slepejš křehký

3. dubna 2016 v 17:21 | Ich
Vždycky jsem nosil brýle. Už jako dítě jsem měl tři a půl dioptrie na obě oči. Asi že mě rodiče vychovávali pomocí televize. Dlouhé hodiny ve společnosti blikající obrazovky mě připravily o zrak. Nejdřív si toho ani nevšimli. Občas jsem zakopnul, nebo vrazil do zdi a maminka mi vynadala: "Co to děláš nemotoro. Neřvi nebo ti ještě přidám." A tak jsem byl raději zticha potichu. Zvykl jsem si tak vysedávat u okna a poslouchat co se děje venku. Viděl jsem úplný houby, ale co lepší jsem měl dělat. Nakonec si toho všimla až babička, u které jsem byl na prázdniny. Chtěla mě vzít na zmrzlinu, ale když jsem si ji rozpatlal po celém obličeji, všimla si že asi něco není v pořádku. A tak jsem dostal brýle a při první příležitosti jsem vyrazil z domu. Všechnu tu přírodu, kterou jsem slyšel z okna jsem najednou mohl vidět. Oh bože, jak já ji chtěl vidět. Prozkoumal jsem malý les za vesnicí a dlouhé hodiny jsem prošlapal okolními poli. Jednou jsem se dokonce brodil potokem. V blátě i suchu jsem byl nezastavitelný a příroda se stala i mým živobytím. Povoláním zoologa se člověk u nás jen těžko prokousává. Práce ve výzkumné ústavu však byla fajn. Uprostřed města jsem se do přírody nedostal, ale práce s hady a pavouky mi přinášela radost. Měl jsem za úkol starat se o zvířata, jejichž jed se pak sbíral a používal k výzkumným účelům. Kromě hadů jsem samozřejmě choval i jiné zvířata, ale ty se používaly jen jako pokusné subjekty. Mojí největší chloubou však byli slepejši, které jsem choval doma v teráriu. Měl jsem jen dva. Páreček, který se k sobě roztomile tulil. Mladé jsem pak pouštěl do přírody abych rozšířil jejich populaci u nás. Byli mi prostě sympatičtí, asi že mi děcka ve škole říkali slepejši. Jednoho dne jsem čistil terária v práci. Obvyklá rutina. Opatrně pochytat hady, schovat je do přepravek a dát se do čištění. Když jsem drhnul skleněné akvárium, část kyblíka s vodou se mi vylila a já na mokré podlaze uklouznul. Nejhorší rána do hlavy, jako jsem kdy dostal. Pomalu jsem se začal loučit se světem, ale nakonec jsem dokázal vstát, jenom kontaktní čočky mi vypadly a já zase tápal v mlze. Od dětství se můj zrak ještě zhoršil a já bez brýlí neviděl skoro nic. Snažil jsem se aspoň opatrně dotápat ke svým věcem, kde jsem měl schované náhradní brýle. Když jsem zakopnul podruhé, už jsem nevstal. Provizorní kontejnery s hady jsem strhnul sebou a na zemi se rozbily. Není divu že na mě vyděšení hadi zaútočili, už tak byli ze svého přesunu vyděšení. Jejich jed mě zabil rychle. Stejně to však ukrutně bolelo. Pálivá bolest se mi rozlila do celého těla a pak už nic. Jen se teď bojím, jestli se někdo postará o mé slepejše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama