Říjen 2016

broskve

31. října 2016 v 22:35 | Ich |  zbytek
Není to tak dávno, byl jsem u jedněch známých na návštěvě. A že se vlastně ani neznáme moc dlouho, byl jsem u nich poprvé. Pozvali mě na oběd, měli broskvové knedlíky s tvarohem, poté jsme si spolu povídali. O psech, o jejich novém sousedovi nebo například o broskvích. Ne, že bych se já dokázal s kýmkoliv o broskvích bavit, ale oni jsou oba hrozní milovníci broskví. Jejich barva jim zdobí všechny pokoje doplněná o řadu obrazů, fotografií i jednu rytinu znázorňující toto ovoce.
Když už jsem se dozvěděl, že se vlastně kvůli broskvím poznali a plánují své první dítě po broskvi i pojmenovat, měl jsem už toho oranžového hnusu s peckou až po krk. Omluvil jsem se tedy na chvilku a šel jsem si odpočinout na záchod. Při posedávání jsem furt přemýšlel, jak se co nejtaktněji odporoučet domů, že jsem si vlastně ničeho nevšimnul.
Když bylo po všem a já se zrovna rozhlížel po papírovém společníkovi, abych se mohl znovu připojit ke konverzaci o broskvích, nemohl jsem ho najít. Málem jsem si vykroutil krk, hledal jsem ho i na stropě, jenomže bezvýsledně. Najednou se zpoza mne vynořila drobná ruka, držící kýžený toaletní papír. Samozřejmě v oranžové barvě.
"Nemusíš mi děkovat." Ozval se za mnou překvapivě hluboký hlas.
Málem jsem samým úlekem nadskočil, naštěstí jsem si v poslední chvíli uvědomil, že bych mu tak vystavil svůj stále ještě posraný zadek přímo před obličej.
"Díky." Zamumlal jsem poněkud rozpačitě a pustil jsem se do práce. Když bylo po všem, natáhl jsem si velmi opatrně kalhoty a konečně jsem se mohl otočit.
"Co tady děláš?" Začal jsem okamžitě zvyšovat hlas."
"Žiju. Co by?" Schovával se za záchodovou mísou trpaslík oblečený v zeleném fraku s kloboukem.
"A proč proboha tady?"
"Protože z cirkusu mě vyhodili."
"Ne, proč jsi zrovna na záchodě?"

značka2

27. října 2016 v 13:14 | Ich |  zbytek
pokračování :)

Někde mezi Hradcem a Novým Dvorcem stojí značka. Dříve pozorně sledovala každé auto projíždějící okolo a dávala pozor, aby ji každý viděl. Teď už je však zkušená a už se plně nevěnuje svojí práci. Občas něco prohodí se stromem rostoucím vedle. Občas se zajícem, který tudy přebíhá silnici a značka mu vždycky radí, kdy nic nejede a je bezpečné přeběhnout. Jindy se jen zamýšlí, jaké by to asi bylo, kdyby byla někým jiným. Třeba semaforem u železničního přejezdu. Měla by závoru a mohla by lidi zastavovat sama od sebe. Jak by vše bylo jiné.
Dnes byl hezký den. Slunce pálilo, až rozehřálo i její staré kosti. Odpoledne se však stalo něco velmi neobvyklého. U krajnice zastavilo auto, vystoupil z něj starší pár a vzali si sebou z auta dřevěný křížek a nářadí. Kříž zatloukli skoro až ke značce, zapálili u něj svíčku a přidali fotku v rámečku. Ještě dlouho tam pak stáli a nakonec tiše odešli. Auto pomalu projelo všechny zatáčky a nakonec zmizelo, kdo ví kam.
Uběhlo pár let a starší pár se pravidelně vracel. Vždycky stejně. Zatavili, vysedli a potichu zde stáli až nakonec stejně tiše odešli a pomalu odjeli. Zhruba třikrát za rok. Pokaždé úplně stejně. Aspoň do doby, než přijeli a našli vedle značky stát další křížek. Žena se tiše rozplakala, stejně jako zde dříve tiše stála tu dnes tiše plakala.
Po sedmi letech a třetím křížku přišla změna. Postarší pár nyní již obtěžkán vrstvou vrásek přijel, vysedli a zůstali opět tiše stát. Když už to trvalo dlouho a značka již silně znervózněla, zastavila vedle auta ještě dodávka. Vysedli z ní dva muži v monterkách a dali se do práce. Když nakonec všichni odjeli, nebyl už na značce jen zbytečný modrý čtvereček, ale velký červený kruh s černou šedesátkou uprostřed.
Od té doby se všechno změnilo. Auta projíždějící kolem najednou začala zpomalovat a jezdit mnohem opatrněji. Hlučná auta ženoucí se o víkendu kolem už přestala být pravidlem, ale jen opravdovou výjimkou. Nakonec tak ke značce přibyl ještě čtvrtý křížek, ale to až za mnoho mnoho let, když už byla stará a rezavá, záblo ji na nohy a těšila se, až odejde do důchodu.

značka1

25. října 2016 v 22:25 | Ich |  zbytek
Někde mezi Hradcem a Starým Dvorcem stála na konci bezejmenné vesnice značka. Hned za kopcem, na kterém stojí, se cesta klikatí. Chvilku vpravo, chvilku vlevo. V prudkém svahu zakončeném malým mostem může být sjezd pro svátečního řidiče nebezpečný. Proto ta značka. Doporučená rychlost šedesát kilometrů v hodině. Malý modrý rámeček s bílou šedesátkou uprostřed. Malý hlouček křížků obklopujících mostek pod svahem je však dostatečným svědectvím toho, jak je na ni nahlíženo.
Někdo za ní zpomalí. Někdo ještě přidá. Jednou u ní dokonce někdo zastavil. To na sebe byla značka tak hrdá, že se málem samou pýchou nadmula a odletěla. Hrdost jí však rychle přešla v okamžik, kdy z auta vystoupil muž a začal ji pilou odřezávat. Nakonec ji však zachránila okolo projíždějící policejní hlídka. No celkově jsou lidé projíždějící okolo ní různorodá směsice a jako každá v každé várce musli se najdou jeden nebo dva kamínky i zde existují ti speciální.
Puštěné rádio je slyšet již z dálky. Potom se přidá i zvuk motoru. Pak občas přijde ještě křik, ale to není pravidlem. Nakonec je konečně značka spatří a občas po nich zůstane ještě zvuk tvrdého nárazu zdola, ale po něm je už většinou klid. Aspoň než se přiřítí záchranka a jeden nebo dva povinné televizní štáby následujícího ráno. Někteří si natáčí i ji. To se potom značka pěkně nakrucuje, aby byla vidět z toho nejlepšího úhlu.
Zrovna minulý týden se okolo vracela skupinka učňů oslavujících svůj výuční list. Nějak se vše protáhlo a jim se nechtělo přestat. Pro jistotu tak slavili ještě po cestě domů. Když se auto prohnalo kolem, držel se zrovna jeden z nich zuby nehty na střeše a křičel. Něco o batmanovi, nebo čem, ale o tom značka nikdy nic neslyšela. Možná jen křičel něco o barmanovi. Sletěl hned v první zatáčce. Auto pak ještě kličkovalo o dvě zatáčky dál, ale nakonec zoralo škarpu u silnice a zastavilo se.
Posledních pár dní se tu na vrcholku kopce vždycky objeví. Asi okolo čtvrté ráno. Jen tak tiše stojí a kouká se přes pole na východ. Když vyjde slunce, počká ještě asi minutu dvě, stáhne si kšiltovku hlouběji do obličeje a zmizí. Tady to není zas tak nic neobvyklého. Ve třetí zatáčce kdysi stopovala dívka, ale jen když padala mlha. Párkrát se objevila i zde u značky a chtěla si povídat. Stopuje, protože se chce dostat domů a vrátit se aspoň naposledy k rodičům. Stydí se však za to, jak jí žebra proraženě trčí z hrudníku ven, a tak se odváží ukázat jen za mlhy, kdy není moc vidět. Nakonec však taky jednoho mlžnýho rána zmizela. Vyděsila řidiče, který strhnul volant a přejel ji podruhé. Pak už se neukázala.

omluva

24. října 2016 v 16:21 | Ich |  zbytek
Někdy tak divukrásně pršívá.
Déšť padá na Brno a stromy kolem cest.
Zní první verše básně,
v níž já měl tě na hrad vést

Měsíční svit už odvál
vybělené strany slabikáře.
A báseň nikdo nenapsal,
když slepý k tužce přišel.
Pak duchem kdesi v širém kraji,
jak v pokoji svém tiše spal

Tohle není žádná omluva.
Možná si teď tiše myslíš.
To však není vůbec pravda.
Neb prostá slova mrzí mě to,
jsou ti čím dál blíž a blíž.


Mrzí mě to.

Věčný žid

22. října 2016 v 23:00 | Ich |  zbytek
Říká se, že starou Atlantidu pohltilo moře. To však není pravda. Stalo se to úplně jinak. Já tam byl, tak to taky musím vědět.
Na jejím vzniku se podíleli ti nejgeniálnější z geniálních a já, protože jsem se narodil jako nejstarší syn jednoho nižšího šlechtice, jsem měl tu možnost pracovat na Atlantidě jako pekař. I ten poslední otrok zde musel mít šlechtický původ, jinak by se na ni nedostal. Pro každého to byla hrozná pocta, sloužit bohům v místě devátého divu světa. Slavném létajícím městě.
Hora vykuchaná z nitra země byla kolem dokola obklopena pevnými vaky naplněných Diovým plynem, který nadnášel celé město. Miliony malých vaků byly spojeny sítěmi a provazy v pevný systém. Táhly se všude k obzoru a byly i pod městem. Na zemi tak způsobovala lidem zatmění Slunce nebo Měsíce. To byla další věc, která přesvědčila obyčejné lidi, že se musí jednat o výtvor bohů.
Hora se přesunovala poklidně za pomoci větru sem a tam a jen občas, když bylo třeba, klesla blíže k zemi, kde se naložily zásoby potravin, vody a obětin pro bohy. Celé město vlastně nesloužilo normálním lidem. Bylo pokryto chrámy a většinu obyvatel tvořili kněží a jeptišky. Ostatní obyvatelé jim pouze sloužili a starali se o ně.
Jednoho dne se obloha začala zatahovat a blesky začaly šlehat křížem krážem. Žena, která si u mě zrovna byla pro chleba, se rozkřiknula.
"Zeus nás trestá. Bože odpusť nám." Pak s křikem vyběhnula z pekárny a zmizela v davu tvořícím se na ulici.
Dnes bych řekl, že se jen přihnal hurikán, tehdy to však lidé brali jinak. Blesky srážející se z oblohy byly znamením Diova trestu. Když pak zasáhly a zapálili několik budov ve městě a vaky nadnášející město, vypukla panika. Všichni křičeli a snažili se utéct. Několik lidí nacházejících se na okraji dokonce dobrovolně seskočilo.
S hromy a blesky se přihnal mohutný vítr, který roztrhal lana držící zbývající vaky. Hora se neodvratně zřítila k zemi a pohřbila pod sebou několik usedlostí a polí. Ten den sebou hurikán přinesl přívaly vody a těch pár lidí, kterým se podařilo pád přežít, pak vyprávělo o vlnách prohánějících se ulicemi města.
Asi odsud vznikla pověst o Atlantidě. A teď mě pusťte. Řekl jsem vám všechno, co jste chtěli slyšet. Jak jsem se stal nesmrtelný je jiný příběh, ale ten vám k ničemu nebude. Všechno je už dávno pryč a z věcí v příběhu nezůstal kámen na kameni.

Autor2

20. října 2016 v 15:29 | Ich |  zbytek
pokračování :)

Úkol přitáhnout střední část monolitu má na starost několik desítek part jako je ta naše. Kamenný válec však váží několik stovek tun a posunuje se vpřed jen s největším nasazením každé party. Až se nám podaří ho dotáhnout na místo určení, další party se pokusí kámen vyzdvihnout a umístit ho na spodní část brku. Úkol to však není vůbec jednoduchý. Před deseti lety se o to samé už jednou pokusili. Při usazování však spodní část nevydržela a horní část ji svou vahou rozdrtila na prach. Vytesání nových částí brku zabralo dalších deset let a mezi dělníky se proslýchá, že jestli to tentokrát nevyjde, nechá nás král všechny popravit a sám autor si naše jména zapíše do knihy.

Po dvou měsících se na obzoru objevily první obrysy. Zapadající slunce ozářilo profil našeho cíle a všichni okolo začali jásat. Po dokončení práce dostaneme měsíc volno. Oslavy však přerušily údery a křik dozorce:
"Dělejte, do práce. Hned. Nebo dnes přijdete o oběd."
"Sklapni konečně." V rozmařilém opojení se někdo zapomněl a připravil tak všechny o oběd i večeři.
Už jen pár týdnů a mohl bych být doma. Jak asi děti vyrostly? Nejdřív bych se však měl jít pomodlit k Autorovi. Třeba mému životu připíše pár světlejších veršů. Třeba by mě mohl odepsat z celého tohohle podniku a já se tak mohl v klidu starat o rodinné pole.

"Konečně." Ozvalo se pár zdušených výkřiků, když se nám konečně podařilo dopravit náklad na místo určení. Posledních pár týdnů bylo mučivých. Cíl jsme měli v podstatě na dohled, ale přesto byl tak tak daleko. Překvapivě se nejvíc lidí pokusilo o noční útěk až v tomhle posledním úseku. Trávit většinu dne s vidinou konce před očima, která se však přibližuje neskonale pomalu, zlomilo více než jen jednu vůli. Nakonec se však vše podařilo.
"Díky autorovi." Vyslovil jsem tichou modlitbu.

Autor1

18. října 2016 v 13:18 | Ich |  zbytek
Někdy se život ubírá podivnou cestou. Může se zdát, že se zauzloval a nic a nikdo ho už nerozmotá. Jindy se zase může zdát, že se život ubírá zpátky, místo toho aby spěchal dopředu. To je však omyl. Život míří stále stejným směrem. Rozpíná se všemi směry a jen lidé se v něm snaží vidět vzory.

"Pracujte!" Křičí zběsile dozorce a šlehá kolem sebe bičem. "Líný červi, sedřu z vás kůži."
Není to prvně, co ho popadl amok. On tomu však říká náboženské vytržení.
"Héj rup. Héj rup." Kamenný válec zabalený v rohožích, upevněný na lanech se pomalu posunuje vpřed. Zástup otroků táhnoucích ho na lanech se rozplývá do dálky.
"Nevíš, za jak dlouho bude oběd?" Syknu na svého kolegu, zatímco se snažím předstírat maximální nasazení do práce.
"Tiše!" Kolegu z druhé strany srazí k zemi rány, což vyvolá nevraživé pohledy nápadně se snášející na mou hlavu. Po několika výkřicích bolesti se zástup v našem sektoru pustí znovu do práce.
S nápadem postavit novou svatyni Autorovi přišel už Romulus Petrus během svého korunovačního projevu. Od té doby se však vystřídali již dva velkokněží a dokončení stavby je stále v nedohlednu. Problém není nedostatek úsílí z řad dobrovolníků a lidí na nucených pracích. Největším zádrhelem se ukázalo být samotná velkolepost projektu. Projektanti navrhli jednoduchý dlážděný komplex, jemuž měl dominovat monolit symbolizující velký brk samotného Autora. Chtěli se tak vyrovnat velikostí svatyni ruky v Dolpolisu a mauzoleu svaté knihy na ostrově Hal.
Po třech hodinách tažení kamenného bloku jsme se zastavili a ženy oblečené do hader roznesli v kotlících oběd.
"Kolik myslíš, že jsme urazili?" Zkusil jsem to na černocha sedícího vedle.
"Nemluv na mě." Zamračeně se odtáhl.
"Co si myslíš ty?" Oslovil jsem pro změnu muže sedícího za mnou. Ten se však na mě ani nepodíval, přestal s družným rozhovorem, který vedl a raději se šel vymočit. Asi mě tu nemají rádi. Uklidňující předákův hlas mě překvapil zezadu.
"Nic si z toho nedělej. Ono je to časem přejde, ale příště drž při práci hubu. Jinak rychle skončíš."
Pak mi ještě plivnul do misky s jídlem a odešel. Ani nevím, jak se ke mně dokázal připlížit bez jediného zvuku.
Nakonec oběda dozorce zavelel znovu do práce a všichni se jednohlasně zvedli.

v kleci3

12. října 2016 v 17:23 | Ich |  v kleci
pokračování :)

Po odpoledním šlofíku se probudím do příjemné vůně večeře, která už mě čeká na stole. Večeře bývají nejlepší částí dne, a i když bych rád strávil nějaký čas obdivování se skvělým pokrmům, které nabízejí, většinou se neudržím a hned vše zbodnu. Avšak i když je večeře zpravidla výborná, je jí jen žalostně málo. Většinou jen to, co se vleze na misku, nebo na dezertní talířek.
K večeři je pak zpravidla ještě nějaký nápoj. Většinou čaj, někdy limonáda a občas i víno. K nápoji si pak vytáhnu dezert od oběda a jen velmi pomalu usrkávám a ukusuju, zatímco se obdivuju svoji výzdobu. Kromě večeře se pak na stole objeví ještě jedna věc. Každý večer mě na stole čeká nová, dosud nepoužitá propiska. Zato stará vždycky zmizí, a to i kdybych se ji pokusil schovat sebevíc.
Po večeři si můžu konečně odpočinout. Unaveně se natáhnu na postel a vzpomínám na život, který už je dávno za mnou. Kdysi jsem pracoval v obchodě jako pokladní. Připomínám si všechny veselé okamžiky, které jsem vychutnával u čtečky čárového kódu a rozměňováním mincí. A občas, když mám dobrý den, vzpomínám i na jiné věci než jen na svou práci.
Někdy si také hraji s létajícím talířem, který je kromě propisky a nádobí od předchozího jídla jedinou věcí, která okupuje stůl. Jednoho dne se zde objevil spolu s mojí snídaní a vlastně ani nemám ponětí, za co, nebo proč jsem ho dostal. Opatrně si s ním hážu a snažím se nerozbít světlo na stropě.
Pouze jednou se mi podařilo rozbít zářivku, která osvětluje pokoj. Nejen že jsem zbytek dne musel strávit ve tmě, protože se zde nová objevila až dalšího dne ráno, ale taky jsem se několikrát pořezal o střepy, které jsem musel sám opatrně holýma rukama sesbírat a vysypat do záchodu. Jedním z nejhorších okamžiků mého pobytu se tak stalo, když jsem si musel vytahovat kousek střepu zabodnutý do dlaně pravé ruky. Bez obvazů, dezinfekce a za pomoci pouze propisky.
Konec mého dne ukončí malý kousek papírku, který se sem dostane skrze škvíru vyhlodanou do zdi patrně od krys. Díra se příhodně nachází v rohu za záchodem, takže jsem si ji zprvu ani několik dní neviděl. Až jednou jsem si jí všiml při úklidu a i když jsem v ní nejdříve chtěl vidět cestu ke své svobodě, snadno jsem však pochopil, že pouze propiskou si tunel nevykopu. Zhruba po dvou letech se pak v otvoru začaly objevovat malé vzkazy.
"Dnes jsem měl rybu."
"Hrozně mě bolí záda."
"Vsadil bych se, že dnes je úplněk."
"Jak já bych si dal jogurt."
Drobné vzkazy. Jen pár slov na malém zašpiněném papírku. Často trávím dlouhé minuty, někdy i hodinu než vůbec vyluštím co je na něm napsané. Poté se snažím zapamatovat si vzkaz a nakonec před spaním spláchnu papírek do záchodu. Dřív jsem se také snažil nějak na vzkaz odpovědět. Nejdřív jsem hledal něco, na co bych vzkaz mohl napsat, ale protože je zde místo toaletního papíru pouze malá hadička vedoucí z umyvadla, mohl bych odpověď napsat pouze na žmolek na kterém původně vzkaz došel. Zkoušel jsem pak odpověď zašeptat přímo do díry. Jenže s nulovým účinkem. Pak jsem postupně mluvil víc a víc nahlas, až jsem jednou dokonce křičel, ale bez úspěchu. Až jsem nakonec jakoukoliv snahu odpovědět vzdal.
No a pak jdu spát a vzbudím se až zase ráno.

v kleci2

11. října 2016 v 9:43 | Ich |  v kleci
pokračování :)

Po dalším probuzení mě na stole opět čeká jídlo. Že je to tentokrát oběd se pozná hned na první pohled. Je k němu totiž polévka, ze které se občas ještě kouří. Dnes je však již vychladlá. Kromě polévky oběd většinou obsahuje misku zeleniny, brambor, rýže nebo těstovin. Někdy dokonce směs vše promíchanou dohromady. Nakonec oběd obsahuje malý zákusek. Ten si však vždy schovám až k večeři. Dnes je to ovesná placka pokropená čokoládou.
Snídani se snažím sníst co nejpomaleji, při obědě zase zkouším, jak dlouho ho dokážu nerušeně pozorovat, než vše sním. Bohužel nemám nic, čím bych měřil přesně čas. Sluneční světlo skrze zdi nepronikne a hodiny zde také nemám. Zkouším tedy udávat rytmus poklepáváním o stůl a počítám jednotlivé údery. Myslím, že teď už jsem v tom úplný mistr. Dnes jsem zvládnul tři sta sedmdesát šest úderů. O devatenáct více než včera, ale jinak je to spíše průměrný čas.
Po obědě je čas na úklid. V malém umyvadýlku, které je zabudované do záchodu, si do talířku napustím vodu. Jednu ze čtyř ponožek, které vlastním jsem vyhradil k úklidu. Opláchnu ji ve vodě a postupně vydrhnu stůl, podlahu, umyvadélko a nakonec i záchod. Když je vše hotové jdu si opět lehnout.
Dříve jsem se snažil po úklidu cvičit, ale nechal jsem toho. Ani mi nevadilo, že cvičení zde zcela postrádá smysl, když se odsud nemůžu dostat. Aspoň bych tím zabil další čas. Dokonce jsem dokázal překonat, že v malém umyvadýlku si po cvičení můžu umýt jen ruce a chodidla a zbytek těla jsem si mohl umýt jen namočenou zbývající ponožkou. Nejhorší na celém cvičení je, že jsem po něm dostával příšerný hlad, který jsem neměl jak utišit. Proto už necvičím a po úklidu si jdu znovu schrupnout.

v kleci1

10. října 2016 v 0:52 | Ich |  v kleci
Když jsem se ráno vzbudil, jídlo už mě čekalo položené na stole. Trochu chleba, dvě malé kostičky másla a mléko. Jako vždy jsem se vše pokusil sníst co nejpomaleji. Drobek za drobkem jsem okusoval chleba, pak jsem položil máslo na jazyk a čekal, dokud se nerozpustilo. Pomalu usrkávajíc jsem se snažil mlékem spláchnout hnusnou chuť rozpuštěného másla z jazyka. Těžko říct, kolik jsem tím strávil času, ale snad dost, abych se večer nemusel nudit.
Místnost má asi deset stop na devět a třetinu stopy. Ze začátku jsem ji měřil každý večer, ale teď už jsem se vším přestal. Půlku místnosti pak tvoří má postel, zbytek okupuje stůl se židlí a mezi nimi je malý prostor volné podlahy. To by jste nevěřili, kolik místa se ušetří, když místnost nemá dveře.
Po snídani jsem si vzal propisku a začal jsem vyrývat další dírku do zdi. Čistě z úspornosti k tomu využívám zeď nad postelí. Když pak dokončím svůj ranní rituál na záchodě okupujícím místo vedle stolu, dám se do malování. Už dlouho se snažím čistě bílou místnost vyzdobit. Jediný problém je, že k tomuto účelu mám pouze propisku a nemám ani kde si vše natrénovat.
Ze začátku jsem tak na zeď nanášet pouze obrysy, které jsem se snažil do zdi pouze vyškrábat tupým koncem propisky. Později jsem však začal i malovat. Na levé zdi nad postelí se tak vypíná mohutná žirafa okusující listy stromu, jehož kořeny se mění v řeku a omývají obrovskou hromadu špinavého nádobí, na které žirafa stojí. Do drobných detailů se však pustím až později, teď pokračuju s pravou zdí vedle postele. Pomalu nanáším další vzory. Tentokrát se jedná o smějící se Měsíc, padající k zemi. Zrovna byly na řadě jeho ústa a zuby v nich. Pak si jdu zase lehnout. Ze začátku jsem nebyl schopný takhle spát na povel, ale postupem času jsem si i na tohle zvyknul.

štěstí6

7. října 2016 v 11:54 | Ich |  obchod
pokračování :)

Měsíc osvětluje krajinu dokola. Lány hlávek zelí se táhnou široko daleko.
"Tak tohle jsme si nedomluvili." Pro tentokrát prodavač nehlídá svůj pult v obchodě. "Bylo mi to hned podezřelé. Kdo by dokázal vraždit beze stop. I bez těch magických. Kdyby byl někdo takový ve městě, hned bych o tom věděl."
Na nočním poli jsou jen prodavač, hlávky zelí a strašák připevněný na kůlu. Ani zvířata si sem nedovolí zajít.
"Zapomněl jsi, že tebe dokážu vystopovat. Nechal jsem si pro jistotu pojistku, kdybys mě přestal poslouchat. Dobře jsem udělal."
Nakonec prodavač začne polévat strašáka z velkého kanystru, který si donesl.
"Nebo v tom má prsty někdo jiný? Našel sis nového pána?"
Strašákova hlava však jen pohrdavě pohodí do větru.
"Porušil jsi naši dohodu. Dobře ti tak."
Jedno malé škrtnutí zápalky a strašák už hoří. Prodavač pomalu odchází polem pryč. Na cestu mu svítí jen hořící oheň a Měsíc.

štěstí5

5. října 2016 v 14:32 | Ich |  obchod
pokračování :)

Ulice před obchodem je klidná. Zatlučená okna ani fasáda pokrytá grafity nenasvědčují, že by byl obchod skutečně v provozu. Občas někdo projde okolo, před dveřmi se však nezastaví nikdo. Pár dní uběhne jako voda a nám již známý zákazník je tu zase. Lépe oblečený. Vyspaný. Obklopuje ho vůně drahého parfému. Zvonek nad dveřmi zacinká.
"Dojdi zítra." Slyší muž tichý hlas hned od vchodu.
"Ale já potřebuju pomoct." Snaží se prodavače vzbudit dáma v dlouhých šatech. "Tak vstávejte. Vstávejte."
"Tiše prosím." Obtočí si hlavu prodavač malým polštářkem, na kterém spí.
"No tak, bude to? Vstávejte lenochu. Hned."
Nakonec se muž raději otočí ještě ve dveřích a odchází.

Ještě téhož dne se vrací. Prodavač sedí za pultem, sleduje přenosnou televizi a usrkává kávu z hrnku. "Mohl by ses mi podepsat?" Spustí hned, jak muže spatří.
"Proč?"
"Jsi teď hrozně slavný. Mohl bych zpeněžit tvůj podpis na internetu."
"Tak to mě hrozně těší."
"Zrovna před chvilkou jsem tě viděl v televizi." Těší se jako malé dítě prodavač.
"Jo? Oni o tom ještě mluví?"
"Prakticky pořád. Nestává se často, aby někdo vyhrál největší výhru v historii."
"Asi nemají nic lepšího, o čem by mohli mluvit."
"Jak se ti to vlastně povedlo?"
"Co?"
"Trefit všechna čísla. Takovej balík."
"Však víte."
"No jo to vím." Uklidní se konečně prodavač. "Myslel jsem, že chceš najít vraha své ženy. Jinak bych ti koláček neprodal."
"Já si to myslel taky."
"Tak co se pokazilo?"
"Celý večer jsem seděl a myslel na svou ženu. Na všechno, co jsme prožili. No a když jsem lámal tu pitomou sušenku, problesklo mi hlavou, že zahazuju svůj život a ona se stejně nevrátí."
"Lidské srdce je někdy tajemné." Prodavač se hloubavě zahledí na svůj hrnek a pokračuje: "Tenhle hrnek používám už deset let. Piju z něj kávu každý den a někdy mám pocit, jako by byl mou součástí. Stejně když do něj naliju kávu, tak na jeho dno nevidím. Mohl bych přísahat, že je stále stejné jako vždy, ale to se nikdy nedovíme, dokud kávu nedopiju." Pak se ještě chvilku dívá na hrnek a nakonec jeho obsah jedním velkým douškem dopije.
"Nemáte teď pro mě nějakou radu? Můžu vám dobře zaplatit."
"Měl bych pro tebe radu. Užívej života, jak jen to jde. Máš ještě rok života, tak ho nepromarni. Investuj část peněz na dopadení vraha tvojí manželky. Utrať, kolik jen budeš moct a zbytek odkaž nějaké nadaci, aby se o tobě mluvilo ještě v příštím století."
"A nešlo by vše ještě nějak zvrátit?"
"Co si myslíš ty?"
"Tak já zkusím poslechnout vaši radu."
"Je mi to líto."
"Mě taky." Zamumlá ještě muž, a pak naposledy odejde z obchodu.

štěstí4

4. října 2016 v 16:54 | Ich |  obchod
pokračování :)

"Co to je?" Ptá se muž mezi kašláním.
Prodavač odkryje látku z tácku a na něm se objeví malý, stříbrný koláček štěstí. "Slyšel jsi někdy o koláčcích štěstí?"
"Jo, asi jako každý."
"A víš, jak vznikly?"
"Slyšel jsem, že někde v Americe. Začali je přidávat k jídlu, aby nalákali zákazníky."
"V Americe se proslavily, když je začali nabízet v restauracích, ale jsou mnohem starší. To co jsou dnes z nich udělala až hloupá reklama. Dřív k nim lidé chovali úctu a používaly se ve svatyních jako oběť bohům."
"Koláčky?"
"Jo, koláčky. Lidé k nim kdysi chovali až posvátnou úctu. Když císař Wen sjednotil Čínu a založil dynastii Suej, zavládl v něm strach. Stal se císařem rozlehlé říše, ale stejně jako poslední vidlák měl o vše přijít. Víš, takové příběhy se vypráví po celém světě a končí taky stejně a ani tento není výjimkou."
"Takže sezval mudrce z celého světa?" Přeruší vyprávění muž.
"Nějak tak. A samozřejmě po nich chtěl lék na nesmrtelnost. Ani nevím proč chtějí všichni číňani žít na věky a vládnout světu. Takže nebyl ani první ani poslední císař, který se o něco takového pokusil a neuspěl. Nakonec když už byl císař na smrtelné posteli a jeho říše byla na pokraji rozpadu, jeho dcera upekla koláček. Malé sousto plné lásky k otci."
"Takže je to obětina za mrtvé? Proto je měli v chrámech?"
"Ne, není. Císař nezemřel. Když koláček snědl, uzdravil se a znovu sjednotil celou říši. Jenže na den přesně po roce císař zemřel."
"Kvůli tomu koláčku?"
Prodavač se nepatrně usměje, a pak pokračuje: "Není to jen obyčejné těsto. Dcera císaře získala recept neznámo kde, ale když vše uděláš správně. Koláček ti splní tvoje nejtajnější přání. To největší přání, jaké ukrýváš v srdci, se stane skutečností, ale za to ti zůstane jen jeden rok života. Ironií je, že pokud ležíš na smrtelné posteli, koláček ti vlastně život nezkrátí, ale prodlouží."
"A takhle mám zabít vraha?"
"Pokud je to tvé nejtajnější přání?"
"Mohl bych přivést svou ženu zpátky k životu."
"Jen pokud je to tvé nejtajnější přání. Ale stejně neuspěješ. Přeceňuješ sílu koláčku. Snad by to ještě šlo, kdybys přišel krátce po její smrti. Teď už je však až příliš pozdě."
"A nešlo by ji přece jen nějak oživit?"
"Ne, teď už ne."
"Škoda." Svěsí hlavu opět zákazník.
"Přeješ si pomstít její smrt?"
"Ano."
"Pak nemysli na nic jiného. Když vše pokazíš, přijdeš o svůj život i o svou pomstu."
"Pokusím se."
"Vem si ho domů. Srovnej si vše v hlavě a až budeš připravený, zlom koláček, a pak už musíš jen čekat. Běž se projít, sleduj statistiku neobvyklých úmrtí a čekej."
"To je všechno?"
"Jo a ještě to bude deset tisíc."
"Tolik?"
"Dokáže plnit přání. Kolik takových věcí je na prodej?"
Peníze jsou zaplaceny a muž je na odchodu, když se však ještě otočí s otázkou: "Proč je tak těžký?"
"To největší tajemství koláčků štěstí. Nejsou z těsta, ale z kovu."
"A jak ho rozlomím, když je z kovu?"
"Neboj, rozlomíš." Ukončí rozhovor prodavač.

strach

2. října 2016 v 17:56 | Ich |  téma týdne
"Má mě rád?"
"Nemá mě rád?"
"Má mě rád?"
"Nemá mě rád?"
"Má mě rád?"
"Nemá mě rád?"

...

štěstí3

1. října 2016 v 17:39 | Ich |  obchod
pokračování :)

Tři dny uběhnou v tichosti a s příchodem pondělního rána zvonek nad dveřmi obchodu znovu zacinká. Prodavač vyspávající na pultu se ani nepohne, když vstoupí muž z předchozích dní. Tentokrát však bílý jako stěna v obličeji a s tmavými kruhy okolo očí.
"Nefungovalo to."
"Co? Přijď zítra prosím. Vždyť je pondělí." Zamumlá rozespalý hlas prodavače.
"Ten váš prášek nefungoval."
"Co to říkáš? To už jsi zpátky?"
"Nefungovalo to. Udělal jsem všechno, jak jste říkal, ale nic se nestalo."
Prodavač se konečně probudí a odchází závěsem do zadní části obchodu. "Jak to myslíš? Řekni mi, co se stalo." Zakřičí ještě zezadu.
"Udělal jsem všechno, jak jste řekl. Celý sáček jsem rozprášil po pokoji. Zapálil jsem ho. Vyšlehl plamen, objevil se červený kouř. Přesně jak jste řekl, ale když jsem otevřel okno, nic se nestalo. Dým se pomalu vypařil, ale žádný mrak se neobjevil. Jenom sousedi si došli stěžovat."
Chvilku je ticho, a pak se prodavač vrátí s hrnkem kávy v ruce.
"Takže říkáš, že se nic nestalo."
"Jo!"
"Toho jsem se bál, vrah za sebou zametl všechny stopy. I ty magické."
"Nebo ten váš prášek prostě nefunguje."
"Ne, nemusíš se bát. Fungoval dobře."
"Dejte mi něco jiného. Něco, co bude fungovat."
"Ale ono to fungovalo. Teď už víš, že vraha nenajdeme. Aspoň já nevím, jak ho najít. Musíme zkusit něco jiného."
"Ale musí přece být nějaká možnost. Musí." Začíná muž zase kňourat.
"Ještě je tu druhá možnost, kterou jsem navrhoval."
"Jaká?" Zdvihne muž hlavu s nadějí v očích.
"Můžeme ho zkusit zabít přímo, ale bude tě to něco stát."
"Co?"
"Tvůj život. Možná."
"Možná? Jak možná?"
Prodavač se opět vydá do ztemnělé části obchodu a chvilku je slyšet štrachání a přehrabování se. Nakonec něco těžkého dopadne na zem a všude zavíří prach. Když se pak vrátí do světla lampy, nese sebou tácek, jehož obsah je překryt látkou.