Prosinec 2015

my story 11.0

31. prosince 2015 v 21:27 | Ich |  my story 11
"Vidíš tu hvězdu?"
Dřevo na ohništi zapraská a uhlíky vyletí směrem vzhůru za větrem. Na chvíli se tak připojí ke hvězdám rozesetým po nočním nebi.
"Támhle tu?"
"Ne. Tuhle."
Muž ležící na zemi mává rukou ve směru, který se snaží naznačit.
"Tahle? Není to Betelgeuse? Ta je v orionu."
"Ne to je Aldebaran."
"Jo tahle. Jakto že ji znáš?"
"Je to moje hvězda. Chrání mě všude kam jdu."
Druhý muž se zvedne a přikládá na oheň. Hustnoucí tmu znovu prozáří plameny.
"Jak to víš? Co když je to moje hvězda."
"Vím to. Je jen moje. Víš kdy jsem se narodil?"
"Ne."
"Prvního května. Ve znamení býka. A Aldebaran je jeho nejzářivější hvězda. Dohlíží na mě a nedovolí nikomu aby mi ublížil."
Muž u ohně se potichu rozesměje. "Takže ty věříš na tyhle věci. To bych nečekal."
"Nevěřím. Já to vím."
Muž u ohně potočí klacky, na kterých se opékají buřty a hledí dál do ohně.
"Myslíš že se tam někdy dostaneš?"
"Kam?"
"Na tu tvoji hvězdu. Na aldebaran. Myslíš že někdy budou lidé létat ke hvězdám? Nechtěl by ses na tu svou hvězdu podívat?"
"To bych určitě nechtěl."
"Proč?"
Krátké zasyčení. Tuk skapávající do ohně rychle mizí.
"Je to moje hvězda. Kdyby tam mohli létat i jiní, už by nebyla jen moje. To rozhodně nechci."
"Ale jak si můžeš být tak jistý? Nech mě hádat. Vyčetla ti to snad stará ženská z karet?" Muž se zasměje vlastnímu vtipu..
"Ne. Zdálo se mi o tom."
Postava u ohně propukne v hlasitý smích a není k utišení. Lapá po dechu a ve tváři celá zrudne.
"Radši dávej pozor ať je nespálíš."
"Jo."

co mi ještě vadí na autech?

30. prosince 2015 v 21:32 | Ich |  zbytek
Tak už jsem nějaký ten důvod zmínil, ale rozhodně jich mám mnohem víc. Tak pro začátek je tu všemi omílaná ekologie. Nechci nějak moralizovat a vykládat o tom jak máme zachraňovat zemi, i když i to je pravda, ale existuje jeden mnohem sobečtější pohled. Stáli jste někdy ve městě na křižovatce? Ne v autě, ale na přechodu pro chodce. No tam jak čekáte na zeleného panáčka. A ten smrad jste cítili? Na malém městě s tím problém nemám, ale teď po zkušenostech z Brna můžu říct, že se to občas nedá vydržet. Auta stojí, čekají na zelenou a najednou se nedá dýchat. Snažím se na to dívat optimisticky. Beru to jako hru na to, jak dlouho dokážu zadržet dech.
Už mě to zrovna nebaví. Je to snad moje chyba? Měl bych si pořídit auto, zavřít okýnka a dýchat čerstvý vzduch vevnitř? Auta jsou jako cigarety, nejhůř jsou na tom lidi kolem a ne ti co je používají. Říkám si uděláš něco pro své zdraví a projdeš se. Nebudeš takový pecivál, ale dostávám pocit, že si chůzí po městě víc škodím, než prospívám. Takže jestli jednou umřu jako dvou set kilový řízek, bude to chyba aut a ničeho jiného.
Není to snad dostatečný důvod? Dobře tak je to moje chyba. Chůze je pro blbce a chudáky. Ale co veřejná doprava? Tou jezdí určitě i pár zajímavých lidí ne? Občas se i tak dokonalá věc jako auto porouchá a je třeba z opravny dojet autobusem. Teda pokud nemáte záložní auto.
No ale ani veřejná doprava není uchráněna zlého vlivu aut. Tramvaje tento problém nemají, ale autobusy, trolejbusy nebo minibusy všechny musí trčet v zácpě. V zácpě plné aut. Protože v jednom autobuse se mačká klidně šedesát lidí, ale na stejném prostoru v autě si pohodlně hoví a ztrácí svůj čas zhruba tři lidé. Vy se snažíte získat trochu prostoru vedle chlápka co se týden nemyl, zatímco vedle v autě zrovna někdo hraje na mobilu angry birds.
Je to snad vaše vina, že jste nejeli autem, zatímco stovky jiných si do auta sedlo? Nebylo by lepší, kdyby všichni jeli autobusem a doprava by nebyla ucpaná? Třeba by jste pro změnu nedojeli s půlhodinovým zpožděním. To zní přece super ne? Dopravní zácpa by byla pohádka, kterou se straší malé děti a ne realita.
Tak jsem si sepsal seznam toho co mi vadí na autech a...tohle bude ještě na dlouho.

a8

29. prosince 2015 v 21:20 | Ich |  cestou domů
29.12.2015
Noha mě pořád při chůzi bolí. Při cvičení to však nevadí. Jóga se mi krásně osvědčila, jen jsem si musel odklidit rozbitelné věci z pokoje. Už nechci znovu riskovat. Začal jsem jednoduše. Začnu krátkou rozcvičkou. Půl hodiny dělám cviky. Nic těžkého. Nechci se zadýchat. Pak se další hodinu snažím učit. Někdy drtím slovíčka, jindy zkouším řešit hádanky, taky jsem zkoušel meditovat. Teda jestli se tomu tak dá říkat. Jen sedím na podlaze a snažím se na nic nemyslet. Je to meditace? Vlastně ani nevím, ale říkám tomu tak. Když si takhle procvičím mozek, pokračuju ve cvičení. Tentokrát těžší cviky. Docela se u toho zpotím, ale krásně mi to prospívá. S angličtinou jsem se posunul na další úroveň a dostal jsem další schopnosti. jógu a prázdnou hlavu. Jasně prázdná hlava není nic o co bych měl stát, ale název mě moc neznepokojuje. S každou úrovní bych se měl být schopen soustředit o deset minut déle. Deset minut není moc dlouho, ale mé shcopnosti se mohou rozvíjet neomezeně. Nakonec bych se dokázal soustředit klidně i týdny. Dobře to opravdu nezní jako zábava.

předsevzetí novoroční

28. prosince 2015 v 18:55 | Ich |  téma týdne
Novoroční předsevzetí. To je bez mezery dvacet písmen. Počítám dobře? Ještě si to přepočítám....Jo opravdu dvacet písmen. A co dalšího má dvacet písmen? Třeba kakao zdarma pro všechny. To má bez mezer taky dvacet písmen. Ne? Ale jo u nás je ch jako jedno písmeno ne? Takže na dvaceti písmenech se snad shodneme.
A co tenhle: Přijde muž do hospody a zakřičí: "Kakao zdarma pro všechny." Co bylo dál? Zvonec a konec. Protože po tomhle nic dalšího přijít nemůže. Jendou jsme s kamarády byli v kavárně. Bylo osm večer a objednat si kávu nikoho nenapadlo co s tím? Tak jsme prohledali jídelní lístek pro změnu pořádně. Moc toho nenabízel. Hromadu kávy, trochu čaje a čokoládu. K mojí smůle jenom čokoládu s čili. No nezní to skvěle? Pro mě ne. Já nechci čili. Určitě ne v čokoládě. Vždyť to musí chutnat divně. Co budu dělat? Naštěstí jsem dole našel krčit se malými písmeny ještě nápis kakao. Samozřejmě, že jsem si jej objednal.
Kamarádi se mi smějí do dnes, když jdeme do kavárny.

proč že mě auta neberou?

27. prosince 2015 v 15:13 | Ich |  zbytek
Takže jako ty nemáš rád auta?
Jop. Vinen. Můžete si mě odvést, nebudu klást odpor. Jen si mě nejdřív aspoň vyslechněte. Auta jsou všude. Však to znáte. Jak se pozná bohatý člověk? Auto, barák peníze. Přinejlepším aspoň BMW. To je jasné. A jak se pozná chudý člověk? Kodrcá se vlakem. Není se tedy divit, že nás auta provází od kolébky do hrobu a lidi se jich prakticky nemohou nabažit. Vždyť nás taky provází od kolébky do hrobu. Jako malého si vás rodiče přivezli autem domů a na poslední cestu vás poveze pohřebák. Jop auto a auto. A pak že pes je nejlepší přítel člověka.
Ale když si to trochu rozmyslíme s chladnou hlavou. Proč by měl mít bohatý člověk auto? Je to proto, že drahý benzín si může dovolit jen bohatý člověk? Ne je to proto kolik auta stojí. Cena benzínu je jen další třešnička na dortu. Tak proč má tolik lidí auto? Splácejí ho dlouhá léta, skoro jako barák. Proč? Nebylo by jim bez něj líp? Co takhle radši zajít si na večeři do restaurace? Nebo třeba zajít si tam každý večer příštích deset let. To je totiž dobrý odhad ceny jednoho auta. Dobrá večeře, nebo auto? Pro mě jasná volba. Nebo jinak. Můžete si koupit auto za tři sta tisíc. Nebo další tři roky každý večer holdovat sushi. A přesto si tolik lidí vybere raději auto. Proč?
Tak první ze všeho. Vždyť je to skvělý pocit. Řídit auto je přece úžasné, každý kdo jednou držel volant to musel zažít. Silnice uhání pod koly a vítr vám víří vlasy. Skvělej pocit. Opravdu? Já to určitě zažil tu pohodu, kdy jedete po hladký silnici někde na okreskách a užíváte si cestu. Asi jako v tom filmu. Jak on se to jmenoval? Vesničko má středisková. Ještě tak umět si k tomu recitovat básně. No ale taková ideálka to zase není. Většinu času jde mnohem víc o to promotat se městem plným aut než se kochat krajinou. A i pokud se náhodou poštěstí moci se projet po krajině...toho benzínu který se projede zbytečně. Je třeba zeptat se sama sebe jestli mi to za to stojí. Mně třeba ne.

a7

26. prosince 2015 v 20:43 | Ich |  cestou domů
26.12.2015
Už nemůžu dál. Vánoce. Vánoce. Vánoce. Mám toho plné zuby, furt za mnou někdo chodí, nebo někam jedeme na návštěvu. Nemám chvilku času pro sebe. Včerejší úkol jsem ani nestihl splnit. Taková škoda. Dnes jsem se zamkl v pokoji. Celý den jsem v klidu trénoval. Jenom na oběd jsem vyšel ven.
Zkoušel jsem novou tréninkovou metodu. Jakási varianta indické jógy. Podle tvrzení internetu. Rozvíjí tělo i ducha zněl aspoň titulek, tak jsem to zkusil. Nejdřív šlo jen o jakési sedy, postupně však začalo přituhovat. Nakonec po mně chtěli abych balancoval na hlavě. To už byla fakt fuška, kdybych tolik netrénoval, ani bych cvik nezvládl. Celé cvičení jsem zakončil skopnutím lampy ze stolu. Ještě teď se obdivuju tomu jak se mi to vlastně povedlo. Stůl byl na druhém konci pokoje, lampa zahrabaná pod vrstvou učebnic a sešitů a stejně jsem ji skopl téměř dokonale. Jen učebnice dějepisu se pohla.
Teď sedím na posteli a nohu mám ovázanou, kvůli střepu z žárovky na který jsem šlápl. Zapadl mi do boty mrcha. Když jsem se obouval, abych nešlápl na střep, šlápl jsem na střep. Ironie. Pár dní si teď nezaběhám, ale aspoň nemusím jet zítra k babičce. Každá bolest je přece k něčemu.

10.3 my story

25. prosince 2015 v 12:10 | Ich |  my story 10
Takže už víme, jak se můžu chránit před kakušiho nemocí. Teď se však nabýzí otázka jak poznám, že je nemocný někdo jiný. Našel jsem si přítelkyni/přítele a nemůžu se dočkat až se spolu vyspíme, co ale dělat když nechci onemocnět? Moc se neznáme. Tvrdí, že je zdravá, ale jak můžu věřit někomu, koho jsem potkal relativně nedávno. Dokonce by mi mohl lhát schválně. Co s tím?
Jak už jsme zmínili dříve, rozeznat Kakušiho nemoc není vůbec lehké. Prvním klasickým příznakem, který můžete zaznamenat je nárůst fyzické síly. Jasně to není zrovna nejjistější způsob. Jak poznám něčí sílu? Jak poznám, že je větší než byla? Tak nejdřív je třeba si uvědomit, že síla nakažených se zvětšuje jen velmi pomalu s malými rozdíly. Na druhou stranu jejich síla nemá hranic. Uzvedne váš přítel auto? Nasekala vaše přítelkyně dříví na topení? To je ta pravá chvíle získat podezření.
Ano příznaky nemoci nejsou opravdu tak výrazné, aby nemocný zvedal auta na potkání. Jde však o to, že tato síla se neprojevuje nijak navenek. Není nic divného pro člověka samý sval, aby zvedal těžké věci, pokud se vám však zdá, že váš vyvolený je spíš vychrtlý a přesto vám bez problémů stěhuje nábytek po místnosti, máte oprávněné obavy. Můžeme vám tedy doporučit jednoduchý test. Zkuste přestěhovat nábytek po místnosti. Přizvěte vaši polovičku a uvidíte. Třeba se nemáte čeho bát.
Mějte na paměti, že tato metoda začne fungovat nejdříve až dva roky po onemocnění. Dříve bezpečný výsledek dostanete pouze při vyšetření u doktora. K tomu je však potřeba vzorek krve. Jak takový vzorek získat bez toho aniž by si vaše polovička všimla? Těžko. Nejlepší je přiznat barvu. Promluvit s ním a zajít k doktorovi. Je však možné, že v důsledku tohoto o vztah přijdete úplně.
A další příznaky? Bohužel nemoc je v tomto značně nepříjemná. Jediný další dosud prokázaný příznak, je finální fáze kakušiho nemoci, kdy pacient prostě zmizí. To už je ale přece jen pozdě. Čekat několik let jestli se náhodou nevypaří jak pára nad hrncem je blbost. Po nemocném pak nezůstávají žádné stopy a jen těžko se prokazuje, jestli dotyčný opravdu zmizel v důsledku nemoci, nebo se jen rozhodl odjet bez oznámení. Takže na tohle rovnou zapomeňte.

zkušenosti s dopravou

24. prosince 2015 v 13:56 | Ich |  zbytek
Jako dítě jsem to moc neřešil. Auto jelo tam, kam chtěli rodiče a to bylo jediným pravidlem. Později samozřejmě přišla doba, kdy jsem se také musel dopravovat. Nezbylo než zvolit autobus. Ráno v zimě mrznout na zastávce, pak se v létě pro změnu rozpouštět v namačkaném dopravním prostředku. Je zajímavé jak pouhý půl rok dokáže změnit perspektivu. V zimě se těšit, až se dostanu do autobusu. V létě zase na to, až se dostanu ven Takhle pořád dokola. Takový je můj první přístup k dopravě. Jede se kam chce řidič a já můžu jen doufat, že je to tam kam chci já.
Postupem času jsem začal objevovat krásy a strasti jízdního řádu. Můžu jet kamkoli a kdykoli chci. Aspoň pokud tam něco jede. Do nekonečna a ještě dál. Užíval jsem si volnost. Pojedu tímhle, nebo se ještě chvilku projdu. Jaká to krása? Jen kdyby do vesnice jezdilo více autobusů. Hodiny strávené na zastávce v nuceném rozjímání. Čekajíc v nadšení, že autobus už se blíží a řidič spěchá jen aby pro mne dojel. To byla doba, kdy jsem se stal mnohem aktivnější. Mohl jsem se rozhodovat nejen o tom kam pojedu, ale především čím pojedu. Není proto divu, že se v tuto dobu stalo kolo a nohy mým oblíbeným dopravním prostředkem. Jestli budu čekat hodinu na autobus, nebo za hodinu dojdu pěšky? Pro mě jednoduchá volba.
Tímto postupným kodrcáním životem jsem se konečně dostal k vlastnímu řidičáku. Najednou jsem nebyl odkázaný na nikoho. Můžu jet, kam jen chci. Aspoň pokud tam vede silnice. Že bych se někde spletl? Jak je možné, že v okamžik kdy jsem měl být konečně volný jsem se cítil svázaný nejvíce ze všeho? Jasně řidičák je hezká věc, ale benzín, pojištění, auto? V okamžiku kdy jsem se stal zcela nezávislý, jsem objevil, co stojí nezávislost. Najednou jsem zjistil, že se mi vlastně ani nikam nechce. Každá cesta se stala poměřováním cena/výkon. A cena benzínu mě nemotivovala k jakémukoli cestování. Jaké to zklamání?
Tohle je cesta, která mě dovedla tam kde jsem teď. Ano nesnáším auta. Teda ne že bych je úplně nesnášel, ale myslím že by bez nich bylo líp. Je to pocit, který se ve mě formoval už dlouho, ale nakonec jsem k němu došel opravdu až po získání řidičáku. A jak že jsem se to k němu vlastně dostal? To je delší příběh, myslím že na někdy jindy :)

10.2 my story

23. prosince 2015 v 17:27 | Ich |  my story 10
Původ Kakušiho nevyléčitelné nemoci tedy již známe. Nyní je třeba odpovědět si na několik otázek ohrožujících současnou generaci. Z novinových titulků se může zdát, že v současnosti probíhá pandemie této nemoci. To však není pravda. Je třeba si uvědomit, že nemoc se v těle může skrývat i mnoho let bez projevení příznaků. Bez patřičných příznaků pak pacient pokračuje bez návštěvy lékaře a šíří nemoc bezstarostně dál. Jeden divoký večer s prostitutkou se může projevit až za deset let. Zatímco se za vámi táhne hromada nových pacientů. Může se tedy zdát, že nemoc je relativně nová a rapidně se šířící. Není to však pravda. V důsledku nedostatečné osvěty se pouze šířila rapidní rychlostí v potichosti.
Co tedy můžeme dělat k zastavení nemoci? Nejprve ze všeho zajděte k doktorovi. Není pravděpodobné, že by jste nemocí trpěli, přesto se nechte raději vyšetřit. Je lepší absolvovat jedno vyšetření zbytečně, než nakazit své blízké. To platí obzvlášť, jestli jste v minulosti střídali sexuální partnery. Kakušiho nemoc se rozšiřuje nejen pohlavním stykem, ale je to nejčastějším důvodem onemocnění. Proto se dnes nemoc také nazývá nemocí prostitutek.
Tak pokud jste se nechali vyšetřit a jste nemocní dbejte rad svého lékaře. S nemocí se nedá nic dělat. Je nevyléčitelná a je třeba se s touto diagnózou smířit po zbytek života. Pojďme se tedy nyní zaměřit na to jak nemoci předcházet.
Takže test potvrdil, že nemocný nejsem. Co dál? Jak mám onemocnění předcházet? Tak první věc už jsme zmínili. Je třeba se vyhýbat se prostitutkám a pohlavnímu styku s neznámými osobami. To je první a nejdůležitější pravidlo a většinu lidí dostatečně ochrání před onemocněním. Jasně a co když se nechci svého nezávazného života vzdát? Nebo pokud se stále bojím onemocnění jinou cestou? Pak se můžete zapsat do programu testování nových vakcín, proti kakušiho nemoci. Doktoři z Berkleyho laboratoře testují první séra na lidech. Odhady ukazují, že tato vakcína dokáže ochránit člověka před nakažením asi v polovině případů. Brzy tedy snad bude možné nechat se naočkovat.

Já a mé já

22. prosince 2015 v 16:04 | Ich |  téma týdne
Mé druhé já je svině. Jako fakt. Dělá mi neustále naschvály. Ráno vstanu, chci se učit. Jako fakt. A ne. Mé druhé já natáhne ruku a zapíná počítač. Snažím se mu bránit. Vážně. Je ale moc silné. Pak se celé ráno kouká na videa a nenechá mě si ani odpočinout. Někdy se mi podaří vytrhnout z jeho moci. Většinou kolem poledne, když je slabý a hladový. Jenže to mám většinou hlad i já. Společně pak míříme do kuchyně pro jídlo. Nastává má chvilka klidu. Můžu naplnit své kreativní ambice na pánvičce. Pak jsem zbytek dne zase v jeho moci.
Jindy zase sedím ve škole. Bavím se zábavným výkladem a mé druhé já mi do toho začne skákat. Nejdřív jen zvolna. Kolik je hodin? Co budeme mít na večeři? A jestli by se mi nesedělo lépe, kdybych si sedl takhle? Takhle to ale teprve začíná. Když zjistí, že ho ignoruju a snažím se poslouchat učitele, začne otravovat mnohem více. Křičí a bouchá dokud si ho nevšimnu. Pak si se mnou chce povídat. Ano mé druhé já se chová jako malé dítě, když se nudí.
Nejhorší je to však, když mám nějakou čokoládu. Samozřejmě si ji chci schovat na později. Hezky do stolku a dát si ji za odměnu až bude správná doba. Ale ne. Ani se nenaděju a už je venku z obalu. Snažím se ho zadržet. Ale ani nemrknu a už si ji cpe do krku. Jedna tabulka nebo deset. To pro něj není rozdíl. Jak jde o čokoládu, nikdy nemá dost. Někdy se divím, že je nepolyká i s obalem.
Můj život je peklo. Vážně. Nemám chvilku klidu a může za to on.

a6

21. prosince 2015 v 22:16 | Ich |  cestou domů
21.12.2015
Konec školy a Vánoce se blíží. Začaly chodit úkoly spojené s nakupováním dárků. Včerejší úkol mě poslal do vánočního pekla při shánění šálku pro babičku. Ani velký, ani malý. Ani starý, ani nový. Ani bledý, ani tmavý. Když jsem to viděl, chtělo se mi křičet. Jak mám koupit šálek, podle tohohle popisu. Takže jsem strávil sedm hodin zavřený v obchodě. Nejdřív jsem zamířil do ikeje. Měli hrnky ve dvaceti provedeních, ale ani jeden pro mě. Všechny byly zářivě nové, stáří nepřipomínali ani trochu. Navíc mě málem ušlapali. Zajímalo je víc, co se v pátek stalo v ulici, než že před nimi stojím a že do mě vrazili.
Nakonec jsem ho večer našel. Zastrčený mezi porcelánem ležel na polici v obchodě. Tak ošklivou a předraženou věc jsem ještě nekupoval. Kdybych ho nehledal tak dlouho, nechal bych ho tam.
Dneska to přišlo zase. Tentokrát úkol zněl sehnat ozdoby na vánoční stromek. Vydal jsem se do vánoční džungle venku. Spolkla mě jako nic.
Doma jsem padl na postel. Skoro jsem ze získaných zkušeností ani neměl radost. Zbytek večera jsem si představoval, jaké by to bylo žít normální život. Už jen jednou půjdu do školy a budu mít na tyhle věci čas.

y

20. prosince 2015 v 21:28 | Ich |  téma týdne
Nedokážu si představit, jak vypadá ideální svět, ale dokážu pochobit, že v něm není pár věcí. Určitě v něm není takové y. Tohle zlobivé písmenko bude muset pryč. Spolu s být, mýt a výrem. Jasně tento ideální svět bude muset vyešit pár věcí. Jestli jsem si včera koupil byt, nebo jeden bit. Ale věřím tomu, že lidé v ideálním světě jsou natolik ideální, že si dokážou odvodit, co že jsem to vlastně včera kupoval. V ideálním světě lidé mají dost fantazie a nepotřebují poučky. Být. Bydlit. Obyatel...
A tak y bude muset z kola ven. Až všichni odejdou do ideálního světa, pozvánku nedostane. Možná někdo zapláče. Neplačte však. Tady je mu líp. Všichni ho znají. Často se o něm mluví. Děti se o něm dokonce učí a to ještě za jeho života. Vždyť je to vlastně celebrita. Ale v ideálním světě? Ne jemu tady bude opravdu líp, tak pro něj nebrečte.

a5

17. prosince 2015 v 23:09 | Ich |  cestou domů
17.12.2015
Dnes jsem byl v muzeu. Se školou. Sám bych tam určitě nešel. Stará budova byla mrazivá. Bundu jsem si nakonec nechal po celou exkurzi a nakonec jsem byl rád, když jsem se mohl jít zahřát ven. Asi že teplo nesvědčí exponátům a duchům zalezlým ve vitrínách. Stejně to nechápu. Obrovská budova a v ní se po místnostech naházené skleněné skříňky plné haraburdí. Plné haraburdí, které by se pohodlně namačkalo do jednoho pokoje. Budova by tak mohl sloužit něčemu užitečnějšímu a méně nudnému. Kdyby aspoň zatopili.
Škola tak dnes skončila dřív. Mohl jsem jít do parku provětrat zase boty. Tři kola a pak trocha toho sprintu. Nakonec jsem to celé zakončil kliky doma v pokoji. Když jsem investoval body do inteligence musím zvýšit sílu a výdrž jinak. Večer jsem pak ukazoval mamce fotky z muzea. Nedala se odbýt, pořád za mnou chodila jaké to bylo a co se mi nejvíc líbilo. Ještě že jsem si nezapomněl foťák. Mohl jsem jí ukázat fotky a dál už byl pokoj. Nevím kde se v ní bere všechno to nadšení. Do muzea by ji nedostali ani párem slonů, ale jak tam jdu já to je furt jé a á jeden by se z ní zbláznil.

Hloupnou děti, tím že nečtou?

16. prosince 2015 v 12:32 | Ich |  zbytek
Je to zajímavé, ale u pátého článku mám pořád ještě co říct. Tentokrát bych se chtěl vyjádřit k jinému článku, na který jde k tomuto tématu narazit odkaz je zde: http://zena.centrum.cz/deti/skolaci-a-pubertaci/clanek.phtml?id=795245
Takže první ze všeho, nevím jak moc důvěryhodný zdroj tato stránka je, ale když už článek četlo tolik lidí proč taky nepřidat trošku do mlýna.
První ze všeho mě zarazil nadpis. Děti hloupnou! Protože nečtou. Autor sugestivně nejen vyvolá obavy u rodičů, ale v zápětí jim dokonce poskytne odpověď jak hezké. Škoda že je titulek silně zavádějící. Popravdě mi to připomíná titulky, jaké lze nalézt v bulvárních novinách a jeden by řekl, že už to mě může odradit od dalšího čtení. No neříká se tomu výzkum pro nic za nic. Článek dočtu. První věta: titulek není nadsázkou. No teda :D titulek není nadsázkou je zcela chybný. Jak by tedy mohl být nadsázkou? Možná se jedná pouze o chybu formulace, ale správně by měl titulek znít: Děti se nestávají chytřejšími, protože nečtou. Ano článek opravdu rozebírá situaci, které lze věřit. Čtení zapojuje mozek a u dětí tak stimuluje jeho vývoj. V konečném důsledku by se tedy měly stát chytřejšími. To však neznamená, že budou hloupější pokud číst nebudou.
Stejným způsobem bych mohl napsat článek o tom, jak dnešní děti nehrají šachy a jejich generace tak hloupne. Samozřejmě že v dnešní době nebudou šachy lákat děti jako dřív. Samozřejmě že ani dříve nebyly šachy masovým sportem. Samozřejmě, že pozitivní vliv hraná šachů na rozvíjející se mozek je dokázaný. Samozřejmě. Proč tedy nevzniká více článků na toto téma? Měli by všichni hrát šachy ve škole? Měli by vznikat speciální předměty? Dle článku by měla škola motivovat děti ke čtení, proč je tedy nemotivuje také k jiným druhům zábavy? Nejen šachy, ale i go nebo othello. To všechno jsou logické hry a nezájem dětí o ně je přímo děsivý. Proč tedy neburcujeme davy pro ně? Ne když někdo řekne že šachy jsou nuda to je v pořádku, když to řekne o knize je to barbar a měl by se převychovat.
Článek jde mnohem dále, pozastavuje se nad absencí knihovny v domácnosti. Proč? Knihy stačí mít v knihovně, pokud mám malý byt nepotřebuji ještě vyplňovat místo knihovnou. My máme doma velkou knihovnu. Tři skříně plné knížek a řeknu vám do bytu by se vlezla jen těžko. Dokonce jsem to viděl. Teta má také doma dost knih. V malém bytě vykukují všude dokola a muselo být dost těžké uspořádat je aspoň trochu schopně. Na závěr tohoto odstavce bych však mohl položit další otázku. Kolik lidí má dneska doma šachy? Není snad upadající zájem o tuto hru, důsledkem absence šachovnice v domácnosti?
A tady přichází zajímavá část. U nás ve třídě čte alespoň tři knihy za měsíc sotva pět dětí. Oznamuje článek. Tři knihy. To je docela dost. Osobně přiznám, že tento měsíc jsem nepřečetl žádnou knihu. O to zajímavější je, že v srpnu jsem jich přečetl jedenáct. Tragédie? Ne měl jsem čas a teď nemám. Jsem si vědom, že čtení knížek zabírá čas. Osobně dokážu přečíst maximálně dvě stě stránek za den a to jen když omezím své povinnosti na minimum a veškerý volný čas věnuju čtení. Přečíst tři knihy za měsíc a ještě k tomu chodit do školy se pak zdá dost časově náročné. Žáci základních škol mají samozřejmě více času, ale také mají i jiné zájmy. Navíc děti na základní škole čtou pomaleji než dospělí. Takže kdybych se měl vrátit ke článku. Tři knihy za měsíc? Dejme tomu tři sta stránek na knihu. To by mi spolykalo nejméně šest dní. Přidám k tomu ještě, že nemůžu jenom číst, ale mezitím dělám i jiné věci? Tak devět dní v měsíci bych si musel vyhradit převážně na čtení. To je hodně času. To jsou docela velké nároky. Popravdě mě fascinuje, že se dokonce ve třídě našlo tolik knihomolů.
Tak můj názor je tedy myslím jasný, ale stojím si za ním. Tohle by měl být poslední článek k tomuto tématu. Kdo by na začátku čekal že to zabere celých pět článků?

10.1 my story

15. prosince 2015 v 18:37 | Ich |  my story 10
Kakushi je doma. Prarodiče, kteří ho vychovávali jsou mrtví. Zahynuli při autonehodě. Společnost mu tak doma dělají pouze rodiče, kteří se již necestují, píší cestopisy a vychovávají děti adoptované z rozvojových zemí. Není se tedy čemu divit, že se Hideo straní ostatních a i po jeho návratu odmítá prozradit, kde strávil posledních sedm let. Navíc se v něm v tuto dobu začínají projevovat agresivní sklony. V kombinaci s jeho nadměrnou silou, tak dochází k několika událostem. Při jedné dokonce umírá mladá holčička adoptovaná z Vietnamu, když na ni padá strom zatímco si hraje na zahradě.
Do této situace přichází doktor Colnvol. Situace je již dost napjatá a po doktorově naléhání, aby se začal Hideo léčit, mladý muž opět utíká z domova. Situace však nabírá rychlý spád a brzy je zatčen během přepadení banky.
Nejprve je třeba si uvědomit, že standartní zadržovací prostředky nefungují, když dojde na kakušiho nemoc. Lidé s nadměrnou silou snadno ohnou mříže, prorazí zeď, případně by mohly zabít spoluvězně, či dozorce. Není se tedy čemu divit, že i v Kakushiho případě musela policie přijmout extrémní prostředky. Mladý Kakushi je neustále pod vlivem narkotik, připoután k lůžku a nikomu k němu není povolen přístup.
Doktor Colnvol stále naléhá, aby k pacientovi získal přístup. Záhy na to však Kakushi mizí. Stává se tak první potvrzeným Kakushi pozitivním pacientem pacientem v historii. Abychom citovali očité svědectví sestřičky, která mu zrovna podával sedativa: "Ozvalo se takové jako zap a najednou byl pryč. Zmizel. Jako pára nad hrncem. Jen oblečení a infuze po něm zůstala."
Toto je tedy skutečný původ Kakushiho nemoci a také příběh jejího prvního pacienta, který nemoc patrně vědomě, nebo nevědomě rozšířil.

10.0 my story

14. prosince 2015 v 21:45 | Ich |  my story 10
Fenomén kakuši se výrazně rozšířil v minulém desetiletí, avšak nemoc je známá již tři desítky let. Můžeme se ptát, čím to je, že se nemoc začala rapidně šířit až po letech od jejího objevení. Také nás může zajímat, jakto že je dnes většina nakažených z řad mladých lidí. Tyto otázky si však schováme na později.
Díky pečlivé práci doktora Herberta Colnvola máme zdokumentované první případy nakažených, ale skutečný původ nemoci, je třeba hledat o několik let dříve. Hideo Kakushi byl zaměstnáním prodavač v potravinách. Rodiče japonského původu byly cestovatelé, a tak mladý kakushi strávil většinu svého mládí na cestách. Z rodiných alb je patrné, že spolu s rodiči procestoval celou Asii, Austrálii a sub-saharskou Afriku. Dnes se všeobecně soudí, že na těchto cestách se také nakazil. Cestování divočinou dospívajícímu mladíkovi nesvědčilo, a tak se desetiletý Hideo vrací do Japonska, kde je vychováván prarodiči. Oddělen od vrstevníků jazykovou bariérou a neznalostí kulturních zvyklostí tráví Hideo většinu času v osamění.
Tady se na chvilku zastavme. Některé zdroje mylně uvádějí, že kakušiho nemoc pochází z izolované jiho-americká vesnice, která byla v druhé polovině dvacátého století objevena uprostřed pralesa. Tento fakt však není pravda a jedná se pouze o rozšířenou legendu nezakládající se na pravdě.
Ať už se kakushi nakazil kdekoli, ve věku dvaceti čtyř let navštěvuje svého rodiného lékaře s příznaky podivné nemoci. Sedmdesátiletý Orikuči Yamada však nedokáže rozeznat potenciální nebezpečí, odebírá pacientovi krev a posílá ji na rozbor. Vzorky vzápětí způsobují v lékařské komunitě poprask, touto dobou se však Kakushi již nachází na neznámém místě a na dalších sedm let mizí z povrchu zemského. Badatelé předpokládají, že v této době mizí do zemí, které procestoval v mládí a snaží se najít úkryt na bezpečnějším místě. Jisté je však jedině to, že v této době se nemoc potichu šíří. Hlavně díky poměrně dlouhé inkubační době, která může trvat i desítky let, je dnes nemoc ve východní Asii rozšířenější než rakovina.
Po sedmi letech se Kakushi vrací do Japonska a ještě v potichosti se vrací domů. Touto dobou se již objevují na veřejnosti další nakažení a skutečný výzkum doktora Colnvola začíná. Doktor žijící v Americe nasedá na letadlo a zkoumá své první pacienty. Poměrně rychle se mu tak daří dojít na sedm let ztracenou stopu a vystopuje Kakushiho v Japonsku.

Je špatně pokud děti nečtou?

13. prosince 2015 v 10:49 | Ich |  zbytek
Takže už jsem se vyjadřoval o spoustě věcí, nebude tedy vadit, když přidám ještě další hromadu.
Připusťme aspoň na chvilku, že děti čtou méně. Že dnešní mládež považuje knihu za směšnou věc a její uživatele za trapáky. Dejme tomu. Je to tedy špatně? No ano. Pokud vás někdo označí za špatného, jen protože máte zvláštní koníček je to dost zlé. Ale s takovým člověkem se přece nemusím bavit. Dokonce mu můžu říct pár nevybíravých výrazů a odkázat ho tak kam myslím že patří. Když vás někdo soudí pro vaše zájmy je dost drsné. Leží to na vás a cítíte se hrozně. No na druhou stranu si můžete najít plno kamarádů, kteří mají stejné zájmy a rozumí vám. Svět je najednou hned lepší místo. Tak cítím se spokojeně. Že člověk ležící v knihách nemá čas ani příležitost hledat si jiné kamarády? Tak se pak nediv, že se ti smějí, když si ani nejsi ochotný stát za svým.
Tak první část už bych měl. Toto jde ale rychle. Takže ke druhé části.
Je nutně špatně, když děti nečtou? Jistě čtení je skvělá zábava. Pro někoho. Ne pro každého. Proč by tedy měl číst i ten koho to nebaví. A co lidé s dislexií? Musí číst povinně? Ať chtějí nebo ne? Proč? Dobře ale čtení není jen zábava. Tak na chvilku zatnou zuby, dočtou knihu a vydrží to. Za odměnu jim pak bude, že se jim rozšíří slovní zásoba, budou ovládat všechny gramatické kličky a rozvinou svou fantazii.
Popořadě..slovní zásoba? Je opravdu nutné, aby měli lidé bohatou slovní zásobu? Dnes se klade důraz nejen na výuku češtiny, ale i na výuku cizích jazyků. Není potom kladen větší nápor na obyčejnou lidskou mysl? Nejen že by obyčejný člověk měl znát deset tisíc slov českých, ale taky anglických a přinejlepším ještě pár tisíc slov z nějaké třetí řeči. Najednou jsem v situaci, kdy má obyčejný člověk mít více než dvojnásobnou slovní zásobu, než člověk minulosti. Dobře i před deseti lety se děti učily cizí jazyk, ale začínali s tím už ve školce? Museli ho používat v každodenním životě? A co vidím jako nejsilnější argument, který jsem až doposud ignoroval, bohatá slovní zásoba nepřinese člověku výraznou výhodu oproti ostatním. Možná se pak nedokážu vyjadřovat květnatě, ale mluvit umím pořád.
Možná je to trochu osobní a možná jsem jen specifický případ, ale já opravdu přečetl hromadu knih v průběhu druhého stupně základní školy. Jasně co je to hromada, nedávno jsem to řešil a můj účet na legie.info obsahuje momentálně asi 300 knih. A to se jedná jenom a fantasy literaturu. Četl jsem i jiné žánry. Jeden by si řekl, že jsem musel mít z diktátu samé jedničky. No neměl. Nejlíp jsem měl dvojky a to jen když jsem se drtil gramatiku nazpaměť. Čtení knih ničemu nepomohlo. Tak víc k tomuto nemám co dodat.
No a co se týče rozvíjení fantazie? To je jediný bod se kterým se dokážu ztotožnit. Fantazie je důležitá a opomíjená nutnost našeho života. Lidem chybí. Tady může rozhodně dětem pomoct a proto si myslím, že by bylo dobře kdyby děti četly. Ale fantazie není nutnost pro život. Je plno jiných vlastností, které jim v životě mohou posloužit stejně, nebo ještě lépe. Třeba když vyjdou ven a najdou si kamarády. Dneska jsou kontakty stejně důležité jako znalosti. Dokonce jsem slyšel, že dnes si lidé nachází práci přes známosti více, než přes pracovní úřad. Je tedy potřeba zavírat děti doma, aby se odlučovaly od sociálního kontaktu?
Dostávám se tak k tomu, že čtení knih je dobrá věc, ale je to dobrý způsob zábavy a vidět v tom něco víc, je podle mě chyba. Jako hledat něco víc u televize.
Jistě mohou existovat i jiné pozitivní přínosy čtení. Mě však napadly momentálně jen tyto tři hlavní a tak jsem se jinými nezabýval.

a4

12. prosince 2015 v 21:41 | Ich |  cestou domů
12.12.2015
Včera jsem postoupil na další úroveň. Tentokrát jsem zkusil zvýšit inteligenci a angličtinu. Nedá se nic dělat, kulturista ze mě nakonec nebude. Aspoň můžu být stále nerd.
Hned ráno jsem měl možnost zjistit jestli to funguje. Při snídani, někde mezi ovesnými vločkami a chlebem s nutelou, přišel další úkol. Bylo mi trapně, když jsem se prohrabával popelnicí a hrozně to smrdělo, ale tašku jsem nakonec našel. Roztrhaná igelitka a v ní hlavolam. Jednoduchá koule plná spirál a trubiček, kterou bylo třeba pronavigovat kuličku. Třikrát jsem s tím hodil o zem, než se mi podařilo vše zvládnout. Trik spočíval v rychlém pootočení koulí, aby kulička nespadla dolů a přejela po nakloněné plošince do cíle. Nakonec jsem si ještě zlepšil o úroveň trpělivost. Té bych se měl taky časem věnovat.
Večer jsem strávil běháním po parku. Venčil jsem psa a zrovna, když mě chtěl odtáhnout za jiným čoklem, vodítko prasklo. Byl to starý krám, který určitě zažil lepší časy a lepší údržbu, ale aby se lanko přetrhnulo? Trvalo dvacet minut než se pes nechal mrcha chytit. V propoceném oblečení jsem se vracel psa v náručí domů. Teď mám bundu od bláta a kdo ví v čem zítra půjdu. Příště už s ním nejdu.

Může za to Rowlingová?

10. prosince 2015 v 9:15 | Ich |  zbytek
Jo pořád jsem ještě neskončil. V minulém článku jsem rozebíral situaci, na kterou jsem narazil. Jistý článek, že dnes čte o deset procent méně dětí. Chtěl bych nastínit jistou jednoduchou hru s čísly a ukázat, že k takovému číslu jde dojít celekem snadno.
Takže před deseti lety četlo o deset procent více dětí? Tak vzhledem k tomu, že před deseti lety studovalo školy jiný počet dětí, než dnes je vše vyjádřeno v procentech. Tak si představme, že mám všeho všudy jen osm dětí a před deseti lety bylo v Čr jen deset dětí. Koho zajímá jaký je skutečný počet. Tak před deseti lety jsem se zeptal všech deseti dětí jestli čtou. Pět řeklo že ano. To je hezké číslo. Dokonce polovina všech dětí. No dnes budu mít lehčí práci. Stačí mi obejít jenom osm dětí. Čtyři z nich čtou? To je pořád polovina. Kde je problém? Tak před deseti lety přece četlo pět dětí a dnes jen čtyři. Co to znamená? Čtyři je přece osmdesát procent z pěti. Můžu říct, že dnes čte o dvacet procent méně dětí? Jistě že ne. Jistě že ano jsme v České Republice. Tady si s procenty mohu dělat co chci a logika nemá právo mi do toho kecat. Logika je sprostá, hnusná a měli by ji zavřít.
Další jednoduchá hra s čísly je zaokrouhlování. Znají to všechny děti. Já si počítal jakou mám mít známku na vysvědčení už ve druhé třídě. Všichni to tedy známe, ale lidé mají tendenci zapomínat na své dospívání a tak vše připomenu. Dejme tomu že sta dětí jich čtyřicet čtyři řeklo, že čte. No před deseti lety to bylo čtyřicet šest dětí. Rozdíl dvou dětí. To je nuda, co s tím? Ooo ano mohl bych vše zaokrouhlit. Čtyřicet šest skočí na padesátku a to druhé číslo dolů na čtyřicet. Teda rozdíl deseti procent. To už by mohlo pobouřit pár horkých hlav. S tím by se už dalo pracovat.
No a ještě by tu byla jedna věc, kterou je třeba zmínit. Některé jevy jsou zcela normální. Jeden den se vyspím dobře. Jiný špatně není na tom nic divného. No a zbytek dní se vyspím ani dobře ani špatně. Co to má společného? Prostě to, že věci v životě mají tendenci být jak na houpačce. Dnes do školy chodí míň dětí, za deset let jich bude zase více. To všechno je zcela přirozené. Všechno se prostě jen točí okolo jakési normální hranice. No dejme tomu, že by někdo začal propagovat čtení knížek. Vydal by úžasnou knížku, kterou by prostě děti musely číst. Nemohli by se bez ní obejít a každé dítě by ji znalo. Četli jste někdy Harryho Pottera? I já přečetl několik dílů a to mě zrovna nenadchl. No stejně tak vím, že Pottera četlo dost lidí, když jsem byl mladší. No a kdy vyšel první díl? 1997? A vycházel dalších čtrnáct let? Je zajímavé, že někteří lidé označují Rowlingovou jako autorku, která přivedla děti zpátky ke čtení. Není tohle divné? Před deseti lety vycházela tahleta knížka, není možné že na jistý čas začalo číst více dětí, než je obvyklé? No ale Harry už nevychází. Další díly nebudou. Co s tím? Není potom přirozené, že tohle to nadšení vyprchá a děti zase nečtou? Není snad normální, že když byla doba kdy děti četly více, musí přijít doba kdy čtou méně? Lidé nejsou roboti, nedokáží číst na povel. Stejně jako ekonomika, která neustále roste a najednou krachne, musí se i čtení knih vrátit do normálu. Tahle regrese je neodvratná a není na ní nic špatného. Proč by to tedy měl být problém?
Tak ještě tak pár článků a dostanu ze sebe všechno. Už aby to bylo

hledání pokus omyl

9. prosince 2015 v 12:42 | Ich |  téma týdne
Že by v práve kapse? Nic.
Co třeba v levé kapse?
Splatné do pondělí.
Takže taky nic.
Že by v batohu?
Ten je prázdnější než kapsy.
Tak se dnes také nenajdu.