kolibřík2

18. srpna 2016 v 9:27 | Ich |  zbytek
pokračování :)

Na střední jsem o své přezdívce ani nemuknul a taky doma jsem všem zakázal říkat mi jinak než Petře. Už žádné Petříčku, od teď už jen Petře. A vlastně mi tak nakonec říkali všichni. Nejen na střední, ale taky i toho půl roku, co jsem zkoušel studovat vysokou a později v práci. Celou dobu jsem se bál, že bych dostal hloupou přezdívku a někdo by si ze mě utahoval, ale nakonec se ukázalo, že ostatní dospěli o trošičku dříve než já.

"Víš broučku, že jsi úžasná kuchařka?" Prohodil jsem jednou u večeře.
"To říkáš jen tak."
"Já? Však víš, že neříkám. Jen tak říkám, že ti ty červené šaty sluší. Tohle myslím vážně."

Svoji přezdívku jsem znovu získal až po pár letech. Šel jsem se večer projít. No vlastně jsem chtěl běhat, ale po padesáti metrech jsem toho musel nechat a bylo mi trapně se hned otočit a jít zpátky. Co když mě teď někdo vidí? Určitě se mi bude smát, jaký jsem slaboch. Ne, to bych nepřenesl přes srdce. Tvářil jsem se jako že jsem se chtěl rychle na něco podívat, nenápadně jsem se rozdýchal opřen o lavičku, a pak jsem pokračoval dál směrem k rybníku.
Jak jsem vlastně mohl být tak hloupý? Celé dopoledne zuřila ukrutná bouřka a venku nebyl skoro nikdo. Jen pár hasičů odklízelo spadané stromy a tak jsem je šel pozdravit a poptat se, kolik škod bouřka vlastně napáchala. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale úplně jsem přehlídl stržené vedení na zemi. Kabel se nenápadně vinul okolo spadeného kmene a já se k nim přiblížil. Hasiči opodál si mě skoro na poslední chvíli ještě všimli a chtěli mě varovat, jenže to už nestihli.
Proud mi sežehl nejen oblečení ale taky tělo a odhodil mě pěkný kousek bokem. Aspoň že mě viděli hasiči a mohli mi zavolat pomoc, kdo ví co by se stalo, kdyby si mě nikdo nevšiml.
"Ležte klidně, za chvilku budeme v nemocnici." Slyšel jsem jako první, když jsem se později probral.
"Tedy chlape, řeknu vám, že jsme o vás měli chvilku strach. Zastavilo se vám srdce, ale teď už znovu běží jak o závod. Možná až příliš rychle. Jako nějaké myši, nebo kolibříkovi."
Snažil jsem se ještě unaveným úsměvem naznačit, že nemám tušení o čem to mluví ani kde jsem, ale pak už jsme dorazili do nemocnice a nastal hrozný frmol. No a tak se ke mně má přezdívka vrátila. Dneska mám kolibříka vytetovaného na předloktí a snažím se být tak upřímný, jak jen to jde. Vždyť mám srdce na dlani. Teda na předloktí.

"Víš květinko, proč jsem ti vlastně nikdy neříkal jménem?" Snažil jsem se nějak vyplnit přestávku na reklamu.
"No jo, to jsi celý ty. Byl jsi takový vždycky."
"Ale nebyl. Hned jak jsem tě poznal, nemohl jsem na tebe přestat myslet a celou dobu jsem se nemohl přestat usmívat. Přišlo mi to hrozně hloupé a trapné, ale nemohl jsem si pomoct. Jednou jsem strávil celou noc jen tím, že jsem si dokola opakoval tvoje jméno. No a potom už jsem ti tak nedokázal říkat do očí. Vždycky jsem si vzpomněl na tu noc a cítil jsem se tak tak trapně."
"Ale to je pěkně úchylný."
"No jo, asi je."
"Takže proto mi říkáš takhle hloupě?"
"Zkoušel jsem ti vymyslet nějakou hezkou přezdívku, ale nikdy mi k tobě nic nesedělo."
"Co třeba Petra? Tak se jmenuju."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 world-of-infinity world-of-infinity | Web | 18. srpna 2016 v 10:31 | Reagovat

Líbí se mi konečná pointa příběhu. Hezky napsané :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama