Někdy tak divukrásně pršívá.
Déšť padá na Brno a stromy kolem cest.
Zní první verše básně,
v níž já měl tě na hrad vést
Měsíční svit už odvál
vybělené strany slabikáře.
A báseň nikdo nenapsal,
když slepý k tužce přišel.
Pak duchem kdesi v širém kraji,
jak v pokoji svém tiše spal
Tohle není žádná omluva.
Možná si teď tiše myslíš.
To však není vůbec pravda.
Neb prostá slova mrzí mě to,
jsou ti čím dál blíž a blíž.
Mrzí mě to.
Toužíš i po odpuštění?