Autor1

18. října 2016 v 13:18 | Ich |  zbytek
Někdy se život ubírá podivnou cestou. Může se zdát, že se zauzloval a nic a nikdo ho už nerozmotá. Jindy se zase může zdát, že se život ubírá zpátky, místo toho aby spěchal dopředu. To je však omyl. Život míří stále stejným směrem. Rozpíná se všemi směry a jen lidé se v něm snaží vidět vzory.

"Pracujte!" Křičí zběsile dozorce a šlehá kolem sebe bičem. "Líný červi, sedřu z vás kůži."
Není to prvně, co ho popadl amok. On tomu však říká náboženské vytržení.
"Héj rup. Héj rup." Kamenný válec zabalený v rohožích, upevněný na lanech se pomalu posunuje vpřed. Zástup otroků táhnoucích ho na lanech se rozplývá do dálky.
"Nevíš, za jak dlouho bude oběd?" Syknu na svého kolegu, zatímco se snažím předstírat maximální nasazení do práce.
"Tiše!" Kolegu z druhé strany srazí k zemi rány, což vyvolá nevraživé pohledy nápadně se snášející na mou hlavu. Po několika výkřicích bolesti se zástup v našem sektoru pustí znovu do práce.
S nápadem postavit novou svatyni Autorovi přišel už Romulus Petrus během svého korunovačního projevu. Od té doby se však vystřídali již dva velkokněží a dokončení stavby je stále v nedohlednu. Problém není nedostatek úsílí z řad dobrovolníků a lidí na nucených pracích. Největším zádrhelem se ukázalo být samotná velkolepost projektu. Projektanti navrhli jednoduchý dlážděný komplex, jemuž měl dominovat monolit symbolizující velký brk samotného Autora. Chtěli se tak vyrovnat velikostí svatyni ruky v Dolpolisu a mauzoleu svaté knihy na ostrově Hal.
Po třech hodinách tažení kamenného bloku jsme se zastavili a ženy oblečené do hader roznesli v kotlících oběd.
"Kolik myslíš, že jsme urazili?" Zkusil jsem to na černocha sedícího vedle.
"Nemluv na mě." Zamračeně se odtáhl.
"Co si myslíš ty?" Oslovil jsem pro změnu muže sedícího za mnou. Ten se však na mě ani nepodíval, přestal s družným rozhovorem, který vedl a raději se šel vymočit. Asi mě tu nemají rádi. Uklidňující předákův hlas mě překvapil zezadu.
"Nic si z toho nedělej. Ono je to časem přejde, ale příště drž při práci hubu. Jinak rychle skončíš."
Pak mi ještě plivnul do misky s jídlem a odešel. Ani nevím, jak se ke mně dokázal připlížit bez jediného zvuku.
Nakonec oběda dozorce zavelel znovu do práce a všichni se jednohlasně zvedli.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama