Březen 2016

barvy hudby

28. března 2016 v 14:30 | Ich
Reproduktory přehrávají hudbu. Hluboké tóny Rachmaninova roztírají modrou po plátně a z pod štětce vystupuje hloubka moře. Záznam klavírního koncertu z Royal Albert Hall duní místností přímo do uší zasněného umělce. Zamlžené oči ztracené v překladu řídí tahy štětce prázdnotou a tvoří rozbouřenou hlubinu. Táhlé tóny vystřídá italská polka a na obraze se rozkřiknou ptáci dovádějící pod oblaky do slunečního svitu. Živé tóny stěhovavých ptáků vpíjí křik do plátna. Beethovenův klavírní koncert číslo tři pak unáší odletující pírka po větru. Pohupují se lehkými tóny k hladině do ticha. Ticho se rozezní místností a štětec ztuhne. Nitky, které ho poháněly vpřed, byly přestřiženy. Vůle ženoucí ruku v fanatické tempo vyprchala. Kolena se podlamují a umělec dopadá na podlahu. Sklopená hlava opřená o hruď, klečíc zhluboka oddechuje. Vybělené vlasy obklopující hlavu napovídají. Už není nejmladší. Zápal, který kdysi poháněl plameny jeho slávy, již vyčerpává tělo i ducha. Nakonec pomalu odchází z místnosti do svitu nočních hvězd.

Za ranního svitu se dveře otvírají a umělec se vrací. Zteřelá ruka otáčí kazetu magnetofonu a místnost probarví hudba. Dřevěné tóny smyčců se roztančí po obraze a dávají základ lodi. Stěžeň vysoko, pronásleduje ptáky za větrem. Oči ztraceny, dech umělce se prolíná do tónů. Rychleji, rázněji, lépe. Ruka poletuje po plátně, hudba vyplňuje poslední bílá místa. Z kazety se rozbouří potlesk. Obraz je domalován. Oči umělce zaposlouchány vzpomínají na dobu slávy. Dobu potlesků, kdy se ruce netřásly a jeho fantazie neznala hranic.
Myšlenky do klapotu rukou utíkají do mládí. Když ho otec vzal na jeho první koncert. Zima vyplňovala sál a jeho ruce se třásly zimou, stejně jako dnes. Hudba se mu nelíbila. Těšil se čokoládu, kterou mu otec slíbil po koncertu. Chtěl domů. Do tepla. Kdo dnes ví co tehdy hráli. Pak přišel potlesk. Sál se rozhučel a všichni se postavili. Tehdy se rozhodl být umělcem. Přemluvil otce a začal navštěvovat hodiny klavíru. Pak houslí, trubky a basy. Nic mu nešlo. Nakonec mu zůstala jen láska k hudbě a umění. Potlesk končí a kazeta se opět zastavuje.


velké červené číslice

27. března 2016 v 13:10 | Ich
3:27 velké červené číslice budíku září do tmy. Petra leží vyčerpaně na posteli. Před necelými jednadvaceti hodinami chystala snídani. Rohlík rozkrojený na půlky se pomaže z jedné strany máslem a z druhé sýrem. Spojené dohromady to chutná báječně. Aspoň její syn si nestěžuje. Kdo ví jestli svou svačinu vůbec sní. Poté se svačina zabalí do alobalu a vloží se mu do baťohu. Pak už se Petra může věnovat sobě. Oblékání a mekeup do práce potřebuje svůj čas.

3:28 Budík je obvykle nastaven na šest hodin. Je to už skoro dvacet hodin, co Petra přišla naposledy do práce. Kavárna, kde pracuje, otvírá v devět. Před otevřením je třeba uklidit podnik a nachystat vše potřebné na otevření. Je třeba vyzvednout dort, který budou celý den nabízet hostům. V devět se pak otvírá. Hodinu až dvě však nikdo pravděpodobně nepřijde.

3:30 Na budíku se blíží magický čas 3:33. Jenže není nikdo vzhůru, kdo by vše mohl ocenit. Je to dvanáct hodin co Petře volal manžel. Kde je Petřík? Manžel přišel z práce, ale jeho pokoj je prázdný. Ani aktovku tu nemá. Neboj, asi se zatoulal s kamarády. Zkus mu zavolat, není čeho se bát. Petra není lehkovážná. Ale za hodinu a půl končí a teď je tu největší frmol. Obchodní dohody se uzavírají nad kávou. Děti na sebe zamilovaně pomrkávají přes vršek šálku. Maminky nakupující ve městě si teď dávají sraz u šálku s kamarádkami. Teď není čas myslet na Petříka. Ať se stará manžel.

3:33 Magický okamžik přišel. Petra stále pomalu oddechuje na posteli, do klubíčka zabalená v dece. Před osmi hodinami volali s manželem na policii. Petřík ještě nepřišel domů. Na telefonu se také neozývá. Jeho kamarádi také neví, kde je. Než zavolali policii, dvakrát se s manželem pohádali. Bůhví proč tvrdí, že ho měla Petra vychovat lépe a že je to její chyba. Policie přijela a rychle se dala do práce. Malé děti by se neměli po večerech toulat venku.

3:34 Magický okamžik je již pryč. Znovu přijde až za dvacet čtyři hodin. To už však Petra bude muset vstát. Třeba se ozve policie. Kam by se Petřík poděl. Určitě se jen zatoulal. Usnul někde v teple a bezpečí a zapomněl na maminku. Dětem se přece nestane nikdy nic špatného.

3:35 Budík se nezajímá. Je mu jedno, kam zmizel Petřík. Bude ubíhat dál, dokud ho někdo neodpojí od elektřiny.

kolik umíš jazyků...

24. března 2016 v 13:17 | Ich |  zbytek
Přemýšlel jsem. Kolik umíš jazyků, tolikrát jsi člověkem. Já nikdy nebyl na jazyky. Stěží jsem se naučil trochu české gramatiky a i tu jsem úspěšně zapomněl. Nikdy jsem na jazyky nebyl. Nějaké počítání, biologie, chemie byly předměty, které mě bavily. Ne čeština. Ano čtení mě vždycky bavilo, ale nikdy mi nijak nepomohlo. Když někdo řekne, že mám víc číst a budu umět líp česky? Jop cítil jsem se jako by mi do očí lhal. Pokud už nějaký jazyk zaujal mou pozornost, jednalo se o angličtinu. Přesto mi tohle rčení vždy přišlo jako zrada. Jako diskriminace. Já bych rád byl člověkem. Alespoň jednou, pokud už ne víckrát.
Přesto jakákoli snaha přišla vniveč. Úspěch mizel po měsících, pokud ne už po dnech. Nakonec jsem to vzdal. Rčení mi přišlo nespravedlivé, ale poslední dobou na něj zase myslím. Možná jsem ho jen nepochopil. Všechny poučky, jak se píše pomněnka, nebo to byla poměnka? Svazují. Vždycky mi přišlo, že člověk má být volný. Dělat věci, které chce a když je udělá, převzít za vše zodpovědnost. Jenže poučky svazují. Sem nesmíš. Jdi tudy a takhle ne. Prostě to není pro mě. A když jsem tyhle myšlenky opustil, zjistil jsem, že jsem opravdu více člověkem než předtím. A tak mi teď přijde, že možná nejde o to, co přesně rčení říká, ale o to jak se s ním poperu a jak si ho pustím do srdce.


inflagranti

19. března 2016 v 21:15 | Ich |  zbytek
Můžu vám říct jak to bylo. Klidně i celou pravdu. Ne že bych musel, ale protože jsem férovej člověk a vy si ji zasloužíte slyšet. Vy si možná myslíte, čapli jsme ho za pačesy a teď se hošánek třese, ležel inflagranti v plné polní s kalhotama u kotníků, tak už ho máme, teď nám hošík nevyklouzne, ale to se šeredně mílíte. Sakra nekoukej tak na mě. Nemáte ani páru, jak to vlastně bylo. Za všechno může Matěj. On a ta vosmahnutá Pavla. Možná jsem se na ni vybodl, ale co jsem měl dělat. Povýšili mě a dostal jsem sekretářku. Takovej kus vosku s výbavou, že by se i vašemu kapitánovi postavila pleš. První den za mnou došla s tak krátkou sukní, že jsem z ní po půlhodině tahal svršky. Celou noc mi pak stál, ani jsem nemohl dospat. Panečku s ní to byla jízda. Co jsem měl pak dělat? Je mi taky už padesát. Teď už nezvládnu dvě milenky. No a s takovým materiálem, samozřejmě že šla Pavla zalívat kytky. Nejdřív vyhrožovala, že to řekne ženě, ale nakonec jí byla milejší její práce než pomsta. No a tak se dala dohromady s Pavlem. Nastoupil na moje místo a samozřejmě se o ni začal starat. No a tady to máte. Hodili to na mě.

Jak jakože se jeho hlava našla u mě? Ale tu tam nastrčili spolu. Já ani nevím jak vypadá. Nikdy jsem Pavla nepotkal. Jak bych mohl vědět, jak vypadá jeho kebule.

Jasně že mu budu tykat. Jsme přece vod fochu, přece mu nebudu říkat pan Vlaštík. Taky když je o dvacet let mladší. Všechno upekla Pavla. Kdysi nám hlídala barák, když jsme byli pryč. Určitě si nechala kopie klíčů.

Jak může být mrtvá? Tak nejdřív na mě všechno hodí a pak se zabije? Kam až zajde tahle její pomsta. Nemáte tušení jak se teď cítím. Když jsem zjistil, že okrádají firmu, chtěl jsem si jen taky trochu bokem přivydělat. Taková brigáda ve volném čase. A proč ne? Všechno by se rozmázlo o ně, já bych byl krytej. A teď si chcípnou a vše hoděj na mě. Nechápu jak mi tohle mohli udělat.

Na místě činu jsem přece nebyl. Šel jsem jenom domů, jak můžete říct že jsem byl na místě činu. Každý má přece svatý právo jít se domů vyspat. Co tam má dělat posraný tělo. Nemáte obviňovat mě. Běžte najít toho, kdo tam všechno nastrčil. Tomu se říká nezákoné vniknutí. To jsem vděl v telce. Za to jsou roky, tak ho běžte najít.

večer na pláži

16. března 2016 v 13:27 | Ich |  téma týdne
"Volané číslo je nedostupné, opakujte svůj hovor později."
Obloha zbavená mraků hraje barvami. Zelená se rozpouští uprostřed růžové a tu pohlcuje zase fialová. Barevné šmouhy spíše než obrazce překrývají oblohu.
Nohy lehátka jsou zpola zabořeny v písku a kamení. Vedle trčí další nohy. Chlupaté končetiny zanořeny hlouběji než samo plážové lehátko, žabky na jejich konci ani nejsou vidět.
"Volané číslo je nedostupné, opakujte svůj hovor později."
Koule chlupů okupuje vršek lehátka. Mobil u ucha pozorně naslouchá, jestli se přece jen neozve něco jiného.
Tělo zakrývá jen havajská košile a krátké kraťasy. Stříbrná barva na košili odráží záblesky z oblohy.
"Volané číslo je nedostupné, opakujte svůj hovor později."
Zopakuje naposledy mobil a utichá. Mrazivý vítr odnáší následné pípající tóny hluboko na moře.
Čas ubíhá. Polární záře oblohy se převaluje a mění svůj tvar. Co byly původně soustředné šmouhy tvoří nyní barevný déšť. Jen voda k zemi nepadá. Cákance divoce křižují oblohu a burácí do tichého zvuku hromu.
"Volané číslo je nedostupné, opakujte svůj hovor později."
Muž na lehátku se nevzdává. Možná se jeho duše bojovníka probudila. Možná je jen příliš líný na to, aby přestal. Přesto má smůlu.
Ledová voda naráží na pobřeží a stoupá. Chlad moře už dosahuje lýtek i lehátka. Chlupatá koule více než muž konečně projevuje první známky, že je mu zima. Jeho tělo se chvěje, v prudkém větru skoro nepovšimnutelně. Možná je přece jen taky člověk.
"Volané číslo je nedostupné, opakujte svůj hovor později."
Nedá se nic dělat. Mobil trvá na svém a je neoblomný.
Vztek lomcuje chlupatou koulí spíše než paží držící mobil. Zuřivost rozpalující tělo do běla je k nevydržení. Mobil mizí obloukem nad vlnami. "Volané číslo je nedostupné, opakujte svůj hovor později." Hraje mu na jeho poslední cestu.

Déšť na obloze postupně ustává. Modro-zelené šmouhy teď odrážejí vlny pod sebou na hladině. Jen občas na okamžik přeruší vše rudý záblesk a noc se projasní.

po-vzdu(e)ch

13. března 2016 v 14:12 | Ich |  zbytek
"Hele a nezatáhl bys to za mě dneska? Nějak nevycházím."
"Cos dělal? Je akorát po výplatě."
"Ale to ten můj spolubydlící. Nebudeš tomu věřit, ale připravil mě o všechny prachy."
"Zase s tím duchem? Už konečně dospěj, není ti deset."
"Tak díky za pomoc kámo, ale se mnou opravdu bydlí duch. Neustále hledá způsob jak mi zničit život."
"Neříkej, že ti vzal všechny peníze. Nepleteš si to náhodou se svou holkou?"
"Ne. Peníze nevzal. Vzal mi akorát mobil. Koukal přes rameno a teď zná moje heslo."
"Tak si změň heslo."
"Skvělé, akorát že to už udělal on. Můj mobil je zaheslovaný a já se do něj nedostanu. Vzal jsem si ho zpátky, jen vždycky když nedávám pozor, volá na erotickou linku. Minulý měsíc mě to stálo dvanáct tisíc a já jsem úplně švorc."
"Tak prodej svůj mobil, budeš mít peníze i pokoj."
"Hele a nemohl bys to za mě dneska opravdu zatáhnout?"
"Jen když si konečně přestaneš hrát na malýho a řekneš mi, za kterou babu jsi tentokrát všechno utratil."
"Ještě ty mě otravuj. Celý minulý měsíc jsem doma jedl jen suchej chleba. Všechno co si donesu z obchodu mi přes noc sežere a já mám pak stejně hlad. Můžeš za mě dneska zaplatit oběd a dát mi konečně pokoj?"
"Dřív s tebou bývala větší sranda."
"Jo dřív jsem taky nebydlel s duchem. Víš co je na tom nejhorší?"
"Že brzo se s tebou přestane bavit tvůj nejlepší kamarád?"
"Vážně?"
"Jo už toho mám taky plný zuby, jak si ze mě pořád děláš srandu."
"Ne nejhorší na tom je, že už nemám ani dost peněz abych se přestěhoval, nejspíš brzo skončím na ulici."

šťastnej den

10. března 2016 v 9:39 | Ich |  zbytek
"A teď vám přinášíme informace o situaci na silnicích. Řidiči by si měli dávat pozor obzvlášť na silnici číslo sto třicet jedna. Silný vítr vyvrátil strom před Šimanovem. Je to tam v pěkné zatáčce, tak jezděte opatrně."
Rádio hraje dál a dokončuje svůj pořad. Ruce na volantu zvolna poklepávají do rytmu ranní muziky z reproduktorů.
Tohle je Bob, nebo mu tak aspoň můžeme říkat. Žádný strach, neuslyší nás. Soustředí se na řízení a navíc muzika hraje dost nahlas. Bob jede do práce. Projíždí známou trasu den za dnem až do Větrného Jarníkova, pak udělá svých sedm hodin a může jet zpátky.
Refrén písně se pro jistotu ještě čtyřikrát zopakuje a píseň pomalu dohraje.
"Dnes máme pro všechny posluchače dobrou a špatnou zprávu. Berani, dneska máte svůj den. Horoskop říká, že dnes se pro vás neobvykle sešly hvězdy. Investujte, nakupujte, sázejte. Dnes nemůžete udělat chybu. Zato raci by si dnes měli dávat pozor. Nejlíp se držte v doprovodu nějakého berana, nebo vůbec nevycházejte ven. Váš vodní element je dnes narušen silnými větry a vaše obranyschopnost je nalomena. Dnes budete náchylní obzvlášť k virovým onemocněním, tak ať se nenachladíte. No a teď už tu pro vás zase máme..."
Rádio hraje další píseň do šátravých zvuků Boba. Ano Bob se narodil na začátku dubna a dnes je tak jeho šťastný den. Pokukuje po silnici, zatímco vytahuje z palubní desky stírací los a desetikorunu. Vždy připraven využít příležitost. Bob chodil do skauta.
Stříbrná oblast pomalu mizí a odhaluje částky. Deset tisíc. Znovu a ještě jednou. Bob právě vyhrál deset tisíc, můžete mu pogratulovat, jen nevím, jestli vás uslyší. Teď už je úplně mimo. Řídí vlastně jen po paměti. Myšlenky ztracené v obchodě, skládá zboží do košíku a mlsně se olizuje.
"A nyní přejdeme k naší pravidelné soutěži. Doufám, že máte telefony nachystané, aby se nám podařilo rozdat co nejvíc. Takže kdo bude náš první šťastlivec?"
Bobovi začne zvonit telefon v tašce. Že by měl dnes opravdu takové štěstí? Také tomu nemůže uvěřit. Snaží se vytáhnout telefon z kapsy u kalhot, ale jde to těžko. Už dávno sliboval, že zhubne. Teď se mu to vrací.
"Tak to vypadá, že dnes další šťastlivec propásne svou šanci, nedá se nic dělat..."
Bobův zrak se snaží propálit díru do kalhot přímo k mobilu, rozzuřen nadává na svou hloupou smůlu a škube za kalhoty, zatímco auto míří přímo do lesa u silnice. Nemějte však o něj strach. Dnes je jeho šťastný den, a tak se mu určitě nic nestane. Jen do práce už dnes asi nedojede. Opravdu šťastný den.

vz-duch

7. března 2016 v 17:42 | Ich
"Hele nech mě u tebe přespat. Na pár dní, maximálně měsíc než si něco najdu."
"To by nešlo. Víš jaké to je u novomanželů. Drahoušek by mě zabila."
"Ale no tak. Ani o mě neuslyšíte. Přes den jsem v práci, v noci spím a ve svém volném čase vysedávám před obrazovkou. Dám si sluchátka a ani o mě neuslyšíš. Budu jak vzduch."
"A proč nemáš kde bydlet? Však ses nedávno stěhoval."
"Jo ale to byla hrozná chyba. Ani nevíš, jak toho teď lituju."
"Proč?"
"Pamatuješ, jak jsem si z toho dělal srandu? Pronájem je hrozně levný, nikdo to nechtěl, že tam prej straší."
"Neříkej mi, že u tebe opravdu straší. Ti to tak sežeru."
"Nežer, ale budeš mi muset věřit. Bydlí se mnou duch."
"Jo jasně, jen počkej, až tohle budu vysvětlovat ženě. Miláčku tohle je Petr, teď u nás bude bydlet. U něj straší, tak mu musíme pomoct. Ne děkuju."
"Ale přece mě v tom nenecháš. Vůbec se kvůli němu nemůžu vyspat."
"Teď ještě řekni, že v noci slyšíš chřestit řetězy. Vymysli si něco lepšího."
"Proč by měl chřestit řetězy? Vždyť žádné nemá."
"No každý duch má přece řetězy. Víš, jak to bývá. Kroky na schodech, chřestění řetězů a přesouvání předmětů. To jsou přece známky ducha."
"Tak tohohle ne. Jediné co si přestěhoval je gauč. Přesunul si ho ke mně do pokoje a teď na něm spí."
"Cože?"
"No prý že se sám bojí. Umřel, když ho přepadl v noci zloděj. Já se mu nedivím, že má strach spát sám, jenže se celou noc převaluje. Nadělá hroznej hluk. A víš co je nejhorší? Vstává v pět do práce."
"Do práce?"
"Jo. Venku je ještě tma a on si vstává. Víš co? Prý že se musí převléct a po tmě to nezvládne. Vždycky si rozsvítí a vzbudí mě. Dělá mi ze života peklo."
"A zkoušel jsi se ho zbavit? Co třeba zavolat muže v černém, krotitele duchů nebo Muldera? Ti by mohli pomoct."
"Jenže nejsou skuteční, ale zkoušel jsem jiné věci. Nechal jsem vyměnit zámek. Nic, projde dveřmi. Vzal jsem si špunty do uší a zbavil jsem se světla v pokoji. Víš co? Dva dny mě nepustil na počítač. Ty vole ten dokáže věci s elektřinou. Musel jsem jít do knihovny. Teď už mi zbývá jen jediná možnost. Musím se odstěhovat."

ruku v ruce

5. března 2016 v 16:05 | Ich |  zbytek
"Opravdu to dokážete?"
"Nebojte. Jen ruku potřebuju. Přece vás nekousnu."
"Tak co vidíte?"
"Sedm."
"Co."
Baba na druhém konci stolu se zakření.
"Koukejte. Hnedle tady to vidím. Sedm životů jste už měl. Téda já vám závidím. Celých sedm. Panečku to je ale pořádná kopa zážitků. Heleďte tady ta čára je váš první."
Chlap se v přítmí nahne víc nad svou rukou a kroutí hlavou.
"Kde?"
"Tady. Tady. Vidíte? Byl jste to panečku ale chlapák. Samej sval a šlacha. Panečku když vás vidím tehdy a dnes, to byste teda nevěřil. Měl by jste víc cvičit."
"No dovolte."
"Takovej pěknej mužskej. Jen kdyby jste nebyl černej jak noc, to by jste se mě líbil tak jako úplně."
"Cože? Co si to dovolujete? Takhle mě ještě nikdo neurazil."
"A jak panečeku? Podívejte na mě. Mám osmdesát kilo a klidně o mě říkejte, že jsem jak vyžraný prase. Já vím, že potřebuju zhodit, tak si tady na nic nehrajte. Radši koukejte co to máte na svý baculatý ruce napsaný. Koukejte dělal jste na lodi někde v Africe. To se nedivím, že jste byl samý sval."
"Tak aspoň koukejte co mě čeká. Minulost mě nezajímá."
"Co pořád chcete. Tady to máte. Osmej život ten je dycky na houby. Koukejte tady to máte. Žena se svámi rozvede.
"Cože?"
Nevíte, že nemáte skákat lidem do řeči, ještě jsem neskončila. Váš syn to je teda pěknej skrček. Už teď má dvě děti a tady vidím, že jeho milenka čeká třetí. No ne. Ty dvě ho vykopnou a začnou bydlet spolu. To je panečku svět, dřív by je musel jenom živit a teď se proti němu spolčí a vykašlou se na něj obě. No co by jste čekal. Brzo se z toho uchlastá. No a vás brzo čeká to samý. Jen bez té milenky. Po manželce už si další ženskou nenajdete."
"To jim oběma hned zatrhnu. Jen co dojdu domů."
"Teda chlape a jak to chcete udělat? Už teď to máte napsaný na ruce, tohle nejde změnit. Jó osmej život ten dycky stál za starou belu. Koukejte se radši jak jste se měl dřív. Třeba tadydle. Váš třetí život. Panečku nejdřív jako rolník a pak do armády. A koukejte. Tadyhle. Zajali vás kelti a prováděli na vás ty svý kejkle. Nó a pak vás šecky upálili zaživa. Škoda že už nevidím, jestli vás nakonec sežrali, nebo ne."

dveře pro všechny

3. března 2016 v 17:17 | Ich |  téma týdne
"Dnes zemřeš."
"Já nechci."
"Dobře. Dám ti šanci."
Setmělým prostorem prostoupí světlo.
"Na zemi vidíš troje dveře. Vyber jedny a vsaď na ně svůj osud. Vyber správně a přežiješ. Jen jedny jsou však cestou ke spáse. Vybírej moudře."
Třesoucí se skřet zdráhavými kroky obchází kamenné bloky vsazené do podlahy.
"První určitě ne. Nikdy mi nic nevyšlo na první pokus. Druhé? Ne. Ty ne. Tak škaredé dveře nemohou vést k mé záchraně. Takže třetí. Do třetice všeho dobrého."
Třesoucí se noha postupně dopadá na dveře, když v tom je přerušena výkřikem. Skřek uskakuje a odvalí se několik metrů po podlaze.
"Hlupáku. Jak můžeš být takhle blbý. Třetí dveře zleva jsou přece první dveře zprava. jak mi to mohlo uniknout. Málem jsem umřel." Sípavý hlas se třese stejně jako jeho postava.
"Druhé dveře. Určitě. První pokus je ďáblův pokus. Snaží se zavést do záhuby."
Postupně se doplazí na prostřední kámen, zvedne se na kolena a křičí:
"Druhé dveře. Vybírám druhé dveře. Slyšíš?"
"Dám ti ještě šanci. Podívej se vpravo. Vidíš ty dveře?"
Dveře vpravo zahřmí a propadnou se do tmy. Až po chvíli zaduní rána.
"Tohle tě čeká, vybereš-li špatně. Nechceš změnit svoji volbu?"
Zhroucený skřet už neleží. Třesoucí se tělo poskakuje po kameni.
"První je první. Druhá taky první. Čertovo dílo. Svírá kolem mě své prsty. Bože. Sešli mi znamení. Dvoje dveře jak vybrat správné?"
Čas ubíhá. Skřet už nevzlyká i propocené oblečení uschlo.
"Mám to. Ďáblovo dílo. Boží věda mě ochrání. Troje dveře, jen jedny správné. Mám třetinovou šanci, že jsem vybral správně. Dvoje dveře, ale stále jen jedny jsou správné. Mám poloviční šanci, že se trefím. Samozřejmě, že bych měl změnit svou volbu. Pravděpodobnost mluví v můj prospěch."
Skřet se zvedne z podlahy a razantně se postaví na sousední levý kámen.
"Vybral jsem si."
"Jsi to ale chytrá hlava. Jak by tě mohl někdo ošálit."
Se hřmotem se dva zbývající kameny propadnou do tmy a skřet je s řevem následuje.
"Miluju, když si myslí, že na mě vyzráli."
Poslední zadunění a už je ticho. Nakonec i světla zhasnou.