"Jak ses sem dostal?"
"Víš co mi kdysi, řekl můj učitel?"
"Kde ses tu sakra vzal?"
<křik>
"Bůh kostky nehraje."
Zahalená postava vytáhne malý notes a začne do něj psát. Škrábance pokrývají papír v nesmyslných klikihácích, které se províjí ze stránky na stránku, a pak se zase vrací. Jindy se kříží a nakonec končí zatočené do spirály. Potom se rozkutálí po podlaze pár dřevěných kostek, které se zastaví až v kaluži krve. Škrábání o papír pokračuje.
"Nech mě už být. Prosím?"
"Nemám na tebe celý den. Tak už si hoď!"
"Prosím, jdi pryč."
"Tři, dva, jedna,..."
<křik>
Notes s koženými deskami je už opět na scéně. Tentokrát jsou škrábance mnohem hranatější, smysl však stále nedávají. Kostky jsou však tentokrát z kovu. Matné plošky jsou plné škrábanců a odkutálejí se za zvuku cinkání do husté tmy.
"Šestka. Máš smůlu."
"Jakto? Šestka je šťastné číslo."
"Ne, to je sedmička."
"A ne šestka?"
"Ne, sedmička."
<křik>
Familierní zápisník se otřásá pod údery pera. Sek, kryt, bod. Inkoust usychá na poraněné stránce jako svědek zuřivého boje.
"Rozhodnutí je jen na tobě."
"Neudělám to."
"Pak mi nedáváš na vybranou."
"Můžeš mě nechat být a odejít."
"To nemůžu."
"Jednou toho budeš litovat."
<křik>
Zápisník je už na své poslední cestě. Už jen jedna dvojstránka se plní obrazci a poslední pár kostek se kutálí po podlaze. Pero dokončí poslední tah, poslední tečku. Kdesi v dáli se rozezvučí první kohouti a nad obzor začne vystrkovat růžky slunce.
Zajímavě napsané, líbí se mi to. :)