Přemýšlel jsem. Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Já nikdy nebyl na jazyky. Stěží jsem se naučil trochu české gramatiky a i tu jsem úspěšně zapomněl. Nikdy jsem na jazyky nebyl. Nějaké počítání, biologie, chemie byly předměty, které mě bavily. Ne čeština. Ano čtení mě vždycky bavilo, ale nikdy mi nijak nepomohlo. Když někdo řekne, že mám víc číst a budu umět líp česky? Jop cítil jsem se jako by mi do očí lhal. Pokud už nějaký jazyk zaujal mou pozornost, jednalo se o angličtinu. Přesto mi tohle rčení vždy přišlo jako zrada. Jako diskriminace. Já bych rád byl člověkem. Alespoň jednou, pokud už ne víckrát.
Přesto jakákoli snaha přišla vniveč. Úspěch mizel po měsících, pokud ne už po dnech. Nakonec jsem to vzdal. Rčení mi přišlo nespravedlivé, ale poslední dobou na něj zase myslím. Možná jsem ho jen nepochopil. Všechny poučky, jak se píše pomněnka, nebo to byla poměnka? Svazují. Vždycky mi přišlo, že člověk má být volný. Dělat věci, které chce a když je udělá, převzít za vše zodpovědnost. Jenže poučky svazují. Sem nesmíš. Jdi tudy a takhle ne. Prostě to není pro mě. A když jsem tyhle myšlenky opustil, zjistil jsem, že jsem opravdu více člověkem než předtím. A tak mi teď přijde, že možná nejde o to, co přesně rčení říká, ale o to jak se s ním poperu a jak si ho pustím do srdce.

Tak jazyk se nejlíp naučíš tak, že budeš mít nějaké základy, trochu slovní zásoby a pak na tři měsíce budeš žít v prostředí kde se daným jazykem bude hovořit. I netalentovaný člověk se po té době vrátí jazykově dokonale vybaven a schopen tím jazykem hovořit.
Já mám zase pocit, že lidé bez talentu na exaktní vědy jsou dnes hodnoceni jako hloupí a podřadní, někde si někdo vymyslel, že ten kdo umí skládat chemické vzorečky a počítat je chytrý a kdo to nezvládne je hloupý. Nejhůř jsou na tom pak lidi s logickým myšlením, kteří k těmto vědám nenašli cestu a tudíž nemohou patřit k nadšencům přírodních věd a ani mezi emocionálně založené milovníky humanitních věd.