"Tak vás tu u nás vítám. Říkali vám něco konkrétního?"
"Zatím ne." Zkusil jsem překřičet hluk aut na parkovišti.
"Tak pojďte za mnou a já se vám toho pokusím co nejvíc vysvětlit. Víte aspoň něco o naší elektrárně?"
"Jen to, že ji před dvěma lety postavila armáda. Ani vlastně nevím, jak se elektřina vyrábí. Slyšel jsem, že nějak z vody, ale to už je dávno."
"Teda chlape a proč jste se sem vůbec hlásil, když o tom nic nevíte?" Řval na mě personalista zpátky, zatímco jsme kličkovali mezi autobusy přivážejícími ranní směnu a odvážejícími tu noční.
"Je tu dobrý plat a taky se mi to počítá do vojenské služby."
"No jo další takový." Pronikne ke mě jeho povzdech v nastalém okamžiku ticha, který však trvá jen okamžik a hned mizí.
Potom následovala vstupní procedura, při které mi prohledali tašku a museli jsme projít rentgenem.
"Tahle elektrárna vyrábí elektřinu asi pro dva miliony vojáků." Začal můj průvodce s výkladem. "Jde odsud přímo na první obrannou linii, a tak je pro armádu nesmírně důležitá. Proto jsou naši pracovníci jen ti nejlepší z nejlepších. Vybíráme je z řad rekrutů, a protože testy stejně skoro nikdo neprojde, musíme brát každého, kdo splní požadavky. Takže je tu víc takových, jako seš ty, co ze začátku neměli nejmenší páru o tom, jak funguje elektrárna. To já, když jsem nastupoval.."
Vlastně jsem chtěl vždycky pracovat jako překladatel. Po střední jsem se chtěl přihlásit na vysokou školu a věnovat se jazykovědě. Kdo by čekal, že budu muset taky narukovat? Pak už to šlo samo. Buď mě čekal dvouměsíční trénink a pak rovnou lístek do první linie, nebo jsem mohl zkusit vstupní testy mezi podpůrné jednotky a velitelský výcvik. Proč ne stejně nemám co ztratit. Dvěma vstupními testy jsem neprošel, ale napotřetí jsem se dostal do elektrárny.