kolibřík1

17. srpna 2016 v 10:19 | Ich |  zbytek
Na každého čeká ta pravá přezdívka a někdo se jí dočká dřív a jiný zase později. Už moje mamka mi začala říkat kolibříku. Jako malý jsem prý běhal po celém domě od onoho k onomu a u všeho jsme se zastavil a všechno jsem si prohlížel. Když jsem se pak na chvilku zastavil, šili se mnou všichni čerti a buď jsem poklepával nohou, nebo tleskal rukama, nebo jen poskakoval na židli. Nevím co je na tom pravda, ale slyšel jsem to mámu říkat tolikrát, že by mě ani nenapadlo pochybovat.

"Ahoj miláčku, jak ses vyspala." Zkusil jsem to zlehka.
"Však víš, chrápal jsi celou noc."
"Promiň, zkus mě příště vzbudit. Třeba to pomůže."
"Ale já to zkoušela, spal jsi jak špalek. Dokonce jsem tě zkoušela obrátit, ale nic nepomohlo a ani to s tebou nehnulo."

Tahle přezdívka mě pak provázela celou základní školu a taky když jsem chodil na hodiny klavíru. Jenže během puberty mě to neustálé kolibřík kolibřík začalo lézt krkem. Poslední kapkou v moři bylo, když mi jeden blbec začal říkat papouchu. Vždycky za mnou došel na mě:
"Papouchu, opakuj po mně."
Zkoušel jsem to nejdřív ignorovat, ale to bylo jen horší.
"To jsi tak blbej papouchu, že nedokážeš zopakovat ani jedno slovo?"
Takhle to pokračovalo ještě čtvrt roku až jsem mu jednou zlomil nos a oba jsme dostali dvojku z chování. Pár lidí se se mnou pak přestalo bavit, ale to už mi to bylo taky fuk.

"Ahoj lásko, jak bylo v práci?" Vyzvídal jsem hned, jak jsem ji uviděl po návratu domů.
"Však víš, pořád Marcela, Marcela, Marcela. Konečně je pátek a já ji do pondělí neuvidím."
"A nechtěla bys s ní zajít třeba po práci na pivo? Můžete si všechno vyříkat a třeba to pomůže."
"Ne, to by vše jen zhoršilo."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama