prsten4

26. července 2016 v 0:46 | Ich |  prsten
pokračování :)

"Neboj. Dostaneš se odsud. To jen já už se odsud nikdy nedostanu."
"A co se ti tedy stalo?" Vyzvídá na duchovi dívka.
"Pamatuji si ještě, jak jsem dopadla do písku, vzápětí jsem však ztratila vědomí."
Dívka sebou nepatrně škubne, to když do dlaně narazilo spolu s pískem něco většího. Možná kámen, možná něco jiné. Dlaň se však rychle sevře a mizí v kapse dřív v jednom ladném pohybu.
"A co bylo dál?"
Dívka už zase pokračuje v přesýpání písku.
"Znovu už jsem se neprobudila ve svém těle, ale v tomto svítícím kameni. A tak tu trávím již několik staletí. Vždy čekám až se zde znovu někdo objeví s kým bych si mohla popovídat, ale popravdě se zde nikdy nikdo dlouho nezdrží."
"Napadlo tě, že jsi možná neměla jít za světlem?"
"Co tím myslíš?"
"Vlastně nic."
Dívka dál tiše pokračuje v přesívání písku.
"Nechceš mi teď zase něco říct ty?"
"Co tím myslíš?" Dívka neslušně odpovídá na otázku otázkou.
"Nějaký příběh, něco co jsi slyšela, abych si měla čím krátit dlouhé chvíle, až odsud odejdeš."
"Tak dobře, ale nech mě chvilku přemýšlet."

Někdy je těžké všimnout si, že věci nejsou tak, jak byly vždycky. Člověk si zvykne a zvykne si velmi snadno na věci, které jsou dané. Kdo ví, kdy si všimne změny. Obzvlášť, když změna přijde pomalu. Občas však změna přijde náhle a nečekaně. Takto například vznikl náš vesmír a všechen prostor okolo nás.
Za ohlušujícího hřmotu se z prázdnoty vynořil jednoduchý geometrický tvar. Dnes mu říkáme přímka, tehdy však název neměla, protože nebyl nikdo, kdo by ji mohl nazvat. Taková přímka byla sama o sobě nekonečná, ale nejen že byla nekonečná, taky existovala nekonečně dlouho, avšak po době větší než je spočetné nekonečno se zrodil bod. Zrodil se z ničeho na přímce a nejen že pojmenoval přímku přímkou, taky dal jméno sobě. Nad svým jménem dumal téměř stejně tak dlouho, jako existovala přímka, na které vznikl. Nakonec si začal říkat Pangu.
Bod už měl jméno a přímka taky a Pangu se vydal na cestu. Cestoval vpravo i vlevo a cestoval tak dlouho, dokud mu ze vší té jednotvárnosti nebylo špatně. Ať šel vpravo, nebo vlevo, vždycky viděl to samé, a tak se Pangu rozzuřil. Měl už toho dost! Napnul všechny své síly, zapřel se a začal se zvedat. Zpočátku se zdálo, že se nic nestalo. To protože vše šlo jen velmi pomalu, každý den jen o deset metrů. Z nekonečné přímky se stal uzoučký proužek, poté úzký obdélníček, který se čím dál víc šířil. Den za dnem Pangu rozšiřoval přímku a po nekonečně dlouhé době se z přímky stala rovina.
Teď už mohl jít Pangu vpravo, vlevo, dopředu i dozadu, ale nyní již zkušený Pangu ihned poznal, že si vůbec nepomohl. Rovina, nebo přímka. Všude kam došel, byla to stále stejná rovina. A Pangu se znovu rozzuřil. Znovu zapřel všechny své síly a dal se znovu do práce. Vzepřel se a tlačil, tentokrát však do výšky. Tlačil a tlačil a rovina se začala měnit. Opět jen rychlostí deset metrů za den, ale den za dnem se z nekonečné roviny vznikal uzoučký plátek, pak nízký kvádřík, který byl stále vyšší a vyšší. Po nekonečně dlouhé době však z kvádříku vznikl prostor.
Pangu byl nyní spokojen. Jen na maličký okamžik, ale byl spokojen. Do doby než se rozhlédl okolo sebe a zjistil, že pořád ničeho nedosáhl. Dřív vše tvořila jednotvárná přímka, pak jednotvárná rovina, teď tu byl prostor, ale stále stejně jednotvárný. Pangu začal znovu zuřit, zuřit na svou bezmocnost a neschopnost cokoliv změnit. Zuřil jako nikdy jindy a jako nikdy jindy....vybouchnul. V jediný okamžik se bod nekonečně zvětšil a v mžiku stvořil veškerou hmotu ve vesmíru.

"To mi vždycky říkala babička, když jsem byla malá. Vždycky doufala, že bych se mohla stát jako ona fyzikem. Já bych však raději chovala koně." Zamumlá dívka a skončí s vyprávěním. "Můžu už odejít? Chtěla bych se už vrátit domů."
"Jen běž děvče. Když se vydáš dál do jeskyně, bezy se vrátíš tam, odkud jsi přišla."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Wol4y Wol4y | E-mail | 30. července 2016 v 22:44 | Reagovat

Na příběhu je cosi velice inspirativního. Je malinká změna, tak malá, že ji si ji na první postřeh nevšimneme známená tak mnoho.

2 gitty93 gitty93 | 31. července 2016 v 7:32 | Reagovat

[1]: no já z něj měl hroznou radost :) chtěl jsem spojit matematiku, velký třesk a starou čínskou pověst o vzniku vesmíru :D a jestli je to inspirativní nevím, ale jsem rád, že si v tom mohou i jiní něco najít :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama