9.1.2016
Dneska jdeme do kostela. Nejsme věřící, ale jednou za čas to mamku popadne a nedá si říct. Nejhorší je to samozřejmě v zimě. Nechce se jen podívat, ale musíme rovnou na bohoslužbu. To se pak s taťkou choulíme na mrazivých lavicích a házíme naštvané pohledy na mamku. Ta si jich samozřejmě nevšímá a zaníceně sleduje kázání faráře.
Kněz akorát četla starý zákon. Něco o jásonovi, samsonovi, nebo někom podobně se jmenujícím. Snažil jsem se soustředit na to co říká, ale bylo to utrpení. Očividně byl nemocný s ucpaným nosem. Po každém třetím slově se zastavil, pomalu se nadechl, zakašlal a pokračoval. Zkusil jsem použít prázdnou hlavu. Opravdu fungovala a celých deset minut mi neuteklo jediné jeho zakašlání. Příště si budu muset pořádně rozmyslet, než tuhle schopnost použiju znovu.
Až ke konci, když už bylo utrpení skoro nesnesitelné a snažil jsem se zabavit prakticky čímkoliv to přišlo. Dostal jsem novou schopnost. Jmenuje se solidární duch. Pasivně zvyšuje efektivitu všeho co dělám, pokud v okruhu jednoho kilometru okolo mě stejnou činnost dělají další lidé. Schopnost zvyšuje efektivitu o jedno procento za každých dvacet lidí okolo. Není to moc, ale na dalších úrovních je bonus ještě lepší.
Po bohoslužbě jsme šli k dědovi a hráli jsme s ním karty. To je další mamčina tradice. Má hned lepší pocit, že jako rodina lépe vycházíme. Mohl jsem aspoň dědovi předat sluchátka, které jsem nedávno koupil. Nosí pecky a jak přestává slyšet, jeho hudba obtěžuje všechny okolo. Tyhle uzavřené sluchátka jsou tak ideálně pro něj a já když k němu půjdu, budu mít aspoň víc klid.