Leden 2016

telefonát2

13. ledna 2016 v 10:07 | Ich |  zbytek
Vzduchem se začne zvolna linout píseň sur ma route a zamyšlený muž brzo vyštrachá mobil z kapsy.
"Ahoj. Co potřebuješ?"
Mladý muž. Možná tak dvacet pět? Třicet let.
"Já že jsem ti volal? No to je vlastně pravda."
Obličej pokrývá strniště. Pár dní už se neholil.
"Proč jsem volal? Chtěl jsem se tě zeptat, co mám koupit k večeři."
Černé vlasy trčí do všech směrů.
"To nevím lásko. Dám si to, co budeš chtít ty."
Několik knoflíků na košili je rozepnutých.
"Takže ty si dáš to co já? No to bude trochu problém. Pak nebudeme jíst nic."
Taky kravatu má povolenou.
"Že potřebuješ zhubnout? Nesmysl. Máš rozkošnou postavu."
Pásek zapnutý o několik dírek volněji než obvykle.
"Dobře možná pár faldíků navíc máš, ale o to jsi rozkošnější."
Rozhodně muž, kterého dnes v práci už neuvidí.
"Nemáš vůbec zač lásko. Však víš jak je upřímnost důležitá. Mimochodem, mohl bych koupit aspoň musli."
Oči protkané rudými žilkami.
"Jak jako na večeři? Samozřejmě že ne na večeři. Jen tak nachuť, kdybys měla k té dietě i chuť."
Nehty na rukách okousané.
"S oříškama? Zrovna koukám na jedno s medem a s kokosem. Vypadá hrozně lákavě."
Levé obočí mírně poškubává. Při každém hlasitějším výkřiku dítěte z kočárku.
"Dobře. Tak tobě vezmu s oříškama a sobě s kokosem."
Kde asi pracuje? Účetní? Právník? Musí být vystresovaný.
"Jistě že můžu vzít jar. A který by jsi chtěla? Pur, jar, nebo ten puding na mytí co jsi ho tak nesnášela?"
Taška volně zavěšená přes pravé rameno.
"Jenom jar? Dobře. A jakou vůni? Citronovou?"
Značky adidas.
"Zázvor? Tuhle vůni mají taky?"
Cedulka z obchodu se ještě houpe přidělaná z boku.
"Tak já se podívám."
A ještě něco je na tašce. Zaschlá skvrna od kečupu.
"Dobře miláčku, budu za chvilku doma."

Tak to byly dva velmi podobné články a mě by zajímalo, který z nich je lepší.

telefonát1

11. ledna 2016 v 10:06 | Ich |  zbytek
Vzduchem se začne zvolna linout píseň sur ma route a zamyšlený muž brzo vyštrachá mobil z kapsy.
"Ahoj. Co potřebuješ?"
"Já že jsem ti volal? No to je vlastně pravda."
"Proč jsem volal? Chtěl jsem se tě zeptat, co mám koupit k večeři."
"To nevím lásko. Dám si to, co budeš chtít ty."
"Takže ty si dáš to co já? No to bude trochu problém. Pak nebudeme jíst nic."
"Že potřebuješ zhubnout? Nesmysl. Máš rozkošnou postavu."
"Dobře možná pár faldíků navíc máš, ale o to jsi rozkošnější."
"Nemáš vůbec zač lásko. Však víš jak je upřímnost důležitá. Mimochodem, mohl bych koupit aspoň musli."
"Jak jako na večeři? Samozřejmě že ne na večeři. Jen tak nachuť, kdybys měla k té dietě i chuť."
"S oříškama? Zrovna koukám na jedno s medem a s kokosem. Vypadá hrozně lákavě."
"Dobře. Tak tobě vezmu s oříškama a sobě s kokosem."
"Jistě že můžu vzít jar. A který by jsi chtěla? Pur, jar, nebo ten puding na mytí co jsi ho tak nesnášela?"
"Jenom jar? Dobře. A jakou vůni? Citronovou?"
"Zázvor? Tuhle vůni mají taky?"
"Tak já se podívám."
"Dobře miláčku, budu za chvilku doma."

můj malý zážitek

10. ledna 2016 v 14:40 | Ich |  zbytek
Sedím v trolejbuse a přisedne rodina. Rodiče a dvě malé holky. Obsadí tři sedadla a tatínek zůstane stát, protože už není místo. Po chvilce se holčička postaví vedle něho.
"Alice, posaď se."
"Ne."
"Alice, sedni si." Opakuje tatínek.
Chvilka ticha. "Ne."
"Takže budeš stát?"
"Jo."
"Tak si teda sednu já." Říká tatínek.
Holčička si klidně sedá zpátky na místo Emotikona grin

poslední den mého života byl opravdu dlouhý

9. ledna 2016 v 22:45 | Ich |  téma týdne
Poslední den mého života byl...těžký.Poslední den mého života, co jsem zatím prožil je s blížící se půlnocí dnešek. Ani nevím proč, ale byl to hrozně dlouhý den a stejně utekl tak rychle. Co dodat, je tu zase zkouškové a já se také musím učit. Devět hodin sezení na zadku, dokola pořád to samé. Nebýt řeské abecedy a matematických symbolů, začalo by mi hrabat. Nevím kde se tenhle pocit vzal, ale poslední dobou se mi začínají písmenka slívat dohromady. Vždycky asi po čtyřech pěti hodinách učení se. Před očima mám změť čárek a kdyby jste mě zabili nedokážu rozeznat o a c.
To je teprve prní zkouška. Pauzy mezi učení zaručí, že dokážu číst dál, ale pak přijde okamžik, kdy se učím asi šest hodin a začne mi z toho všeho být špatně. Najednou mám pocit, že jsem se nic nenaučil a že je to všechno zbytečné. Po šesti hodinách učení jsem šel do KFC tou dobou už na večeři. Normálně bych měl něco z domu, ale tentokrát mě odtáhl kamarád.
Na stole jim tam ležel náborový letáček. Přidejte se k nám, rozšiřte naše řady. Tak lákavý pocit a tak hnusné jídlo. Ani nevím proč chtělo se mi brečet, když jsem se vracel k sešitu. Koukal jsem se na jeho známou tvář a pořád to nechtělo secvaknout. Dalších dvacet vzácných minut jsem jenom promarnil tupým zíráním. Jaká to ztráta.
Pak jsem konečně mohl jít domů. Osvobozující pocit. Hrozné je však, že mě zítra čeká to samé. Dnes byl hrozně dlouhej den a zítra zase vyjde slunce nad obzor.

b2

9. ledna 2016 v 21:34 | Ich |  cestou domů
9.1.2016
Dneska jdeme do kostela. Nejsme věřící, ale jednou za čas to mamku popadne a nedá si říct. Nejhorší je to samozřejmě v zimě. Nechce se jen podívat, ale musíme rovnou na bohoslužbu. To se pak s taťkou choulíme na mrazivých lavicích a házíme naštvané pohledy na mamku. Ta si jich samozřejmě nevšímá a zaníceně sleduje kázání faráře.
Kněz akorát četla starý zákon. Něco o jásonovi, samsonovi, nebo někom podobně se jmenujícím. Snažil jsem se soustředit na to co říká, ale bylo to utrpení. Očividně byl nemocný s ucpaným nosem. Po každém třetím slově se zastavil, pomalu se nadechl, zakašlal a pokračoval. Zkusil jsem použít prázdnou hlavu. Opravdu fungovala a celých deset minut mi neuteklo jediné jeho zakašlání. Příště si budu muset pořádně rozmyslet, než tuhle schopnost použiju znovu.
Až ke konci, když už bylo utrpení skoro nesnesitelné a snažil jsem se zabavit prakticky čímkoliv to přišlo. Dostal jsem novou schopnost. Jmenuje se solidární duch. Pasivně zvyšuje efektivitu všeho co dělám, pokud v okruhu jednoho kilometru okolo mě stejnou činnost dělají další lidé. Schopnost zvyšuje efektivitu o jedno procento za každých dvacet lidí okolo. Není to moc, ale na dalších úrovních je bonus ještě lepší.
Po bohoslužbě jsme šli k dědovi a hráli jsme s ním karty. To je další mamčina tradice. Má hned lepší pocit, že jako rodina lépe vycházíme. Mohl jsem aspoň dědovi předat sluchátka, které jsem nedávno koupil. Nosí pecky a jak přestává slyšet, jeho hudba obtěžuje všechny okolo. Tyhle uzavřené sluchátka jsou tak ideálně pro něj a já když k němu půjdu, budu mít aspoň víc klid.

je top gear dokument?

8. ledna 2016 v 18:29 | Ich |  zbytek
Už ani nevím kde, slyšel jsem že top gear je nejsledovanější dokumentární pořad. Možná se mnou může nesouhlasit, ale tohle mi vždy přišlo směšné. Proč? No top gear je pořad o autech a k tomu ještě dost komediální pořad. Ale třeba takový autosalon. Český pořad o autech, kde uvádí fakta, čísla a informace. Porovnávají auta mezi sebou a radí divákovi. Je to však dokumentární pořad?
Vezměme si nějaký klasický dokument. Takové ty o historii, kde rozebírají co se stalo dva tisíce let zpátky ve starém Římě. Nebo cestopis z Thajska. S kuchařem kolem světa se to jmenuje. Jezdí do ciziny a sežere tam na co přijde. No ale to jsou všechno pořady, kde je jakási snaha diváka poučit, vzdělat. Naučit ho vařit, ukázat mu nová jídla, nebo mu objasnit záhady dávné historie. Top gear nic takového za účel nemá. Jasně je to zábavný pořad, mě se také líbí. Ale určitě to není dokumentární pořad. Přece jen odehrávají se tam někdy až příliš absurdní věci na to, aby byly pravda.
Ale to že nemá žádnou naučnou hodnotu není jediný důvod, proč si to myslím. Když si třeba vezmu jiný pořad. Replay je pořad o hrách a počítačích. Aplikace zase pořad o mobilních aplikacích. Je to stejné jako u aut. Radí divákům a snaží se je při tom pobavit. Je to dokumentární pořad? Nikoli. Kdybych třeba vytvořil v televizi pořad, kde budu recenzovat knihy, taky to nebude dokument. Prostě dělám jen reklamu dobrým knihám a radím lidem co nekupovat. Stejně jako radí lidem v autosalonu.
Možná je to jenom detail. Je přece jedno jestli se jedná o dokument, nebo ne. Ale já myslím, že na tom záleží. Protože dnes se v televizi objevují pořady jako bořitelé mýtů. Ano někdo by je mohl označit za takový novodobý dokument, který se snaží přitáhnout dnešního diváka a na tom není nic špatného, neměli by si však hrát na něco co nejsou.

b1

6. ledna 2016 v 22:00 | Ich |  cestou domů
6.1.2016
Školo sladká školo, zase se setkáváme. Už mě nenechali doma, a tak jsem tam zase ráno musel. Hlavním tématem všech rozhovorů byly pořád Vánoce, dárky a sníh, který napadl na nový rok. Kdyby aspoň konečně dospěli.
Zbytek dne jsem zase strávil po nákupech. Tentokrát se úkol týkal povánočních slev. Hrozně vtipná věc. V kapse jsem měl akorát sedm set dvacet šest korun. Úkol zněl nakoupit po obchodech tak, aby získaná sleva byla přesně dvě stě sedmdesát čtyři korun. Pokud bych snad nákup přešvihl, musel bych začít další den odznovu. Děsivá představa, hlavně kvůli tomu jak málo jsem měl a že nebyl spolehlivý způsob, jak sledovat kolik přesně jsem na slevách aktuálně ušetřil.
Nejdřív jsem vyrazil do elektra. Hodinu jsem procházel uličky křížem krážem, až jsem nakonec skončil u sluchátek. Ani nevím co budu dělat se sluchátkama, ale byla na nich sleva čtyřicet procent a to je přesně to, co jsem potřeboval. Zbývalo mi stále pět stovek a potřeboval jsem na slevách ušetřit jen sedmdesát pět korun.
Moje další cesta vedla do teska. Možná to byl trochu podvod, ale slevy mají taky. Když jsem nakoupil patnáct jogurtů, na každém se slevou pět korun mohl jsem jít konečně domů. Nejdřív jsem však začal obcházet bezdomovce a rozdávat jogurty. Devět jsem jich rozdal a jeden po mě nakonec hodili zpátky až se rozstříkl po celé zemi, když jsem se svými reflexy hbitě uhnul.
Doma jsem pak odzdoboval stromeček. Nevím proč, ale mamka si nedala říct a počkala, abych jí s tím mohl pomoct. Za to jsem jí nedal jogurt, jak jsem původně chtěl. Akorát taťka jí dal ten svůj.

co mi vadí na autech? ještě něco

5. ledna 2016 v 13:09 | Ich |  zbytek
Už jsem si stěžoval na spoustu věcí, ale něco se týká i ostatních. Třeba to jak si lidé stěžují, kolik u nás stojí dálnice. Tahle obrovská pálka se týká všech. Nakonec kolik z nás dálnice skutečně používá? Ano určitě dost lidí, ale oni by mohli jet vlakem. Tou lacinější, ekologičtější verzí dálnice. Po dálnicích jezdí také kamiony, dopravují zboží do obchodů a různě po světě. Ale i zboží se dá dopravovat po kolejích. Navíc přetížené náklaďáky jsou také důvod, proč se dálnice musí neustále opravovat. Tohle všechno stojí hromadu peněz.
Není to opravdu trochu přehnané, aby se stavěly kilometry dálnic za veřejné peníze, když dálnice stejně většina z nás nevyužije? Můžeme argumentovat, že řidiči si za silnice platí. Ano platí se dálniční známky, ale to je jen kapka v moři. Stejně většinu zaplatí státní pokladna. A pak se známky ještě padělají a hledá se kdejaký způsob jak vše obejít. Jako fakt? Tak po dálnici jezdit chceš a myslíš že jako ty dálnice magicky vyskakují ze země. To všechno platí i o silnicích. Ani silnice nejsou zadarmo. A kdo to všechno platí?
A ještě k tomu si řidiči stěžují. Jak jsou silnice samá díra, jak to ničí auta a že silničáři zase neodklidili sníh. Jako vážně? Když ti vadí, že je v silnici díra, tak vytáhni z peněženky prachy a zaplať si její opravu. Třeba konečně pochopíš kolik to stojí. Jako koupíš si auto a najednou co? Stát má povinnost starat se aby se ti v autíčku jezdilo dobře, když sis ho koupil? Tak sis ho neměl kupovat, to byla tvoje volba. Počkat jako že se má stát starat o občany? Jo ale to znamená o všechny občany, ne jenom o tebe.
Tohle mě na autech hrozně žere. Někdo si koupí auto. Je to jeho osobní majetek. Když mu ho poškrábu klíčema, zažaluje mě a budu platit jemu. Jsou to jeho peníze a jeho volba. Ale když jde o silnice, které jsou opravdu drahé, tak se najednou platí ze státních peněz. Ano i řidiči platí daně a je fajn, že se jich využívá k něčemu co se jim hodí, ale jde o to že většinu tohohle využije jen pár lidí. Tedy většina doplácí na menšinu a o to jde.

my story 11.2

4. ledna 2016 v 16:56 | Ich |  my story 11
pokračování předchozí části

"Ale nějak se ti v tom ztratil ten sen."
"Jo. Ale to je trochu blbý."
"Proč?"
Vzduch najednou rozvíří vůně spáleniny. "Dávej pozor." Oba muži se vymrští a vytrhnou klacky od ohniště.
"Jsou úplně ohořelý."
"Aaaah taková škoda."
"Snad to spraví kečup."
"Jo. Ten pomůže vždycky."
"Jak je to s tím snem?"
"Tak hlavně se nesměj."
"V poho."
"No jak jsem tam ležel a byl jsem mimo, najednou jsem se probral a ta hvězda zářila jasně jak slunce. všude bylo světlo a na mě někdo mluvil. Říkal mi ať jdu za ním. Že se jmenuje Baran, pomůže mi a už se nemusím ničeho bát. Bylo to celý takový divný. No a pak už to nebyl jenom hlas. Z hvězdy se vyklubala ovce. Taková obrovská koule vlny, ze které trčely jenom rohy a čtyři nohy. Přiběhla ke mně nabrala mě na rohy a já přistál přímo na ní. Dál už to bylo mnohem divnější. Odněkud se objevila disko koule, začala hrát hudba a vedle mě se na ovci objevil Bob Dylan. Zpíval The times they are changin a třásl u toho rumba koulemi. Neustále opakoval, abych nešel za světlem a že brzo bude líp. Mám pokračovat?"
"Ne. Tohle myslím stačí."
"Nakonec se z ovce stala zase hvězda, řekla mi, že na mě bude dávat pozor a ať se nebojím usnout, že mě ráno zachrání a že na mě už navždy bude dávat pozor. Tohle je všechno co si z té noci pamatuju. Ale věřím že mě opravdu chrání dodnes."
"To je zajímavý příběh."
"Díky."
"Mohl nás aspoň ochránit od spálených buřtů."
Smích ozývající se od ohniště pokračuje.

a9

3. ledna 2016 v 23:06 | Ich |  cestou domů
3.3.2016
Jsem nemocný. Noha už se uzdravila. Můžu chodit, běhat i skákat. Jen kdybych se nenachladil. V týdnu jsem se snažil dohnat vše, co jsem promeškal kvůli zranění, akorát jsem to přehnal. Za dva dny jsem naběhal venku tolik co normálně za dva týdny. A den nato jsem málem nevylezl z postele. Včera jsem celý den proležel a potil se. Taková ztráta času. Včerejší úkol jsem tak nesplnil a zůstal mi do dneška.
Třicet minut. Tak dlouho ráno trvalo, než jsem vylezl z postele. Dalších patnáct minut, než jsem se vůbec oblekl a skoro hodinu než jsem se nasnídal. Hrůza. Obyčejná chřipka a už si připadám jako mrzák. Bylo poledne než jsem se dal do práce. Karty byly zastrčené vzadu v šuplíku. Máme doma tři balíčky karet a přitom jsme hráli naposledy, když mi bylo sedm. Aspoň jsem měl z čeho stavět. Úkol zněl postavit dům z karet. Celých deset pater.
Přiložit k sobě karty, tak aby celá konstrukce nespadla byl hororový zážitek. Třesoucí se ruce nechtěly poslouchat a rychle ochabovaly. Dům tak rostl patro za patrem jen pomalu. Občas mi patro spadlo celé a já musel začít znova. Nakonec jsem vše dokončil až v osm. Ještě pořád se z toho zotavuju. Aspoň zítra díky nemoci nemusím do školy.

co mi vadí na autech? část dva :)

2. ledna 2016 v 10:50 | Ich |  zbytek
Už jsem to nakousl, ale tohle je něco k čemu dokážu nakecat hodiny a hodiny. Tak třeba auta ve městech. Všimli jste si kolik toho místa vlastně zaberou? Jedna garáž zabírá víc místa než má můj pokoj. A to v něm bydlíme dva. No a kolik takových garáží je rozeseto po republice? Ať už ve městě nebo ne vesnici, všude je to stejné. Stejně otravné. Buď se pro auto postaví speciálně pokojíček, nebo se mu aspoň nechá místo, aby mělo kde stát. Vždyť parkovací místa u silnice zpravidla zabírají polovinu celé silnice. Kdyby se všechny tyhle auta odtáhly o kolik by najednou bylo víc místa. A parkoviště? O těch ani nemluvím. Viděli jste někdy velký obchod? Parkoviště zabírá víc místa než samotná budova. Ale asi největším symbolem tohohle zmaru jsou patrové garáže. Vždyť mi stavíme celé budovy pro naše auta. Taková bytovka. Víte kolik lidí by tam mohlo bydlet? Přemýšleli jste někdy nad tím, kolik místa ve městě se nechává jen proto, aby měli kde parkovat auta? Jop je to docela velká plocha.
Na těhle místech by mohly být byty. Bydlení v centru by nemuselo být tak drahé. Mohly by se zde postavit pracoviště. Už by se nemuselo dojíždět do práce daleko za město. Nebo by tu mohla být nová škola, kino, restaurace. Prostě něco užitečnějšího než prázdné místo, kam se jednou za čas odloží kovová piksla, když zrovna není potřeba. Jasně já vím, že je třeba nějak se dopravovat po městě, ale na to stačí veřejná doprava. Navíc město by mohlo být klidně o čtvrtinu menší, kdybychom nenechávali tyhle volná místa, které neslouží žádnému účelu.
Představte si to takhle.Až si koupíte byt, nebo dům. Nechte jednu místnost volnou a postavte doprostřed třeba vázu. Proč? Protože nacpat auto dovnitř jde jen těžko. No a teď už do místnosti nic nedávejte. Nechte ji úplně volnou. Zkuste to třeba měsíc a uvidíte jak vás tenhle nevyužitý prostor, který platíte, bude žrát. No a takové je to s autem a s jeho parkovacím místem.

my story 11.1

1. ledna 2016 v 21:27 | Ich |  my story 11
pokračování předchozí části

"Víš jak jsou u nás uprostřed léta slavnosti? Už jsi na nich taky byl. Lidi se oblečou do masek a jde průvod skrz les."
"To si pamatuju. Moc mě to nebralo."
"A pamatuješ jak se nakonec rozdělá velký táborák a čeká se do rána?"
"Jo. Chtělo se mi hrozně spát. Všichni jenom stáli, čekal jsem aspoň nějakou oslavu."
Upečené buřty se z klacků přemístí do ešusů a muži začnou jíst.
"No tak když jsem byl kluk vzali mě rodiče do průvodu. Byli z toho hrozně nadšení, ale já se moc nebavil. Tehdy jsem to ještě nechápal, podobně jako ty."
"Takže jsem to jenom nepochopil?"
"Jo."
"Tak to mi to budeš muset vysvětlit."
Nad oheň jsou umístěny další buřty a konverzace pokračuje.
"No a jak jsem se tam čekal, zašel jsem do lesa. Byla tma jak v pytli a já si nevzal světlo. Chtěl jsem jen na záchod, ale všude bylo plno lidí a já zašel mezi stromy až jsem nic neviděl."
"To byl od tebe blbej nápad."
"Jo to asi jo."
"A co se stalo pak?"
"Co čekáš? Samozřejmě že jsem se ztratil. Teda přesněji jsem ve tmě zakopl a vzal to po hlavě z kopce. Pak už si to přesně nepamatuji. Brzo na to jsem ztratil vědomí a vzbudil jsem se až v nemocnici."
Po noční obloze se začnu míhat úzké záblesky. Čára se roztáhne přes celou oblohu a hned je pryč.
"Už je to tady."
"Koukni se na tu parádu."
"Úžasný. Jak se jim to říká?"
"Perseidy."
"Jo jasně."
Muži leží na zemi vedle praskajícího táboráku a sledují záblesky na nebi.
"A co má to tvoje vyprávění společnýho s hvězdama?"
"Víš ani nevím jak to vlastně bylo. Už je to dlouho a taky jsem se tehdy praštil do hlavy, ale jak jsem tam ležel na tý chladný zemi, uprostřed lesa a tmy, mezi stromy byl vidět kousek oblohy. Tehdy bylo celý večer zamračeno a hvězdy nebyly moc vidět, ale řeknu ti tak jasně mezi stromy zářila jediná hvězda na obloze. Chvílema jsem ztrácel vědomí a hrozně jsem se tehdy bál, že jak zavřu oči, tak už se neprobudím. A ona tam pořád zářila. Vždycky když jsem se opět probral. Přímo na mě. No a pak jsem se probral až v nemocnici. Možná je to blbost, ale já věřím že mě tehdy ochránila."
"To zní zajímavě."
"Díky."