Listopad 2016

druhý hrášek2

30. listopadu 2016 v 19:33 | Ich |  hrášky
pokračování :)

Musel si tedy najít úkryt a který zapadákov by mohl být lepší, než vzdálené břehy širé Austrálie? Jenže dostat se do Austrálie, to není jen tak. Jako nelegální přistěhovalec bez identity se musel připlavit ke břehům na chatrném člunu, do kterého navíc zatékalo. Na palubě se na slunci smažily hromady lidí, a když člun konečně zajala pobřežní stráž, bylo to pro ně skoro vysvobození. Těžko říct, jestli to bylo ledabylostí úředníků, nebo jen mazaností hráška, ale přísnou kontrolou stráže nakonec přece jen proklouznul.
Na břehu tak mohl rozjet svou šou nanovo. V divočině zápasil s lítými zajíci o holé přežití a rozšířil svou sbírku jizev o další zářezy. Nakonec si jednoho osedlal a s dalšími kovboji hnal dobytek a stáda vyprahlou zemí k prodeji. Když ho to omrzelo, udělal si vlastnoručně z věrného zajíce boty a opalujíc se na pláži, z něj byl plavčík. Jenže jak se takhle vyvaloval na lehátku, šel kolem kapitán lodi, praštil ho v jeho nepozorném snění po hlavě a odvlekl ho na loď, kde se musel dřít jak mezek v kuchyni.
"To se nedá jíst." Řvali na něj rozzlobení námořníci. "Odnes si tu šlichtu, než ti ji narvu do krku." Skončil mu takhle jednou talíř přímo na hlavě.
Takhle se plavili při pobřeží ještě pár týdnů, jenže pak měli nabrat směr otevřené moře a nikdo mu nechtěl říct, kdy se vrátí zpátky.
"Co se staráš. Kapitán řídí loď, to není tvoje starost." Bouchnuli mu před nosem na velitelském můstku.
Tu noc se pak pokusil o útěk. Pomalu se vyplížil z kuchyně, kde nejen pracoval, ale také měl na bednách rozhozené své lůžko. Našlapoval po špičkách okolo noční hlídky a už spouštěl na hladinu záchranný člun na kterém by se zachránil. Jenže něco, nebo někdo spustil poplach. Chudák hrášek byl dopaden a svázaného ho přivedli před kapitána.
"Ty kryso, jsi chtěl utéct. No však uvidíš." Bylo to poslední, co od něj slyšel. Pak ho omráčili, namalovali červenou barvou a zamkli do krabičky od sirek.
Když ho konečně pustili, odvedli ho na palubu, kde na něj přilepili řadu hejblátek a čidýlek, načež ho řetězem připevnili k mořskému dnu jako bójku a odpluli pryč.
"Plav, jestli chceš žít. Za čas se pro tebe vrátíme." Zakřičel na něj ještě z paluby člen posádky.
No a tak hrášek plaval, seč mu síly stačily. Kdo ví, jak to s ním pak dopadlo? Výzkumná loď se po týdnu potopila a jen pár lidem se podařilo zachránit. Nepřežil nikdo, kdo by znal souřadnice plavby lodi a dokázal by určit, kam byl hrášek s měřícími zařízeními umístěn.

druhý hrášek1

27. listopadu 2016 v 17:26 | Ich |  hrášky
Druhý hrášek se z popelnice zakutálel mnohem dál. Vždyť se taky vždycky považoval za světáka znalého všech poměrů a dění. Vydal se tedy cestovat a poznávat svět. Jako první zamířil do Indie. Cesta to byla dlouhá a většinu jí strávil drkotajíc zuby zakutálený mezi kufry v nákladovém prostoru, aby se aspoň trochu zahřál. Letadlo však ani nedosedlo, on už ze sebe otřepal všechnu námrazu a skočil si to rovnou na zem. Přímo do centra.
"Preclíky. Chutné preclíky." Bylo to úplně první, co zde slyšel.
Panečku ten toho v Indii ale zažil. Na trhu zápasil ve vlnách vařícího se ragů. V chudinské čtvrti závodil hnán davem rozběsněných, hladových dětí. V místním call centru se schoval pod stůl a vždycky když někdo volal, začal ho šimrat na nohách. Nakonec ho však všechna ta zábava přešla. Našel si klidné a dobře placené místo v právě městem projíždějícím cirkusu. O jeho představení, ve kterém zvedal nad hlavu slona, psaly všechny místní plátky a sám velký guru Paša se na něj dojel podívat. Při jeho vystoupení se neustále drbal na turbanu a nakonec za ním přišel do zákulisí.
"Teda řekni mi, kde se v tobě bere všechna ta síla?" Zpustil hned zhurta. "Studuje tajemství jógy už třicet let, ale nic takového jsem dosud neviděl."
Malý hrášek však zůstal neoblomný. Přece nebude své obchodní tajemství vyzrazovat dál. Vždyť by přišel na buben. Nakonec však jeho vystoupení stejně nabralo rychlý konec. To když se pokusil žonglovat se třemi slony najednou. Jeden po druhém sloni spadli a zlámali si vlas. Přímo legendární fiasko, které se opravdu stalo jeho nejznámějším vystoupením. Musel utéct nejen před naštvanými diváky a principálem, ale pronásledovali ho také ochránci zvířat, greenpease a rozzuřená matka jednoho ze slonů.

kostky

27. listopadu 2016 v 0:07 | Ich |  téma týdne
"Jak ses sem dostal?"
"Víš co mi kdysi, řekl můj učitel?"
"Kde ses tu sakra vzal?"
<křik>
"Bůh kostky nehraje."
Zahalená postava vytáhne malý notes a začne do něj psát. Škrábance pokrývají papír v nesmyslných klikihácích, které se províjí ze stránky na stránku, a pak se zase vrací. Jindy se kříží a nakonec končí zatočené do spirály. Potom se rozkutálí po podlaze pár dřevěných kostek, které se zastaví až v kaluži krve. Škrábání o papír pokračuje.

"Nech mě už být. Prosím?"
"Nemám na tebe celý den. Tak už si hoď!"
"Prosím, jdi pryč."
"Tři, dva, jedna,..."
<křik>
Notes s koženými deskami je už opět na scéně. Tentokrát jsou škrábance mnohem hranatější, smysl však stále nedávají. Kostky jsou však tentokrát z kovu. Matné plošky jsou plné škrábanců a odkutálejí se za zvuku cinkání do husté tmy.

"Šestka. Máš smůlu."
"Jakto? Šestka je šťastné číslo."
"Ne, to je sedmička."
"A ne šestka?"
"Ne, sedmička."
<křik>
Familierní zápisník se otřásá pod údery pera. Sek, kryt, bod. Inkoust usychá na poraněné stránce jako svědek zuřivého boje.

"Rozhodnutí je jen na tobě."
"Neudělám to."
"Pak mi nedáváš na vybranou."
"Můžeš mě nechat být a odejít."
"To nemůžu."
"Jednou toho budeš litovat."
<křik>
Zápisník je už na své poslední cestě. Už jen jedna dvojstránka se plní obrazci a poslední pár kostek se kutálí po podlaze. Pero dokončí poslední tah, poslední tečku. Kdesi v dáli se rozezvučí první kohouti a nad obzor začne vystrkovat růžky slunce.

první hrášek

23. listopadu 2016 v 13:11 | Ich |  hrášky
První a nejstarší hrášek ze všech se vždycky považoval za sociálně smýšlejícího. Už jako malý v lusku snil o lepších zítřcích pro všechny hrášky. O rovnosti a spravedlnosti na tom jejich zaobleném světě. Proto se vydal rovnou do blízké továrny firmy Bonduelle. Vydrápal se skrz plot až do areálu a rovnou si to zamířil mezi svoje. Když však viděl, jak hrášky trpí pod jhem plechovek, málem se z toho až rozbrečel.
"Kamarádi, zastavte se na chvilku. Copak nevidíte tu nespravedlnost? Copak vás neštve, jak se k vám chovají?" Začne čile agitovat nehledíc vpravo, vlevo. "Přišel jsem vás zachránit. Vyvést vás skrz plamen revoluce k lepším zítřkům. Pojďte za mnou. Postavíme se jim."
Jenže továrna je továrna. To není jak v parlamentu, aby se vyhlašovala generální stávka. A taky to není jak v holubníku, aby si každý mohl přiletět a odletět jak se mu zachce. Zde se pracuje s jídlem. Tady se musí dodržovat přísné hygienické podmínky. Netrvá to tedy dlouho a hrášek je nasán vysavačem do neznáma.
"Pusťte mě. Mou revoluci už nejde zastavit." Bije se jako lev, když ho unášejí. Co je mu to však platné? Sám proti světu bojovat nezvládne, a tak vyznívá jeho snaha naprázdno. Když ho však proženou systémem vymývání a korekce, skončí mezi svými druhy. V nezměrném davu, tak jak si vždycky přál.
"Tak přeci jen nás nedokáží zastavit. Přátelé, bratři. Pojďme a vyžeňme je. Získáme to tu vše pro sebe. Už nikdo nebude trpět, a nakonec se revoluce rozšíří do celého světa." Zkouší opět svůj monolog.
"Sklapni."
"Já se tu snažím spát."
"Neotravuj."
"Ale přátelé? Bratří? Musíme se jim přece postavit."
"Dej už pokoj."
A tak se stane, že první hrášková revoluce skončí rychlým nezdarem na dně plechovky. Kdo ví, o kolik by byl svět lepší, kdyby se vydařila. Bramborový salát by byl bez hrášku a hrachovou kaší z jídelny by už děti také netrpěly. O kolik by byl svět lepší?

hrášci2

22. listopadu 2016 v 16:19 | Ich |  hrášky
pokračování :)

"No vidíte to, pánové? Takhle nás tu pohodit. Syčák."
Z lusku se vykutálí šest malých hrášků s pěkně kulatým bříškem a hned se začnou dohadovat o tom, co provedou dál. Když se začne smrákat a hrášci se ještě nedohodli ani na tom, ke komu všemu si zajdou stěžovat, odkutálí se do blízké hospody pokračovat v poradě. Tak se stane, že dveře hospody nepatrně vrznou a dovnitř se po špičkách vkolébají bratři z lusku. Usadí se v tichém rohu pod neobsazenou židlí a rozhovor se rozběhne nanovo.
"Já bych si stěžoval nejmíň jeho mámě."
"Ne, vezměme to rovnou na nejvyšší místa. Zajdeme za starostou."
"No, no kuličky. Slyšeli jste někdy o hejtmanovi? Ten je moc moc moc mocnější než starosta."
"Jo? A jaké má tak asi hejtman superschopnosti? Starosta tě může dokonce napomenout." Tváří se zrovna důležitě jedna z kuliček.
Rozhovor pokračuje až hluboko za půlnoc, když už všichni odejdou, hospodská pozvedá židle, udělá co a jak a na úplný závěr ještě pozametá.
"Kde jste se tu vzali?" Zní její reakce hned, jak zmerčí hrášky. "Vždyť hrášek byl k obědu minulý týden."
Tak se milí hrášci ocitnou na lopatce a zůstane po nich jen čistější podlaha, kterou teď bude hostinská zametat ještě pečlivěji. Když se však ani po třech dnech v popelnici nedohodnou, rozkutálí se každý jiným směrem.

hrášci1

20. listopadu 2016 v 22:07 | Ich |  hrášky
Na malém poli se ze země vyklubal malý výhonek. Pozdravil slunce, oblohu i celý svět okolo. Napřáhl ruce vzhůru k nebi a už je nespustil. Tak rostl víš a víš, jako by ho za ně někdo tahal, až se malý výhonek proměnil v malý keřík. Vztyčené ruce se ovinuly okolo tyčky, vedle které strávil celý svůj dosavadní život. Obejmulji jako když se muž přivine ke své milé. Nakonec se na keříku objevily také lusky. Zelené a svěží do života jako jaro, do kterého vyrostly.
Jednou přijel k babičce na návštěvu malý Viki.
"Ahoj babíííí." Bylo první, co vyhrknul hned jak dojel. Jenže po nich už pusu skoro nezavřel. Malý Viki totiž dlouho nemluvil. Jestli měl trému, nebo jen nevěděl, co by zrovna řekl, nevím. Jednoho dne se však rozpovídal, a pak nebyl k zadržení. Chvilku brebentil o morčatech, které dostal za své první vysvědčení, pak si zas pochvaloval tvar kamínků, které objevil někde na babiččině zahradě.
"Koukni se na ně, babi. Vidíš je? Vidíš je? Jsou úplně oblé. Víš, co to znamená? To že jsou skoro kulaté, ale ne úplně."
Babička, která dříve pracovala jako knihovnice, vše snášela trpělivě a s medvědím sebezapřením. Po dvou dnech jí však i jí začalo být jejího milovaného vnoučka moc. Poslala ho tedy do zahrady nasbírat si hrášek. Třeba zrovna poběží kolem liška a vezme si ho na chvilku k sobě. Nebo by mu mohla zkusit povykládat pohádku o Budulínkovi. Třeba by usnul, nebo byl aspoň na chvilku zticha.
Viki zticha byl. Aspoň do té doby, než polknul. Jednou už mu zaskočilo a rodiče ho vzali do nemocnice. Než si to znovu zopakovat, to radši na chvilku ztichnout. Pár lusků si ještě pro jistotu nacpal do kapsy a rozběhl se o všem povykládat babičce. Viki má tři babičky a dva dědečky, ale babi K má ze všech nejraději. Vždycky ho tak trpělivě vyslechne. Takhle Viki upaluje a ani si nevšimne, když mu z kapsy jeden lusk vypadne. Bouchne sebou na chodník a vykutálejí se z něj zelené kuličky.

koberec

20. listopadu 2016 v 18:35 | Ich
Mám v pokoji koberec.
Mám v pokoji modrý koberec.
Takhle vypadá :D

tatabu

18. listopadu 2016 v 20:57 | Ich |  téma týdne
Papoušci, to jsou velmi upovídané zvířata. Často nezavřou zobák ani ve spánku, to pak většinou vyskřekují o zamlžené obloze a praotci papouškovy, který svými křídli zastiňuje oblohu od západu na východ. V malém zverimexu podél východního břehu Vltavy však mají někoho zcela vyjmečného. Dvakrát už se dostal do televize a pravidelně se na něj chodí dívat malé děti ze základní i mateřské školy. Maskotem jejich obchodu je menší pestrobarevný papoušek, který nedokáže říct nic jiného, než tabu. Občas se zasekne a řekne jen ta, jindy se zas zakoktá a vypadne z něj krátké tatabu, nebo i tatabubu.
Zhruba jednou za týden se do obchodu vtrhne muž s pláštěm a vycházkovou holí, chce papouška koupit, jenže i přes nabízenou sumu, ho majitelka odmítá prodat. Říká se, že jí přirostl k srdci, nebo že do zverimexu přináší zákazníky a prosperitu. Kdyby však lidé věděli, že pravda je někde úplně jinde.
To je tak. S normálním papouškem je to hrozně snadné. Člověk by na něj klidně mohl zapomenout a nic by se nestalo. Teda nestalo. Papoušek by určitě vyváděl jak v lese a ztropil by povyk nejmíň na tři patra daleko, dokud by ho někdo nenakrmil. Není divu, že vzniklo pořekadlo mluvit jako papoušek. Průměrný papoušek zná víc sprostých slov, než má na sobě peří.
Jenže tenhle papoušek je prostě jiný. Možná trochu hloupý, ale jen pokud považujete za hloupost, když se papoušek neozve, pokud má hlad.
Stejné je to s koupáním. Ve všech knihách o chovu papoušků se uvádí, že se musí koupat třikrát do týdne a alespoň jednou si umýt peří šamponem a kondicionérem. Co víc, voda nesmí být ani moc horká, ani moc studená, tak asi čtyřicet stupňů celsia. Hotová věda starat se o papouška a to některé papouščí primadony se chtějí koupat i sedmkrát do týdne.
Jenže tenhle papoušek? No vážně jednou ho majitelka zapomněla v zapnuté lázni. Když ji přilákala vůně pečeného kuřete, zhrozila se a hned vylovila papouška z už skoro vařící vody, div si ruky nepopálila. Zbytek týdne strávil papoušek na Jipce, jen občas zvednouc hlavu, skřehotajíc tabu, tabu tabu.
Ne, majitelce je vše jasné. Papoušek se prostě prodat nesmí, kdo jiný by se o něj staral tak jako ona?

vlkodlak

16. listopadu 2016 v 18:13 | Ich |  zbytek
Po dlouhé době to tu máme zase :) článek přesně na dvě stě slov a hledané výrazy jsou skořice, tramvaj, mobil, přitažlivost, vlis

Temnou nocí se mihne stín. Odrazí se od komína a přistane na protější střeše. Drápy se zaryjí do tašek a prorazí je skrz. Při dalším dešti tudy bude jistě zatékat. Špičaté uši se nastraží, když dole ulicí projede tramvaj. Vlkodlak porostlý tmavou srstí se znovu rozeběhne po střechách kličkujíc mezi komíny a anténami.
Malá holčička pozorující na balkóně hvězdy se dá do křiku, když se o zábradlí zachytí dvoumetrová vlčí postava."Mamííí."
Vlkodlak se však hned pouští. Zemská přitažlivost ho stáhne k sobě a on se postupně zachytává za jednotlivá zábradlí paneláku, až nakonec přistane na vrcholku pouliční lampy. Chvilku se opatrně rozhlíží kolem a čenichá. Světlo lampy osvětlí malý přívěšek houpající se mu na krku. Vlis znázorňuje starou pekařskou pec s velkou lžící.
"Klid Adélko, to byl jen ošklivý sen." Zachytí jeho zostřené smysly.
Když si ničeho jiného nevšimne, odrazí se vlkodlak a jedním skokem skončí v boční uličce, kde se začne měnit zpátky v člověka. Nakonec ještě vytáhne z batohu na zádech oblečení, pak zkontroluje čas na mobilu.
"To stíhám." Zamumlá tiše.
Nakonec přejde ke dveřím a zazvoní na zvonek.
"Pan Havlát?"
"Ano?"
"Přál jste si tvarohové bochánky se skořicí?"
"Ano, to jsem já."
"Bude to dvě stě sedmnáct."

galerie

15. listopadu 2016 v 21:22 | Ich |  zbytek
ZÁKAZ VSTUPU S DĚTMI hlásá tabulka na dveřích do vestibulu. Chvilku na ni zírám, protože mě přenesla do myšlenek na to, jaké by to bylo mít děti. Pak se ještě pro jistotu ujistím, že tu sebou ani omylem nemám žádné dítě a vstoupím. Oproti vedru venku je ve vestibulu příjemný chládek.
"Jeden lístek."
"Sto dvacet."
"Máte taky slevy pro studenty?"
"Ne."
"Dobře, děkuju."
Peněženka je zase o trochu lehčí, ale co naplat. Avantgardní galerie, která vzbudila tolik rozporuplných reakcí, zde ve městě bude vystavovat už jen pár dní. Za pokladnou vede úzká chodba, kterou by prošli asi jen dva lidi vedle sebe a ústí v prostornou místnost osvětlenou pouze červeným a žlutým světlem lamp.
Na zdi visí obrovský portrét čenocha z profilu. V jedné ruce drží nad hlavou hrozny a s hlavou zakloněnou je ukusuje zrníčko za zrníčkem. Při tom všem ruku v bok močí na nahé dítě, které sedí na zemi pod ním. Není divu, že byla výstava v Itálii zakázána a všude kam přijede vzbuzuje hluboké emoce. Co tímhle proboha autor mohl myslet, když obraz maloval? MANIPULACE Z BRUSELU stojí na malém štítku vedle obrazu. Že by bylo dítě na obrazu chlapečkem?
Další obrazy jsou rozhodně stejně šílené, jako ten první. Například na jednom je obraz jako z Poeovi Jámy a kyvadla. Na dřevěném stole zde leží muž a nad ním se hrozivě tyčí hrozivé hodiny se zlatými ručičkami. Velká ručička se ho snaží přeříznout ve dví i se stolem a má už ji má zabořenou hluboko v těle, zatímco na podlaze pod stolem se už tvoří kaluž krve.
Před obrazem nahé tanečnice, která si ořezává maso z břicha a snaží se vše připlácnut na hrudník s názvem MÍRY TANCE zaslechnu hluk. Už jen vidím starší paní, kterou odvádí dva zaměstnanci ostrahy a zaslechnu:
"Tomuhle říkáte umění? Spálit, všechno i s vámi!"
Když jsem se později vrátil k prvnímu obrazu, černoch měl domalovanou na obraze fixou sukni z banánových listů a na místě dítěte se skvěla jen nasprejovaná velká červená skvrna.

zadržet vodu

13. listopadu 2016 v 18:18 | Ich |  zbytek
"zadržete někdo tu vodu aspoň na chvíli

Pojď já si beru ten zadní konec a ty ten přední

To neni fér ono je to z kopečka a tak ten můj bude těžší

Tohle jsem kdysi napsal v roce 2011. Sám nevím co to mělo znamenat, ale jak se snažím udělat pořádek v rozepsaných článcích :D zkusím to nějak sepsat.

Sedmého července začalo pršet a nepřestalo až někdy do půlky srpna. Dodnes se snaží meteorologové objasnit, proč tehdy pršelo jen na území o velikosti Moravy a hned o kilometr za celou dobu nespadla ani kapka. Vyrojilo se hned několik divokých teorií. Mimozemšťani, komplot americké vlády i globální oteplování. Dokonce v této době bylo upáleno asi dvacet žen kvůli čarodějnictví. Jak se jim však v těch přívalech vody podařilo rozdělat oheň nevím.
Na tom však nesejde. Jeden z těch nejpodivnějších případů se odehrál okolo Břízovic. Malé vesnici postavené nad přehradou, ve které většinu obyvatel tvořili nadšení rybáři. Takoví ti dědulové vysedávající nad prázdnou udicí popíjejíc pivo.
Po třech dnech vydatného deště začala voda v přehradě prudce stoupat. Vše se mohlo bez problémů vyřešit odpuštěním vody. Jenže vesnice po proudu už teď ohrožovala voda a nikdo se nemohl shodnout co dál. Starostové ohrožených vesnic samozřejmě chtěli, aby vodu neupouštěli, neboť by to jejich situaci jenom zhoršilo. Zaměstnanci zase chtěli vodu upustit, jinak by mohlo dojít k poškození, nedej bože protržení, přehrady.
Během večera proběhlo sedm schůzí na různých místech kraje, nikdo si však nechtěl vzít možné škody na svědomí. K ničemu nedospěli, a tak vodu nebylo možné upustit. Zaměstnanci přehrady dokonce dostali přísný zákaz cokoliv udělat, dokud jim nebude řečeno jinak.
Kolem jedenácté večer už začala být situace kritická, a protože voda vytápěla i domy v Břízovicích, sešli se všichni obyvatelé ke krizové poradě na obecním úřadě.
"Musíme s tím něco udělat. Přehrada začíná praskat."
"Ale já nesmím." Brání se zaměstnanec přehrady.
Po půlhodině dohadování, kdy zaměstnanec přehrady odmítnul vydat klíč od výpusti a sám se zamknul na záchodě, se konečně dohodli. Jak k takové nápadu došli, asi už nikdy nezjistíme, ale došli. Rozeběhly se do svých domovů a kolem jedné v noci už všichni muži stáli na březích řeky vtékající do přehrady. Nad řekou mezi nimi byla natažená obrovská síť svázaná z menších síťěk.
"No tak chlapi, zkusíme ji aspoň na chvilku zastavit." Snaží se překřičet déšť starosta.
"Já si beru zadní konec."
"To není fér! Je to z kopečka, a tak ten můj bude těžší."
"Jakto?"
Dohadují se zatím mezi sebou obyvatelé Břízovic. Když se konečně domluví, spustí síť do vody, jenže prakticky ihned se jim roztrhá na menší kusy, které odplují do hlubin přehrady.
"Čí to byl hloupý nápad?" Zuří starosta, jakoby zapomněl, že s ním přišel on sám.
Všichni na sebe zmateně pokukují, jak mohl jejich skvělý nápad selhat. Ale nesuďte je moc přísně. Aspoň něco zkusili. Kolem páté hodiny ráno přehrada praskla a přílivová vlna z ní odnesla několik vesnic, než konečně zpomalila.

ten s dlouhým jménem

12. listopadu 2016 v 18:54 | Ich |  téma týdne
Velkolepý kormidelník nových a kvalitnějších zítřků, usmiřitel roztříštěných zrcadel a otvíratel zavřených sklenic. Zakladatel sedmi firem, pisatel pozoruhodných faktur i sladkých pokušení. Ustavitel tří závětí a zastavitel malého auta. Zkvalitnitel rozumných názorů pod zapadajícím sluncem ve višňovém sadu i menších myšlenek ze sveřepých peřejí rozmazlených kytek. Vévoda horního rudého pohoří, kde rostou vysoké jedle a staré ořechy. Majitel půjčeného neobarokního zámku v severním rakousku a pán všech rezavých koček. Ohebný vazatel perských koberců v zadních uličkách vnějšího okruhu obecních pozemků pod širým měsícem. Kazatel betonově pevných jistot pro nevěřícně liché Tomáše pod holou pravdou. Lord děravých stříbrných náušnic pro nejstarší obyvatele třetiřadých univerzit. Staronově zvolený král Emanuel druhý.

elektrárna3

10. listopadu 2016 v 22:09 | Ich |  elektrárna
pokračování :)

Zbytek cesty skrze podlaží probíhal v tichosti. Můj počáteční úžas rychle vyprchal. Většinou jsme jen procházeli chodbou, která byla na stěnách, stropu i podlaze obalena vrstvou trubek a kabelů. Jen občas jsme prošli okolo dveří, které však byly zavřené. Když jsme došli k železným vratům s velkým nápisem NEVSTUPOVAT konečně se dal můj průvodce znovu do povídání:
"Teď tě seznámím s Petrem. Týden tě tu bude zacvičovat. Nemusíš se bát. Dělá to běžně, takže ví co a jak. Potom tě čeká vojenský výcvik, jsou to jenom základy, které do tebe dokáží nahustit za sedm dní. Je to tady celý pro armádu a jsme dost blízko obrané linie, vedení se obává, že by nepřítel mohl jednou prorazit a napadnout nás. Takže pokud nechceš umřít, mohl by se ti výcvik hodit. No a potom pokračuješ další dva týdny zaškolováním u Petra. Každý zaměstnanec se u nás školí jen měsíc, potom budeš už dělat sám a Petr tě u toho bude kontrolovat. Chápeš? Za dva měsíce už to budeš mít všechno na vlastní triko, tak se rychle uč. Jediný co nechceme je, abys tu něco rozbil. Jasné?"
"A-a-ano." Zakoktal jsem vyděšeně.
"Tak to je dobře. Teď už jsem ti řekl všechno, co jsem měl." Potom prošel železnými vraty a před námi se objevil výhled na obrovskou šachtu obtočenou po obvodu hliníkovým lešením. Ohromná jáma v zemi je na vrchu zastřešená hučící kovovou mašinou s otvorem uprostřed ze kterého padal dolů do propasti proud vody a pokračuje dál do temnoty.
"Tuhle turbínu a všechny ostatní na patře má na starosti Petr a dva další technici. Na každé patro tu jsou tři pracovníci a pak občas někdo další. To má každé patro jinak. Neměl bych ti to říkat, ale pokud vše zvládneš, budeš dělat na jednadvacátém patře. Tak se snaž."
Potom už mě jen v tichosti odvedl k technikovi v řídící místnosti, který kontroloval směsici displejů a blikátek.
"Tak hochu rád tě poznávám, ale vypadá to, že se nám na turbíně ulomila lopatka. Takže tě dnes čeká tvoje první odstávka, máš to ale štěstí." Popadl Petr nástroje a rychle odešel z kontrolní místnosti. Já neměl moc na vybranou, a tak jsem šel tiše za ním.
No a takhle začal můj první den v elektrárně.

elektrárna2

9. listopadu 2016 v 22:13 | Ich |  elektrárna
pokračování :)

"Posloucháš mě?" Probral mě ze zamyšlení hlas. Když jsme došli na konec chodby k dlouhé řadě výtahů.
"Omlouvám se, tohle všechno mě trochu ohromilo, a tak jsem nedával pozor."
"No jo. Elektrárna vede až dva kilometry pod zem, to jednoho ohromí."
"Dva kilometry?"
"Tak já to zkusím ještě jednou, ale teď už dávej pozor. Elektrárna je v podstatě rozdělena na tři sektory. V prvním se odvádí řeka do elektrárny, zajišťuje se její kvalita a aby bylo vše v pořádku. Máme samozřejmě pro případ nouze vybudovanou přehradu, kdyby bylo vody moc, nebo málo. Druhý sektor, tam budeš dělat ty, odvádí vodu šachtou do podzemí, kam padá vlastní vahou a jde na sérii turbín, které přitom roztáčí. Je to takový systém šachet a obrovského množství turbín. Dole v hloubce dvou kilometrů se pak voda rychle ohřívá a mění v páru v několika obrovských nádržích. Jakmile je dosaženo dostatečného tlaku, vypustí se pára ven a další šachtou jde znovu na turbíny. Tohle zase řídí třetí sektor. Nahoře se teď už o hodně chladnější pára zachytí a v jedné z našich věžích se dál chladí až je z ní jen voda. Potom se rozhodne, jestli máme vody dost a buď vodu vypustíme dál jako řeku, nebo ji pošleme systémem trubek na další oběhu. No a takhle se u nás dělá elektřina."
"Takže se elektřina dělá z vody a páry? To je mazaný." Snažím se tvářit, jakože všemu chápu, ale pořád to nějak nedává smysl.
"Elektřinu vytváří turbíny. Je jich tu hrozně moc."
"Sedmnácté patro." Zahlásí výtah a dveře se otevřou.
Jedná se jen o další chodbu obklopenou výtahy, tentokrát je však všude slyšet nepřehlédnuté dunění.
"Dál bude ještě hůř slyšet. Na tohle si dej do ucha a tady je mikrofon, jinak bychom se tu nedomluvili."
Mikrofon je docela malý a nenápadný, je však celý z plastu a ještě zabalený v nepromokavém obalu.
"Máš zatím nějaké otázky?
"Ne, určitě ne."

elektrárna1

7. listopadu 2016 v 22:26 | Ich |  elektrárna
"Tak vás tu u nás vítám. Říkali vám něco konkrétního?"
"Zatím ne." Zkusil jsem překřičet hluk aut na parkovišti.
"Tak pojďte za mnou a já se vám toho pokusím co nejvíc vysvětlit. Víte aspoň něco o naší elektrárně?"
"Jen to, že ji před dvěma lety postavila armáda. Ani vlastně nevím, jak se elektřina vyrábí. Slyšel jsem, že nějak z vody, ale to už je dávno."
"Teda chlape a proč jste se sem vůbec hlásil, když o tom nic nevíte?" Řval na mě personalista zpátky, zatímco jsme kličkovali mezi autobusy přivážejícími ranní směnu a odvážejícími tu noční.
"Je tu dobrý plat a taky se mi to počítá do vojenské služby."
"No jo další takový." Pronikne ke mě jeho povzdech v nastalém okamžiku ticha, který však trvá jen okamžik a hned mizí.
Potom následovala vstupní procedura, při které mi prohledali tašku a museli jsme projít rentgenem.
"Tahle elektrárna vyrábí elektřinu asi pro dva miliony vojáků." Začal můj průvodce s výkladem. "Jde odsud přímo na první obrannou linii, a tak je pro armádu nesmírně důležitá. Proto jsou naši pracovníci jen ti nejlepší z nejlepších. Vybíráme je z řad rekrutů, a protože testy stejně skoro nikdo neprojde, musíme brát každého, kdo splní požadavky. Takže je tu víc takových, jako seš ty, co ze začátku neměli nejmenší páru o tom, jak funguje elektrárna. To já, když jsem nastupoval.."
Vlastně jsem chtěl vždycky pracovat jako překladatel. Po střední jsem se chtěl přihlásit na vysokou školu a věnovat se jazykovědě. Kdo by čekal, že budu muset taky narukovat? Pak už to šlo samo. Buď mě čekal dvouměsíční trénink a pak rovnou lístek do první linie, nebo jsem mohl zkusit vstupní testy mezi podpůrné jednotky a velitelský výcvik. Proč ne stejně nemám co ztratit. Dvěma vstupními testy jsem neprošel, ale napotřetí jsem se dostal do elektrárny.

Lincoln

5. listopadu 2016 v 23:28 | Ich |  téma týdne
Pondělní chodbou proklapou boty až k proskleným dveřím. Když se otevřou, do místnosti vejde muž v uniformě a hned zprudka spustí.
"Máme modelovou situaci. Starý muž našel v lese nad ránem zpola zahrabané tělo. Podle oblečení šlo o barmana. Neměl u sebe nic, kromě rozbitých kukačkových hodin, které ležely půl metru od těla. Co mi o tom řeknete?"
Ve třídě je najednou ticho. Ani padající jehlu by nešlo přeslechnout.
"Já, já, já prosím..." Vyšvihne se ruka rozzářeného studenta.
"Mluv!" Zády ke studentům začne psát na tabuli neznámé čísla.
Asi dvacetiletý kluk se postaví a významně se rozhlédne po třídě.
"Oběť šla nejspíš z práce. Noční podniky obvykle zavírají hluboko do noci. Část tržby měl zrovna u sebe. Okrádal majitele a jeden z hostů si toho všiml. Po zavíračce na něj počkal u zadního vchodu. Po nezdařené loupeži se rozhodl těla zbavit v lese." Pak se ještě párkrát podívá na spolužáky a posadí se.
"A co kukačkové hodiny? Ty se našly proč?"
"V baru byly na zdi staré kukačkové hodiny, do kterých oběť schovávala krácenou tržbu před tím, než ji nastřádanou chtěl odnést domů." Po tomhle prohlášení se na jeho záda snese několik obdivných a závistivých pohledů.
"Špatně!" Učitel zamračeným pohledem sjede celou třídu a pokračuje. "Ostatní se ani nezmůžou na vlastní názor? Proč jste se vlastně přihlásili na policejní akademii? Myslíte, že seriály z vás udělaly detektivy? Nebo vás k tomu vedlo něco jiného? Jenže policie nepotřebuje bandu hlupáků, kteří dokážou jen tupě zírat do stolu. Jste tu možná jen první den, ale radši se sbalte a vraťte se domů!"
"Jenže vy jste nám nedal dost indicií." Ozve se ze zadní lavice jeden z odvážnějších studentů.
"Tady jste u policie. Nehrajete videohru, když nemáte dost informací, musíte si další sehnat. Na tabuli máte moje identifikační číslo. Pokud se rozhodnete zůstat, pak mi do zítřka pošlete esej o tom, proč jste se přihlásili k policii."
Poté prásknou dveře, až se skleněná výplň rozklepe a hodina je rozpuštěna. Jeden ze studentů však vystřelí z lavice a na chodbě doběhne učitele.
"Kdo ho teda zabil?"
"Napadlo tě někdy, co by se stalo, kdyby se Lincoln nestal prezidentem, ale místo toho se stal barmanem?"
"Ne, proč?" Poškrábe se na hlavě zmatený student.
"Policista by měl vždycky zvažovat všechny možnosti. I ty málo pravděpodobné."
"A hodiny?"
"Ty už tam ležely předtím. Ve tmě si jich Lincolnům vrah nevšiml, jinak by si je určitě odnesl domů a spravil by je. Ty vás měly pouze zmást.

náměstí pozemského hluku

3. listopadu 2016 v 15:01 | Ich |  zbytek
Příběh se mi vůbec nepovedl, ale už od února, kdy jsem ho začal psát mi ležel v kolonce rozepsaných. Proto jsem ho nějak dopsal, i když je špatný a utěšuju se myšlenkou, že se stejně asi nenajde nikdo, kdo by ho vůbec četl.

"Vážení diváci, omlouváme se za přerušení programu, ale přinášíme vám naléhavé zprávy. Provládní milice obklopila sídlo parlamentu a požaduje vydání opozičních poslanců. Na místě je teď policie a s nimi samozřejmě Patrik Zralý. Patriku můžeš nám říct, jak vypadá situace na místě?"
"Zdravím všechny diváky do studia. Situace je zde velmi kritická a tak k obrazovkám raději nepouštějte děti. Opakuji, odveďte raději děti dál od obrazovek. Policie by proti demonstrantům mohla brzo použít mírumilovné přesvědčovací prostředky. Za Žádnou cenu nepouštějte k obrazovkám děti"
"To vypadá na závažnou situaci. Můžeš nám do studia Patriku vysvětlit, jak ke všemu došlo?"
"Vše začalo jako tiché rozloučení se s generálem Svobodou. Smuteční průvod zamířil od svatyně na hřbitov. Studenti se však z povoleného průvodu odtrhli, vyzbrojili se transparenty a vydali se sem před parlament. Jak můžete slyšet za mnou, provolávají slávu naší vládě a hrozí útokem proti opozici. Situace je opravdu vážná. Mnoho poslanců vyjádřilo obavy o svůj život a požadují zásah policie. Dokonce se objevují zprávy, že je celý protest zinscenován na příkaz zahraničních vlád, které se snaží narušit mír v naší krásné zemi."
"Můžeš nám tedy prozradit, jak situací řeší policie?"
"Policie zatím nehodlá zasahovat. Prozatím se snaží vyjednávat s demonstranty za pomoci slzného plynu a vodních děl. Zástupci studentů však na jejich výzvy nereagují a někteří se snaží i bránit. Situace je hrozně hektická a mění se z minuty na minutu. Všichni by se proto měli držet od náměstí dál. Policie zatím uzavřela všechny přístupové cesty a nikoho nepouští."
Najednou se z obrazovky začnou ozývat výstřely doprovázené výkřiky.
"Patriku! Co se stalo?"
Obrazovka vysílající přenos z náměstí najednou zšedne a z reproduktorů se ozývá jen šum. Ve studiu zavládne zaražené ticho.
"Omlouváme se divákům za komplikace. Za okamžik se pokusíme s Patrikem znovu spojit. Nyní vám však přinášíme vtipná videa koček."