Únor 2016

čmelák

28. února 2016 v 13:45 | Ich |  zbytek
Tiché bzučení zní do místnosti, občas přerušené jemným bouchnutím. Čmelák poletuje okolo okna a občas naráží na sklo. Chce ven. Původně jsem ho chtěl pustit, ale teď tu na něj už půlhodiny koukám.
Jak se sem dostal? Okna jsou zavřené, dveře taky. Venku jsem nebyl dva týdny a okna jsem neotvíral od doby, kdy jsem se nastěhoval.
Jak se sem dostal? Uprostřed února. V noci jsou venku teploty pod bodem mrazu a včera chvilku sněžilo. Lidi zakoulení do oblečení uhání napříč chodníkem a čmelák chce za nimi. Nemá šálu ani čepici. Určitě umrzne. Chtěl jsem ho pustit ven, ale už mě to přešlo.
Jak se sem dostal? Opakuju si pořád dokola. Už dva dny jsem nejedl. Není co, jinak bych musel do obchodu. Jediná věc, která aspoň vzdáleně připomíná jídlo tupě naráží do skla. Brzo nebudu muset ani lovit, umlátí se sám. Směšná křidýlka zdánlivě neschopná udržet čmeláka ve vzduchu sebou plácají o vzduch.
Dva týdny jsem nebyl venku. Bál jsem se. Zkoušel jsem to. Oblekl jsem se a šel jsem ke dveřím. Metr a půl ode dveří jsem najednou ztuhl a nemohl jsem se ani pohnout. Původně jsem chtěl jen rychle nazout boty a hodit všechno přemýšlení za hlavu, ale tělo mě zradilo. Třes zachvátil celé tělo a do večera jsem se potupně odplazil do postele. Celou noc jsem nemohl usnout.
Jak se sem vůbec mohl dostat? Není skulina, kterou by se mohl protáhnout a přitom je tu zavřený se mnou. Zavřený se mnou a chce ven. Hlupák. Neví, že hned jak vyrazí ven, zemře. Jsme na tom stejně. Jenom já vím, že ven jít nechci.
Čmelák naposledy narazil do skla a zřítil se přímo k zemi. Přímo do prosřed mé dlaně. Pokud tu se mnou byl celou dobu, určitě má ještě větší hlad než já. Bylo by milejší pustit ho ven. Lepší než aby tu pomalu umřel hlady. Čmelák leží uprostřed dlaně, ani se nehne. Těžko říct, jestli ještě dýchá. Jak se to pozná?
Je čas jít nakoupit.

ráno v hotelu

27. února 2016 v 22:26 | Ich |  téma týdne
"Vstávat, je ráno." Ozve se zpoza dveří.
To je můj budík. Dělá mi to každé ráno. A každý večer se ho snažím vypnout.
"Hned tam budu."
Přikrývka váží tunu. Možná i dvě. Každý ráno jsem jak přikovaný k posteli.
"Raz. Dva. Tři."
Ke dveřím jsou to od postele tři metry. Včera jsem je zvládl pod hodinu. Mám skvělou fyzičku.
Postavit se na nohy není problém. Potíž je až další krok. Závaží připevněné nad kotníky váží asi tunu. Ne kecám, má jen sto padesát kilo.
Každý krok trvá dlouho. Víc táhnu nohy po zemi, než chodím. Otec vždycky říkal, že sport je nejlepší po ránu. Na cestu mi hraje hudba. I'm gonna be od Proclaimers. Můj hlas zní hrozně.
Konečně jsem u dveří. Teď se jenom sehnout bez toho abych se nepřekotil. Tác s jídlem totiž leží na podlaze.
"A příště bych prosil nějakou zeleninu." Křičím na zamčené dveře.
Teď už se jen vrátit k posteli a můžu se dát do jídla. Včera jsem to šel hodinu a půl. Byl jsem už trochu unaven.
Nesnáším tenhle hotel.