Září 2016

štěstí2

29. září 2016 v 10:43 | Ich |  obchod
pokračování :)

"Myslím, že bych ti mohl pomoct." Zastaví ho prodavač. "Ale nebude to lehké, ani levné."
"Vážně?"
"Můžeme zkusit vypátrat vraha, ale nevím s jakým úspěchem. Záleží na tom, kdo je vrah a kolik stop po sobě zanechal. Možná ho ani magie nedokáže najít. Nebo se ho můžeme pokusit zabít rovnou, ale to by tě stálo život."
"A co až ho najdete?"
"Najdeš ho ty a musíš zjistit jeho jméno. Bez něj se dál nepohneme."
"Proč jméno?" Diví se muž.
"To abys ho mohl udat na policii. Anonymní udání ještě nikdy ničemu neublížilo."
"Ale já ho chci zabít."
"Tak to musíš zjistit jeho jméno a přijít mi ho říct." Povzdechne si prodavač a odejde do tmavé části obchodu. Když se vrátí, nese si plátěný pytlík, který prodává zákazníkovi. "Tohle ti pomůže s pátráním."
"Co to je?"
"Střelný prach smíchaný s trochou rudého stříbra."
"Střelný prach?"
"Vrať se domů a na místě, kde zemřela tvá žena, ho rozprášíš. Nakonec střelný prach zapálíš. Měl by ses na to dobře obléct. Hlavně něco pevného a nehořlavého. Jo a taky brýle si vezmi a něco na hlavu."
"Není to nebezpečné? Já bydlím v bytě. Nechci vyhodit celou bytovku do vzduchu."
"Neboj. Když ho jen rozprášíš, tak shoří a nevybuchne. Je to bezpečné."
"A to bude stačit, abych našel vraha?" Pochybuje muž.
"Ne to ještě není vše. Místnost bude plná kouře. Otevřeš okna a necháš ho vyletět. Jenže ho pak budeš muset sledovat. Proto je v něm rudé stříbro. Půjdeš za červeným oblakem a když ho neztratíš, tak tě dovede k vrahovi. Bude to dost rychlé, tak si vem kolo nebo motorku."
"A to mě dovede až k vrahovi?"
"Možná."
"Možná?"
"Můžeš ztratit stopu. Pokud nezvládneš vrak sledovat, ztratíš stopu a druhou šanci už nedostaneš. Taky si můžeš půjčit čtyřkolku. Kdybys jel přes les, nebo po poli."
"Po poli?"
"Jenom doufej, že je tvůj vrah v tomhle státě. Klidně může být na opačné polokouli."
"A nešlo by ho najít jinak?"
"Šlo, ale není velká šance na úspěch. Tohle je nejlepší možnost."
"Proč? Vždyť je to jen střelný prach."
"Možná proto, že nic není tak jednoduché, jak se zdá na první pohled. Slyšel jsi někdy rčení, že někoho doprovází vůně střelného prachu? Jsou toho plné kovbojky, ale platí to i dnes. Střelný prach je podivně přitahován k vrahům a zabijákům. Vlastně nevím proč, jeden můj přítel prohlašoval, že vrána k vráně sedá a střelný prach způsobil smrt tolika lidí, že už ho to definitivně změnilo. Můžeš to brát, jak chceš, ale kolem každého vraha je nepatrný nádech jeho vůně. Jen u pořádných zabijáků je však natolik silná, aby sis toho mohl všimnout." Dokončí vyprávění prodavač. "Budou to tři tisíce. Máš u sebe dost peněz? Nemám tu zrovna levně."
"Jo."

štěstí1

28. září 2016 v 22:51 | Ich |  obchod
V malém krámku na předměstí je skoro tma. Tlusté závěsy překrývají zatlučená okna a brání světlu v pronikání dovnitř. Jediné světlo poskytuje lampa svítící na pultu, kde s hlavou složenou spokojeně dospává prodavač.
Zvonek nad dveřmi zacinká a dovnitř vejde neoholený asi třicetiletý muž. Chvilku se rozhlíží u dveří. Pak se otočí, jako že přece jen odejde, ale nakonec dojde až k pultu a nervózně přešlapuje. Nakonec to však nevydrží a zkouší:
"Mohl bych prosím?"
"Máme zavřeno." Zamumlá ze sna spící prodavač.
"Ale na dveřích je napsáno otevřeno."
"Chrrr." Chrápe dál prodavač.
Muž se nervózně rozhlíží, očividně zvažuje co dál a přemáhá nutkání odejít. "Něco bych potřeboval."
"Přijď zítra. To už budeme mít otevřeno."
Muž si povzdechne a odchází. Když však chytá za kliku, ozve se za ním hlas: "Co potřebuješ?"
To ho však nezastaví a otevřenými dveřmi rychle odchází pryč. Na to si prodavač jen povzdychne a spí dál.

Za dva dny zvonek nad dveřmi zacinká znovu a muž s tmavými kruhy pod očima a s ještě větším strništěm znovu vstoupí. Tentokrát jde však rovnou k pultu a odkašle si: "Máte už otevřeno?"
"Ne." Vyhrkne prodavač uprostřed chrápání, což muže očividně zarazí.
"Ale vždyť jste..." Potom však znovu odchází.
"No jo, promiň. Já tě hned nepoznal." Uslyší, ještě než dojde ke dveřím.
"Takže máte otevřeno?"
"Jo."
"A můžete mi pomoct?"
"Určitě."
To už muže přesvědčí a s úlevou si sundá zimní bundu, kterou má na sobě.
"Takže víte, co po vás chci?"
"Něco nezákonného."
"A vám to nevadí?" Diví se muž.
"Mám svoje hranice. Záleží na tom, co budeš chtít."
"Takže mi přece jen nepomůžete." Otáčí se zklamaně muž k odchodu.
"Ne, pokud nechceš pomoct. Takže co potřebuješ?"
Muž nervózně přešlapuje na místě, není si jistý zda zůstat, nebo odejít. "Potřeboval bych někoho zabít."
Prodavač se sebere a odejde závěsem do zadní části obchodu. "A jak se jmenuje?" Vykřikne za sebe.
"Nevím." Pípne ustrašeně zákazník.
Chvilku je ticho, a pak se vrátí prodavač s hrnkem uvařené kávy v ruce. "Stačil by i vzorek jeho krve, nebo vlasů."
Muž zklamaně svěsí hlavu. "Já věděl, že mi nedokážete pomoct."
"Tak aspoň oblečení, které měl na sobě, nebo jeho kartáček." Zkouší to dál.
"Ne, nic takového nemám."
"Teda chlape, tak proč ho chceš zabít? Neznáš ani jeho jméno nic. Tohle není jen hloupá hra pro děti, tohle už musíš myslet vážně."
"Ale já ho musím zabít!"
"Proč?"
"Abych pomstil svoji rodinu." Dá se do pláče a tmavý obchod ovládne jen ticho a mužský pláč.
Když se trochu uklidní, podá mu prodavač kapesník. "S mateřídouškou. Ta uklidňuje."
"Díky."
"Tak mi řekni, jak se to vlastně stalo."
"Musím?"
"Hodně by to pomohlo." Naléhá opatrně prodavač.
Muž se chvilku rozdýchává, a pak ze sebe začne zajíkavě chrlit: "Bylo to v pondělí a šel jsem z práce. Já já já bylo už dost pozdě, skoro už tma. Zdrželi mě ten no ten zákazník s reklamací. Furt otravoval furt. Neustále šťoural. Peníze peníze, jenom peníze. A pořád dokola a doma a doma tam umírala moje žena. A to ne. Furt dokola pořád do dokola jen peníze. A pak odešel a já mohl jít domů a tam ležela moje žena a ona ta tam byla celá krev a všude krev a jenom krev."
Nakonec se pod mužem podlomí kolena a on se sveze na zem. "Policie pořád vyšetřuje. Nechtějí mi nic říct, ale už je to půl roku, ale ještě nikoho ani neobvinili. Na nakonec mi někdo prozradil, že nemají žádné důkazy. Svědky. Ani nic. Prostě nic. Dokonce už přestali s vyšetřováním, ale za zatím jen neoficiálně."
"Tak to je pech, kámo." Skloní se k němu prodavač a podá mu průhlednou sklenici s tekutinou. "Dej si, je domácí."
Zákazník ji pomalu vysrká a opět se uklidní. "Co to je?"
"Citrónová limonáda se zázvorem."
"Vážně?"
"Ne."
"A co teda?"
"Trochu bylinek smíchaných dohromady."
"A máte ještě?"
"Ne."
"To je škoda."
"Jo, to je."
Chvilku oba pozorují prázdnou sklenici a pak se muž vydá zas a znovu k odchodu.

růže4

26. září 2016 v 15:19 | Ich |  obchod
pokračování :)

Druhý den ráno do obchodu vrazí rudý býk. Naštvaný muž se vztekem zapsaným hluboko do pleše.
"Chci své peníze zpátky." Zavrčí na prodavače spícího na pultu.
"Přijď prosímtě zítra." Zamumlá rozespalý hlas. "Máme zavřeno."
"Mám toho dost." Praští rozzuřený muž do pultu. "Vstávej, ty parchante."
Konečně se prodavač zvedne a přivřenýma očima se snaží zamžourat. Přesto se přilétající facce vyhne. Potom se postaví a odejde závěsem do zadní části obchodu. "Co tady chceš?" Zakřičí za sebe.
"Vrať mi peníze, ty lháři. Jinak ti to tu rozmlátím na třísky."
Chvilku se ozývá jen lapání po vzduchu rozzuřeného muže, pak se však vrátí prodavač s hrnkem kafe v ruce.
"Proč bych ti měl vracet peníze?"
"Ta sračka, co jsi mi prodal, nefunguje."
"To není možné, funguje na každou ženu." Brání se prodavač.
"Tentokrát ne. Nemáš představu, jak jsem vypadal."
"Jsi si jistý, že parfém nefungoval?"
"Jo!"
"Dal jsi mu dost času působit?"
"Jasně, že jo sakra."
Prodavač chvilku zamyšleně přemýšlí, a pak se mu ošklivě zkroutí obličej. "Byl bych rád, kdybys odešel."
"Ne, dokud mi nevrátíš peníze."
"Nic zpátky nedostaneš!" Rozkřikne se i prodavač. Zato muž jen nevěřícně lapá po dechu.
"Ty..."
"Kolik je jí?"
"Komu?" Zbledne najednou muž.
"Té holce, se kterou jsi včera byl!"
"Co je ti potom?"
"Vypadni!"
"Proč?"
"Tady nic zpátky nedostaneš!"
"Neodejdu, dokud mi nevrátíš peníze!"
"Kolik je jí?"
"Proč?"
"Funguje to na všechny ženy. Zaručeně. Ale jen na ženy!" Zuří naštvaný prodavač. "Na nikoho jiného to nefunguje. Jen na ženy. Proč myslíš, že se růženka měla pýchnout až o svých patnáctých narozeninách? To protože dívky dospívají rychle."
Muž jen zaraženě mlčí, očividně se už zklidnil.
"Tak kolik jí je?"
"Dvanáct."
"Vypadni!"
"Ne!"
"Proč? Peníze nedostaneš!" Už i prodavač se pomalu uklidňuje.
"Musíš mi pomoct, už nevím co dělat."
"Ale tohle je i na mě moc."
"Zaplatím ti."
"Ne, ani nemám, jak bych ti pomohl. Tyhle věci nedělám."
"Prosím. Už nevím co dál. Musíš mi pomoct."
"Proč toho nenecháš?"
"Nemůžu." Povzdechne si muž.
Prodavač se na chvilku zarazí, pak něco napíše na lístek a pokračuje: "Zavolej na tohle číslo. Možná by ti mohl pomoct, ale bude tě to stát hodně."
"Díky." Vezme si lístek muž a potichu odchází.
"A už se sem nikdy nevracej." Zaslechne za sebou na odchodu.

Ich

25. září 2016 v 17:53 | Ich |  téma týdne
Po tom, kdo vlastně jsem nikomu nic není. Pokud by to snad nutně chtěl někdo zjistit, můžem si dát sraz někde ve městě. To abych mohl případně utéct. Protože co se dostane na internet, to už z něj nemusí nikdy zmizet. Na rozdíl od města.

růže3

23. září 2016 v 17:21 | Ich |  obchod
pokračování :)

Po čase se muž vrátí a v podpaží si nese kytici.
"Mám je."
Prodavač se ještě chvilku dívá na televizi, ze které se ozývají zvuky basketbalu.
"Stejně jim to vůbec nešlo." Povzdechne si, a pak televizi schová. "Máš jich třicet?"
"Třicet dva kamaráde. Vzal jsem ještě do zálohy."
"Tak mi je podej a já se do toho pustím."
Potom si vezme růže, opatrně z nich oškube okvětní lístky, přinese ze zadní části obchodu mixér a všechny lístky pomixuje. Dále si donese konvici s horkou vodou a nalije ji do spodní baňky, pod kterou zapálí kahan. Potom na ni zasune horní baňku a brzo začne proudit voda úzkou trubičkou ze spodní baňky do horní.
"Dole vzniká přetlak a vytlačuje vodu vzhůru. Vypadá to úžasně."
"A k čemu to je?"
"Teď se tam přidají rozmixované lístky růže." Odpoví prodavač a vyškrábe lístky do otvoru v horní baňce. "Voda je ještě horká a celé se to vyluhuje." Potom vytáhne ze zásuvky bílý prášek a přidá ho dovnitř. "To je prach ze sedmi kontinentů. Zařídí, aby se lístky lépe vyluhovaly. Není pak potřeba tolik růží." Nakonec ještě stáhne kahan na mírnější teplotu. "Tak a teď už musíme jen čekat."
"A to je všechno? Nic víc? Žádné zaříkávání, žádná krev kozy, žádné vlasy právě narozeného dítěte? Jen tohle?"
"No pokud chceš, mohl bych tam zkusit hodit starého švába, ale nejspíš se tím sníží účinnost parfému."
"Takže mi stačí potřít se růžovými lístky a to mi má zaručit sex s jakoukoliv ženou? No skvělý, tak na tohle ti nenaletím." Zlobí se muž a otáčí se k odchodu.
"Kdybys měl růžových lístků dost, stačilo by je vyvařit a vodu dostatečně vydestilovat, abys měl silný koncentrát. Ale taky bys příšerně smrděl a žádná žena by vedle tebe nevydržela tak dlouho, aby vše začalo působit."
"Děláš si ze mě srandu?"
"Ne, myslím to naprosto vážně. Celé kouzlo se skrývá v růžích, jenom musíš přijít na to, jak ho z nich správně dostat. K tomu je kávovar. Skrývá v sobě mnohem víc, než si myslíš." Tváří se hrdě prodavač, jako by ho sám vyrobil.
To muže nahlodá, a tak ještě zůstane. "Pořád to nezní dost přesvědčivě. Růže takový kýč, kdybys vymyslel aspoň něco přesvědčivějšího. Ne obyčejné růže."
"Obyčejné růže? Vždyť ani nevíš, o čem mluvíš. Proč myslíš, že se ženám dávají růže?"
"Protože se jim líbí?" Tipuje zákazník.
"A tobě se líbí růže?"
"Mají zvláštní kouzlo."
"Takže se ti nelíbí?"
"Kytka jako kytka." Přizná muž a znovu si otře zpocené čelo.
"A navíc mají trny. Proč teda ženě koupíš růži a ne něco lepšího?"
"Protože je to zvyk?"
"Pamatuješ si příběh o růžence? Jakby ne, zná ho každé malé dítě. A co se jí stalo, když se píchla o růži?" Vyptává se dál prodavač.
"No usnula a probudil ji až polibkem princ."
"Nepřipadá ti to povědomé? Našla růži a upadla do netečného stavu? Nechodí snad zamilovaní lidé jako bez duše, dokud nepotkají svoji lásku? Není snad polibek běžný pozdrav milenců? Celá pohádka je jen o růži a o tom, že v ženách jejich vůně probouzí touhu." Potom zkontroluje množství kapaliny překapané z horní baňky do spodní. "Rozumíš už tomu?"
"Něco by na tom mohlo být, příteli."
"Je to nějaká chemikálie schovávající se za vůní růže. Je docela těžké získat ji v dostatečném množství, ale o to se právě starají runy na filtru, a proto celý proces trvá hodinu."
Nakonec se spolu oba domluví a pět tisíc zmizí v pokladně, zatímco malá zkumavka parfému skončí v zákazníkově kapse, který spokojeně odchází z obchodu.

růže2

21. září 2016 v 14:29 | Ich |  obchod
pokračování :)

Když se prodavač vrátí na světlo, nese si v podpaží něco jako vacuum pot. Dvě baňky na stojanu zaklesnuté do sebe, které spojuje úzká trubička. Pak ho položí na stůl a pokračuje.
"Má to takový divný arabský název, ale neumím mluvit ani číst arabsky, takže ti ho neřeknu. Funguje jako kávovar, tak tomu tak taky říkám."
"Aha. A to jí mám uvařit kávu? Já si nemyslím, že by kávu pila."
"Ne, kávu ne. Kamarád z Egypta v něčem podobném kávu skutečně dělá, ale tenhle je trochu jinej."
"Jak?"
"Podívej se sem." Ukáže na spodní baňku a trubici spojující obě baňky. "Není to moc vidět, ale jsou zde vyryty do skla...řekněme runy. Fakt jemná práce a ani jedna nesmí být špatně."
"No dobře, ale k čemu mi to bude?"
"Moje první láska mi, předtím než mi zlomila srdce, řekla něco, co nikdy nezapomenu. Pokud si ženu chceš získat, potřebuješ peníze a štěstí. No a tohle je přesně to štěstí co potřebuješ. Dokáže ti získat srdce každé ženy. Nikdy neselhal."
"A s tím ji mám praštit po hlavě?" Kouká zákazník skepticky. "Čekal jsem spíš nějaký talisman, čokoládu nebo mast, kterou si potřu zadek a každá ženská se za ním otočí. Rozhodně jsem nečekal kávovar."
"No není to přímo mast, ale parfém. Jen si ho musíš v něčem vyrobit."
"Takže si ho musím sám vyrobit?"
"Jo."
"A bez toho to fungovat nebude?"
"To ne. Je jedno kdo ho udělá, jen se u toho vždycky nadělá hroznej čurbes."
"A nějaký už hotový nemáš?"
"Ne. Fakt se s tím nerad uklízím."
"Ale já ti za něj zaplatím."
"Nebo bych ti mohl prodat tenhle kávovar. Dělá to šedesát tisíc."
"Cože?"
"Nebo o něj nemáš zájem?" Ptá se zmatený prodavač a začne ho pomalu sklízet.
"Kolik jsi říkal?"
"No šedesát tisíc. Je dovezený až z Egypta. Ruční velmi náročná práce. Navíc jsme ho s kamarádem vymysleli spolu, takže jinde než od nás dvou ho neseženeš. Nebo myslíš, že bych si za něj měl účtovat víc?"
"Ale šedesát tisíc."
"Úspěch zaručený. Funguje na každou ženu. A ještě ti prozradím svůj tajný recept na výrobu parfému."
"Jenže šedesát tisíc je..."
"Ty tolik nemáš?" Pokýve vědoucně hlavou prodavač. "No když mi zajdeš koupit ingredience, mohl bych ti parfém vyrobit, ale i tak tě bude stát pět tisíc."
"Ssss." Zasyčí muž a znovu si přetře svou pleš. "Za jeden parfém?"
"Bude ho dost na tři použití. Pak už to bude jen na tobě, jestli si ji dokážeš udržet, nebo si dojdeš koupit další."
"To je, to je, to je." Opakuje dokola zákazník. Nakonec se však uklidní, přetře si čelo a již klidnějším hlasem pokračuje:
"Dobře, tak platí."
"Skvěle, teď mi zajdi do květinářství a kup třicet růží, ale ať jsou tak čerstvé jak jen to jde."
"Růže?"
"Jo, růže. Jinak nic dalšího nepotřebuju a pospěš si, ať vše stihneš. Příprava zabere asi hodinu."
Po tom už zákazník rychle zmizí a v obchodě je zase klid. Prodavač se natáhne do šuplíku pod pultem a vytáhne si přenosnou televizi.

růže1

20. září 2016 v 12:18 | Ich |  obchod
V malém krámku na předměstí je skoro tma. Tlusté závěsy překrývají zatlučená okna a brání světlu v pronikání dovnitř. Jediné světlo poskytuje lampa svítící na pultu, kde s hlavou složenou spokojeně dospává prodavač. Zvonek nad dveřmi cinkne a vstoupí muž ve středních letech s mírně se rozšiřující pleškou.
Chvilku jen tak nejistě postává a přešlapuje, pak si rukou přejede své vysoké čelo a povídá:
"Hele kamaráde, nezlob se, že tě budím, ale potřeboval bych od tebe službu."
"Promiň, ale můžeš dojít až zítra? Dnes toho mám moc." Zamumlá ospale prodavač.
"To nejde. Mám večer schůzku a potřebuji se náležitě nachystat. Slyšel jsem, že mi můžeš pomoct. Fakt by mi to pomohlo, kamaráde."
Potom následuje další přešlapování, odkašlávání a nervózní otírání zpoceného čela.
"Prosím."
"No jo, no jo." Prodavač se zkouší nadzvednout se, ale ruce se mu třesou a víčka ospale zavírají. "Co jsi to říkal, že potřebuješ?"
"Jen nějakou hloupost. Však to znáš. Mám večer schůzku a moc bych chtěl, aby vyšla. Slyšel jsem od jistého přítele, že tu pomáháš lidem, jako jsem já."
"To by nebyl problém, mám tu něco přesně pro tebe. Jen jsi přišel trochu pozdě."
Prodavač se otočí a odejde skrze závěs do zadní části obchodu.
"Takže mi nepomůžeš? A nešlo by s tím něco dělat. Fakt by mi to kámo píchlo."
Po chvilce se vrátí prodavač s hrnkem kávy a postaví ho na stůl. Pak opět zmizí někam mezi police v tmavé části obchodu, kde není vidět ani na krok.
"Je to takové zařízení. Vyrábí ho kamarád z Egypta a funguje přímo perfektně. Zatím nikdo si na něj nestěžoval."
"A k čemu mi to bude?"

WANO

18. září 2016 v 10:09 | Ich |  téma týdne
Čtyři prohnuté věže táhnoucí se k nebi atomové elektrárny zná snad každý. Jejich ikona se musí vpálit do sítnice každému. Ale k čemu slouží? A kdo hlídá, aby nevyletěly do povětří spolu s celým jihočeským krajem?
Jasně, oko Dany Drábové je stejně výkonné jako to supermanovo a dohlíží ze svého křesla v Praze nejen na Temelín, ale zvládá i Dukovany. Dalo by se říct, že víc přece není potřeba. To však není dostatečná pojistka proti jadernému výbuchu, který by superman ani Dana Drábová nezastavili.
Nedávno jsem se doslechl o tichém strážci, který dohlíží na nás na všechny. Jmenuje se WANO. Zní to podivně, že? Protože je to anglická zkratka Worl Association of Nuclear Operators. Nevím jak ostatní, ale já jsem o ní v životě neslyšel. Co teda dělá a proč si myslím, že mu patří jeden z titulů pověstných strážců? Měl bych asi v zápětí vysvětlit.
V podstatě dává pozor, aby nevypukla jaderná katastrofa. Samozřejmě, že vidět jaderný hřib musí být skvělá podívaná, ale málo komu stojí zato. Snad každý si vzpomene na slavný Černobyl, který byl poslední kapkou pro jadernou trpělivost lidí, a tak vznikla organizace WANO. Ani oni nedokáží zastavit jaderný výbuch, když už začne, ale můžou ho zastavit ještě před tím, než vypukne.
Lidé z jaderných elektráren se vždy vydají na několika týdenní exkurzi do elektrárny v zahraničí, kde šťourají, dloubají a rýpají do všeho. Proč? Jak? K čemu? Chodí a snaží se kritizovat, aby si elektrárna obhájila svoje bezpečnostní prvky. Nakonec se všichni začnou vytahovat s tím, co a jak u nich funguje líp a jak by se to tady dalo zlepšit.
A to je všechno? No nezní to jako nejlepší ochrana naší bezpečnosti, ale oni toho dělají ještě víc. Já když něco zkazím, tak se hned rozhlédnu, jestli mě nikdo neviděl, a pak se snažím vše co nejnápadněji uklidit. Jaderná elektrárna, když něco zkazí, hezky napíše o to, co provedla, že toho lituje a jak ke všemu došlo. Jenže to nedělá, aby se jí ostatní mohli vysmívat, ale proto aby se ostatní zamysleli, jestli jim by se to nemohlo stát taky.
No a když už je nejhůř, půlka elektrárny je v plamenech a každý se snaží zachránit si svůj život, kdo lépe pomůže a poradí, než skupina lidí, kteří jsou stejně připraveni zabraňovat stejnému nebezpečí. Chybí čerpadlo? V Rusku mají zrovna jedno volné. Zlaté české ručičky neví, jak zastavit požár? Fyzici ve Francii mají zrovna nápad.
Spolupráce, je to co chrání naše životy a přísun elektřiny pro naši wifi. Proto jim patří jeden z titulů strážců.

P.S.: tady je jejich wiki stránka https://en.wikipedia.org/wiki/World_Association_of_Nuclear_Operators

hřebíky3

16. září 2016 v 17:19 | Ich |  obchod
pokračování :)

Deset dní uběhlo a v obchodě je vše jako předtím. Jen tři lidi se tu od té doby zastavily. Jak by taky ne. Okna jsou zatlučená a fasádu pokrývá vrstva grafitů. Do tohoto obchodu se chodí jen na doporučení známého nebo kamaráda. Vstupní dveře se otevřou a mladík z dřívějška je tu zpátky. Tentokrát však vypadá mnohem odpočatěji a ne tak ustaraně. Přijde k pultu, prodavač však i nadále spí. Po půl hodině čekání se najednou ozve tlumený hlas.
"trhá mi to srdce tě takhle vidět, ale já tě varoval."
"Já vím."
"Teď už to nejde vrátit zpátky. Nebo aspoň já nemám nic, čím bych mohl."
"Takže existuje způsob jak mě vyléčit?" Pokračuje mladík dál netečným hlasem.
"O co všechno jsi přišel."
"O emoce. Nebo aspoň o většinu emocí. Svědomí už mě netrápí a v noci už dokážu spát. Jenomže..."
"Teď už život nestojí za to že?" Povzdechne si prodavač a odejde skrz závěs dozadu.
"Takže nejsem první, komu se to stalo?"
Prodavač se vrátí zpoza závěsu s kouřícím hrnkem kávy v ruce a pokračuje:
"Dívej, nejsi první, kdo se o tohle pokusil a selhal. Teď buď hlavně rád, že jsi ještě naživu. Staly se i horší věci. Problém je v tom, že jsi přišel o část své duše. Máš štěstí v tom, že je pořád uložena v hřebíku a taky že vím, jak ji z něj dostat. Možná bych našel dokonce způsob, jak vrátit zbytek tvé duše do těla. Jen nevím, jak zařídit, aby se oba kusy spojily. Chápeš?"
"Jo, chápu."
"Teď už mi řekneš, co jsi vlastně udělal?" Vyzvídá opět prodavač.
"Vlastně nic. Přes týden mám školu a o víkendu zas dělám nočního hlídače. Jednu sobotní noc jsem jel domů z práce autem a omylem jsem nabral cyklistu. Neměl světlo, odrazky ani nic. Jel v noci lesem na kole a ani si nesvítil na cestu. Jel jsem zrovna do zatáčky a najednou tam byl. Uprostřed silnice. Jen tak."
"To je teda pech. To jo."
"Víte, neměl na kole snad nic, ale měl helmu na hlavě. Proč? Ta helma mě strašila celé noci. Proč si nevzal v noci světlo, ale vzal si helmu? Nakonec ho někdo našel a zavolal záchranku. Leží teď v nemocnici a ještě se neprobral. Ale i kdyby se probral, bude už ochrnutý a zmůže se leda jezdit na vozíku."
"A to tě celou dobu trápilo?"
"Policie nic nezjistila. Auto mi rodiče koupily ojeté a jeden další škrábanec se na něm lehce ztratil a sám jsem se udat nešel. Proč? Vždyť to nebyla moje chyba. Ale zapomenout jsem na to nemohl."
"Takže jsi přišel sem, abych ti pomohl?"
"Zkoušel jsem toho víc. Sport, prášky. Dokonce jsem jednou vyzkoušel i drogy, ale nic mi nepomohlo. Až pak jsem se dostal sem." Dokončil mladík svůj příběh.
"Víš, kdybys mi to řekl dřív, určitě bych věděl jak ti pomoct a nic by se ti nestalo. Teď už ti ale nepomůžu. Na tady máš adresu na jednu mou kamarádku. Nebude to levný, ale mohla by ti pomoct."
"Díky." Otočí se mladík a zastrkávaje lístek do kapsy odchází.

hřebíky2

15. září 2016 v 10:22 | Ich |  obchod
pokračování :)

Po deseti minutách se zákazník vrátí zpátky do obchodu a spustí:
"Hele já znám své práva. Máte povinnost mi prodat vše co tu nabízíte, jinak dostanete pokutu."
"A co přesně tu prodáváme?"
"No to nevím. Něco co mi pomůže."
"Tak vidíš, nevíš co chceš, ale víš že ti to musím prodat."
"Vím co chci, něco co mi pomůže, aby mě netrápilo svědomí."
"Takže už mi řekneš, co jsi udělal?"
"Ne."
"Hele pokud chceš ztrácet můj čas, mám ve sklepě několik krabic, které je třeba vybalit. Můžeš začít s tou velkou vpravo, ale ničeho se nechytej bez rukavic. Je to nebezpečný." Skončí rozhovor prodavač a pak dál sleduje přenosnou televizi, zatímco zákazník se tiše rozmýšlí.
"A když to vše udělám, potom mi pomůžete?"
"Ne, ale mám tu pár reklamních předmětů. Jeden bych ti mohl dát za odměnu."
"Proč mi nechcete poradit. Koukněte já mám sebou dost peněz, všechno zaplatím. Nemusíte se bát."
"Teda to je pěknej balík, kde jsi k tomu přišel?"
"Takže mi už konečně pomůžete?" Zaraduje se mladík.
Muž za pultem si však unaveně promne hlavu a pak sní lehce zavrtí.
"Proč mi nechceš říct, co se stalo?"
"To je... osobní."
"Podívej měl bych tu pár věcí. Nějaké kouzla na zapomenutí, nebo bych mohl zkusit hypnotismus. Jenže všechno má svoje omezení a když mi nic neřekneš, tak ti pomoct nemůžu."
"To ale opravdu nejde. Nejde."
"Když nejde, tak nejde. Podívej měl bych tu pár hřebíků do rakve no a "
"Hřebíků do rakve?" Přeruší ho vyděšeným hlasem zákazník.
"No jo hřebíků do rakve, víš vůbec, proč se používají."
"Aby se k nebožtíkovi nikdo nedostal?"
"Rakev je víc jak metr a půl hluboko. Myslíš, že když už někdo kope metr a půl do země, že ho pár hřebíků zastaví?"
"To asi ne?"
"No vidíš." Usrkává prodavač dál kávu.
"Třeba se dřív lidi báli, že by se nebožtík mohl dostat z rakve, a tak ji raději přitloukli." Zkouší to dál mladík.
"Podívej hřebíky do rakve se používají především proto, že když se tělo rozkládá uvolní se z něj duše, která tělo vyplňuje. Jenže co se pak s takovou duší stane? Většina jich vyleze na povrch a bůh ví proč, se vydají za světlem. No a kam se tak asi podle tebe vydají?"
"Nevím asi k nějaké lampě?"
"Ne, zpravidla si vyberou Slunce, nebo Měsíc. Hned jak se pak dostanou mimo ochranou vrstvu atmosféry, bum a je po nich. Jejich duše shoří a je pokoj. Jenže občas se najdou jisté duše, které se nevydají ani ke Slunci ani k Měsíci, ale potulují se po zemi a ve zprávách slyšíš, že někde straší. Jeden by si řekl, že ze sedmi miliard lidí tu musí být duch na každém kroku, ale není víš proč?"
"Proto ty hřebíky?" Zkouší opatrně mladík.
Prodavač se konečně usměje a pokračuje:
"Jasně. To nejsou jen ledajaké hřebíky, tyhle mají moc pohlcovat duše a duchovní hmotu. Když pak nebožtík umře a tělo se rozpadne, hřebíky duši pohltí a jakmile zreziví a rozpadnou se i ony, duše se spojí zpátky se zemí a vrátí se do koloběhu. Proto ty hřebíky."
"No a vy máte tyhlety hřebíky?"
"Jo, pár bych jich měl, ale jsou už použitý, takže si musíš dát pozor, aby ses o ně nepýchl do prstu."
"Proč? Co by se mi mohlo stát?"
"No jsou pořádně rezavý, můžeš něco chytit." Zasměje se svému vtipu prodavač.
"No a jak mi to pomůže?"
"Ty si jeden opatrně vezmeš domů. Najdeš si kus dřeva, do kterýho bys ho mohl zatlouct. Pak se budeš pekelně soustředit na všechny svoje problémy a na nic jinýho nepomyslíš. Přitom zatlučeš hřebík do dřeva a to pak někde schovej. Ideálně ho můžeš zakopat někam na zahradě."
"A to je všechno? To mi pomůže?"
"Jo to je všechno a když to uděláš správně, určitě ti to pomůže, ale zároveň je to nebezpečný. Když se nebudeš dost soustředit a budeš myslet na jiný blbosti, mohl by ses třeba připravit o část svojí duše a to přece nechceš, ne?"
"Ne, to určitě ne."
"Nechceš mi ještě říct, co jsi udělal? Třeba bych ti mohl pomoct něčím méně nebezpečným."
"To fakt nejde. Prosil bych jeden hřebík."
"No co už." Povzdechne si prodavač. "Bude to pět tisíc."

hřebíky1

14. září 2016 v 13:55 | Ich |  obchod
V malém krámku na předměstí je skoro tma. Tlusté závěsy překrývají zatlučená okna a brání světlu v pronikání dovnitř. Jediné světlo poskytuje lampa svítící na pultu, kde s hlavou složenou spokojeně dospává prodavač.
"Dobrý den, potřeboval bych s něčím pomoct a slyšel jsem, že zrovna vy by jste to mohli zvládnout."
"Uuuum teď máme přestávku, dojděte za hodinu." Snaží se získat opět klid prodavač.
"Ale já bych to nutně potřeboval."
"Hmmmm." Zabručí jenom a stále nejeví zájem o zákazníka.
Co teď? Odejít a vrátit se jindy? Nebo počkat? Pak si však mladík všimne malého zvonku vedle pokladny. Cink cink cink. Zkouší to ještě.
"Dobře už s tím přestaň prosím. Tenhle zvuk mě zabíjí."
"Takže už mi pomůžete?"
"Pomoct si musí každý sám, já můžu jen poradit." Prohodí prodavač a odchází skrz závěs do zadní části obchodu. "Tak co potřebuješ?" Ozve se zpoza závěsu.
"Trápí mě svědomí a potřeboval a už to nemůžu vydržet. Slyšel jsem, že tohle řešíte běžně."
Obchod je plný skříní a regálů překrytých látkou. Úzké uličky a absence osvětlení dosvědčují, že se opravdu nejedná o samoobsluhu.
"No my jsme většinou ten důvod, proč naše zákazníky trápí svědomí, ale určitě bych věděl, jak vám pomoct." Prodavač se tentokrát vrací s hrnkem kávy v ruce. "Co jsi vlastně proved?"
"No ...bylo mi řečeno, že dokážete být velmi diskrétní."
"Jo, to je jednou z mých mnoha chyb, ale taky jsem hrozně zvědavý. Někoho jsi zabil? Nebo něco ukradl?"
"Ne nic z toho a nic vám do toho není. Pomůžete mi, nebo ne?"
Prodavač se smutně usměje na svůj z půlky vypitý hrnek a říká: "No to je škoda teď už neusnu, ale třeba budou dávat něco v televizi." Pak vytáhne malou přenosnou obrazovku a se sluchátky na uších se ponoří do obrazovky. "Jo a až budete odcházet, tak nezapomeňte zavřít dveře." Přihodí ještě.
Zákazník se ještě naštvaně rozhlíží a pak už jen prásknou dveře.

procházka

11. září 2016 v 13:01 | Ich |  téma týdne
Včera jsem se byl projít. Už jsem tu týden, ale až s víkendovou absencí programu jsem nabral dost sil a volného času, abych si mohl projít všechny tři zdejší památky UNESCO. Byl mezi nimi i hřbitov. Moc zajímavý zážitek. Kolik už jsem viděl hřbitovů fakt nevím, bude to číslo mezi pěti a deseti, ale židovský hřbitov jsem viděl teprve podruhé. Jenže tehdy jsem byl ještě dítě a musím uznat, že si z toho nic nepamatuju.
Panty vrzly, branka se zabouchla a já ještě zkontroloval dvojmo kliku. Pro jistotu. Hned za brankou se chodníček vydal vpřed a brzo se rozdělil všemi směry, stejně jako moje fantazie.
Hned ze začátku byly velkolepé hrobky. Sto let staré, ale ani to jim neubralo na nabubřelosti. Jenže hned za nimi začal prudký kopec posetý titěrnými náhrobky místo vedle místa. Jedna z cestiček mě zavedla přímo skrz ně a já patrně pošlapal víc než jeden dávno zapomenutý hrob hlídaný zašlým úlomkem kamene.
Kdo byli ti lidí? Vždyť jejich náhrobek je mnohdy menší než tašky na naší střeše. A místo na hrob? Počítá se snad převodní rovnice jeden křesťanský hrob = pět židovských. Jak mohli kopat hroby takhle na těsno? Vždyť by se ti nebožtíci museli prakticky objímat. A ten prudký kopec? Sám jsem si musel dávat pozor, abych se nesvezl a neponičil hroby. To jsem ani nekopal hrob. Možná by se zkraje dal kopat ze schodů, které vedly podél zdi, jenže tady?
Zvláštní místo a zvláštní lidé, kteří tu museli skončit. Navždy mi asi zůstane otázka, jestli zde vlastně skončit chtěli. Nechtění vystrčení na okraj města i se svým ghettem. Možná doufali v lepší budoucnost, nebo jen neměli na vybranou. Třeba v jejich zemi zuřila válka a oni museli utéct, třeba jen nemohli doma najít práci. Ne to je blbost. Všichni víme, proč se židáci vyháněli a proč o ně nikdo nestál.
Dřív totiž byla jiná doba. Tak nějak lepší. To ví přece i malý nevzdělaný blbec klopící škopek za škopkem. Jak? Jak byla lepší? Nooo to máte přece vědět vy. Nešťourejte do mě. Vždyť sami víte, že byla lepší. Jak? Že nebyla, ale byla. Každý mohl nesnášet, koho chtěl a stačil k tomu jen jeho jazyk, náboženství nebo to že měl peníze.
Dřív když někdo emigroval, tak nedostával dávky. Leda ho podřezali na rohu a ještě se poměli za jeho prachy. Kde taky sehnat lepší otroky co drží hubu. Nedej bože když je zrovna nedostatek dobrovolníků do první linie. Jo to byla doba.
Dnes se sem hrnou samí karabáči a když se chce chudáček našinec mít líp, tak ho ty pijavice za kanálem ještě nespravedlivě vyhánějí. Že prej bych jim ukradnul práci a dávky, zprznil ženy a pochcal každej roh. No tohle? Co si to ke mně dovolují. Jednají se mnou, jako bych byl cigán, nebo bulhar nebo nedej bože bulharskej cigán. Že by mezi tím neviděli rozdíl? A já myslel, že země, která dokázala kolonizovat a utlačovat půlku světa, bude mít jiné mravy.
Ale za to teď zrovna taky můžou hlavně karabáči. Stejně jako za kruhy v obilí a zkyslý mlíko. Jeden by se divil, že do nich ještě nezačali střílet, když jsou tak moc na obtíž. Ale já vím, že zlatý český ručičky jsou mnohem fikanější.
Střílet, na to se zmůže každá opice hlídající zlatý důl. My jsme mnohem rafinovanější. Víme, že hned jak by se začalo, vše by se hned provalilo a oni by brali nohy na ramena po deseti. To je ta naše historická zkušenost.
Ne my si pěkně počkáme a až pak je pěkně potichu někam odvezeme. Kam? No už máme vybudovanou infrastrukturu v Polsku a Německu. Jen si od kluků domluvit její vypůjčení. Snad je hoši nebudou potřebovat taky a exkurze do Osvětimi taky můžou počkat. A pak to pude ráz na ráz. Jeden za druhým, jen aby se to pořádně ututlalo.
Z vize děsivé budoucnosti mě probral náhrobek rozlomený na dva kusy ležící uprostřed hezčích hrobů. Jak spadl vážně nevím. Asi vítr, ale odkud zrovna zafoukal nevím.
Někdy si říkám, že by bylo to střílení a plynování přece jen lepší. Ne že bych se chtěl něčeho takového dožít, ale pořád ještě si v sobě chovám naději, že by se lidé probrali. Začali mluvit aspoň trochu rozumněji a zkusili něco konstruktivnějšího než jen prázdná hesla na bilboardy. Jenže tuhle naději ve mě přiživují historické filmy plné němců páchajících sebevraždy nad vlastní ideologií. Historie se pak zdá opravdu lepší. Tak nějak idealizovaná. Ještě naivnější, než jsem já.
A tak se taky bojím. Ne jako zbytek mých drahých spoluobčanů davů čekajících na hranici, ale toho co se skrývá na té naší straně. Třeba pak taky budu muset jednou emigrovat, jen nevím, jestli se ještě najde země, kam bych v té době mohl utéct a nemusel při tom šplhat na tajňačku plot.
Nemůžu si pomoct. Taky se bojím atentátů v kostelech a kamenování pro nevěru, ale oni ti uprchlíci asi taky nebudou zrovna zběhlí v historii. Možná by stačilo jim vysvětlit pár slovníkových hesel. Začal bych slovem koncentrační tábor. Třeba by se pak uprchlická krize zastavila úplně.
Na konec procházky jsem došel k památníku obětí první světové války. Malá připomínka toho, že i židák byl dost dobrej, aby mohl padnout za císařpána a jeho rodinu.

To byl dlouhej a deprimující článek, kterým se už zaručeně nikdo neprokouše až na konec, ale to je možná taky lepší. Aspoň mě tu nikdo nebude nahánět s vidlema a já se budu moct dál tvářit, jakože sdílím většinový názor. Ale taky už to dlouho nevydržím. Jestli jednoho krásného dne uslyším, že postavíme zeď a Slovensko nám za ni zaplatí, tak to asi vezmu z balkóna volným pádem, nebo začnu fackovat lidi na ulici.

rádio2

9. září 2016 v 14:57 | Ich |  zbytek
pokračování :)

"Jako suchej, starej strom, jako všeničící hrom..." začala píseň Honzy Nedvěda hrát z houští u silnice.
"Honzo, jsi to ty? Je už můj čas? Přišel jsi mě doprovodit na onen svět?" Zmateně hledá muž, odkud hraje hudba. Ale ani ve snu by neuhádnul, že to není smrt co si pro něj přišla, ale staré rádio ponořené do bláta, snažící se vyždímat poslední elektřinu z baterek a zahrát některou z písní, které hrálo tolikrát, že už je zná zpaměti.
"Haló! Jsi tady?" Hledá muž v houští. Jenže hledá člověka, kosatou, nebo aspoň něco a jeho staré uši taky už dobře neslyší, odkud vlastně zvuk jde.
"Au!" Zakřičí, když si v sandálech skopne palec o ostrý roh.
"Já bych tě..." Chce už ze zvyku do rádia znovu kopnout, když si však uvědomí, co jeho palec vlastně poranilo.
"Tak odtud to jde. Jakto, že ještě hraješ?"

Rádio stojící na dřevěné polici má vyměněnou kastlu, reproduktor a taky anténu. Hraje teď převážně rádio Proglas, většinou jen písně, někdy ale i zprávy a občas i nějakou modlitbu. Ale když má špatnej den a signál se nechce chytit, Pepa, který se ho ujal, do něj bouchá a sprostě mu nadává.
"Tak hraj, ty plechovko. Že jsem tě vůbec tahal domů."
To je mu pak smutno a snaží se ze všech sil, ale těch už taky moc nemá. Šňůra od elektriky je už poškozená a občas dokonce vynechává. Jak to má vysvětlit? Potřeboval by novou šňůru, a pak by hrál skoro bez problémů, ale to Pepa neví. A tak mu nadává do starých, rozbitých krámů. Pořád je to lepší, než se válet v blátě.

rádio1

8. září 2016 v 14:15 | Ich |  zbytek
U staré a rozbité silnice vedoucí na Žatec leží rádio. Včera pršelo, zem je rozmoklá a ze země trčí už jen jeden roh a zkřivená anténka. Kdo ho tu tak nezodpovědně pohodil? Kdo ho nezanesl do sběru? Jistě děda Kotek je a byl lump, ale tohle je už vrchol. Takhle schválně znečišťovat přírodu. Že se nestydí.
Rádio leží v blátě. Je mu zima a táhne mu na baterky. Copak jsem dobře nesloužilo přemýšlí. Vzpomíná na doby kdy živě hrávalo veselé písničky. Za mlada z reproduktorů zněl Karel Gott. Dám dělovou ránu vyřvávalo z okna do ulice tak silně, až si sousedé došli stěžovat. Jindy si notovalo do rytmů klasické hudby klavírního koncertu v B-moll. To všechno byly ty dobré časy.
Pak přišla ta divná hudba. Řev a spousta bubnů. Až rádio bolely reproduktory i uši. Highway to hell a Comes as you are. Příšerný řev. Ale tentokrát si nikdo stěžovat nedošel. Možná, že lidé ohluchli a písně museli řvát jen proto, aby byly vůbec slyšet.
A čas šel dál. A pak už nic. Přišly Vánoce a Lojza dostal nové rádio. I s přehrávačem. Co se dalo čekat. Starý tranďák už na novou muziku nestačil a celkově na něj byl ošklivý pohled. Pak rádio ještě chvilku stálo na polici a chytalo prach, ale při jarním úklidu Lojza naložil rádio do auta spolu s několika dalšími zbytečnostmi a po cestě nakoupit je všechny vyházel z okýnka. Jaký to skvělý osud.
Jednoho dne u silnice s prasklou pneumatikou zastavilo auto. Vystoupil z něj starší pán, přeměřil si pneumatiku a když do ní dvakrát zkusmo kopnul, zahudroval, že za jeho mládí pneumatiky vydržely víc, otevřel kufr a začal pneumatiku vyměňovat. Rádio to všechno zaznamenalo. Zaznamenalo a začal dokonce doufat, že by ho mohl starý pán zachránit. Očividně dokáže docenit klasiku, jako je on. Jenže v blátě si ho určitě nevšimne. Ach jo.

červ3

6. září 2016 v 16:13 | Ich |  červ
pokračování :)

"Slíbil jsi mi princeznu!" Nedal se odbýt červ stojící na parapetu. Halucinace se přece neřídí fyzikálními zákony, jak jsem si mohl myslet, že by vyhození z okna mohlo pomoct.
"A když ti najdu princeznu, dáš už mi pokoj?"
"Jo."
"Navždy?"
"Samozřejmě. Taky ti to můžu dobře zaplatit, jen co mě políbí a já se proměním zpátky?"
"Jakže?"
"Přece jako červ si nemůžu vybrat peníze z bankomatu, až ze mě bude zase člověk, tak ti za tvoji pomoc zaplatím."
"Děláš si ze mě srandu?"
"Ne. Nemám zrovna miliony, ale docela jsem si našetřil."
Pro jistotu jsem se zkusil štípnout, když to nepomohlo, zkusil jsem ještě facku a nakonec jsem pro jistotu ještě praštil do zdi. Pulzující bolest v ruce mě však ujistila.
"Takže jako v pohádce? Jsi začarovaný princ?"
"Spíš začarovaný sadař. Stříkal jsem zrovna broskve proti plísni a najednou ze mě byl červ. Jen tak, z ničeho nic."
"A víš, čím se ti to stalo?" Ať už je to halucinace, nebo skutečnost, tomu co se mu stalo, se rozhodně vyhnu.
"Vlastně ani nevím. Podezřívám konkurenci. Dva roky se snažili odkoupit můj sad, ale já ho nechtěl prodat. Už mi zapálili boudu, kde jsem schovával nářadí, a polili mi několik stromků kyselinou, ale sad vysázel vlastníma rukama můj otec. Jak bych ho mohl prodat? Nevím, jak se jim podařilo mě proměnit, ale vsadil bych se, že v tom měli prsty."
"Proto hledáš princeznu?"
"V pohádkách to vždycky funguje, proč by to nevyšlo tentokrát?"
"A viděl ses vůbec? Chci vidět holku, která by byla ochotná se k tobě jenom přiblížit, ještě aby se s tebou líbala."
"Kdyby byla slepá?"
Hned jsem zapnul počítač a začal jsem hledat, kolik je na světě slepých princezen, abych se své halucinace co nejdříve zbavil.
Po krátkém hledání jsem něco našel.
"Co tohle. Poslouchej. Slepá, ale přesto princezna rozkoše. Nažhavená splnit s radostí každé tvé přání. To je přesně to co potřebuješ."
"Kde jsi to našel?"
"Je to stránka nějakého bordelu v Čechách. Neboj, klidně tě tam zavezu."
"Nic lepšího by nebylo?" Zkouší to červ. Očividně má předsudky proti prostituci.
"Myslíš, že si ještě můžeš vybírat?"
"Nemyslím, ale kdyby bylo něco lepšího."
"Pak jsem našel ještě jednu slepou princeznu."
"A jak se jmenuje?"
"Je to divadelní hra."
Nevím, jestli vážně přemýšlel o tom, že by raději políbil divadelní hru než prostitutku, ale já si aspoň stihnul zkontrolovat facebook a emaily. Nevím jak je to možné, ale nikdo nepsal.
"Jak se dostaneme do Čech?" Vytrhnul mě ze zamyšlení hlas.
"Dej mi chvilku." Jak se tam vlastně dostanu? Cestovat v neděli přes půl republiky? Jen to ne. Asi si budu muset vzít v práci volno. "V pondělí ráno nám jede vlak, zatím to však budeš muset vydržet." Než jsem šel spát, našel jsem si ještě číslo na místního psychiatra. Jen kdybych ho náhodou potřeboval. Ráno tam zkusím zavolat.

Beck

4. září 2016 v 18:15 | Ich |  téma týdne
Počítá se to jako fanfikce? Anime Beck je hrozně super, půjčil jsem si z něj tedy jména :) a možná je i příběh trochu inspirovaný

Z reproduktoru v rohu hraje hudba. Zvonek nad dveřmi zacinká a do obchodu s muzikou vejde zákazník.
"Dobrý." Pozdraví, a pak se začne probírat zbožím na policích. Když zaplatí cédéčko Marilyn Manson, začne se procházet regálem LP desek, který stojí hned u vchodu.
"Hledáš něco konkrétního?" Začne si s ním prohlížet desky starý prodavač, když zrovna v obchodě nikdo není.
"Jen se rozkoukávám."
"Chceš něco doporučit?" Usměje se starý muž nad starou deskou Kamelotů.
"Ne, ani ne."
"Tohle je něco." Ignorujíc odpověď vytáhne děda jednu desku a odemkne vitrínu s gramofony. Stará jehla dopadne do drážky a píseň Brainstorm se rozlije do obchodu.
"You open up the door with your negative aura..."
Nechá píseň chvilku znít, pak se zhoupne na patách a zeslabí zvuk do mírného šepotu. "Tak co tomu říkáš?" Otočí se na zákazníka.
"Není to špatné?"
"Líbí se ti?"
"Má něco do sebe."
"Byli úžasní, je škoda, že jim to nakonec nevyšlo. Nechtěl by sis koupit jejich desku?"
"Ani moc ne."
Zvonek nad dveřmi zazvoní a v obchodě už je zase živo.
"Pro syna? Ano, to se mu bude líbit."
"Drobné si nechte."
"Děkuji mnohokrát."
A zase už jsou v obchodě jen dva.
"Pokud chceš, klidně ti tuhle desku věnuju."
"Proč?"
"Třeba se ti zalíbí a řekneš o ní kamarádů. Mám jich tu ještě dvě bedny."
"Ale já ji nemám na čem přehrát."
Starý pán vypne gramofon, zamkne vitrínu s gramofony a vrátí desku do regálu. To je škoda."
"To vám jde tak moc o peníze?"
Děda se na něj nejdřív otočí s hněvem v očích, poté se však uklidní.
"Ne, ale pomáhal jsem jim, když dávali kapelu dohromady." Pak se smutně odšourá zpátky za pult. "A doufám, že mi to jednou odpustí."
"Cože?" Zaskočí zákazníka.
"Za všechno můžu já. Když chtěli před dvaceti lety vydat první desku,... pamatuješ si, jak to vypadalo před dvaceti lety?"
"Bylo mi sedm." Nejistě prohodí a mladík a zamyšleně si prohlédne dveře. Na citové výlevy není zvyklý a přemýšlí, jak se ze všeho nejlépe vykroutit.
"Kazety existovaly už dlouho, ale až před dvaceti lety začaly úplně vytlačovat desky."
"Jo tohle."
"Jenže kazety mají otřesný zvuk. S deskou se to nedá srovnat. Takže jsem je přesvědčil, aby vydali desku."
"A co je na tom špatného?" Zkusí mladík nepatrně se přesunujíc ke dveřím.
"Nic neprodali. Víš? Takový je život, když uděláš chybu. O desky tehdy nikdo nestál, navíc o desky neznámé kapely. Jejich kytarista Ryuusuke se zadlužil u lichvářů, aby mohli desku vydat. Teď je bůhví kde a třeba už ani nežije."
"Takže chcete prodat jejich desky a zaplatit dluhy?"
"Ne, spíš jsem doufal, že kdyby se kapela proslavila, možná by se Ryuusuke vrátil. Poslední dobou mě hrozně trápí svědomí. To víš, už jsem starý."
"Tak mi jednu desku dejte. Zeptám se rodičů, jestli ještě mají gramofon."

červ2

3. září 2016 v 16:43 | Ich |  červ
pokračování :)

Po probuzení jsem se pokusil opatrně proplížit z pokoje. Samozřejmě vše v mé hlavě muselo být jen vzpomínkou na sen, kterou stejně brzy zapomenu, nehodlal jsem však nic riskovat. Už jsem bral za kliku u dveří a opatrně je otvíral, když nepatrně zavrzaly.
"Už jsi vzhůru? Kam to jdeš?" Dává to smysl, moje halucinace se musela probudit se mnou.
"Nikam." Rychle jsem vyběhnul z pokoje. Že by účinek hub trval tak dlouho? Možná halucinace nepřinesla snědená broskev. Možná je to něco v mém pokoji. Co by to ale mohlo být?
Zbytek odpoledne až do večera jsem strávil v obýváku u televize, zatímco jsem se snažil uhladit našeho psa k smrti. Nikdy jsem se mu takhle dlouho ještě nevěnoval, a když jsem ho konečně pustil, vzhlížel na mě s náboženskou úctou naznačující, že je pro mě ochotný zemřít. Jednou se však do svého pokoje budu muset vrátit a to jednou přišlo dřív než později.
Opatrně jsem prostrčil hlavu otevřenými dveřmi a obhlédl celý pokoj. Batoh ležel vysypaný na zemi a jedna z broskví se mi zakutálela až k posteli. Možná vítr.
"Tak už ses konečně vrátil? Lháři prolhaná." Koukal na mě z polštáře na posteli malý červ.
"Co po mě pořád chceš? Vždyť neexistuješ. Běž si neexistovat někam jinam, tohle je můj pokoj." Chytil jsem polštář a chtěl jsem ho pro jistotu celý vyhodit z okna na zahradu.
"Co to děláš? Nech toho. Hned!"
"Nic jsem ti neslíbil. Neexistuješ a všechno to je jenom sen. Zmiz odsuds."
Polštář zamířil volným pádem dolů a já s obrovským PRÁSK přibouchnul okno. Konečně. Kdesi jsem četl, že fyzická námaha je nejlepším lékem na duševní onemocnění. Třeba se cesta k oknu taky počítá.

červ1

2. září 2016 v 13:12 | Ich |  červ
Po maturitě přišly asi nejdelší prázdniny v mém životě. Já je například strávil sbíráním broskví v sadu a občasnou návštěvou kina. Po práci jsem si vždy vzal ze pár broskví domů na jídlo a jednu jsem snědl hned při šlapání na kole domů.
Tehdy byl zrovna pátek a já se těšil na blížící se neděli, kdy se v sadu nepracovalo. Šlapal jsem domů o sto šest, div se mi z pedálů nekouřilo. Broskev, kterou jsem ukusoval, byla už trochu přezrátá a sladká šťáva mi pokapala oblečení, kolo i boty. Tomu se říká trojitá výhra.
Doma bouchnul batoh o podlahu a já se po krátké sprš vyvalil na postel. Už jsem skoro spal, když jsem zaslechl tenký hlásek.
"Ty tam, slyšíš mě?"
Myslel jsem, že mám halucinace z horka. Jako takové jsem viděl nejlepší řešení je prostě ignorovat. Tvářit se, že tam nejsou a třeba zmizí. Už jako dítě jsem si myslel, že blázen není ten, kdo slyší hlasy a vidí neexistující věci, ale ten kdo nerozumí tomu, že vše není skutečné.
"Haló! Ty tam. Mluvím na tebe." Nedal se odbýt hlas.
Pro jistotu jsem si ještě přetáhnul polštář přes hlavu, aby mi ignorování šlo snáze. Jenže s mizivým úspěchem. Hlas na mě křičel dál.
"Tady jsem. V batohu. Pojď si pro mě."
V duchu jsem začal probírat vše, co jsem předešlý den snědl. Mohlo to být z broskve? Možná byla napadena houbou nebo plísní a já z ní mám teď halucinace.
"Aaaaaaaaaaaaa"
Pustil se hlas do nesnesitelného ječení. Rezignovaně jsem vstal z postele a prohrabal celý batoh. Nic v něm však nebylo. Jen dvě broskve, opalovací krém a kšiltovka.
"Tady! Tady! Tady!"
Když jsem pátral po hlase, zjistil jsem, že vychází z jedné z broskví. Mluvící broskev no to mě podrž. Komu by to asi psychiatr vyčítal za vinnu? Matce, nebo otci? Když jsem však prozkoumal broskev blíž, zjistil jsem, že z ní vyčuhuje vyřvávající hlava malého červa.
"Sklapni už konečně, tady se nedá spát." Obořil jsem se na něj hned.
"Ale musíš mi pomoct."
"S čím?"
"Potřebuju zachránit."
"Dobře, tak já tě z té broskve vytáhnu, ale pak si jdu hned lehnout."
"Z broskve se dostanu sám. Pomoct mi musíš s něčím jiným."
"Tak už se vymáčkni, já chci spát." Pořád jsem si ještě nebyl jistý, jestli je dobrý nápad bavit se s něčím, co neexistuje. Jenže má touha po spánku byla přece jen silnější.
"Musíš najít krásnou princeznu, aby mě políbila."
"Nic jednoduššího po mě nechceš? Tak se drž, já jdu zatím spát."
"Stůj! Kam to jdeš?"
"Spát!" Sám jsem sebe překvapil, s jakým klidem jsem dokázal odpovídat.
"Ale co moje princezna?"
"Tu půjdu hledat hned, jak se vzbudím."
Dopadl jsem opět na postel doufajíc, že až se vzbudím, budu mít hlavu zase v pořádku.