Byl překvapivě těžký

28. srpna 2016 v 17:42 | Ich |  téma týdne
Poslední vzpomínkou na dědu mi již patrně navždy zůstane, jak jsme ho spolu spouštěli do hrobu. Úkol nést a spouštět rakev padl rychle na mě. Taky proč bych to pro něj neudělal? Poslední služba a tak. Jenže v duchu jsem hned věděl, že vše bude přece jen složitější. Po nocích a večerech jsem začal rozmýšlet. Před dvěma lety děda dost zhubnul. Kolik asi může vážit lidská noha až po stehno? Pár kilo určitě. Potom však skončil na vozíku a zase dost přibral. Nedostatek pohybu a nezdravý životní styl se dřív nebo později projeví na každém.
Kolik asi mohl před smrtí vážit? Osmdesát? Devadesát? Sto? Víc? Těžko říct. A kolik asi váží dřevěná rakev? Jednoduchým hledáním jsem zjistil, že rakev může vážit klidně devadesát kilo. Devadesát kilo? Proboha. Celému mému rozmýšlení nepomohlo babičky, která mi začala popisovat, jak někomu spadla rakev na zem a nebožtík se z ní vykutálel ven. Nebo o tom, jak někdo při spouštění rakve do hrobu spadl dolů za rakví. Na klidu mi to moc nepřidalo.
Pátek přišel s neúprosnou jistotou a obřad začal. Nevím, co jsem od něj čekal. Víc? Míň? Nejvíc mě překvapilo, že se obřad v podstatě nelišil od normální mše. Čtení z bible, povídání, nějaká ta modlitba nakonec se rozdává ta divná sušenka, která ani nevím, jak se jmenuje. Celé se to liší jen rakví stojící mezi lavicemi.
Pak přišel okamžik pravdy a čtyři jsme se rozestavili okolo rakve. Žádné raz, dva, tři ani héj rup neproběhlo. Prostě se nadzvednula a šlo se. Byl překvapivě těžký. Těžší než jsem čekal. A tak si ho asi už navždy budu pamatovat.
Závěrem můžu dodat jen, že nám nakonec neupadl. Vše proběhlo v pořádku. Jenom při procházení dveřmi mě mí mnohem silnější kolegové natlačili na futra. A při spouštění rakve za ní taky nikdo nespadl. Jen si budu pamatovat, jak opatrně jsme se ho snažili pomalu spouštět a komentář zaměstnance pohřební služby. "Chlapi, dělejte."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 28. srpna 2016 v 20:30 | Reagovat

Pohřby, na nichž jsem byla já, se odehrávaly trochu jinak. Žádné čtení z bible, žádné sušenky, spoustěni rakve...
Zajímavá vzpomínka.

2 Honza Honza | E-mail | Web | 28. srpna 2016 v 20:53 | Reagovat

[1]: je rozdíl mezi křesťanským a civilním pohřbem, tenhle byl v kostele a tak se řídil jejich pravidly, druhý děda to měl o hodně jinačí

3 DIYLenka DIYLenka | Web | 29. srpna 2016 v 10:47 | Reagovat

Pohreby sú strašná spomienka a hlavne tie kresťanské :/ ale patrí to k životu

4 MILKONAIRE MILKONAIRE | Web | 29. srpna 2016 v 11:33 | Reagovat

Mě zatím nikdo neumřel. A nebyla jsem nikdy na pohřbu.. Nedokážu si představit, že bych nesla nebožtíka.. Být tak blízko mrtvého těla, i když to byl můj blízký.. Asi by se mi dělalo zle. Hlavně, že na dědu budeš v dobrém vzpomínat.

5 crazyjull crazyjull | Web | 29. srpna 2016 v 13:58 | Reagovat

Mně před pár lety zemřeli praprarodiče, ale pohřeb nebyl, takže si neumím představit, jaké to pro tebe muselo být. Já bych asi nemohla takhle někoho nést, psychicky bych to asi nezvládla moc dobře.

6 Sabča Sabča | Web | 29. srpna 2016 v 16:10 | Reagovat

krásný blog, zvu tě na svůj

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama