Včera jsem zase jednou seděl v koupelce na parapetu, koukal na hvězdy a přemýšlel proč jsem toho vlastně nechal. Dlaždičky parapetu mrazí do zad, rozpálené topení hřeje do nohou. Je mi teplo i zima tak nějak obojí. Přes oblohu blikají letadla a obzor je prozářený městem. Tři malé tečky žadoní o pozornost. Když na chvilku uhnu pohledem zmizí a trvá než je zase najdu. Občas se zdá, že jde o pouhé šálení zraku. Že vidím hvězdy si sugeruji protože je vidět chci. Nakonec to vzdám a místo hvězd sleduju letadla. Některé mizí z dohledu jiné se zase objevují. Vždy je jich dost.
Někdy něco vzdáš a vlastně ani nevíš proč, ale je dobrý si to uvědomit dokud se k tomu dá vrátit zpět. Jinak moc hezká záliba, ale vyměnila bych tu koupelnu za letní rozkvetlou louku. :)