Prosinec 2016

bramborový salát

29. prosince 2016 v 0:29 | Ich |  téma týdne
Kdybych se mohl rozhodnout jinak, tak bych vánočního salátu udělal trochu míň. Nic jiného bych na něm neměnil. Jinak byl po všech stránkách perfektní. Dokonalá rovnováha mezi bramborami, mrkví a majonézou mu dodala skvělou chuť. Ne že by ho bylo až příliš, ale vzhledem k tomu, že tento salát byl jen můj, byl jsem na jeho pojídání sám. Takhle nějak se cítil Herkules, když měl čistit Augiášův chlév.
Obrovská mísa ležela nachystaná v komoře pouze na povel zahajující štědrovečerní večeři. Do toho. Prohlásila mamka a já dostal pořádnou naběračku bramborové dávky. Mmmm ještě teď cítím, jak se mi rozplýval na jazyku. Jenže po Vánoční večeři a půlnočním přídavku přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem to opět pro jednou přehnal.
Lžičku za lžičkou jsem se salát projídal do hlubin mého žaludku, kde se rozhodl zabarikádovat se na zimu, nebo spíš na léto, v podobě tuku. No po pár dnech jsem se mísou probojoval až k jejímu dnu. Jeho krásně bílý úsměv mě přivítal. Jenže pak přišlo uvědomění. S bílým dnem přišel taky konec toho božského salátu, který jsem do sebe musel cpát víc n sílu, než na chuť.
Udělal bych ho trošičku méně, ale ne aby ho bylo míň. Pouze proto, abych si ho později mohl udělat znovu čerstvý a užívat si ho ležérně a s poklidem do haleluja.

obraz

27. prosince 2016 v 18:03 | Ich |  zbytek
"Ahoj." Začal náš úplně první rozhovor. "Není ti zima." Zkoušel jsem to, jenže mě ignorovala. Pak však do sálu přišli další lidé a já raději zmlknul. Určitě si v galerii povídá s obrazy více podivínů, já se k nim však řadit nechci. A jen přes moji mrtvolu bych dovolil, aby mě k nim řadili ostatní.
"Já vím, že mě slyšíš." Zkoušel jsem to dál, když odešli. "Nemusíš se mě bát, já ti nic neudělám."
Už od mala jsem si uměl povídat s obrazy. Sám nevím proč a ani nevím, kdy se ve mně tato schopnost probudila. Vím jen to, že jsem ji jako malý vůbec nepochopil. Matka byla přísně věřící a ob den jsme museli chodit do kostela. Proto jsem si vždy myslel, že ke mně promlouvá skrze obrazy sám ďábel a chce mou duši.
"No tak bav se se mnou aspoň trochu. Nikoho nebaví, když mluví jen sám pro sebe."
Styděl jsem se za vše. Že mám tak slabou duši. Že jsem musel zhřešit. A dlouho jsem nikomu nic neřekl. Až jednou mámě. Za týden k nám dorazil divný strejda v obleku a odvedl mě pryč. Týden jsem byl zavřený ve studené místnosti, kde nade mnou recitoval cizí verše, poléval mě bůh ví čím a dotýkal se mě na různých místech. Nakonec do mě začal řezat nožem různé značky. Po týdnu jsem se vrátil domů a dalšího půl roku mě matka neustále sledovala. Poté už jsem se jí nikdy nesvěřil, ale stejně jsem vše musel podstoupit ještě několikrát znovu. Kdo ví, jestli jsem se špatně usmál, nebo něco špatně řekl. Sám nevím proč.
"Víš, že ti to dnes hrozně sluší?" Dnes jsem došel do galerie potřetí, dívka mě však stále ignoruje. Možná se jen stydí, ale to mě neodradí. Dřív jsem na lásku na první pohled nevěřil, ale pak jsem ji uviděl na obraze a teď na ní nemůžu přestat myslet.
"Nech ji na pokoji." Houknul na mě mrzutý obraz od vedle. "Dej si na mě pozor, ještě jednou tě tu uvidím, a pak si mě nepřej. Nech ji být."
I obrazy mají svou osobnost. Domnívám se, že na ně přechází z malíře. Jsou pak někdy namyšlené, jindy pokorné, nebo agresivní. Když mi bylo deset. Pověsila mi matka do pokoje svatý obrázek. Prý ho namaloval místní farář jenom pro mě a bude mě chránit. Kdyby to tak byla pravda. Neustále mi vykládal o pekle a o hrůzách, které tam na mě čekají. O místě, kde se z člověka škvaří jeho kůže, nebo o místě kde jsou lidé přivázáni nad lávou vzhůru nohama za palec u nohy. Vždycky mi pak nezapomněl připomenout, že na hříšníka jako jsem já čekají mnohem horší věci.
"Včera jsem dostal pokutu za parkování." Ignoroval jsem protivný obraz vedle. "Tak jsem se za tebou těšil, že jsem ani nedával pozor kam jedu."
Když jsme však přišel počtvrté, místo obrazu bylo na zdi jen prázdné místo. "Prodali ho." Odpověděl mi jednoduše kurátor. Víc jsem se však nedozvěděl. Kde teď je a kdo se na ni dívá? Nevím. Zkoušel jsem ji ještě najít, ale bezúspěšně. Tak skončila moje první láska.

SOS

24. prosince 2016 v 10:26 | Ich |  zbytek
Kdysi jsem vymyslel takový hloupý trik a dnes jsem si na něj vzpomněl, tak se o něj zkusím podělit :). Jedná se o hru pro dva hráče, která se hraje asi takto:
na papír se napíše předem určený počet míst(třeba 4) - - - - a začíná jeden z hráčů. Na libovolné místo může napsat s, nebo o, ale nemůže vynechat tah. Hráči se střídají a ten, kdo první napíše s o s vyhrává. Takže by hra mohla vypadat například takhle:
- - - o (1.hráč)
- - s o (2.hráč)
o - s o (1.hráč)
o s s o (2.hráč)
nikdo nevyhrál, a tak to skončilo remízou. A teď k tomu triku, který je spíše určen k ohromování dětí :D než k něčemu praktickému :)
když se bude hrát na lichý počet pozic, tak od počtu sedm a výše má 1.hráč vždycky způsob, jak vyhraje. To samé platí pro sudý počet pozic od počtu osm a více :) tentokrát však pro druhého hráče. Vypadá to asi následovně:
Mám sedm pozic a začínám napíšu s do prostřed
- - - s - - -
pokud mi protihráč dá možnost napsat sos tak ji využiju, ale pokud je rozumný a napíše cokoliv, např.:
- o - s - - -
napíšu o dvě mezery na druhou stranu než hrál protihráč od mého s uprostřed další s. A to vždycky ať už protihráč hraje cokoliv co mi neumožní složit sos :) dostávám:
- o - s - - s
důležité je aby vznikly dvě volná místa :) a už ho mám v hrsti. Dál může hrát vypadat například takhle:
- o o s - - s (protihráč)
s o o s - - s (já)
Teď je na tahu protihráč a protože musí něco zahrát, musí na volná místa napsat s, nebo o. Ať však udělá cokoli, dalším tahem jsem vyhrál. například takhle:
s o o s o - s (protihráč)
s o o s o s s (já vítěz)
Důležité je do hracího plánku umístit čtveřici s - - s ale při počtu sedm a víš má vždycky jeden hráč možnost toto udělat a tedy zvítězit bez ohledu na to, jak bude hrát protihráč :) můžete si také rozmyslet, že stejně to funguje pro libovolný větší lichý počet polí a pro druhého hráče pokud je počet polí sudý od počtu osm :)
Je to však opravdu jen taková blbina pro děti :D ale jsem hrdý že jsem si ji vymyslel. Hru jsem našel někde popsanou to není můj nápad :)

láhev

21. prosince 2016 v 21:06 | Ich |  zbytek
Kolem a kolem vlastně to nebylo nic zajímavého. Našel jsem láhev. Jasně. Byla na ní napsána adresa. Jasně. Ale do té hospody jsem se mohl klidně dostat i stovkou jiných způsobů než jen osudem. Komu se nikdy nestalo, že by našel láhev se vzkazem?
To že měli drahý, ale dobrý pivo už se však osudu na vrub napsat dá. Tomu prostě nelze odporovat. Ale že mi zachutnalo a já neměl dost peněz na zaplacení, za to už si můžu sám. Nevím, jestli mě bylo majitele líto, nebo měl jen rád psy, ale nechal si Ťapku jako zálohu. Že mi ji pak nechtěl vrátit už ale fér nebylo. Neměl na to právo. Neměl. Ťapku jsem vychovával už od štěněte. To ona a její zuby jsou důvod, proč mi za deště zatíká do bot.
Teď zpětně by se dalo snadno říct, že byla chyba vkrást se mu do baráku přes pot. Ale po bitvě je přece každý generálem. Jisté je jen to, že Ťapku jsem našel a policie našla zase mě. Nevím, proč mi nechtěli uvěřit, že je pes můj. Pověstná policejní hloupost v tom musela mít prsty. Zabralo ještě čtvrt roku a zaplacení pokuty, než jsem ji dostal zpátky. Jenom záznam v trestním rejstříku mi zůstal.
Kolem a kolem jsem tu láhev s telefonním číslem z řeky ani tahat neměl. Měl jsem dělat, že tam není. Nejlépe ji ještě něčím rozbít a zachránit dalšího chudáka. Ale nějak se mi nechtělo. Kdo ví, třeba mě na druhém konci telefonního čísla něco čeká.
"Dobrý den, v jaké výši si váš rychlý úvěr přejete?" Ozvalo se ze sluchátka. To mi patří, nelze odporovat.

tvaroh

20. prosince 2016 v 19:37 | Ich |  téma týdne
Někdo má máslo na hlavě a někdo jiný zase tvaroh na koleni. Není to tak dávno, co mi do schránky přistálo nové číslo měsíčníku: Šarlatánka. Původně mi ho objednala matka na Vánoce. To se ti bude líbit, jsou tam zaručené tipy, jak zabránit vypadávání vlasů, jak si získat skvěle placenou práci i jak si vyrýsovat pekáč buchet bez nutnosti navštívit byť jedinou posilovnu.
Nezní to skvěle? Nejdřív jsem časopis pouze ignoroval a skládal ho na hromádku do skříně, protože mi bylo líto ho vyhodit. Později jsem je přemístil na záchod, abych si jejich listováním krátil nevyužité chvíle. Nakonec mě však časopis pohltil, a když po roce mělo předplatné skončit, sám jsem si ho znovu z vlastních peněz zaplatil.
Můžete se mi smát, ale já vše stále bral jako báchorky. Jen mi přišlo zábavné, jak někdo může věřit, že ho proti nachlazení ochrání spát s levým uchem natočeným k severu. Taková hloupost. Nebo v jejich prémiovém čísle, kde rozebírali sto nejlepších rad, jak se zbavit zácpy. Dokonalá ironie redaktorů a představa, že někdo skutečně zmíněné věci provádí, mi přinesla mnoho prosmátých chvil.
Tak to šlo až do minulého měsíce. Asi jsem měl špatné období, nebo co. Prostě jsem se cítil osaměle a zrovna měli rozsáhlý článek o tom, jak si získat přítele/přítelkyni. Že stačí jen umístit tvaroh smíchaný s několika bylinkami a solí na strategicky vybraná místa pod oblečení na těle.
No a tak jsem po dlouhé době šel na rande. Vše šlo hladce, dokud mi tvaroh, který jsem měl rozetřený v podbřišku, nezačal stékat skrz kalhoty dolů až ke kolenům. Navíc se asi začal trochu kazit, takže můj odér nabral nové obrátky a brzo se za mnou začali otáčet kolemjdoucí.
Není proto divu, že si i ona všimla velkého fleku, který se mi vytvořil v rozkroku. Trochu jsem doufal, že by jí to přišlo vtipné, ale tvářila se spíš zhnuseně, a když jsem se pokusil rozepnout si kalhoty, abych vše vysvětlil, rychle se se mnou rozloučila a od té doby jsem ji už neviděl.
Nevím co na to říct. Všechny čísla časopisu jsem vyhodil a už ho neodebírám, ale vám bych poradil jediné. Nesmějte se lidem, co těmto věcem věří. Každý je někdy natolik zoufalý, že je ochotný vyzkoušet i babské rady.

chladno

19. prosince 2016 v 11:52 | Ich |  zbytek
Kamenný poklop se pomalu odsune a rozšiřující se škvíra odhalí šedou, seschlou ruku.
Ruka se lehce otřepe. "Brrrrr. To je zima." Kašel a hrobově ledový hlas pokryje okolí hrobu jinovatkou.
Deska na hrobu se přibouchne zpátky a rozvířený pestrý list se pomalu usedne ladným houpáním zpátky. Mezi hroby se pak roznesou kradmé kroky. Kusy shnilého oblečení se pomalu rozpadají po cestě za nimi. Zbytky levé nohavice se houpají dole u kotníku. Lýtko prolezlé červy se místy odchlipuje od kosti a chůze tak působí velmi trhaně.
"Made in china." Zašklebí se trpce ústa beze rtů. "To mám za to, že jsem je všechny živil."
Ztrhaná postava se zastaví až před hrobem pokrytým věnci a kyticemi.
"To je ono."
Kytice začnou hlava nehlava létat na všechny strany, pak se odsune i mramorový poklop a okolní hroby začnou pokrývat spršky hlíny. Než přijde ráno, přelézá hřbitovní zeď postava v novém, ale příliš malém obleku. Nohavice končí nad kotníky a oblečení je místy umazané od špíny.
"Kam teď?"
Krajina pokrytá podzimním listím však mlčí.

Zrezlá branka vydá poslední skřípot a pak s tichým sbohem padne mrtvá k zemi. Bota pokrytá prachem a blátem z cest ji překročí. Stromy vyražené ze země mezi časem ztracenými náhrobky jsou tichými svědky toho, co už je lidem ztraceno. Zelené listí jírovce, javoru i olivovníku se míchají s jehličkami borovice a modřínů. Ztracený svět je svědkem starých časů, kdy zanikaly celé osady najednou.
"Tady by to šlo."
Prosincový den jen stěží proniká do tmy lesa. V práci to však nevadí. Kopat se dá i potmě. Proto je už na konci dne jáma dost hluboká a postava v ní sedící se začne potutelně usmívat.
"Co si člověk neudělá sám."
Pak se dá do shrabování hlíny do jámy. Začne od spodu, pak překryje i pas, nakonec ven trčí jen pravá ruka od lokte výš a vršek hlavy.
"To bude muset stačit." Zabublají ústa plná hlíny a pak zbytek hlavy mizí pod nahrnutou hlínou. Jen ruka trčí nad zemí, jako stožár, jako němý náhrobek, dokud úplně neuhnije a kosti neroznesou zvířata.

pájovi

17. prosince 2016 v 18:26 | ich |  zbytek
Další článek, který jsem napsal před čtyřmi lety a už absolutně nemám ponětí, co jsem tím myslel :D vážně by mě zajímalo, jak jsem na tohl došel.

Hola Pájo

Musím se ti svěřit s mým problémem. Čekám na jeden dopis od jisté Evy a ona se chová, jako bych ani neexistoval. Velice mě to zklamalo a v jistých ohledech i naštvalo. Do této chvíle jsem ji považoval za tu nejspolehlivější osobu na světě. A možná, možná mohla být lepší jak já. Ale jak se daří tobě? Já si ti tu stěžuju a přitom nepřemýšlím nad tvými pocity. Vrabci štěbetali na střeše, že ses začala věnovat nějakému podvratnému kurzu čmáranic. Když se vrabci dozvěděli, že tě znám zakázali mi chodit do kostela a dokonce zatloukli dveře a okenice. Na kolenou tě prosím zvaž svou situaci život je příliš krátký, abys ho strávila uctíváním ďábla.
Jinak se moc móc těším na tvoji blížící se návštěvu. Zatím to bude naše malé tajemství. Buchty jsem už upekl, ale bohužel je někdo přes noc snědl. Možná to udělal Honzík. Víš, jak mu buchty chutnají. Až přijedeš, můžeme zajít na koupaliště. Proto nezapomeň brusle. A já vezmu sáňky a budeme jezdit z té obrovitánské skluzavky, co tam mají. Můžeš přibalit i plavky, když zbude čas a bude hezky sněžit, bylo by fajn si zaplavat.
Kdysi dávno mi povídala stará Čumbová, že trpíš samomluvou. Je to určitě špatný/dobrý(nehodící se škrtněte) zlozvyk mám pro tebe pár rad jak se s tím vypořádat. Není to tak těžké 1) nemluv s osobami, které se nenacházejí na daném místě, zahrnuje to i ty které jsou choré 2) vyvaruj se hlasitým úvahám o fungování vesmíru, které máš tak ráda ostatní nechápou tvé myšlenkové pochody a pak to působí divně. Víc mě nenapadlo, promiň.

plavky

14. prosince 2016 v 23:54 | Ich |  zbytek
Včera to bylo divný. Bylo dost teplo, a tak jsem si šel večer zaplavat k rybníku. Není to daleko, ale stejně jsem byl celý propocený ještě dřív, než jsem vůbec došel. Plavky už jsem měl na sobě a tak stačilo jenom najít vhodný kout, kde by mi nikdo oblečení na břehu neukradnul. A už jsem byl ve vodě.
Nejdřív jsem začal pomalu, jen tak na rozcvičku, ale potom jsem začal plavat trochu víc. Vzal jsem to tedy napříč. Tam a zpátky přes celý rybník by mě mělo dostatečně unavit. Jenže když jsem byl zhruba půlce, něco mě chytilo a začalo táhnout dolů. Teda ne že by mě to drželo za nohu, nebo jinde. Chytilo to přímo moje plavky.
Proboha celou noc jsem myslel na to, co to mohlo být. Rybářský háček? Dával jsem si pozor, abych se žádnému rybáři do šňůry nezamotal. Jasně jednoho, nebo dva jsem viděl, ale ti byli úplně jinde. A že bych měl zrovna takovou smůlu? Nebo že by to byla podivná ryba, kterou přitáhly moje barevné plavky? Nemohl jsem se zamotat do řasy a zachytit se? Pocit stahování by mohl být z toho, jak jsem se snažil plavat dál. Jenže to něco mě jistě táhlo dolů. Celou noc jsem nespal a hlavou se mi vířily samé otázky.
Vím jistě jen to, že jsem byl pomalu stahován pod vodu. Cákal jsem kolem sebe a dokonce jsem myslel, že se utopím. Nakonec ze mě naštěstí plavky sjely a já se dal plnou parou ke břehu. Znovu jsem však už nic neucítil. Hned u břehu jsem s hrůzou zjistil, že jsem na opačném břehu, než mám zbytek oblečení. Samozřejmě bych mohl nenápadně přeplavat zpátky, ale kdo ví, co by se mi mohlo stát. Ne to jsem nemohl riskovat.
Nakonec jsem se schoval v rákosí a čekal do večera, až všichni odjedou. Nebylo to zas tak třeba, protože u rybníka bylo jen minimálně lidí a ti brzo odešli, aby je nezachytila tma. Zaradoval jsem se a vydal se ke svému oblečení. Přitom jsem se modlil, aby už nikdo nedošel. Jenže asi marně. Po cestě jsem potkal jednu dvojci, která se večer šla projít okolo vody. Provinile jsem se na ně usmál a chvilku jsem i zvažoval, že bych skočil zpátky do vody. Přidal jsem však jen do kroku a snažil se, aby vše bylo co nejdřív za mnou. Dívka se pak za mnou ještě párkrát ohlédla.
Oblečení zůstalo, kde jsem ho zanechal. Konečně jsem byl doma a rád bych na vše zapomněl. Jenže ráno jsem objevil na svém zadku podivné modřiny. Je ve tvaru lidské ruky a včera ráno jsem ji tam ještě neměl. Můj bože, co se mi to vlastně stalo.

šestý hrášek

12. prosince 2016 v 9:14 | Ich |  hrášky
Šestý hrášek byl ze všech nejlínější, a proto když ostatní odešli a vydali se do světa, zůstal ležet v popelnici. A zůstal ležet, i když po třech dnech přijeli popeláři. Nabrali popelnici a vyprázdnili ji i s milým hráškem. Trocha otřesů. Možná zemětřesení. Pomyslel si hrášek, přetočil se na druhý bok a spal dál.
Probudily ho až zvuky plamenů spalující odpadky všude okolo. Nejen že ho to probudilo, ale také patřičně vyděsilo. Začal panikařit a chtěl utéct. Jenže kam? Všude okolo odpadky doprovázené ohněm. Vybral si tedy náhodný směr a zkusil štěstí. Lepší než čekat na smrt. Ve spěchu se však přehlédl a vrazil v plné rychlosti do masivní kovové desky. To ho na chvilku omráčilo a když se probral už měl spečenou kůžičku. Naštěstí to do čeho vrazil, byl tlustý ocelový sejf, který někdo hodil do odpadků. Dveře sejfu se za ním zabouchly, než bys řekl švec. Ne náhodou mohl posledního hráška potkat nejrychlejší konec ze všech. Ne nadarmo se říká, že lenost je metlou lidstva.
Když ve spalovně vytáhli z popela natavený trezor, začali hned nadávat. Lidi dnes vyhodí všechno. Nakonec však stejně trezor vzali a hodily na hromadu šrotu k odvezení. To milého hráška opět probudilo a chtěl se dostat ven. Jenže jak? Dveře už nešly otevřít. Zkoušel tedy bouchat a křičet o pomoc. Nic. "Pomóc!" Křičel tak dlouho až úplně ochraptěl.
Poté si pro kovový odpad dojeli a trezor skončil spolu s ostatním odpadem v tavné peci. Jasně, v posledním okamžiku hrášek sliboval, že se napraví a bude sekat latinu. Jen kdyby dostal další šanci. Ne na každého však čeká druhá šance. Někdy je prostě už moc pozdě.

polštář

11. prosince 2016 v 20:38 | Ich |  téma týdne
Těch věcí, co mi změnily život. Lavina příběhů, které jsem dávno zapomněl a pár těch, na které bych raději zapomenul. Některé připomínky mě doprovází v každodenním životě. Tiše se za mnou krčí jako stalker. Jizvy, tetování, ale i hloupě předražený účes, který mě naučil ocenit okamžiky, kdy můžu mít na hlavě čepici. Nejvíc mne však ovlivnil můj polštář. Vážně. To je spaníčko.
Dřív jsem nemohl v noci usnout. Doslova nemohl. Utahaný jako kotě jsem se div nezhroutil do postele. Když však přišlo na věc, ani ťuk. Rád bych zatloukal jak špaček, ale ne a ne usnout. Přehazoval jsem se z boku na bok, koukal do zdi, nekoukal se do zdi, zkoušel jsem dokonce počítat cákance, které jsem na zdi zanechal během natírání futer. Ráno jsem pak z postele vylézal hůř, než když se zombí plazí ze svého hrobu.
Skoro celé tři týdny. Málem jsem z toho zbláznil, ale když už jsem byl na pokraji zhroucení, tak to přišlo. Můj polštář. Dalo by se říct, že mi zachránil život. Hned jak jsem na něj položil hlavu, usnul jsem tím nejsladším spánkem, co se jen dá v tramvaji zažít. Dvakrát jsem projel celou linku, a když jsem se konečně vzbudil, našel jsem v kapse zastrčený lístek od revizora.
Rád bych vám prozradil, kde se dá tento úžasný polštář sehnat, jenže nemůžu. Není to tajemství. Ale sám jsem ho objevil jen náhodou. Jedno chladné ráno jsem procházel chladným parkem a třásl se zimou, nebo snad šlo o delirium vyvolané nedostatkem spánku. Když v tom jsem na lavičce uviděl blaženě spát otrhaného bezdomovce. Jak může vypadat tak spokojeně? Ptal jsem se sám sebe. Nemá nic. Jen pár hader, hladového psa a plesnivou tašku. Jak může v raním chladu spát jak batole, když já celou noc nezamhouřím oči? Pak jsem ho uviděl.
Můj milášek ležel zmačkaný v těch jeho špinavých prackách. Bylo tedy mým právem a osudem, když jsem mu ho vyškubnul zpod hlavy a utíkal jsem, jak rychle jsem jen mohl. No a od té doby jsem pak neměl nikdy problémy s usínáním a spím si jak v bavlnce. Všem nespavcům tak můžu doporučit jen jedno. Projděte si parky, co znáte. Třeba taky narazíte na spokojeného bezdomovce.

čtvrtý a pátý hrášek2

10. prosince 2016 v 22:41 | Ich |  hrášky
pokračování :)

Nezabralo to dlouho a museli z McDonaldu odejít. Ne, že by snad chtěli, ale museli. Prodejnu zavřela hygiena. To když několik jejich hostů zaskočila žloutenka. Všichni zaměstnanci dostali výpověď a ještě ke všemu museli chodit na testy. Proto si i hrášci museli hledat novou práci.
Stále neměli ani korunu. Tentokrát však měli aspoň praxi v potravinářském průmyslu. Vždyť pohovor do takového řetězce není vůbec těžký. Chceš u nás pracovat? Máš potravinářský průkaz? Ouha. Museli si hledat práci jinde. Obešli jednu prodejnu za druhou, nikde je však nechtěli. Nakonec se jich ujali až v prodejně s botami. Prý jsou boty i tak dost špinavé a potenciální žloutenka nikomu nemůže ublížit. Hned první den začali navážet zboží, prodávat u pokladny a radit zákazníkům.
"Neměli by jste tyhle v menší velikosti?"
"Nosím je teprve chvilku a začaly se párat. Koukněte."
"Mně se nějak nezdají. Nemáte je ve světlejším odstínu?"
McDonald, nebo obchod s botami? Dny ubíhaly ve stejném rytmu. Z ruky k losům a od losů zase do práce. Občas přišla stálá zákaznice ukázat právě narozené děťátko. Jindy si zase došla koupit černé boty na pohřeb manžela. Rok za rokem uběhly a hrášci ještě několikrát museli změnit práci. Když odešli do důchodu, pracovali zrovna jako skladníci v knihkupectví. A stále ještě nevyhráli. Občas se jim podařilo vyhrát menší částku. Pár tisíc nebo i desítek tisíc. Jenže to vše utratili znovu za losy. Kdyby se o svém životě s někým poradili, jistě by jim řekl, že jsou gembleři a potřebují pomoc. Jenže oni se s nikým neporadili.

čtvrtý a pátý hrášek1

7. prosince 2016 v 18:11 | Ich |  hrášky
Čtvrtý a pátý hrášek si byli nesmírně blízcí. Neoddělitelní skoro jako dvojčata. Kam se vrtnul jeden, tam hned spěchal druhý. Proto není divu, že se po rozchodu vydali do světa spolu. Bok po boku si chtěli splnit svoje sny. Jeden chtěl být spisovatelem, druhý zase malířem. Rozhodli se tedy, že vydají knihu spolu a proslaví se oba. Zbývala jim však poslední překážka. Jak knihu vydají?
"Jak ji vydáme?"
"Zkusíme to v nakladatelství."
"A když nás odmítnou?"
"Tak si ji vydáme sami."
"Ale to bude spousta peněz."
"To nás přece nezastaví."
"My peníze nemáme."
"Musíme si je vydělat!"
"Jak?"
"Vsadíme si a vyhrajeme."
"Jenže los stojí peníze."
"Tak si najdeme práci."
Bylo, nebylo, vydali se tedy hledat práci. Bez vzdělání, bez praxe? Začali v McDonaldu smažit hranolky. Načuchli pachem oleje, dostávali jen malou almužnu a přitom se nadřeli jak koně. Jim to však nevadilo. Potřebovali si přece vydělávat jen do doby, než vyhrají v loterii. Jenže lidé v loterii nevyhrávají na počkání a to samé platí i o hrášcích. Pracovali den, dva pracovali dokonce do první výplaty. Hned se však rozeběhli do první trafiky a utratili vše za losy. Po nedělním slosování však byli opět bez peněz.
Den za dnem se vydávali na směnu, dělali dokonce přesčas, aby mohli koupit více losů. Za jejich píli je dřív nebo později museli povýšit. Už se nevěnovali jen úklidu a smažení hranolek. Teď mohli i opékat maso a připravovat hamburgery. K tomu všemu samozřejmě za vyšší plat.
Uběhly týdny i měsíce a oni stále nevyhráli. Najednou začali v práci trávit skoro veškerý svůj čas. V noci, když byl obchod zavřený a oni přespávali v zadním kamrlíku, propadali stále větší beznaději.
"Nechme toho. Takhle knihu nikdy nevydáme."
"I tak potřebujeme peníze. Na barvy, papír a na štětce."
"Co kdybychom si je někde půjčili? Až vydáme knihu a zbohatneme, všechno vrátíme."
"A kdo by nám je půjčil?"

druhý hrášek3

5. prosince 2016 v 19:31 | Ich |  hrášky
Možná jde jen o přehnaný výplod mého ega, ale mám pocit, že se kolega Stuprum pokusil volně navázat, na příběh jednoho z hrášků a vyjasnit nejasnosti okolo jeho osudu :) tak tady je odkaz
http://stuprum.blog.cz/1612/navrat-zbloudileho-hraska
Pokud jde snad jen o výplod mojí fantazie, snad se kolega moc nenaštve :)

třetí hrášek3

5. prosince 2016 v 16:21 | Ich |  hrášky
pokračování :)

Kalifornie to je vám panečku země. Horko ženy, pláže, ženy, víno, ženy. No prostě všechno. Jenže nic z toho hráška nezajímalo. Obešel všechny kurzy herectví, o kterých se dozvěděl, a tajně navštěvoval ty nejlepší z nich. Neměl na zaplacení, proto byl vždy schovaný na rozpálených parapetech za oknem. Jednou se z toho skoro upekl.
Když byl s kurzy konec, vydal se do nejbližší agentury, aby ho zastupovali. Jusepe Stratini vybral si své umělecké jméno. Jenže bída třela bídu a o něj neměly zájem v žádném filmu. Což o to nestáli o něj ani v žádné agentuře. Po třech měsících obcházení kástingů tak nezaštěkal ani o sebemenší roličku. Jen jednou se mihnul v jednom filmu. To bylo však omylem, když po cestě na kásting zabloudil na natáčení automobilové honičky a nikdo si ho v té rychlosti na chodníku nevšiml.
"Další."
Přišla jeho velká šance. Jestli to tentokrát zkazí, tak si asi půjde oběsit.
"Být, či nebýt? To je..." Recituje, zatímco se kymácí postavený na hlavě. Když skončí, pot se z něj řine proudem a nemůže popadnout dech. Na tom však nezáleží, role je jeho.
"Bonduell potřetí." Cvakne klapka a zelenina rozestavěná dokola se dá za zpěvu do tance. Zabliká světlo a z plechovky vyskakuje nám tak dobře známý pan hrášek. Chvilku se kroutí na scéně a žongluje s mrkví.
"Dost! Nemá to šťávu, vemte to znovu od začátku."
Nakonec večer odchází všichni vyčerpaní s plnýma keckama názorů na režiséra. Kdo si myslí, že je? Jediný hrášek na odchodu září. Tohle by mohl být začátek jeho úžasné kariéry. Všichni přece musí nějak začít, a proč by zrovna on nemohl začít malou reklamou? Odchází plný snů o budoucnosti a plánů. Škoda, že se nenaplní. Čas strávený na útěku, bez domova a chvilky klidu se na něm podepsal. Kůži má plnou vrásek a tmavých skvrn. V noci dokonce dostává pocit, jakoby začal klíčit. Další roli už nedostane. Nakonec ho policie najde zastřeleného na chodníku. Začne prodávat drogy a zaplete se do války gangů. Aspoň že ho čeká rychlý konec.

loot

4. prosince 2016 v 20:00 | Ich |  téma týdne
Kamenná síň je lemována svítícími kameny upevněnými do tepaných držáků. Dva obtloustlí muži, jimž vousy sahají až po pas, se zatím za zvuků rachotu a třesku kovu a kov snaží nacpat kožené brašny zlatem.
"Ještě tyhle." Hrst barevnými kameny lemovaných prstenů se proštrachá někam ke dnu.
"Tenhle je poslední." Podává tlouštík s jasnýma očima zlatý pětiramenný svícen.
"Ty už v batohu místo nemáš?"
"Nic už se tam nevejde. Zkoušel jsem to."
"Nedá se nic dělat." Starší z mužů s rudým nosem trčícím zprostřed kulatého obličeje se zasměje, a pak si rozepne kožený pásek vinoucí se mu okolo pasu. Těžko uvěřit, ale jeho mohutné faldy jako by se nafoukly o několik čísel.
"Tak jo, jdeme." Hodí si na záda ohromnou brašnu, k níž právě páskem připevnil svícen. "Snad to vydrží." Poznamená ještě, když nafouknutá kůže jemně zaúpí.
"Počkej na mně." Popadne mladší ze dvou ještě umně zdobené sekery opírající se o stěnu a už procházejí do skály vytesanou chodbou. Mohutná vrata za nimi zapadnou na chlup přesně. Prosté oko by jen stěží uvěřilo, že zde vlastně dveře vůbec byly.
"Přidej, chlapče." Dají se oba do zvolného klusu.
Pojednou se chodba zakončí a oni přijdou k úzké propasti táhnoucí se od nevidím do nevidím na obě strany skrz skálu. Puklina široká asi jen metr, zato hluboká až kam fantazie dosáhne, přerušuju chodbu, která pokračuje na druhé straně.
"Tak na tři. Raz, dva, héj rup." A první z batohů se přehoupne svižným obloukem přes propast, kde se na druhé straně odkutálí dál do chodby.
"Chytni ho pořádně." Poučuje starší z pupkáčů. "Takhle." A už je i druhý z batohů na druhé straně. Poté se jejich sekery zkušeným švihem zaseknou do škvíry v horní části průrvy a oni se na nich zhoupnou za batohy.
Po půlhodině se oba zastaví, zkušené prsty jemnými pohyby odblokují mechanismus a odhalí průchod do dalšího sálu. Síň přetéká až ke stropu hromadami zlata, zdobenou zbrojí a dřevěnými soudky drahého moku.
"Tak opatrně všechno vyskládej a dávej pozor, ať nic nepoškrábeš jako minule!" Dají se oba do vybalování.
"A tati, nešlo by, abychom používali jen jednu pokladnici?" Zeptá se mladší ze soudek připomínajících mužů.
"Aby našim pokladům bylo v létě horko? Nikdy! Chceš snad, aby ostatní trpaslíci říkali, že se Smork Godbringson nedokáže postarat o svoje zlato? Teď si synu odpočiň, a pak všechno pro jistotu ještě přepočítáme."
Nad zemí se pomalu zatáhne obloha a vítr začne odnášet první padající listí přinášející podzim.

třetí hrášek2

3. prosince 2016 v 19:10 | Ich |  hrášky
pokračování :)

Takhle hrášek stráví postáváním nad záchodem celou noc. Nakonec se však k ničemu neodhodlá a unaveně padne do postele. Za tři dny si pro něj dojdou a on opět sedí v letadle. Co teď se mnou bude? Myslí si tiše.
Soud proběhne rychle. "Poznáváte tento objekt?" Ukazuje mu žalobce fotku, na které je zobrazena dřevěná deska se zkrvaveným koncem.
"Ne, nepoznávám."
"Nelžete! Našly se na něm vaše otisky."
V podobném duchu proběhne celý proces zakončený jednoduše. Tři roky odnětí svobody. Po vynesení rozsudku hrášek celý změní barvu. Už soudní proces na něm zanechal šedý odstín, teď však zčerná docela. Jeden by v něm ani nepoznal hrášek.
Život však někdy sleduje zvláštní cesty. Když ho justiční stráž odváží do vězení, z prava blbec přehlídne stopku a nebere to přímo do nich. Těžká tatra zdemoluje celý předek a zabije oba členy ostrahy. Zadní část auta je však jako zázrakem skoro v neporušená. Do kapoty je proražena jen docela malá díra. Žádný člověk by se jí neprotáhnul.
Další měsíc stráví hrášek schováváním se v jeskyni na okraji města. Nejdřív je po něm vyhlášeno celostátní pátrání. Po čase pak celosvětové. Jenže on už je opatrnější. Vyhlíží a naslouchá, jestli se někdo nepřibližuje a když ano, rychle se schová pod hromadu listí. Jednou tak musel strávit schovaný dva dny, když se v jeho bunkru ubytoval špinavý bezdomovec.
Různými cestami se pak již zdravěji zbarvený hrášek dostává do zahraničí. Pomalu cestuje ze země do země. Hlavně aby na něj nepřišla policie. Když dorazí k oceánu, propašuje se na loď, v jejímž skladu stráví schoulený celou plavbu. Na novém kontinentě z něj strach trochu opadne. Jak by taky ne? Tady ho určitě nikdo nezná a nikdo nehledá. Odváží se dokonce sednout na vlak. Tak se stane, že hrášek dorazí až do Kalifornie.

třetí hrášek1

1. prosince 2016 v 18:58 | Ich |  hrášky
Třetí hrášek byl tak trochu namyšlený. Vždy měl při ruce kapesní zrcátko a rád si upravoval svoji plešku na hlavě. Natíral ji voskem a pak ji dlouze leštil, aby se pěkně leskla. Když se rozešel se svými bratry z lusku, první zamířil do Paříže. Kde na to vzal, to nevím, ale taky bych to rád věděl. Třeba bych tam taky zajel.
Hned po příletu se ještě ani neubytuje a už míří do restaurace.
"Víno a kaviár pro všechny." Rozkřičí se hned ze dveří.
Potom následuje dlouhá noc plná alkoholu a hudby zakončená v náručí jen spoře oděné ženy. Ráno přichází záhy a v hotelové hale už stojí dnes poněkud šedozelený hrášek. Zvolna popíjí plechovku red bullu. Když u hotelu zastaví limuzína, roztáhne se na zadní sedadlo a vbrzku usne. Jeho spánek ruší jen tiché bručení motoru.
Odpoledne se valí skrz Rue de Pasy a navštěvuje jeden butik za druhým. Oblečení, doplňky a boty za ním tečou proudem. Vše platí kreditní kartou a skládá do kufrů, které mu poslíčci vozí přímo do hotelu. Na konci ulice, která končí kruhovým objezdem, si prohlédne své nové šaty, obdivně se pokochá v zrcátku a unaveně zamíří na hotel. Zde na něj však čeká již policie. Teď už možná tuším, kde na všechno vzal.
"Půjdete s námi!" Zvolna se k němu přibližuje policista.
Když se však otočí k útěku, strnule zjistí, že už je obklíčen. Dveře se zabouchnou a už ho vezou za zvuku houkačky do nového hotelu. Zbytek večera pak dva policejní úředníci stráví kategorizováním obrovského nákupu a všech nakoupených krámů, aby je mohly použít u soudu jako důkazy. Chudáci. Hrášek se však nemá o moc líp. Čekal, že si bude po zbytek života užívat. Na stanici se za ním však zastaví člověk z ambasády.
"Máme s Francií uzavřenou dohodu o výměně podezřelých. Strávíte tu dva dny v cele, a pokud vše proběhne v pořádku, vrátíte se domů, kde budete souzen." Poté se rozloučí a odejde. To však pro hráška není konec. Hned jak je zavřen v cele, zkouší se prohrabat betonovou podlahou, prorazit ocelové dveře židlí a zbytek večera stráví postáváním na záchodovém prkénku. Nervózním pohledem přejíždí po místnosti a přemýšlí.