Červenec 2016

beze Slunce2

31. července 2016 v 14:33 | Ich |  kdyby slunce zhaslo
pokračování :)

O čtvrt na šest se pan Brown začne pomalu sbírat. Pravděpodobně dnes už nic neprodá. Když však skončí dřív, mohl by si třeba ještě chvilku posedět v práci. Najednou však obloha ztmavne. Že by se tak rychle přihnaly tmavé mraky? Před chvilkou nebyl na obloze ani obláček. Viditelnost je však opravdu malá? Těžko říct, co se to vlastně děje.
"Viděli jste někdo něco?"
"Mamíííí!"
"Zavolejte někdo policii."
Do prvních výkřiků všichni vytahují mobily a snaží se více si posvítit aspoň jimi. Někteří se mezi sebou dohadují o tom, co viděli. Jiní jen němě zírají k obloze. Pan Brown však ne. Zrovna si protahoval záda a viděl přesně, co se stalo. V místech, kde před chvilkou zářilo Slunce, je nyní jen světlejší skvrna. Jeho život mu najednou začal probíhat před očima.

S Mary se potkali, když jim bylo asi dvacet. Za pár let spolu začali bydlet, nakonec se vzali a dokonce si pořídili hypotéku na dům. Dokonce už začali uvažovat o dětech. Jednoho suchého lednového rána se však do Melbourne přihnal požár od severu. S Mary si mohli dovolit jen levný domek na okraji města, a tak stáli plamenům v cestě. Jako by to všechno bylo dnes.
"Pospěš Mary! Vykašli se na alba, ještě si uděláme hromadu dalších fotek."
"Ale to jsou naše svatební fotky!"
"Pojď už." Pohled z okna snadno odhalí blížící se plameny. "Už hoří whitovic domek. Pospěš si prosím."
Domem se rozlehly tlumená rány a on se konečně zaradoval. Asi už konečně Mary sbíhá dolů po schodech. Domu mu bylo líto, ale jejich životy jsou důležitější. Mary už na něj skutečně čekala v přízemí. Jenže ležíc na podleze s tělem podivně zkrouceným. Ani ona už si teď nepamatuje, jak se vše vlastně stalo. Ne že by na tom vůbec záleželo. Doktor později řekl, že za normálních okolností by pro Mary dojela sanitka a vše by bylo v pořádku, ale oheň tehdy ohrožoval nejen jejich dům, ale i blízkou nemocnici. Musel ji tedy odnést v náručí. Oni dva, trocha dokladů a jejich svatební album zůstalo jako vzpomínka na jejich dům. Jako vzpomínka na dobu, kdy ještě Mary nebyla na vozíku a mohla chodit.

beze Slunce1

30. července 2016 v 18:05 | Ich |  kdyby slunce zhaslo
"Opalovací krém! Opalovací krém na prodej. Domácí, přírodní opalovací krém. S šeříkem, heřmánkem, nebo s levandulí."
Ještě před příchodem prosince do Melbourne dorazily vysoké teploty a pláže ovládly bikiny a plavky. Pan Brown tak má dostatek času, aby stihl prodat všechen opalovací krém, který doma vyrobili. Teď už mu však zbývá jen půl hodiny a bude muset odjet do práce. Tam se ještě stihne osprchovat a do dvou ráno bude nalévat za barem alkohol.
"Bude to devět dollarů."
"Není to moc?"
"To víte je to ruční práce. Dělá je moje manželka. Snažíme se využívat co nejvíc přírodní materiály a přitom zachovat jeho kvalitu. Bohužel náklady jsou tak trochu vyšší."
"Tak dobře. Mohl bych jeden s heřmánkem."
Z práce přijede pan Brown až kolem třetí a jde hned spát. Kolem deváté vstane a v kuchyni se s manželkou nasnídá. Ve dvanáct si zabalí oběd, pak posbírá novou a starou dávku opalovacího krému a zamíří na pláž. Poté obchází pláž kolem dokola s malým tácem, který má na popruhu zavěšený okolo krku. Většinou se mu jich pár podaří prodat, už má dokonce i pár pravidelných zákazníků. Tak pravidelných jak jen to u opalovacího krému jde.
"Jak se vyrábí opalovací krém? To máte jednoduché paní, jde o to správně smíchat prvotřídní přírodní oleje,"
"Jaké?"
"No třeba prvotřídní olivový olej a pár dalších. Potom se přidá několik vitamínů a přírodní vůně."
"Třeba kokos?"
"Třeba ten. No a pak se to všechno spojí. K tomu je potřeba jedna zcela nezávadná chemikálie, která všechno spojí dohromady, aby vznikl krém."
"A opravdu je nezávadná?"
"Opravdu. Dávají ji do některých krémů i v lékárně."
"A mohla bych tedy jeden s kokosem?"

teroristi

27. července 2016 v 21:36 | Ich |  téma týdne
Slyšeli jste o tom, že teroristické organizace ukládají do obrázků text, aby tak mohli komunikovat tajně se svými členy a předávat jim rozkazy? Já ano. Tady jsem to taky zkusil a schoval jsem vzkaz do obrázku. :)

prsten4

26. července 2016 v 0:46 | Ich |  prsten
pokračování :)

"Neboj. Dostaneš se odsud. To jen já už se odsud nikdy nedostanu."
"A co se ti tedy stalo?" Vyzvídá na duchovi dívka.
"Pamatuji si ještě, jak jsem dopadla do písku, vzápětí jsem však ztratila vědomí."
Dívka sebou nepatrně škubne, to když do dlaně narazilo spolu s pískem něco většího. Možná kámen, možná něco jiné. Dlaň se však rychle sevře a mizí v kapse dřív v jednom ladném pohybu.
"A co bylo dál?"
Dívka už zase pokračuje v přesýpání písku.
"Znovu už jsem se neprobudila ve svém těle, ale v tomto svítícím kameni. A tak tu trávím již několik staletí. Vždy čekám až se zde znovu někdo objeví s kým bych si mohla popovídat, ale popravdě se zde nikdy nikdo dlouho nezdrží."
"Napadlo tě, že jsi možná neměla jít za světlem?"
"Co tím myslíš?"
"Vlastně nic."
Dívka dál tiše pokračuje v přesívání písku.
"Nechceš mi teď zase něco říct ty?"
"Co tím myslíš?" Dívka neslušně odpovídá na otázku otázkou.
"Nějaký příběh, něco co jsi slyšela, abych si měla čím krátit dlouhé chvíle, až odsud odejdeš."
"Tak dobře, ale nech mě chvilku přemýšlet."

Někdy je těžké všimnout si, že věci nejsou tak, jak byly vždycky. Člověk si zvykne a zvykne si velmi snadno na věci, které jsou dané. Kdo ví, kdy si všimne změny. Obzvlášť, když změna přijde pomalu. Občas však změna přijde náhle a nečekaně. Takto například vznikl náš vesmír a všechen prostor okolo nás.
Za ohlušujícího hřmotu se z prázdnoty vynořil jednoduchý geometrický tvar. Dnes mu říkáme přímka, tehdy však název neměla, protože nebyl nikdo, kdo by ji mohl nazvat. Taková přímka byla sama o sobě nekonečná, ale nejen že byla nekonečná, taky existovala nekonečně dlouho, avšak po době větší než je spočetné nekonečno se zrodil bod. Zrodil se z ničeho na přímce a nejen že pojmenoval přímku přímkou, taky dal jméno sobě. Nad svým jménem dumal téměř stejně tak dlouho, jako existovala přímka, na které vznikl. Nakonec si začal říkat Pangu.
Bod už měl jméno a přímka taky a Pangu se vydal na cestu. Cestoval vpravo i vlevo a cestoval tak dlouho, dokud mu ze vší té jednotvárnosti nebylo špatně. Ať šel vpravo, nebo vlevo, vždycky viděl to samé, a tak se Pangu rozzuřil. Měl už toho dost! Napnul všechny své síly, zapřel se a začal se zvedat. Zpočátku se zdálo, že se nic nestalo. To protože vše šlo jen velmi pomalu, každý den jen o deset metrů. Z nekonečné přímky se stal uzoučký proužek, poté úzký obdélníček, který se čím dál víc šířil. Den za dnem Pangu rozšiřoval přímku a po nekonečně dlouhé době se z přímky stala rovina.
Teď už mohl jít Pangu vpravo, vlevo, dopředu i dozadu, ale nyní již zkušený Pangu ihned poznal, že si vůbec nepomohl. Rovina, nebo přímka. Všude kam došel, byla to stále stejná rovina. A Pangu se znovu rozzuřil. Znovu zapřel všechny své síly a dal se znovu do práce. Vzepřel se a tlačil, tentokrát však do výšky. Tlačil a tlačil a rovina se začala měnit. Opět jen rychlostí deset metrů za den, ale den za dnem se z nekonečné roviny vznikal uzoučký plátek, pak nízký kvádřík, který byl stále vyšší a vyšší. Po nekonečně dlouhé době však z kvádříku vznikl prostor.
Pangu byl nyní spokojen. Jen na maličký okamžik, ale byl spokojen. Do doby než se rozhlédl okolo sebe a zjistil, že pořád ničeho nedosáhl. Dřív vše tvořila jednotvárná přímka, pak jednotvárná rovina, teď tu byl prostor, ale stále stejně jednotvárný. Pangu začal znovu zuřit, zuřit na svou bezmocnost a neschopnost cokoliv změnit. Zuřil jako nikdy jindy a jako nikdy jindy....vybouchnul. V jediný okamžik se bod nekonečně zvětšil a v mžiku stvořil veškerou hmotu ve vesmíru.

"To mi vždycky říkala babička, když jsem byla malá. Vždycky doufala, že bych se mohla stát jako ona fyzikem. Já bych však raději chovala koně." Zamumlá dívka a skončí s vyprávěním. "Můžu už odejít? Chtěla bych se už vrátit domů."
"Jen běž děvče. Když se vydáš dál do jeskyně, bezy se vrátíš tam, odkud jsi přišla."

prsten3

25. července 2016 v 0:57 | Ich |  prsten
pokračování :)

"Zachránila jsem ti život, to tak spěcháš pryč? Naposledy jsem s někým mluvila před sedmi lety. Nemohly bychom si aspoň chvilku povídat?"
Nadšený výraz na dívčině tváři poněkud pohasne a vystřídá ho provinilý úsměv a zkouší zavést rozhovor.
"Jak se vlastně v jeskyni pozná, kolik uběhlo času?"
"To Daž. Každé léto přinese teplé počasí a s Perunem brázdí oblohu. V zimě zas přivane chlad a donese sníh. A tak počítám zimy a čekám, kdy se za mnou zase někdo podívá."
"A proč nejdeš ven? Musíš myslet taky někdy na sebe. Nemůžeš tu pořád trčet zavřená a hlídat, jestli se zrovna někdo netopí."
"Podívej se na mě. Jak bych takhle mohla chodit ven?"
"Víš, ale já tě nikde nevidím."
"Ale vidíš. Jsem přímo před tebou."
"Kde?"
"Támhle na zemi. Podívej se vedle toho jezírka."
Dívka přistoupí k malé louži uprostřed jeskyně, vedle které nic neleží, a vděčně spolkne několik doušků. Samým šokem zapomněla, jak velkou žízeň vlastně má.
"Ale tady nic není."
"Není? Ale bylo. Kdysi tam leželo mé tělo, než maso uhnilo a šaty a kosti se rozpadly na prach. Možná kdybys pořádně prohledala písek, najdeš zlatý prsten, který hlídá můj hrob."
"Takže jsi umřela?"
"Ano."
"Takže jsi duch?"
"Ne jsem královna této jeskyně."
"Ale královny mají aspoň tělo, když už nemají ani korunu ani krásné šaty a zámek."
"Proč?"
Dívka se potichu zkusmo prohrabává pískem a příležitostně ho přesívá z jedné dlaně do druhé.
"Promiň."
"To nic, jsem už dlouho mrtvá."
"Můžeš mi aspoň říct, jaké to je po smrti?"
"Nemůžu."
"Proč? Já to nikomu neřeknu. Slibuji."
"Ale já nevím, jaké je to zemřít."
"Ale vždyť jsi...."
Následné ticho je tentokrát mnohem delší. Dívka dál přesýpá písek z místa na místo a občas se o trochu posune. Drobná kapka se odlepí od stropu a spadne doprostřed tůňky.
"Víš kdysi jsem se taky měla utopit. Když přišli vojáci a zabili mého otce, schovávala jsem se celé léto uprostřed lesa. Když jsem se na konci léta chtěla vrátit domů, spadla jsem do řeky protékající lesem. Ten rok bylo dost sucho a řeka nebyla hluboká ani prudká. Když však neumíš plavat, utopit se můžeš i v takové řece. Vidíš možná se od sebe přece jen moc nelišíme, taky jsem byla zachráněna před utopením."
"A proč jsi odsud tedy neodešla? Nebo jsi mi lhala a já tu umřu hlady stejně jako kdysi dávno ty?"

trpělivost

24. července 2016 v 18:03 | Ich |  téma týdne
"Tak kterou kategorii vybereme?"
"Co třeba zrzky? Pro ty mám slabost."
"Dobře, ale jen když bude mít velký kozy."
"Myslíš, že takovou najdeme?"
"Jo. Na internetu najdeš přece všechno."
"Dobře tak teda zrzky."
Kliknutí myši a dva mladící sedí před obrazovkou jako v transu.
"Tak co tahle? Dani Woodward. Už jsem ji někde viděl, je docela ohebná."
"Ne. Podívej se na její prsa. To bych si vůbec neužil."
"Tak co tohle?"
"Ta vypadá dobře. Jak se jmenuje?"
"Říká si Piper Fawn."
"Jo, myslím, že tahle by šla."
"Tak už se to stahuje, jen musíme půl hodiny počkat."
"Cože? Co tady budeme půl hodiny dělat? Nemohl jsi to třeba stáhnout včera?"
"Blázníš? Tenhle počítač používá celá rodina, co kdyby mi na to přišli?"
"A kdy se vaši vlastně vrátí?"
"Neboj, jeli k babičce. Zůstanou tam na oběd a budou zpátky nejdřív odpoledne."
"Dobře a co teda budeme zatím dělat?"
"Nezahrajem něco?"
"Co třeba cs go?"
"Ok."
Na další okamžiky místnost ovládnou zvuky výstřelů a vzájemné hecování. Po hodině si však jeden vzpomene na jejich původní plán a povídá.
"Nech už toho. Pojďme se radši dívat. Už by to mělo být stáhlé."
"Jo, hned. Jen ještě chvilku."
"Ne nech toho."
"Díky, právě mě zabili."
"Tak už to zavři, ať můžeme koukat."
"Počkej, ale ono se to ještě nestáhlo."
"Neříkal jsi dvacet minut?"
"Jo, ale ještě to není stažený."
"Tak jak ještě dlouho?"
"Čtrnáct minut."
"Čtrnáct?"
"Teď už dvacet sedm. Ne, třicet jedna, dvacet devět, šestnáct. Už jen osm minut. Vidíš za chvilku to bude."
"Co to máš s připojením? Takhle to nikdy nestáhneme."
"Zbytečně se bojíš. Za chvilku to bude."
"Když budeme pořád hrát, tak se to nestáhne nikdy. Pojďme něco sníst a za chvilku se vrátíme."
"Jen jestli je tu něco k jídlu."
Mladíci odejdou z místnosti a jen hučení počítače dál narušuje klid místnosti.

"Tak už to je? Za chvilku bude poledne. S takovou se na to ani nepodíváme."
"Počkej, hned se podívám.... Tak ještě šest minut."
"Jakto?"
"Teď už zase patnáct. Sedmnáct. Dvacet tři."
"Takhle se to nikdy nestáhne. Zruš to a zkus to stáhnout znovu. Tohle nemá cenu."
"Ale to budeme muset znovu čekat od začátku, takhle už máme skoro půlku stáhlou."
"Takhle se to nestáhne dřív, než dojedou tvoji rodiče. To stejně nemá cenu."
"Tak jo, tak to zkusím stáhnout znovu.... a je to. Musíme počkat dvacet minut."
"A co teď budeme dělat?"
"Nezahrajem něco?"

A pokud toho nenechali, nebo pokud rodiče nedojeli, stahují tam dodnes.

prsten2

24. července 2016 v 0:37 | Ich |  prsten
pokračování :)


"Haló. Probuď se."
Tiché tělo dívky však zůstává nadále nehybně ležet na jemném písku. Ticho tak čeká trpělivě dál, dokud to po půl hodině nezkouší znovu.
"Ty tam. Slyšíš? Probuď se. Slyšíš?"
Po několika dalších pokusech dívka začíná jevit známky vědomí. Prsty na levé ruce sebou občas nepatrně zaškubou.
"Kde to jsem?" Přidá se potichu dívčí hlas. Nadále však leží téměř nehybně zabalená do písku.
"Jsi u mě? Kdy jinde by jsi byla."
"A to je kde?"
"V mojí jeskyni a já jsme její královnou. Můžeš mi říkat královno, nebo paní královno."
Hlava se s námahou nadzvedne z písku a unavené oči zkusmo zamžourají. Na lících jsou ještě nalepeny zbytky jemného písku.
"A jak jsem se sem dostala?"
"Jako všichni ostatní. Spadla jsi do tůňky. Les je plný rašelinišť. Musíš si dávat pozor, kam šlapeš."
"Takže jsem mrtvá."
"Ne. Tantokrát jsi měla štěstí."
Dívka se pokouší zvednout ze země. Už druhý pád za jeden den očividně nikomu na obratnosti nepřidá.
"Takže jsem na dně tůňky? Takže jsi vodník? Nebo spíš vodnice?"
"I tak mi lidé občas říkají. Jiní mi zase říkali čarodějnice. První se modlili a vyznávali ze svých hříchů, ti druzí mi vyhrožovali mučením a chtěli mě upálit. Nevděčná banda."
Dívce se rozlije ruměnec po obličeji a dál zní jeskyní jen ticho.
"Nejsem ani jedním. O vodnících se říká, že topí lidi. O mě by se však dalo říct, že jsem ti vlastně život zachránila."
"Jakto?"
"Každý kdo se má utopit na blatech, kde jsem dřív žila, dostane ještě jednu šanci a přijde sem za mnou. Podruhé tě však už nic nezachrání, takže po cestě z lesa musíš dávat větší pozor."
"Takže můžu jít domů?"
Dívka se konečně vyškrábe na nohy a pohledem se snaží najít východ. Jeskyně se však pouze kroutí do tmy a neznáma. Tento konec je však slabě osvětlen svítícím kamenem položeným v písku u jedné stěny jeskyně. Mluvící žena, respektive královna, však není ani v tomto matném světle nikde v dohledu.

prsten1

23. července 2016 v 0:12 | Ich |  prsten
Park Krajobrazowy, Polsko

Neohrabané došlapování je tlumeno spadaným jehličím a mechem. Mělké měsíční světlo je skryto za větvemi a jen ostrůvky světla proniknou až k zemi. Gumové holínky nemotorně zakopávají o kořeny. Zelené oči mžourající do tmy očividně pořádně nevidí ani na zem. Otlučená jezdecká helma se pohupuje zavěšená u zaobleného boku. Jezdecká vesta je vzadu zamazaná blátem a občas z ní trčí zbytky smrkové kůry a jehličí.
Když se kůň lekl a seběhl z cesty, ještě se nic nedělo, když však Pavlu shodil, všechno šlo rázem do kytek. Helma ztlumila většinu dopadu, šok ze ztráty koně a otřes z dopadu jí však zabránil rozumně uvažovat a když se po dlouhém bloudění konečně uklidnila, úplně ztratila přehled o směru ze kterého přišla.
Ústa vyprahlé žízní naprázdno polykají. Pití neviděly už několik hodin. Naštěstí se zvuky zurčící vody ozývají čím dál blíž. Také z pod gumáků občas vyrazí čvachtavý zvuk.
Nocí prolétne stín sovy odlétající za svým nočním posláním. Pravděpodobně letí předat králi lesa zprávy o nočním narušiteli. Mezi stromy začnou problikávat drobná světýlka.
"Počkej na mě. Můžete mi aspoň svítit na cestu." Zakřičí dívka a mávajíc rukama před sebou, aby nenarazila, rozběhne se za světluškami.
Světýlka se však nemilosrdně rozpouštějí do vzduchu a zůstává po nich jen zoufalství. Trsu trávy o který nakonec zakopne si tak nevšimne ani poté, co dopadne na zem. Teda přesně to by se stalo, kdyby tam nějaká zem byla. Takhle do široké noci zahřmí hlasité žbluňk a jen houkání sovy sedící na nedaleké větvi je svědkem, že zde ještě před chvílí někdo byl.

kokos

17. července 2016 v 18:13 | Ich |  téma týdne
V zapadlém koutě Malajzijského baru sedí osamělý muž. Dusivé horko okolního vzduchu terorizuje všechny v místnosti a do zvuku poletujících much do sebe muž obrací jednu sklenici bílé tekutiny za druhou. Když mu dojdou peníze, zkouší přemluvit barmana, aby mu nalil ještě, ale po zamítavé odpovědi se musí s třesoucími údy vydat domů. Je závislý na kokosovém mléce.
Všimli jste si, že pokud změříte rozměry kokosového ořechu a spočítáte jeho objem a následně z kokosu vypustíte všechno kokosové mléko, objemy si nebudou odpovídat? Objem kokosového mléka bude větší, než odpovídá rozměrům kokosu. Mohlo by se zdát, že více mléka přece nikomu nemůže ublížit, opak je však pravdou. Thajská odnož Driády, samozvané hnědé kokosy, se takto pokouší ovládnout trh s kokosy a jejich uživatele. Všechny technické detaily tohoto počínání ještě nebyly objasněny, jisté však je, jak uvádí bývalý člen hnědých kokosů Phan Xu Tai Tinh, že v tajných laboratořích se do vypěstovaných kokosů zavádí pomocí jehly směsice drog navozujících u uživatelů opojný stav, čímž u jejich uživatelů vyvolávají závislost. Narušená skořápka kokosu se pak následně při vytahování jehly uzavře umělou pryskiřicí a dochází tak k naplnění kokosu nad jeho původní objem.
Jak se proti tomuto můžete bránit, ptáte se? Ukazuje se, že napuštěné kokosy nepocházejí jen z Thajska, ale přes různé dodavatele se přeprodávají i do jiných zemí. Stále tak platí že by jste se měli definitivně vyhnout kokosům z Thajska, jenom toto však stačit nebude. Skutečně nejlepším způsobem, jak odhalit špatný kokos je udeřit s ním několikrát o pevnou podložku. Pokud se s kokosem udeří pod vhodným úhlem, pryskyřicová zátka se uvolní a kokosové mléko z kokosu začne vytékat. Takový kokos jistě nekonzumujte.
Dále by se mohlo stát, že tento test selže. Například pokud se vám nepodaří kokosem udeřit pod správný úhlem, měli by jste tento test zkusit pro jistotu zopakovat několikrát a i tak dávat pozor, pokud by se k vám po konzumaci dostavily rozjitřené pocity nebývalého štěstí a sebeuspokojení. V takovém případě neváhejte okamžitě vyhledat lékaře a informujte ho o vašich potížích.

jedle

13. července 2016 v 9:49 | Ich |  zbytek
Vím, že mi nikdo asi neuvěří, ale jestli toto čtete, je mi to už jedno. Celé to začalo, když jsem byl malý. Otec za mnou jednu neděli došel a říká: "Pojď se mnou, potřebuji ti něco ukázat."
V zadní části naší zahrady byla vykopána jáma a vedle ní ležel na boku malý stromek s obalenými kořeny. Byla to jedle. S otcem jsme ji zasadili do země a přitom mi řekl něco, na co jsem bohužel zapomenul.
"Jedle je jehličnan a v nich teče smůla podobně jako tobě teče v žilách krev. Tahle jedle tu bude růst pěknou řádku let a tak k sobě přitáhne všechnu tvou smůlu a tobě tak zbyde v životě jen štěstí."
Na jeho slova jsem dávno zapomněl, ale asi na nich něco bylo. Ve škole se mi dařilo, a hned po maturitě se mi podařilo najít dobře placenou práci a tak jsem nastoupil na dráhu slibné budoucnosti. Jako jedináček jsem měl také zdědit náš dům po rodičích a po smrti dědečka mi jako jeho jedinému vnukovi přibyla na účet slušná částka. Všechno se odvíjelo jako po drátkách. Skoro až moc snadno.
Po pár letech jsem si chtěl na našem pozemku postavit malý domek a aspoň se nějak osamostatnit. Volba tak padla na zadní konec zahrady, kde se měl postavit malý domek pro mě a moji budoucí manželku. Několik stromů tak muselo uvolnit místo, mezi nimi i má jedle. Motorová pila se zakousla do kmenu a strom se krátce na to zřítil k zemi. Při odnášení dřeva se mi však jeho smůlu nalepila na ruce a ani po několikerém umytí nepustila. Den na to jsme s otcem káceli zbytek stromů. Odlomená tříska ze stromu však vyletěla v nešťastném úhlu a zabodla se otci do oka. V nemocnici se podařilo jeho zrak zachránit, ale nehoda mě trápila až do dalšího dne. Do doby než jsem v práci udělal chybu.
Práce letového dispečera je skvěle placená, pracovně zajištěná, ale silně stresující. Ve starosti o zdraví mého otce jsem navedl letadlo na špatnou přistávací dráhu a dvě letadla se srazila. Možná jste o tom již četli ve zprávách, ale mojí chybou umřelo osmdesát lidí. Přišel jsem tak o práci a po soudním procesu bych nejspíš přišel i o svou svobodu. Ale na tom už nesejde. Jestli toto čtete, jsem již mrtvý. Přál bych si najít jiné východisko, ale z tohoto pekla mě dostane již jen má smrt. Za všechno může ten prokletý strom. Kdybych si jen pamatoval, co mi otec říkal. Smůla z mých dlaní pořád nejde smýt a i když jsem zvažoval, že bych si obě ruce uřízl, všechno co se stalo už nezvrátím. I přesto, že zranění nebylo vážné a otec vše zvládal dobře, včera najednou upadl bůh ví proč do komatu. Doktoři říkají, že je to šokem, ale já vím čím to je. Za vše může ta zpropadená smůla. Vezmu si ji tedy sebou do hrobu. Sbohem.

umělý úsměv

9. července 2016 v 13:57 | Ich |  téma týdne
Jednou v lese baví se medvěd se zajícem.
"Pověz ušáku, jak to děláš, že tě všichni mají rádi. Já jen vbručím na paseku a všichni zmizí pryč jak pára nad hrncem. Nikdo se se mnou nebaví a nikdo mi nic nechce říct. Ani ty. Kdybych tě nevázal, tak už jsi teď na druhém konci lesa."
"To bych neudělal. Hned jak jsem tě viděl, chtěl jsem si s tebou povídat. Chtěl jsem ti však doběhnout pro něco k snědku. Ke mně když dojde návštěva, nesmí odejít s prázdným žaludkem. Jenom kdybys mě nechytil a nesvázal."
"Jsi si jistý, že neutečeš? Já ti nějak nevěřím."
"Neuteču. Slibuju na své pravé ucho a to je moje oblíbené ucho. Moje mamka mě na něm vždycky hladila ještě než ji přejel kombajn."
"Dobře tak já tě rozvážu. Ale ne že mi utečeš. Jinak si tě najdu, udělám z tebe pastu a budu se s tebou leštit drápy."
"Vidíš já věděl, že si budeme rozumět. Myslím, že už když jsem se narodil jsem cítil v kostech, že my dva jednou budeme přátelé. Vždyť zajíci a medvědi spolupracují už od pradávna."
"A proč s medvědy kamarádí jen zajíci? Proč se nás všichni ostatní bojí? Řekni mi to jako přítel příteli. Nemusíme před sebou mít žádné tajnosti."
Zajíc se tak zamyslí. Pohodí očima vpravo vlevo a říká.
"Podívej se na sebe. Moje maminka vždycky říkala, že správný zajíc se má usmívat všude kam vkročí. Že úsměv je nejlepší pozdrav a že jinak mě nebude mít nikdo rád. Zkus se na lidi víc usmívat."

Po týdnu zajíc ve stínu pod ořechem chroupe trávu, když se vedle něj svalí hnědý medvěd.
"Hele zajíci tys mě podvedl. Celý týden jsem se neustále zubil na všechny a na všechno a stejně mě nikdo ani nepozdraví, jenom bere nohy na ramena. Dám ti ještě jednu šanci, jen proto že jsme nejlepší kamarádi, ale jestli to nevyjde, začnu tě používat jako kartáček na zuby."
"Kamaráde já ti nevím, ale určitě děláš něco špatně. Rady mojí drahé mámy nikdy neselhaly. Kdyby ji nechytila liška, běhala by tu se mnou ještě teď zdravá jako řípa. Tak mi ukaž jak se na všechny usmíváš."
Medvěd vycení zuby, zajíc sebou mírně trhne a povídá.
"Podívej kamaráde, protože jsi skoro jako můj bratr, řeknu ti to upřímně. Moje drahá maminka říkala, že se musíš neustále usmívat, ale nezapomeň, že taky byla jenom zajíc. Dám ti tedy radu. Zajdi si za mým zubařem a popros ho, aby ti vyškubal všechny zuby a udělal ti umělý chrup, stejný jako mám já. To bude určitě fungovat."
"A nebude to bolet?"
"Přece by ses nebál zaječího zubaře. Jsi už velký."
"To jo..."

A to je příběh jak se v lese objevil medvěd se zaječím chrupem. Medvěda už se nikdo nebál, každý hned jak ho uviděl, začal se smát a smíchy válet po zemi. Z medvěda se stal starý bručoun a zbytek života strávil schovaný hluboko v temné části lesa, kam slunce dopadá jen občas přes poledne. Chudák zajíc se zase musel odstěhovat hodně daleko a vzal sebou i celou svou početnou rodinu, aby je snad nepotkalo neštěstí.