic neřekl. Až jednou mámě. Za týden k nám dorazil divný strejda v obleku a odvedl mě pryč. Týden jsem byl zavřený ve studené místnosti, kde nade mnou recitoval cizí verše, poléval mě bůh ví čím a dotýkal se mě na různých místech. Nakonec do mě začal řezat nožem různé značky. Po týdnu jsem se vrátil domů a dalšího půl roku mě matka neustále sledovala. Poté už jsem se jí nikdy nesvěřil, ale stejně jsem vše musel podstoupit ještě několikrát znovu. Kdo ví, jestli jsem se špatně usmál, nebo něco špatně řekl. Sám nevím proč.
"Víš, že ti to dnes hrozně sluší?" Dnes jsem došel do galerie potřetí, dívka mě však stále ignoruje. Možná se jen stydí, ale to mě neodradí. Dřív jsem na lásku na první pohled nevěřil, ale pak jsem ji uviděl na obraze a teď na ní nemůžu přestat myslet.
"Nech ji na pokoji." Houknul na mě mrzutý obraz od vedle. "Dej si na mě pozor, ještě jednou tě tu uvidím, a pak si mě nepřej. Nech ji být."
I obrazy mají svou osobnost. Domnívám se, že na ně přechází z malíře. Jsou pak někdy namyšlené, jindy pokorné, nebo agresivní. Když mi bylo deset. Pověsila mi matka do pokoje svatý obrázek. Prý ho namaloval místní farář jenom pro mě a bude mě chránit. Kdyby to tak byla pravda. Neustále mi vykládal o pekle a o hrůzách, které tam na mě čekají. O místě, kde se z člověka škvaří jeho kůže, nebo o místě kde jsou lidé přivázáni nad lávou vzhůru nohama za palec u nohy. Vždycky mi pak nezapomněl připomenout, že na hříšníka jako jsem já čekají mnohem horší věci.
"Včera jsem dostal pokutu za parkování." Ignoroval jsem protivný obraz vedle. "Tak jsem se za tebou těšil, že jsem ani nedával pozor kam jedu."
Když jsme však přišel počtvrté, místo obrazu bylo na zdi jen prázdné místo. "Prodali ho." Odpověděl mi jednoduše kurátor. Víc jsem se však nedozvěděl. Kde teď je a kdo se na ni dívá? Nevím. Zkoušel jsem ji ještě najít, ale bezúspěšně. Tak skončila moje první láska.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama