pokračování :)
Úkol přitáhnout střední část monolitu má na starost několik desítek part jako je ta naše. Kamenný válec však váží několik stovek tun a posunuje se vpřed jen s největším nasazením každé party. Až se nám podaří ho dotáhnout na místo určení, další party se pokusí kámen vyzdvihnout a umístit ho na spodní část brku. Úkol to však není vůbec jednoduchý. Před deseti lety se o to samé už jednou pokusili. Při usazování však spodní část nevydržela a horní část ji svou vahou rozdrtila na prach. Vytesání nových částí brku zabralo dalších deset let a mezi dělníky se proslýchá, že jestli to tentokrát nevyjde, nechá nás král všechny popravit a sám autor si naše jména zapíše do knihy.
Po dvou měsících se na obzoru objevily první obrysy. Zapadající slunce ozářilo profil našeho cíle a všichni okolo začali jásat. Po dokončení práce dostaneme měsíc volno. Oslavy však přerušily údery a křik dozorce:
"Dělejte, do práce. Hned. Nebo dnes přijdete o oběd."
"Sklapni konečně." V rozmařilém opojení se někdo zapomněl a připravil tak všechny o oběd i večeři.
Už jen pár týdnů a mohl bych být doma. Jak asi děti vyrostly? Nejdřív bych se však měl jít pomodlit k Autorovi. Třeba mému životu připíše pár světlejších veršů. Třeba by mě mohl odepsat z celého tohohle podniku a já se tak mohl v klidu starat o rodinné pole.
"Konečně." Ozvalo se pár zdušených výkřiků, když se nám konečně podařilo dopravit náklad na místo určení. Posledních pár týdnů bylo mučivých. Cíl jsme měli v podstatě na dohled, ale přesto byl tak tak daleko. Překvapivě se nejvíc lidí pokusilo o noční útěk až v tomhle posledním úseku. Trávit většinu dne s vidinou konce před očima, která se však přibližuje neskonale pomalu, zlomilo více než jen jednu vůli. Nakonec se však vše podařilo.
"Díky autorovi." Vyslovil jsem tichou modlitbu.