Duben 2016

stopy v lese

20. dubna 2016 v 18:50 | Ich |  druidi
"Podívej se sem."
"Co to je učiteli? Takové stopy jsem ještě neviděl."
"To jsou otisky bot. Lidé, kteří žijí mimo les, nosí na nohách boty. Boty..jak bych to jen... to je kus nějaké látky, nebo kůže, který si připevní na nohy a pak v tom chodí."
"Proč by dělali něco takového?"
"To už je takový jejich zvyk." Vysoká postava se zahledí k nebesům. "Ještě bude dlouho světlo, pojď půjdeme se podívat, kam stopy míří."
S pohledem kmitajícím chvílemi k zemi a chvílemi okolo se vydají nehlučně po stopách. Ty se klikatí mezi stromy a místy jsou vedle nich kapičky krve.
"Podívej se, kudy jde? Nedává pozor, budeme to muset obejít jinudy, jinak skončíme jako on." Z dálky se snaží obcházet plochu, kudy vedou stopy, občas zamíří dovnitř a přesvědčí se, jestli jdou ještě pořád správně. Občas se musí vracet a hledat, kam stopy odbočily, nakonec je však cesta znovu bezpečná a mohou je sledovat dál. K večeru přijdou před malou jeskyni. Uvnitř leží schoulená postava a po směru do jeskyně stéká stroužek krve.
"Podívej se na něj. Tmavá kůže, oči i vlasy, vypadá, že pochází z jihu. Podívej se na jeho oblečení. V tomhle chodí lidé z kmene Lusitánců. Někdo ho zranil."
Po otočení těla na bok je vidět sečná rána, která se táhne po jeho boku.
"Ještě je naživu. Rána mečem je hluboká, vypadá to však, že přežije."
"Jak to poznáte učiteli?"
"Podívej se na jeho oči. Cesta, po které se vydal mu přinesla smrt. Tělo je již mrtvé, duše z něj však nemůže odejít. Jenom proto dokázal dojít tak daleko. Teď již však nedokáže hýbat vlastním tělem."
"Pomůžete mu učiteli?"
"Na tady máš. Tohle je šedá hlína. Udělej z ní kuličku a vlož mu ji do úst. Polapíme tak jeho duši a potom ji odpoutáme od těla."
Mladík zručně uválí hliněnou kuličku a opatrně ji položí postavě na jazyk. Ze všech koutů těla pak začne stoupat bílá pára, a šedá kulička se pomalu změní v bílou.
"Tady máš, teď mu opatrně vyřízni jazyk. Kouli však nechej v ústech a za žádnou cenu ji nevytahuj. Jeho duši by jsi zničil a ještě bys ublížil i sobě."
"Nechcete to udělat vy učiteli?"
"Ne."
Malý nůž spolu s kuličkou se jen těžko směstná se do úst. Nakonec se i několik řezných ran objeví na mladíkových rukách.
"Zabalte vše do listí a jdeme domů, tady nemám vše, co potřebuji. Navíc brzo bude tma."

nikdy se nevzdávej

17. dubna 2016 v 22:00 | Ich |  téma týdne
Původně jsem chtěl sepsat něco optimisticky pozitivního. Jenže moje nálada je pod bodem absolutní nuly a to pozitivní myšlení se za celý týden prostě nedostavilo. Rozhodl jsem se alespoň napsat příběh plný uťatých a ohlodaných hlav, plný krve a kutálejících se kebulí. Jenže to není můj styl....myslím. Rozhodně jsem nedokázal vymyslet příběh s uťatou hlavou, který by se alespoň trochu vzdálil od klišé uťaté hlavy na popravišti. No nic, vymyslel jsem jen tohle.

Na okraji chodníku posedává muž a pláče.
"Hlavu vzhůru, to bude dobré. Teď si možná připadáš, že jsi na dně, ale všechno se nakonec vyřeší. Hlavně že jsi naživu."
Krátký proslov velitele hasičů skoro ani nezní, jak kdyby ho měl nacvičený. V hlase má opravdový soucit, jenže jemu neshořel dům. On se má kam po noční šichtě vrátit. Čeká ho žena, děti a fotky v albu. Na světě není dost soucitu, který by teď dokázal vyvážit jeho pocity. Muž se svěšenou hlavou mlčky nastupuje do auta a záhy se ztrácí do noci.
Když auto zastaví stojí před malou budovou, která se mírně naklání na bok.
"Tak jsme tady, dnes vás tu nechají přespat a zítra vám pomohou kontaktovat vaše příbuzné. Na tyhle věci jsou oni zvyklí, tak hlavu vzhůru chlape. Tohle přece ještě není konec světa."
Řidič nasedne do auta a zase mizí. Ze sucha auta se přesune do sucha domova. Muž tady stojí za mírného mrholení a nemá sucho nad hlavou, pod které by se mohl vrátit. Průčelí budovy taky nepůsobí nejuklidňujejším dojmem. Rozbité okno vyspravené lepenkou působí žalostně. Ale ne žalostněji než muž brečící na chodníku. Značka samsung. Aspoň že použili kvalitní lepenku.
"Co ty slzy? To seš chlap? Hlavu vzhůru ne?" Ozve se ženský hlas z pootevřených dveří budovy.

oheň v lese

16. dubna 2016 v 14:39 | Ich |  druidi
Skupina lidí prochází v řadě za sebou po lesí cestě. Někteří drží pochodeň v ruce a osvětlují tak noční cestu i pro ostatní. Asi deset lidí uprostře zástupu jde se svázanýma rukama a jejich oči jsou zamlžené.
"Učiteli, neříkal jste, že je nebezpečné chodit s ohněm po lese? Že bychom neměli chodit v noci a pokud už ano, tak alespoň po tmě? Neříkal jste snad, že nám les dává dřevo na vaření a aby nám nebyla v noci zima, ale zato nesmíme lesu nidy ohněm ublížit?" Šeptá mladík zahalený v kápi k vysoké postavě. Občas si poposunuje okraj kápě, aby lépe viděl.
"Ano, to je pravda. Dnes v noci však vluky spojily svou moc a vše zde je součástí lesa. Ty, já ani oheň nejsme vyjímkou. Pro denšek jsme všichni jeho součástí."
Do nočního ticha se ozývá jen rytmické našlapování. Mladík se zvědavě rozhlíží okolo sebe. Měsíční světlo do lesa neproniká. Ne však že by se nedokázalo prodrat mezi větve, Měsíc se pouze v dnešní noc vydává k dalšímu oběhu a tak po tmě odpočívá, aby mohl dále svítit.
"Podívej se na ně. Vidíš je? Jak Trhavě chodí, jak jim volně vysí ruce u těla a ani se nebrání, jak občas prohodí nesrozumitelné slovo." Ukazuje zahalený učitel na postavy uprostřed průvodu. "To jsou účinky Křídavky. Stačí jen ždibek a tvá duše vystoupí z těla. Poletuje pak volně okolo připojena k tělu jen úzkou nitkou. Kdybys pak použil dravou vodu smíchanou s Mítivcem, duše by se navždy odloučila od těla a mohl bys ji polapit. Zůstane ti pak tělo. Bude stárnout a umře, pokud ho nebudeš krmit, bez duše ti však již nebude odporovat a udělá přesně jak mu řekneš."
"To nedává smysl učiteli. Proč bych chtěl prázdnou schránku bez duše?"
"Mohl by za tebe pracovat, můžeš na něm zkoušet lektvary, které se bojíš vyzkoušet sám. Vždycky se najde způsob, jak ho využít."
Skupna dojde na mýtinu. Uprostřed zarostlé plochy stojí dřevěná konstrukce ze dřeva a proutí. Omámení lidé pomalu vlezou do konstrukce. Někteří zakopávají, jiní jsou zase hrozně neobratní, někteří se zastaví a strach jim vyplní oči. Ti jsou pak s křikem omráčeni a vneseni dovnitř. Nakonec jsou všichni přivázaní uprostřed konstrukce.
"Přineste slámu."
Snopy trávy jsou pomalým tempem připevňovány z vnějšku ke konstrukci a ta nabývá tvar. Ruce, nohy a hlava. Slaměné tělo shlíží vysoko nad mýtinou. Najednou se v lese rozblikotá záře a slaměný panák se rychle rozhoří. V děsivém křiku se mění v popel a nad ránem na louce zůstanou jen zahalené postavy.
"Posbírejte popel."
"Ale proč učiteli? K čemu tohle slouží?"
"Les potřebuje nové duše. Naši předci rostou všude kolem nás. Jejich duše obývají mohutné stromy, ale kdo by se chtěl po smrti krčit jako zakrslý keř. Občas je třeba přinést lesu nové duše, aby zde mohly růst i keře a tráva. Les se tak může šířit dál a je plný života. Navíc jsou to naši nepřátelé. Jiní by je popravili, my jim však dáme ještě šanci. Les je přijme mezi sebe a stanou se jedněmi z nás."

česnek

8. dubna 2016 v 13:08 | Ich |  téma týdne
"Já česnek nejím."
"Už jsi ho někdy jedla."
"Ne."
"Tak jak víš, že ti nechutná, to musíš zkusit."
"Prostě ho nejím."
"Ale tam žádný česnek není."
"Vždyť jsi právě řekl, že je."
"To jsem se přeřekl."
"Takže co tam je?"
"Olej, mlíko, mouka, rajčata, trocha sýra, cibule, slanina no a česnek tam není."
"Ale já ho tam cítím."
"Jak to můžeš vědět, když jsi ho nikdy nejedla?"
"Tu divnou pachuť snad poznám. Mám ji všude v puse, brzo mi začne být špatně!"
"Uka?"... "To je jen cibule. Nepleteš si je?"
"Ne! Myslíš, že nepoznám cibuli?"
"Tak to potom neví, já tam česnek určitě nedal."
"Koukni, už mi začíná být špatně. Podívej jak jsem celá zbledla."

na konec cesty

6. dubna 2016 v 17:54 | Ich |  druidi
"Ale učiteli, kam jdeme?"
"Dnes musíš být potichu. Poslouchej co ti řeknu a jdi v mých stopách. Jdeme na místo, kde jsi ještě nebyl a kam znovu nesmíš dokud nevystuduješ. Pouze pak budeš moci dobrovolně přijít, jenže tou dobou už tam dobrovolně nebudeš chtít."
"A kam teda jdeme učiteli?"
"Do země našich předků."
"Ale neříkal jste učiteli, že naši předci rostou v lese okolo nás?"
"Ano, ale zde s nimi nemůžeš komunikovat."
Dvojce kráčí lesem, bílé vlasy ukryté pod kápí lemují starcův obličej. Ustaraný pohled na tváři sleduje neviditelnou cestu lesem. Mladík, spíše kluk, opatrně našlapuje v jeho stopách. Občas se společně zastaví a provedou pár rituálů.
"Víš co je tohle?"
"To je myslím Vluk. Mám pravdu učiteli?"
"Je to vluk a není. Když zemře druid a jeho duše vyroste, duše velmi vzdělaných a moudrých druidů vyroste jako vluk. Těchto předků si také musíš vážit nejvíc. A jednou za čas, když přijde čas a zemře nejmoudřejší z druidů. Z jeho duše vyroste vluk jako žádný jiný. Podívej se semhle podle tohohle ho poznáš."
Dvojce stojí poboku, obdiv v očích v tichu skoro půl hodiny, dokud se neozve mladý hlas.
"A jak se takový vluk liší od ostatních učiteli?"
"Takový vluk najdeš v celém lese jen jeden. Pro druida je to po smrti velká čest. Stráží všechny naše předky a vždycky nahradí svého předchůdce. Tenhle se jmenoval šedohřív rudý jasan a byl to otec mého učitele. Můj učitel o něm často mluvil a často mě sem vodil. Doufám, že až já jednou zemřu, budeš mě také navštěvovat."
"Budu učiteli."
"Když obejdeš strom třikrát doprava, vydáš se na cestu mezi mrtvé. Když obejdeš strom třikrát doleva, vydáš se mezi živé. Pokud však uděláš chybu, tvá duše opustí tělo, a oba budete bloudit světem navždy. Tělo bez duše nemůže zemřít, ale i duše bez těla je navždy zatracena. Dávej si tedy pozor. To samé tě však čeká, pokud budeš mít v srdci zlý úmysl. Ochránce předků by tě nepustil dál."
"Ano učiteli."
Dvojce obchází strom a pokračují v cestě. Potichu prochází lesem. Starcův obličej čím dál ztrápenější, mladíkův obličej stále dychtivější dojít už na konec. Po západu slunce se les zešeří, ztemnělé světlo však začne vyzařovat zevnitř stromů.
"Už jsme tady. Ty si však musíš pamatovat, že po téhle cestě musíš projít okolo devatenácti květin a musíš vše stihnout do západu slunce, jinak zemřeš a z tvé duše vyklíčí smrže. Víš okolo kterých květin jsme šli?"
"Nevím učiteli. Dával jsem pozor, abych šel ve vašich stopách."
"Dobře, až budeš starší, prozradím ti vše. Teď však běž pozdravit své rodiče. Támhle rosou vedle sebe. Spolu tak, ajk byli celý život."
Mladík se zmateně rozhlédne okolo a s křikem se rozeběhne ke za svými rodiči.

slepejš křehký

3. dubna 2016 v 17:21 | Ich
Vždycky jsem nosil brýle. Už jako dítě jsem měl tři a půl dioptrie na obě oči. Asi že mě rodiče vychovávali pomocí televize. Dlouhé hodiny ve společnosti blikající obrazovky mě připravily o zrak. Nejdřív si toho ani nevšimli. Občas jsem zakopnul, nebo vrazil do zdi a maminka mi vynadala: "Co to děláš nemotoro. Neřvi nebo ti ještě přidám." A tak jsem byl raději zticha potichu. Zvykl jsem si tak vysedávat u okna a poslouchat co se děje venku. Viděl jsem úplný houby, ale co lepší jsem měl dělat. Nakonec si toho všimla až babička, u které jsem byl na prázdniny. Chtěla mě vzít na zmrzlinu, ale když jsem si ji rozpatlal po celém obličeji, všimla si že asi něco není v pořádku. A tak jsem dostal brýle a při první příležitosti jsem vyrazil z domu. Všechnu tu přírodu, kterou jsem slyšel z okna jsem najednou mohl vidět. Oh bože, jak já ji chtěl vidět. Prozkoumal jsem malý les za vesnicí a dlouhé hodiny jsem prošlapal okolními poli. Jednou jsem se dokonce brodil potokem. V blátě i suchu jsem byl nezastavitelný a příroda se stala i mým živobytím. Povoláním zoologa se člověk u nás jen těžko prokousává. Práce ve výzkumné ústavu však byla fajn. Uprostřed města jsem se do přírody nedostal, ale práce s hady a pavouky mi přinášela radost. Měl jsem za úkol starat se o zvířata, jejichž jed se pak sbíral a používal k výzkumným účelům. Kromě hadů jsem samozřejmě choval i jiné zvířata, ale ty se používaly jen jako pokusné subjekty. Mojí největší chloubou však byli slepejši, které jsem choval doma v teráriu. Měl jsem jen dva. Páreček, který se k sobě roztomile tulil. Mladé jsem pak pouštěl do přírody abych rozšířil jejich populaci u nás. Byli mi prostě sympatičtí, asi že mi děcka ve škole říkali slepejši. Jednoho dne jsem čistil terária v práci. Obvyklá rutina. Opatrně pochytat hady, schovat je do přepravek a dát se do čištění. Když jsem drhnul skleněné akvárium, část kyblíka s vodou se mi vylila a já na mokré podlaze uklouznul. Nejhorší rána do hlavy, jako jsem kdy dostal. Pomalu jsem se začal loučit se světem, ale nakonec jsem dokázal vstát, jenom kontaktní čočky mi vypadly a já zase tápal v mlze. Od dětství se můj zrak ještě zhoršil a já bez brýlí neviděl skoro nic. Snažil jsem se aspoň opatrně dotápat ke svým věcem, kde jsem měl schované náhradní brýle. Když jsem zakopnul podruhé, už jsem nevstal. Provizorní kontejnery s hady jsem strhnul sebou a na zemi se rozbily. Není divu že na mě vyděšení hadi zaútočili, už tak byli ze svého přesunu vyděšení. Jejich jed mě zabil rychle. Stejně to však ukrutně bolelo. Pálivá bolest se mi rozlila do celého těla a pak už nic. Jen se teď bojím, jestli se někdo postará o mé slepejše.

v lese

1. dubna 2016 v 11:34 | Ich |  druidi
"Pozor. Opatrně ať ji nezašlápneš."
"Co?"
"Podívej se pořádně. Co vidíš?"
Mladá hlava se skloní k zemi a oči kmitají po spadaném listí.
"Tohle je Stínovec proud sešlý, nebo ne učiteli."
"Ano. A co bys mi o něm mohl říct."
"Stínovec, most mezi světy. V našem světě existuje pouze jeho stín, skutečné tělo rostliny je na druhé straně. Kdo se ho dotkne, vymění si místo se svým stínem. K návratu je třeba stínovec zpracovat. Všechny potřebné věci je tak třeba donést sebou na druhou stranu. Dále se z něj vyrábí lektvary neviditelnosti, útěku před smrtí a stínový náramek, který umožňuje volný přechod mezi světem stínů. Je to tak správně učiteli?" Stínová rostlina se v šeru pohupuje do větru, stěží k vidění lidským okem.
"Ne. Zapomněl jsi na tu nejdůležitější část. Když procházíme lesem, dáváme pozor na cestu. Podívej tady rostou šedivýny a ty sis jich ani nevšiml." Stařičká ruke se snese k zemi a poukazuje na buclaté kameny roztroušené po zemi. "Nesmíš zapomenout, že velké množství šedivýnů naznačuje přítomnost stínovce, nebo prokleté půdy. Ani jedno nesmíš přehlédnout."
"Ano učiteli."
"Tak pojď a zopakuj mi na co ještě musíš dávat v lese pozor."
"Ano učiteli. V lese se držíme vyšlapaných cest. Protože jen tyto cesty nás mohou zavést na místa, které známe. Cesta je pravidelně udržována a stromy podél cesty jsou usmířené. Neděláme však velké kroky. Spíše menší v mírném předklonu, symbolizujíc pokoru před duchy lesa."
"A pokud sejdeš z cesty?"
"Z cesty nikdy nesejdu. Každé místo lesa je cestou. Nesejdu z vyšlapaných cest, dokud učitel nedovolí, poté se budu řídit pravidly lesa a usmiřovat si duchy jak nejlépe dovedu. Dám pozor kam šlapu a neodnesu z lesa víc, než jsem do něj přinesl."
"Dobře řečeno. Ještě mi připomeň, co uděláš, když potkáš dub."
"Dub je ochránce lesa. Narodí se s duší mrtvého válečníka. Touží po boji a a sní o krvi. Obětuji kapku krve. Na cestu je třeba vzít kozí krev smíchanou s Rozkytníkem a solí, aby se krev nesrážela. Na podzim si mohu odnést žaludy, které mi pomohou v boji, na jaře zase listy, které mi dodají sílu. Sušené jsou pak vhodné pro otvírání lesa po zimě."
"Dobře. Dnes jdeme ke starému dubu, tak dávej pozor na cestu."