Srpen 2016

kost2

30. srpna 2016 v 11:54 | Ich |  zbytek
pokračování :)

Došel jsem tedy z práce, uvařil si večeři, hrál jsem chvilku dotu a za soustavného přemýšlení, jak super by to bylo mít přítelkyni, jsem koukal před spaním na porno. V noci to však rozhodně přišlo. Prakticky si z ní nepamatuju víc, než že mě třikrát v noci probudil zvuk tříštícího se skla, ráno jsem našel zdi pořezané od nože, který ležel na podlaze a na stehně jsem měl velkou, tmavou modřinu ve tvaru něčí dlaně. Čí dlaně, to by mě doteď hrozně zajímalo.
Stejným způsobem pokračovaly další dvě noci, snažil jsem se vše vydržet a zkoušel jsem i odříkat večer před spaním pár modliteb, nic však nepomohlo. Když jsem však našel svého jediného kumpána v samotě, mého jedinečného křečka Vilíka v jeho kolečku mrtvého, bylo toho již na mě moc. Vypadl jsem opět z domu a další noc jsem strávil v hotelu přemýšlením, co se mohlo stát. Druhý den jsem po návratu domů zanesl kost zpátky k potůčku a vše ustalo. Díky bohu.
Chtěl bych říct, že tohle je konec příběhu, ale není. K potůčku jsem se vrátil ještě jednou a kost si odnesl sebou. Koupil jsem ve starožitnictví kukačkové hodiny, přesně takové jaké Renata vždycky zbožňovala, opatrně jsem do nich schoval kost, tak aby ji rozhodně nikdo nenašel a vše jsem poslal budoucím novomanželům jako svatební dar.
Pak už jenom vím, že se Igor s Renatou dvakrát přestěhovali a po necelém roce se spolu dokonce rozvedli. S Igorem jsme teď zase nejlepší kámoši a jak je na tom Renata je mi fakt jedno. Jen doufám, že tohle nikdy v hospodě Igorovi nevykecám.

kost1

29. srpna 2016 v 17:20 | Ich |  zbytek
Jednou po dešti jsem měl plnou hlavu blbostí a ty musely ven. Šel jsem se tedy raději projít, protože o díru v hlavě asi nikdo nestojí, minimálně já ne. Máme barák u řeky, neměl jsem tak moc na vybranou a vydal jsem se po cestě vinoucí se dolů okolo řeky až na okraj lesa, kde cesta končí. V místě, kde se řeka vlévá do lesa jsem se ještě nechtěl vracet. Pořád jsem měl plnou hlavu Renatiny svatby a Igora, kterého si bere. Igora, který byl kdysi můj nejlepší kámoš.
Les byl docela klidný, tichý a díky bohu jsem za celou cestu, co jsem kopal do kamenů, jehličí a pařezů, nepotkal vůbec nikoho. Podél řeky jsem šel jak dlouho to jen šlo, když jsem však dorazil k potůčku vlévajícím se do řeky, nechtěl jsem si máčet boty a vydal jsem se tedy proti jeho proudu.
Smrkovou monokulturou se šlo docela dobře, a když jsem dorazil na místo, odkud potůček vyvěrá, sedl jsem si vedl a tiše jsem se nechal okusovat komáry. Asi tak za půl hodiny lelkování a okamžiků, kdy jsem ze sebe všechno zkoušel vykřičet dávkou sprostých slov, jsem si u pramene všiml něčeho bílého. Vytáhl jsem to z vody a našel jsem malou, do běla vyhlazenou stehenní kost. Kde se tam asi vzala? Jaké zvíře už ji asi teď nepostrádá? Nevím. Vzal jsem si ji však domů.
Doma jsem ji hodil na polici a prakticky jsem na ni zapomněl. Zbytek víkendu jsem strávil mimo domov, když jsem pomáhal rodičům vymalovat v bytě. Kdo ví co se celý víkend dělo doma, možná že nic, možná že něco dost děsivého. To fakt nevím. Můžu říct jen to, že si sousedi v pondělí rozhodně nestěžovali. Ne jako v následujících dnech.

Byl překvapivě těžký

28. srpna 2016 v 17:42 | Ich |  téma týdne
Poslední vzpomínkou na dědu mi již patrně navždy zůstane, jak jsme ho spolu spouštěli do hrobu. Úkol nést a spouštět rakev padl rychle na mě. Taky proč bych to pro něj neudělal? Poslední služba a tak. Jenže v duchu jsem hned věděl, že vše bude přece jen složitější. Po nocích a večerech jsem začal rozmýšlet. Před dvěma lety děda dost zhubnul. Kolik asi může vážit lidská noha až po stehno? Pár kilo určitě. Potom však skončil na vozíku a zase dost přibral. Nedostatek pohybu a nezdravý životní styl se dřív nebo později projeví na každém.
Kolik asi mohl před smrtí vážit? Osmdesát? Devadesát? Sto? Víc? Těžko říct. A kolik asi váží dřevěná rakev? Jednoduchým hledáním jsem zjistil, že rakev může vážit klidně devadesát kilo. Devadesát kilo? Proboha. Celému mému rozmýšlení nepomohlo babičky, která mi začala popisovat, jak někomu spadla rakev na zem a nebožtík se z ní vykutálel ven. Nebo o tom, jak někdo při spouštění rakve do hrobu spadl dolů za rakví. Na klidu mi to moc nepřidalo.
Pátek přišel s neúprosnou jistotou a obřad začal. Nevím, co jsem od něj čekal. Víc? Míň? Nejvíc mě překvapilo, že se obřad v podstatě nelišil od normální mše. Čtení z bible, povídání, nějaká ta modlitba nakonec se rozdává ta divná sušenka, která ani nevím, jak se jmenuje. Celé se to liší jen rakví stojící mezi lavicemi.
Pak přišel okamžik pravdy a čtyři jsme se rozestavili okolo rakve. Žádné raz, dva, tři ani héj rup neproběhlo. Prostě se nadzvednula a šlo se. Byl překvapivě těžký. Těžší než jsem čekal. A tak si ho asi už navždy budu pamatovat.
Závěrem můžu dodat jen, že nám nakonec neupadl. Vše proběhlo v pořádku. Jenom při procházení dveřmi mě mí mnohem silnější kolegové natlačili na futra. A při spouštění rakve za ní taky nikdo nespadl. Jen si budu pamatovat, jak opatrně jsme se ho snažili pomalu spouštět a komentář zaměstnance pohřební služby. "Chlapi, dělejte."

cigareta

24. srpna 2016 v 8:17 | Ich |  zbytek
"Podívej, ale já ti fakt nekecám."
"Kecáš."
"Ne, opravdu mě včera navštívil duch."
"A co ti chtěl?"
"No... chtěl, abych mu zapálil."
"Cože?"
"No včera jsem se sprchoval, a když jsem lezl ze sprchy, seděl tam na záchodě duch."
"Takže sral?"
"No to ne."
"Tak proč seděl na záchodě?"
"Asi, že si není v koupelně kam jinam sednout."
"To ti tak žeru."
"No jo seděl tam na záchodě a tvářil se hrozně smutně. Já z toho byl tak opařenej, že jsem se ani nemohl pohnout. Stál jsem tam snad věčnost, ale on se zatím skoro ani nepohnul. Možná si mě ani nevšimnul."
"A co jsi dělal pak?"
"No protože pořád koukal na svou cigaretu a tvářil se u toho smutně, došel jsem pro sirky a chtěl jsem mu ji zapálit."
"Tak teď už ti to vážně nevěřím."
"Ale on tam opravdu byl. Jako že jsem tu teď s tebou. Furt koukal na tu cigaretu a měl obrovskou díru v hrudníku, tak mi ho bylo líto. To víš, chtěl jsem mu aspoň připálit na cestu. Víš jak se to říká."
"Poslední cigaretu?"
"Jo, poslední cigaretu."
"Můj děda teda někdy pěkně blekotá, ale vymýšlí si uvěřitelnější příběhy než ty."
"Víš co? Že jsem vůbec něco říkal."
"No jo to seš celej ty. Jak malý dítě."
"Pánové, dáte si ještě něco?"
"Jo, mě ještě jedno prosím."
"A vám?"
"Zatím ne. Díky."
Ticho hospody ruší jen televizor na zdi hrající hokejový zápas, který však nikdo nesleduje.
"Tak co bylo dál s tím duchem."
"S kterým duchem?"
"S tím, co sis ho vymyslel."
"Ale on tam opravdu byl."
"Takže jsi mu zapálil."
"Ne."
"Protože byl vymyšlený?"
"Ne, sirka prošla skrz jeho cigaretu."
"Takže to je všechno?"
"Ne, pak jsem to zkusil ještě dvakrát, ale prostě zapálit nešla. Tak jsem mu zkusil donést sklenici beama, že mu připiju aspoň na cestu."
"Proč, když to nefungovalo s cigaretou?"
"No já nevím, prostě mě to tak napadlo."
"Tak ses napil na jeho zdraví a šel jsi spát?"
"No to právěže ne."
"Jakto?"
"No hned jak viděl, že nesu whiskey, vytrhnul mi celou láhev z ruky, vypil ji na ex, a pak prostě zmizel."
"Jo takhle, takže jsi vypil flašku whiskey, a pak se ti zdálo tohle. To už dává smysl."
"Ale on tam opravdu byl."

zákaz vjezdu

22. srpna 2016 v 0:59 | Ich |  zbytek
Není to tak dávno, co se na druhém konci ulice objevila nová značka. Zářivě bílá s červeným lemováním na okrajích. Taková placka jakoby terč na střelnici. Objevila se zde náhle a bez jakýchkoli řečí. Možná proto vzbudila tolik vášnivých emocí a občas i upřímné nenávisti. Hned druhý den ji někdo pomaloval. Černým sprejem ji ozdobil sprostými obrázky a fixou přidal i vzkaz pro všechny policisty, který by si jen málokdo zapsal do památníčku.
Neměla se tam špatně. Jen jí bylo trochu smutno. V továrně jí naslibovali, že bude potkávat stovky a stovky aut každý den no a v reálu se za ní nikdo ani nezastavil. Teda skoro nikdo. Zřídkakdy kolem někdo projede, ale jednou u ní dokonce někdo zastavil. Chvilku si ji prohlížel, pak sednul do auta a vytáhnul si mapu. Po půlhodině se vydal k nejbližšímu domu, zazvonil a dál už si vlastně ani nikdo napamatuje co bylo.
Tak by tam značka stála ještě dodnes, nebýt toho, že minulou zimu černému Josefovi, který bydlí na konci vesnice, zasypal sníh silnici vedoucí k jeho domu. Nejen že mu sníh zasypal cestu, ale pak se na ní srazily dvě auta. To tedy byla panečku rána. Můj starej děda se ve škodovce plazil asi dvacítkou, když ho ve smyku nabořilo černý auto s blbcem uvnitř. Taková šlupka, že museli dojet nejen hasiči vystřihávat, ale i sanita páč děda je teď kór na to zdraví háklivej.
No a tak se černej Josef neměl jak dostat domů. Teda mohl dojít pěšky, to by ale musel odstavit auto bůh ví kde a zítra se pro něj vrátit. Panečku já vám ho tehdy viděl. Seděl zaraženě v autě a hypnotizoval volant. Hlava se mu div nerozsvítila od všeho toho přemýšlení. Nakonec nevím, jak dlouho tam špekuloval, protože mi byla taky krapátko zima a doma jsem měl lepší věci na koukání, ale den na to mi říkala souseda, že ho čapli chlupatý, jak jede do zákazu. On se vám furt blbec koukal na tu značku a řešil, zda to projet, nebo ne a přitom přehlíd policajty, kteří blbě odbočili, když jeli taky k tý bouračce.
No on byl dycky trochu rapl, ale tenkrát ho ta pokuta vzala nějak moc u srdce, protože další den tam už značka nebyla a po vesnici se rozneslo, že na ní Josefova dcera jezdí jako na bobech s dětma. No a že je to trochu z ruky a nikdy sem stejně skoro nikdo z cizích nejezdil, na značku se dávno zapomnělo a kdo ví zdali se sem ještě někdy vrátí.

maso

20. srpna 2016 v 13:11 | Ich |  téma týdne
"Tak jez."
"Ne, ty první."
"Tiše pánové. Já se tady snažím spát." Zahučí Roberto ze spánku, hodí přes sebe deku a spí dál.
"Jez." Naléhá dál Nando.
"Ale vždyť je to hřích." Odporuje Carlos.
"Není."
"Jak to můžeš říct?"
"V bibli se o tom nic nepíše." Tváří se pesvědčeně Nando. "A oni nás sem stejně dostali."
"Ale je to lidské maso." Uchyluje se Carlos k poslední námitce zděšeným hlasem.
"Co tam děláte?" Ozve se ze tmy letadla.
"Nic. Spi dál."
"Vy máte jídlo?"
"Ne." Brání se pohotově Nando.
To hlas však neodradí a přišourá se k nim, kde v něm poznají Roye, který hrával ve druhé řadě.
"Vy máte fakt jídlo." Ptá se udiveně.
"Ne Royi, to není jídlo a buď zticha ať nevzbudíš ostatní."
"Neříkal jsi ještě před chvílí, že je to jídlo Nando?" Carlos si přisazuje.
"Tak co to teda máte?" Šťourá dál Roy. "Hele hoši vstávejte. Kluci mají jídlo." Začne navíc budit ostatní.
Nakonecse seběhnout všichni a shluknou se okolo Nanda s Carlosem.
"Jídlo?"
"Dej mi taky. Nando."
"Nežduchej do mě."
Nakonec to Carlos nevydrží a vybuchne: "To není jídlo. Dejte pokoj, nic tu nemáme."
"Tak co je to?"
"Jo, co je to, když ne jídlo?"
"Schovali si jídlo."
"Tiše máme ho dost pro všechny." Klidní je Nando. "Už nedokážu dál hladovět, když venku leží tolik masa. Je z pilota."
Najednou se všichni zklidní a vnitřek letadla ovládne ticho. Potom to už Nando nevydrží a ukousne si velký kus. "Já nechci umřít. Bůh mi to snad jednou odpustí, ale já nechci umřít."
Venku se zvedne vítr a navane dovnitř vraku letadla sníh. Vevnitř se začnou všichni překřikovat.

Takhle nějak si představuju, že to muselo vypadat, když v Andách spadlo letadlo a přeživší jedli lidské maso, aby přežili. Někdy člověk nemá na vybranou a názory musí jít stranou. Kdo příběh nezná a chtěl by si ho najít, je tady: https://cs.wikipedia.org/wiki/Let_Fuerza_A%C3%A9rea_Uruguaya_571
Karel Kryl v jedné písni zpívá: "Zaujímáme postoje, místo abychom stáli." Podle mě je právě toto příběh o lidech, kteří se postavili.

duel

19. srpna 2016 v 13:18 | Ich |  zbytek
Pokus o to sepsat příběh dlouhý 100 slov :) se zadanými slovy strach, podzim, zdraví, duel, kouzlo

"Máš strach?"
"Ne, jen se bojím o tvé zdraví. Nechci, abys dostal infarkt."
"Neboj."
Muž vytáhne karty a začne je míchat. Potom vytáhne srdcové eso a ukáže oponentovi. Vrátí ji do balíčku, znovu jej zamíchá a sirkou ho zapálí. "Teď se podívej do levé kapsy." Zakončí své kouzlo.
Druhý muž chvilku prohledává oblečení, a pak vytáhne ruku držící eso. Hned ho však zahodí a odnikud se mu v ruce objeví tisícovka. Pak dvě, tři, pět a deset. Když už se všude válí peníze, povídá: "Tohle můžu dělat celý den."
"Nerozhodně. Duel je u konce." Přinese slova vítr vanoucí odpoledním podzimem.

Hurá podařilo se :D

kolibřík2

18. srpna 2016 v 9:27 | Ich |  zbytek
pokračování :)

Na střední jsem o své přezdívce ani nemuknul a taky doma jsem všem zakázal říkat mi jinak než Petře. Už žádné Petříčku, od teď už jen Petře. A vlastně mi tak nakonec říkali všichni. Nejen na střední, ale taky i toho půl roku, co jsem zkoušel studovat vysokou a později v práci. Celou dobu jsem se bál, že bych dostal hloupou přezdívku a někdo by si ze mě utahoval, ale nakonec se ukázalo, že ostatní dospěli o trošičku dříve než já.

"Víš broučku, že jsi úžasná kuchařka?" Prohodil jsem jednou u večeře.
"To říkáš jen tak."
"Já? Však víš, že neříkám. Jen tak říkám, že ti ty červené šaty sluší. Tohle myslím vážně."

Svoji přezdívku jsem znovu získal až po pár letech. Šel jsem se večer projít. No vlastně jsem chtěl běhat, ale po padesáti metrech jsem toho musel nechat a bylo mi trapně se hned otočit a jít zpátky. Co když mě teď někdo vidí? Určitě se mi bude smát, jaký jsem slaboch. Ne, to bych nepřenesl přes srdce. Tvářil jsem se jako že jsem se chtěl rychle na něco podívat, nenápadně jsem se rozdýchal opřen o lavičku, a pak jsem pokračoval dál směrem k rybníku.
Jak jsem vlastně mohl být tak hloupý? Celé dopoledne zuřila ukrutná bouřka a venku nebyl skoro nikdo. Jen pár hasičů odklízelo spadané stromy a tak jsem je šel pozdravit a poptat se, kolik škod bouřka vlastně napáchala. Ani nevím, jak se mi to povedlo, ale úplně jsem přehlídl stržené vedení na zemi. Kabel se nenápadně vinul okolo spadeného kmene a já se k nim přiblížil. Hasiči opodál si mě skoro na poslední chvíli ještě všimli a chtěli mě varovat, jenže to už nestihli.
Proud mi sežehl nejen oblečení ale taky tělo a odhodil mě pěkný kousek bokem. Aspoň že mě viděli hasiči a mohli mi zavolat pomoc, kdo ví co by se stalo, kdyby si mě nikdo nevšiml.
"Ležte klidně, za chvilku budeme v nemocnici." Slyšel jsem jako první, když jsem se později probral.
"Tedy chlape, řeknu vám, že jsme o vás měli chvilku strach. Zastavilo se vám srdce, ale teď už znovu běží jak o závod. Možná až příliš rychle. Jako nějaké myši, nebo kolibříkovi."
Snažil jsem se ještě unaveným úsměvem naznačit, že nemám tušení o čem to mluví ani kde jsem, ale pak už jsme dorazili do nemocnice a nastal hrozný frmol. No a tak se ke mně má přezdívka vrátila. Dneska mám kolibříka vytetovaného na předloktí a snažím se být tak upřímný, jak jen to jde. Vždyť mám srdce na dlani. Teda na předloktí.

"Víš květinko, proč jsem ti vlastně nikdy neříkal jménem?" Snažil jsem se nějak vyplnit přestávku na reklamu.
"No jo, to jsi celý ty. Byl jsi takový vždycky."
"Ale nebyl. Hned jak jsem tě poznal, nemohl jsem na tebe přestat myslet a celou dobu jsem se nemohl přestat usmívat. Přišlo mi to hrozně hloupé a trapné, ale nemohl jsem si pomoct. Jednou jsem strávil celou noc jen tím, že jsem si dokola opakoval tvoje jméno. No a potom už jsem ti tak nedokázal říkat do očí. Vždycky jsem si vzpomněl na tu noc a cítil jsem se tak tak trapně."
"Ale to je pěkně úchylný."
"No jo, asi je."
"Takže proto mi říkáš takhle hloupě?"
"Zkoušel jsem ti vymyslet nějakou hezkou přezdívku, ale nikdy mi k tobě nic nesedělo."
"Co třeba Petra? Tak se jmenuju."

kolibřík1

17. srpna 2016 v 10:19 | Ich |  zbytek
Na každého čeká ta pravá přezdívka a někdo se jí dočká dřív a jiný zase později. Už moje mamka mi začala říkat kolibříku. Jako malý jsem prý běhal po celém domě od onoho k onomu a u všeho jsme se zastavil a všechno jsem si prohlížel. Když jsem se pak na chvilku zastavil, šili se mnou všichni čerti a buď jsem poklepával nohou, nebo tleskal rukama, nebo jen poskakoval na židli. Nevím co je na tom pravda, ale slyšel jsem to mámu říkat tolikrát, že by mě ani nenapadlo pochybovat.

"Ahoj miláčku, jak ses vyspala." Zkusil jsem to zlehka.
"Však víš, chrápal jsi celou noc."
"Promiň, zkus mě příště vzbudit. Třeba to pomůže."
"Ale já to zkoušela, spal jsi jak špalek. Dokonce jsem tě zkoušela obrátit, ale nic nepomohlo a ani to s tebou nehnulo."

Tahle přezdívka mě pak provázela celou základní školu a taky když jsem chodil na hodiny klavíru. Jenže během puberty mě to neustálé kolibřík kolibřík začalo lézt krkem. Poslední kapkou v moři bylo, když mi jeden blbec začal říkat papouchu. Vždycky za mnou došel na mě:
"Papouchu, opakuj po mně."
Zkoušel jsem to nejdřív ignorovat, ale to bylo jen horší.
"To jsi tak blbej papouchu, že nedokážeš zopakovat ani jedno slovo?"
Takhle to pokračovalo ještě čtvrt roku až jsem mu jednou zlomil nos a oba jsme dostali dvojku z chování. Pár lidí se se mnou pak přestalo bavit, ale to už mi to bylo taky fuk.

"Ahoj lásko, jak bylo v práci?" Vyzvídal jsem hned, jak jsem ji uviděl po návratu domů.
"Však víš, pořád Marcela, Marcela, Marcela. Konečně je pátek a já ji do pondělí neuvidím."
"A nechtěla bys s ní zajít třeba po práci na pivo? Můžete si všechno vyříkat a třeba to pomůže."
"Ne, to by vše jen zhoršilo."

mandarinka3

15. srpna 2016 v 23:51 | Ich |  mandarinka
pokračování :)

Jak se mandarinka kutálela asfaltkou dál a dál. Narazila na jeden problém. Byla tu ještě větší zima než vevnitř, byla v neznámé zemi plné divných lidí, kteří očividně nechovají mandarinky v takové úctě, v jaké by měli. Co dál? Co dělat? Kroutila mandarinka stopečkou ze strany na stranu. Když však nakonec nic nevymyslela, utábořila se v keři schovaná pod pohozeným letákem z kauflandu.
Říká se, že ráno je moudřejší večera a pro mandarinky, které nejsou vůbec nočními tvory, to platí dvojnásob. I naše mandarinka měla hned po probuzení v hlavě jasno. Vydá se do Číny. Do země svých předků a tam kde má kořeny. Jenže jak se tam má za boha dostat, to sama neví. Kutálí se tak celé ráno po chodníku, přes asfalt a okolo výloh, dokud ji najednou nepřejede auto. I malé mandarinky si musí dávat při přecházení silnice pozor na auta.

jop osud

14. srpna 2016 v 15:26 | Ich |  téma týdne
Pro mě náhoda existuje a je synonymem slova osud. Nechci tím říct, že je předem dané, co padne na kostkách, nebo zda nevyhraju v loterii. Nikoli synonyma fungují oběma směry. Stejně jako je pro mne míč balónem a balón míčem, je pro mne také osud náhodou a náhoda osudem.
Nejde o to šťourat se a dokola přemítat nad tím, jestli zrovna včera mělo pršet tak moc, až voda vytopila všechny baráky v okolí. Vždyť je to jako hodit si kostkou. Bude pršet? Nebude pršet? Možná si tak někdo vzpomene, že skutečně meteorologové nemluví o tom, zda pršet bude, nebo ne, ale o tom jaká je pravděpodobnost že zaprší. Byl snad osud, nebo jen náhoda, že se Obama narodil černý? Otázky jsou stále stejné a mají stejnou odpověď. Vždyť na tom nesejde.
To vše jsou náhody, které jsem ochotný uznat. Barva pleti, bude/nebude pršet, zasekne se mi zítra mince v automatu a já si nebudu moci koupit hnusnou kávu. Osud. Náhoda. Pak je však hromada osudů, které uznat nedokážu. Nějak nejsem schopen a vystavěl jsem na tom celou svou filozofii. Ta tvoří hluchou bublinu okolo mě a izoluje mě ode všech hloupých výmluv tipu: "Hele, ale já se fakt učil." "Proč mi tam ten blbec vjel? Takhle by se nic nestalo." "Kdyby nepršelo, tak jsem nezmoknul."
Na tyto průpovídky existuje snadná odpověď: "Kdyby ses učil, tak jsi nedostal pětku." "Kdybys dával pozor, všimnul sis ho." "Nevzal sis deštník, tak jsi zmoknul." Proto vždy když se mi něco takového stane, cítím kolem sebe bublinu vytvářet pole antináhody negujíc byť jen tu nejmenší šanci, že bych si za to nemohl sám. A proto náhoda existuje, ale ke mně se dostane jen zřídka, když se jí podaří prokličkovat. Například když se zamaskuje za pravděpodobnost a matematicky prokáže svůj původ nejmíň tři generace zpátky.
Náhody existují, ale vedle mě jen zřídka.

mandarinka2

12. srpna 2016 v 14:37 | Ich |  mandarinka
pokračování :)

Mandarinka z toho všeho byla jako u vytržení. Nebylo to takové, jak jí to nakukali doma, ale kdo ví možná to takhle bylo ještě lepší. No a tak se mandarinka těšila svojí nově nabyté slávě, kterou trochu zkazilo jen to, že mandarinka kousek od ní začala divně smrdět. Asi že se už dlouho neumyla, nabo co. No ale nakonec si pro ni taky přišli. Vybral si ji takovej děda, kterej smrděl ještě víc než sousedovic mandarinka, a tak si asi toho zápachu ani nevšimnul.
Strčil ji do dost nepohodlnýho pytlíku a strčil k ní ještě spoustu kolegyň i s tou jednou smradlavou. To teda bylo terno, a tak se mandarinka snažila jen vydržet a těšila se, kdy ji konečně pustí.
Těšila se však zbytečně. Nakonec ji děda odložil do tmavé mísnosti a pár jejích kolegyň proti jejich vůli odtáhnul bůh ví kam. Některé mandarinky se začali dohadovat, co s nima asi dělá. Některé straší a zkušenější tipovali, že je tam asi mučí, čtvrtí je a na jejich mrtvolách si krutě pochutnává. Ty mladší a naivnější prosazovali, že jsou právě v ráji a jen zabedněnost ostatních jim brání prozřít krásu kolem. No a ta nahnilá neprosazovala nic. Po dvou dnech z ní začalo téct něco odporného a počvachtala tím všechny okolo. Byl to dlouhý čas strávený hašteřením a dohadováním ve tmě.
Nakonec si však i pro ni dědula došel. Odnesl ji, milostivě umyl a pak ji okýnkem auta vrazil do pracky zrzavýho kluka. Který ji nakonec pohodil na sedadlo, kde mandarinka mrzla celou noc. No to toho už měla taky mandarinka dost. Nejen že se musela přihnat studená fronty, ještě ji tu pohodí a nakonec za sebou nezavřou ani okýnka. Ne. 5ekla si mandarinka, sebrala se, proskočila z auta ven a škvírou ve vratech garáže se odkutálela ven.

mandarinka1

11. srpna 2016 v 19:52 | Ich |  mandarinka
Malá mandarinka začala růst na keříku skoro hned na konci zimy. Teda kalendářní zimy. Španělsko ovládlo příjemných sedmnáct stupňů a lidi dávno začali chodit na procházky a do přírody. A čas ubíhal a mandarinka rostla a rostla, až skoro úplně povyrostla celá. Houpala se na svojí šťopce a zpívala a smála se a povídala si s ostatními a pískala a koukala na hvězdy a dělala prostě všechno, co takové dospívající mandarinky dělají.
Když však přišel její čas a ona byla zralá, začala se těšit. Prej že pojede na výlet a poletí letadlem a uvidí vzdálené krajiny a lidi co v nich žijí a oni budou mluvit hrozně směšnou řečí a dělat různé skopičiny, které by rozumný a uvážlivý španěl neudělal. A prostě se bude mít jak v bavlnce, protože ji zabalí do měkkého polstrování, aby se jí po cestě nic nestalo, a pak ji odvezou do obrovské galerie, kam vozí jen ty nejvýstavnější mandarinky a pomeranče a banány a kam se dostanou jen ti nejlepší z nejlepších. Pak se na ni budou lidi chodit dívat a všichni ji budou obdivovat a před její krásou jistě nejedna dáma zalapá po dechu. Takže po tomhle všem se mandarinka vlastně ani nemohl dočkat a když si pro ni přišla paní sběračka, ani ji nemusela ustřihnout, jak se mandarinka samou radostí uškubnula z keříku sama.
Potom ji zabalili, naložili a jenom se tak mandarinka zamyslela, už byla vystavená v kauflandu. Tady teprve viděla věcí. Staré lidi co ji ohmatávali i na těch nejintimnějších místech a prskali na ni. Mladé lidi, kteří nad ní jen opovržlivě ohrnovali nos a ještě menší lidi, kteří do ní šťouchali, a potom vřískali a všude běhali do svých výkřiků: "Máš babu, máš babu."
Nejenže potakala všechny tyhle lidi, poznala taky spoustu jiného ovoce a zeleniny. Hrozně se na krátko skamarádila s jednou místní mrkví, která zde byla krátce, ale i tak jí toho stihla hrozně moc nakukat o bio a fair trade a kdo ví o čem ještě. Pak tam byl podivínský banán, který docestoval až z jakési Kolumbije a neustále se vrtěl do zvuku jakési hudby, kterou má každý ve svém srdci. No a nebo plechovka fazolí, která na ni dělala obscénní gesta z regálu stojícího u zdi.

gardenie5

8. srpna 2016 v 23:11 | Ich |  gardenie
pokračování :)

Je to tady. Milan je opět v zahradnictví. Poničené skleníky už jsou opravené, jenom zahradník vypadá ještě ustaraněji. "Ahoj Milane, tebe už jsem dlouho neviděl. Co potřebuješ?" "Mám večer rande, potřeboval bych.... však víš." "No jo, no jo. Nedávno jsem zkoušel naaranžovat trochu lučního kvítí do květináčů. Kopretiny a tak. Myslím, že se to docela povedlo, chtěl by ses na to podívat?" "Jasně."
Je to tady Milan má večer rande. Katku potkal před týdnem, když se snažil zapít rozchod s Jitkou. Už mají třetí rande a ona ho pozvala k sobě na večeři.

záznam sedmý:
Je to tady, musím se odsud dostat, jinak je po mě. Mé spodní stonky začala porůstat divná choroba a poté, co jsem byl přesunut do tmavého rohu místnosti už nemám dost sil, abych dokázal bojovat proti vší vodě, kterou jsem mučen. Buď rychle něco udělám, nebo je se mnou konec. Naštěstí už jsem vymyslel řešení. Z posledních sil se mi podařilo znovu upravit funkci mých listů. Až se ke mně brečící maniak opět přiblíží, aby mě mučil vodou, listy se rychle naplní okolním vzduchem, explodují a jed, který je již v listech uložený se smíchá s okolním vzduchem a rozptýlí se. Bohužel se tak účinnost jedu prudce sníží, a tak musí být oběť v mé bezprostřední blízkosti. Navíc přijdu o většinu svých listů. Je to trochu riskantní a mohl bych přijít o život, teď však již nemám na vybranou a musím riskovat. V nejhorším se aspoň dočkám své vytoužené pomsty a vezmu ji sebou.

Už jsou to tři měsíce, co se Milan s Jitkou rozešel. Zvládla to však docela dobře a minulý týden dokonce začala chodit s Pavlem. Jedinou připomínkou Milana je malý křížek na řetízku, který skončil pohřbený někde v zadní části šuplíku. A květináč s uhnilou gardénií v rohu místnosti, který už skoro tři měsíce nikdo nezalil. Kdo ví, co by se stalo, kdyby vše probíhalo jinak. Možná mohlo být lidstvo vyhlazeno. Možná se mohlo pozdvihnout pod nadvládou vesmírných vládců do nové éry blahobytu. To už se však nikdy nedozvíme.

Zobrazeno

7. srpna 2016 v 18:05 | Ich |  téma týdne
Tichý šepot
"Neboj se mami! On určitě přijde."
"Kdo?"
"Zobrazeno."
"A to je kdo?"
"Superhrdina."
"Nemyslíš supermana?"
"Ale mami, superman přece neexistuje."
"Ticho tam! Řekl jsem lehnout na podlahu a mlčte."
V malé pobočce místní banky leží všichni až na dva muže na podlaze. Nesnaží se vyčistit zem vlastním oblečením. Jde pouze o přepadení. Jakoby z filmu. Najednou se však objeví směsice zvuků, hudby a vibrací. Všem v místnosti právě došla zpráva na mobil. Zločinci zaskočení tímto popraskem si ani nevšimnou obrazovky za přepážkou, která se rozzáří a muž v šedém, proužkovaném obleku s maskou na obličeji se objeví na židli před ní.
"No ták, snažil jsem se o dramatický nástup. Haló, tady jsem." Zkusí tedy přilákat pozornost zločinců nesměle.
"Jak ses sem dostal?" Zkouší jeden ze zločinců. "Ruce vzhůru, nebo tě zastřelím."
"A jak? Mají tu neprůstřelné sklo, to neprostřelíš." Směje se za přepážkou, která je skutečně oddělena bezpečnostním sklem.
Najednou se však ozve rána a po ní zvuk plastových střepů, dopadajících na zem.
"Jestli má ještě někdo hloupé poznámky, tak dopadne jako on. A teď si všichni nachystejte peněženky a všechny cennosti, které máte u sebe."
Postavy na podlaze začnou vytahovat peněženky a jeden ze zločinců je začne sbírat, zatímco druhý vyhrožuje zaměstnancům banky:
"Kdo mi tu ukáže, kde tu schováváte peníze? Co třeba ty."
"Vidíš, takhle končí hrdinové, radši se o nic nepokoušet." Poučuje zatím šeptem syna maminka, ležíc na podlaze.
Tentokrát se rozsvítí mobil jednoho z rukojmí na podlaze a postava v obleku se objeví uprostřed místnosti. Zločinci, kteří jsou k němu zády si ho však opět nevšimnou. Prozradí ho až tichý šum překvapených lidí na podlaze.
"Jakto že nejseš mrtvej?"
"To od vás nebylo hezké, mohli jste mě zranit."
Tentokrát zazní výstřelů mnohem víc. Muž však opět zmizí a když se opět objeví za jedním ze zločinců, strhne mu dosud střílející ruku směrem k druhému zločinci, kterého zachrání až zvuk naprázdno střílející pistole.
"No nic, ale za pokus to stálo." Povzdechne si potichu muž v šedém. "Co kdybychom se domluvili? Vy se vzdáte a já vám budu do vězení psát. Není to skvělá nabídka?"
Zajímavý návrh, kdo by dnes ještě posílal dopisy? Zlodějům však tak zajímavý nepřijde. Ten stojící blíž se vysmekne a odrazem dozadu ho chce strhnout k zemi. Druhý zločinec se pokouší znovu nabýt zbraň, jejíž kulky také vyprázdnil do zdi.
"Vidíš mami? Já říkal, že přijde."

gardenie4

6. srpna 2016 v 20:02 | Ich |  gardenie
pokračování :)

Nic se nestalo. Milan jen zapomněl mobil v práci a než se k němu další den dostal, byl už oheň na střeše. Těch dvanáct nepřijatých hovorů ho přece jen trochu vyděsilo.

záznam pátý:
Pokud vše urychlím, mohl bych vyprodukovat do týdne první květy. Podařilo se mi upravit v genetickém materiálu jejich funkci a vytvořit zcela novou strukturu v listech, které by mi pomohla produkovat neurotoxin. Jedná se o upravenou variaci neurotoxinu dříve již využitého na planetě 97884z314. Poté co mé květy dozrají, pokusím se do nich přesunout neurotoxin skladovaný v listech a smíchám ho s pylem, který následně rozptýlím do vzduchu. Po zasažení budou všechny myslící organismy v okolí pod mojí nadvládou a budou poslouchat mé příkazy. Jistě mi pak pomohou šířit jed dál a ovládnout další oběti. Jed má nevýhodu v tom, že po vystavení dusíku ztrácí rychle na účinnosti. Na druhou stranu, po zasažení je jediný způsob, jak se jedu zbavit, pouze smrt.

Včerejší večer začal bouřkou a pršet ještě nepřestalo. Zpravodajství nepřestává vysílat zprávy o nadjezdu u dálnice, který spadl a usmrtil sedmnáct lidí jedoucích autobusem na dovolenou. A k tomu všemu mají raci v horoskopu napsané, aby si dávali pozor, že je jim partner nevěrný. Mimochodem, Jitka se narodila v červenci a jako rak.

záznam šestý:
Tohle mi byl čert dlužen. Byl jsem už blízko, skutečně blízko. Květy byli již skoro dorostlé. Rozvité okvětní lístky bíle zářily a už jen dva dny jim chyběly, abych do květů mohl přesunout jed. Pak si ale má šílená spolupacientka našla novou zábavu. Posledních pár dní jí asi mučení vodou omrzelo, tentokrát však otrhala všechny mé květy a postupně z nich otrhávala jednotlivé lístky. "Má mě rád. Nemá mě rád....." Opakuje jako blázen pořád do kola. "Nemá mě rád. Má mě rád." Skončila se svým šílenstvím, když ji došli lístky k otrhávání. Teď tančí po pokoji a zpívá si u toho. Nakonec mě ještě jednou pro jistotu zalila. Ale už jsem se rozhodl. Za tohle bude příšerně trpět. Jen musím vymyslet nový způsob, jak dosáhnout svých cílů.

gardenie3

4. srpna 2016 v 16:10 | Ich |  gardenie
pokračování :)

záznam třetí:
Poslední dobou výslechy polevily. Vidí, že jsem neoblomný jako kámen a pravděpodobně se teď domlouvají, co udělají dál. Jenom občas stále pokračují v mučení vodou. Asi je to zde pravidlem. Naštěstí můžu s radostí oznámit, že nyní když už nejsem pod neustálým dohledem, začal jsem provádět první pokusy. Zdá se, že tento organismus produkuje v pravidelných ročních intervalech květy. Začal jsem provádět první pokusy a jeví se mi, že bych mohl využít jedno ze zavedených bojových schémat. Přesněji ovládnutí planety pomocí chemického útoku. Zatím probírám různé varianty a hledám látku, která by byla vhodná k tomuto účelu.

Jitka je jako na trní. Milan se včera neozval a ona na něj nemůže přestat myslet. Stalo se mu něco? Ztratil o ni zájem? Potkal snad včera jinou ženu? Možná má jen pokažený mobil. Třeba mu spadl a teď se nechce spustit. Třeba je teď někde Milan stejně jako ona zoufalý a nemůže se dočkat, až ji zase uslyší. Zahrabaná v myšlenkách Jitka chodí po celém domě. Chvilku uklízí svůj pokoj. Přitom však našla staré tempery, které měla v šuplíku a teď se snaží namalovat Lochneskou příšeru. Jenže zelená prostě nemá tu správnou barvu. Chvilku je moc světlá, pak moc tmavá, jindy zase moc do žluta. Zbytek temperek skončil v koši i s nepovedeným obrazem a Jitka teď leží na posteli, pozorujíc gadenii, občas ji lehce pohladí. Zalít nepotřebuje, už ji dnes zalila dvakrát.

záznam čtvrtý:
Vše začíná dávat smysl. Nejedná se o vězení, ale o ústav pro duševně choré. Pravděpodobně jsem při ovládnutí tohoto organismu způsobil nějakou anomálii, a tak mě zavřeli sem. Všechno co jsem prožil, již dává smysl. Moje spolupacientka mi opět dělá ze života peklo. Pravděpodobně se vyžívá v tom, když mě mučí vodou a nikdo z ošetřovatelů nezasáhne. Teď si mě bedlivě prohlíží a občas mě osahává. Možná její nová úchylka? Možná mě zrovna plánuje rozčtvrtit. Měl bych pro jistotu uspíšit své plány. Kdo ví, co by se mohlo stát. Za tohle se jednou pomstím.

gardenie2

3. srpna 2016 v 20:19 | Ich |  gardenie
pokračování :)

záznam první:
Můj pokus infiltrovat planetu se setkal s potížemi, ale zatím probíhá úspěšně. Naštěstí se mi i přes nezdařilé přistání podařilo infiltrovat místní organismus zelené barvy. Na místě dopadu se nacházela celá smečka podobných organismů, a tak jsem si vybral jednoho, který vypadal jako vůdce smečky. Bohužel se zatím zdá, že jsem se možná spletl. Prozatím to vypadá, že jsem infiltroval organismus, který je pravděpodobně chován jako potrava. Zatím prozkoumávám možnosti nového těla a snažím se vymyslet, jak se z této šlamastiky dostat dříve, než budu sežrán místními divochy

Je to možné? Nestrannému pozorovateli by se mohlo zdát, že se gardenie na Jitčině stole tváří až nešťastně. Na druhou stranu Jitka jen září. Neuběhlo dlouho od doby, co Milan odešel a přitom už jí dvakrát volal. Teď chodí po celém bytě a oprašuje všechno co najde. Nejvíc se však věnuje gardenii. Už ji třikrát zalila a sedmkrát už pro ni našla vhodnější místo, kam ji umístit.

záznam druhý:
Myslím že mě odhalili. Z chovné stanice jsem byl přesunut do tohoto zařízení, kde jsem pod neustálým dohledem. Mám pocit, že se jedná o kombinaci vězení a mučírny. Zatím zkoušejí nalomit mou vůli waterboardingem a psychickým násilím. Neustále jsou mi pokládány otázky typu: "Má mě rád?" Na které pro jejich neurčitost ani nejsem schopen odpovědět. Jindy se mi snaží vnutit odpověď, kterou chtějí slyšet, když mi výhružně šeptají: "Určitě mě má rád! Jasně že jo." Já však nadále mlčím jako hrob. Nic ze mě nedostanou.

Uběhlo již sedm dní, od Milanovy návštěvy. Kytka si již našla své pevné místo u okna nad Jitčinou postelí. Už ji také tolik nezalévá, maximálně tak jednou denně. Včera ji zalít dokonce zapomněla, ale to protože tu byl opět Milan. Tentokrát jí donesl malý křížek na řetízku. Jitka není věřící, ale přesto z něj má hroznou radost. Odešli pak spolu a vrátila se a ráno. Sama. Celé dopoledne si pak na posteli hrála s řetízkem ovíjející křivky jejího krku.

gardenie1

2. srpna 2016 v 12:47 | Ich |  gardenie
Zářící linka protne oblohu a v malém zahradnictví na okraji vesnice se ozve zvuk tříštícího se skla. Skleníku s rozbitou střechou se zmocní rudá záře a na zbytek noci zavládne klid. Další ruch se dostaví až ráno, když přijedou auta s blikající střechou.
"To byly určitě ty mrchy z Šardic. Snaží se mě vyhnat, protože jim vadí moje konkurence. Obzvlášť od té doby, co mi sem začali jezdit i lidi z Šardic."
"Uklidněte se. Určitě zjistíme, kdo to udělal. Začněte však nejdříve tím, kolik myslíte, že bude stát oprava."
"Oprava? No jsou poničené dva skleníky a já nemám pojištění. Vidím to minimálně na deset tisíc."
Zbytek rozhovoru je snadné si domyslet. Zahradník bude dál nadávat a obviňovat domnělé pachatele. Policisté ho budou jedním uchem poslouchat a přesvědčovat ho, aby mluvil k věci a druhým uchem budou přemýšlet, kdo by mohl být pachatel, jak by ho jen chytili a jak to skoulí, když žádného pachatele nedopadnou. Zbytek dne pak zahradník stráví telefonováním a snahou prodat co nejvíc, aby si opravy mohl vůbec dovolit. Policisté zase budou pátrat po pachateli, obejdou pár zahradnictví v blízkém okolí, které by skutečně mohly mít motiv, poptají se pár lidí na vsi a nakonec to zahradník i policisté zabalí a půjdou domů, aby se vyspali do dalšího pracovního dne.
Zahradník si ani nevzpomene na malý květináč s gardénií, kterou prodal odpoledne Milanovi. Na to má přece až příliš starostí. Zato Milan na gardenii nikdy nezapomene. Dobře možná jednou, ale určitě si ji bude pamatovat ještě hodně dlouho. Koupil ji přece Jitce k narozeninám, a pak spolu povečeřeli a šli spolu domů a...
Stačila by chvilka a všechno mohlo být jinak, kdyby se aspoň jeden z nich pořádně rozhlédl okolo. Zahradník, policisté, Milan, nebo Jitka. Aspoň jeden z nich si mohl všimnout, že se malá gardenie nepatrně pohupuje a to i v uzavřené místnosti.

beze Slunce3

1. srpna 2016 v 17:27 | Ich |  kdyby slunce zhaslo
pokračování :)

S ubývajícím světlem a pozvolna mizející světlou tečkou na obloze mu všechno došlo. Pan Brown se rozběhnul po pláži.
"Opalovací krém. Kupte si opalovací krém. Máme slevy. Velké slevy. Prosím."
Jenže kdo by teď stál o opalovací krém? Vzlykající se nakonec vrhne na blízkou ženu.
"Krém! Prvotřídní suroviny kupte ho! Prosím."
Když došli peníze z pojistky a jeho mizerný plat nestačil, aby je oba uživil, začala Mary pracovat z domova. V zimě plete vlněné šály a přes léto vyrábí opalovací krém. Na něm je, aby pak vše prodal. Jak by ji mohl zklamat?
"Prosím. Aspoň jeden." Svírá vyděšenou ženu stále silněji. "Vemte. Pět, stačí mi pět. Máme velké slevy. Prosím."
Konečně se vyděšené ženě podaří vyštrachat peněženku a s křikem ji po něm hodí. "Pomoc, pomozte mi někdo."
Kdo by si jí však všímal? I pan Brown běží dál po pláži a poslední dva krémy držíc v ruce vykřikuje svoji mantru. Občas do někoho ve tmě vrazí.
Bez dětí a s manželem, který tráví většinu času prací, se Mary upnula na svou práci. Vždycky ji pak hrozně zklamalo, když se některý z jejích výrobků neprodával. Jednou, když se obchodům obzvlášť nedařilo, s ním přestala dokonce na několik dní mluvit. Uzavřela se do sebe a vše se spravilo až když se mu zbylé výrobky podařilo udat. Od té doby se zařekl. Pokud se obchodům nedařilo, schovával vše v práci a peníze doplácel ze svých dýšek.
"Musím je prodat. Musím. Pro ni."
"Uhni mi z cesty!" Srazil ho někdo k zemi a další lidi proběhli kolem. Občas na něj někdo šlápnul.
"Konec je tady. Modlete se." Prorokoval někdo, když o něj zrovna zakopnul a skončil vedle něj na zemi.
Když se mu podařilo konečně vstát, zbývalo na pláži už jen pár hloučků. Zato z města za ním se ozýval prudký křik a výbuchy. Na zemi zůstaly ležet dva rozšlápnuté opalovací krémy a k smrti udupaný prorok. Peněženka se ztratila, bůh ví kde. Pan Brown se svezl k zemi a pustil se do tichého pláče. Musí se vydat za ženou, ale až za chvilku.