Listopad 2015

my story 9.0

30. listopadu 2015 v 16:39 | Ich |  my story 9
"Vítejte v Palermu. Kam si budete přát?"
"Do hotelu."
Muž na zadním sedadle pořád mlčí. Vypadá divně jako na drogách. Porč jsem jen dneska nezůstal doma. Měl jsem se hodit marod. Člověk by řekl, že na letišti potká jen slušný lidi.
"A do kterého hotelu si račte přát? Je jich tu hned několik."
"Do toho nejbližšího."
"Připoutejte se prosím a můžeme vyrazit."
Kdyby doma nebyla ona, mohl jsem to udělat. Ale to by bylo pořád proč se tu jen válíš a za co myslíš, že nakrmím děti. Před svadbou to bylo jinak. Byla tichá skoro nemluvila a neustále se omlouvala, jestli snad neřekla něco špatně. Kdy se to proboha změnilo? Hned po svadbě? Když se narodila malá Sára? Nebo poté co mě nachytala se sousedkou a kalhotama u kotníku?
"Můžete se prosím připoutat? Taxametr už běží, pokud na někoho ještě nečekáme, můžeme vyrazit."
"Ano. Promiňte."
Chtělo by to nový auto. Pasažéři si začínají stěžovat na rachocení motoru a tlumiče ještě pamatují minulé režimy. Kdybych jenom neměl doma nenasytnou saň. Usekneš jednu hlavu, dorostou tři s ještě větším apetitem a větší hubou aby spolkly víc.
"Jaký byl let pane? Měl jste dlouhou cestu."
"Ano."
Celou dobu jenom civí, lidé po dlouhém letu bývají unavení a hned usnou. Jestli je opravdu na drogách, měl bych zastavit a vysednout dřív, než mě zezadu podřeže. Červená. Za křižovatkou zabočím a vysednu. Jo tak to udělám jedno hezky po druhém. Zabočit. Ne nejdřív blinkr, aby vše vypadalo v pořádku, pak zabočím, brzda, popadnout kliku. Co když klika povolí? V nejhorší okamžik by mohla povolit. Auto je staré klička někdy upadne. Co pak? Ne nebudu to riskovat. Pojedu rovně k hotelu.
"Jak se vám vzadu jede? Neruší vás nic? Nevadí vám ten hluk?."
"Všechno je v pořádku."
Sakra auto rachotí přes celou silnici a sním to ani nehne. V tom fakt něco bude. Proč ta modrá kraksna nejede. Tak klakson s tebou nehne?
"Hej máš zelenou. Tak se sakra hni."
Už jen patnáct let do důchodu. Tohle není nic pro mé srdce.

a1

29. listopadu 2015 v 22:20 | Ich |  cestou domů
29.11.2015
Dnes byla neděle. Strávil jsem celý den snahou dostat se na další úroveň. Na střeše k tomu mám nachystané místo. Hned vedle komína je malý rovný plac, kde můžu trénovat a meditovat. Nakonec mi večer přišel úkol. Posbírat s pomocí GPS sedm kešek a nakonec je všechny potopit do přehrady. Druhá část byla jednoduchá, první část byla oříšek. Některé bylo snadné najít, zbytek prověřil mé pátrací schopnosti. Poslední byla umístěna pod úrovní silnice v kanalizaci. Vyčistit oblečení zabere matce dost času a asi přidá i pár vrásek. Ještě že má v tomto ohledu víc než dost zkušeností.
Za úkol jsem dostal zkušenosti a stříbrnou lžičku. Toho haraburdí už mám plný pokoj a pomalu mi dochází úkryty, aby je nenašla matka. Už jsem prodal dvě v zastavárně, ale vždy mě přitom podezřele sledují a chtějí po mě doklady. Fakt nevím co s nimi, snad začnu brzo začnu dostávat pořádné odměny.
Pořád jsem na šesté úrovni.

my story 6.2

28. listopadu 2015 v 16:53 | Ich |  my story 6
pokračování předchozí části

"A za co. Že kradu bordel z koše? Nebo za špatný slovo jedný hysterický ženský?"
"Začnu křičet o pomoc. Řeknu, že jsi mě napadnul. Zavřou tě až zčernáš."
"Jo? A jak že jsem tě to napadl? Vidíš támhlety děti? Vidíš učitele chodit do školy? Jak že jsem tě to měl napadnout? Jak jsem si tě proboha mohl kdysi vzít?" "Nedělej ze sebe chytrýho. Děti vidí to co chceš vidět a kdo by věřil špinavému bezdomovci." "Policie." Okousané jabko. Skrčený časopis. Bravo. Modrá pastelka.
S blížící se osmou hodinou většina dětí utíká. Jenom kuliočko stojí a poulí ty svoje obrovské oči. Prst ponořený v nose si hvízdá. Na tváři má velkou šmouhu od marmelády.
"Tak řeknu, že sleduješ děti. Že jsi pedofil, co sleduje moji dceru. Pokud jsi tu často, museli si tě všimnout. Z toho se nevykroutíš." Vítězoslavný úsměv se roztáhne přes její tváře.
"Koukáš se příliš na tele-novely. Takhle to nefunguje. Byla jsi vlastně někdy na policii? Asi ne když tak blbě mluvíš."
"Lucka už není tvoje dcera. Tak se s tím smiř. Má jiného otce a už si na tebe ani nepamatuje. Tak pro ni něco udělej a táhni někam pryč. Ale jestli ne, jestli tu ještě někdy budeš otravovat vzduch dopadneš špatně. To přísahám."
"Víš co? Dělá se mi z tebe hůř, než tady z toho koše."
"Polib si. Kreténe."
Jenom kuliočko klidně stojí šťourajíc se v nose na protějším chodníku.

"Tak jak jsi dopadl? Viděl jsi ji?" Pípne kukačka ležící na zemi zabalený do roztrhaných hadrů.
"Jak kdyby jsi neměl dost vlastních dětí, ještě se staráš o moje. Kolik jich vlastně máš?"
"Jedenáct. Dvě manželství a zbytek jsou milenky. Za peníze co dlužím na alimentech, by sis mohl postavit barák."
"Nezní to zrovna vtipně."
"Taky není."
"Kdy jsi je naposledy viděl?"
"Ani nevím jak se tři z nich jmenují."
"Jak to tady vlastně můžeš vydržet? Je tu zima jak v psinci."
"Na dej si. To tě zahřeje."
"Ne díky. Půjdu radši spát."
"Ještě přijde sova. Prý našel staré rádio a chce se pochlubit. Že by jsme ho spravili a střelili."
"Tak ho ode mě pozdravuj."
Modrý strop stanu se táhne přes celou oblohu. Hromada novin roztažená po zemi chrání ze spoda. Zbytek těla pokrývají kusy látky. Tělo stočené do klubíčka se třese zimou. Oči upřené na přehoz s kytičkama. Žluté a červené tulipány rostou vedle sebe. A mezi nimi probýhají kachničky. Žluté kachničky na koupaní jako z Toma A Jerryho. Na spodu mají domalované malé nožky ozobávají tulipány, jinde se zase hrají s míčem. Jak jim bude tady na přehozu až přijdou opravdu kruté mrazy. Ostatní kachny už odletěly. Do Říma nebo do Belgie, nebo se teď točí někde v teple na rožni.
"Myslíš že spí?"
"Jo. Jede celou noc a ráno se chodí dívat na dceru. Přijde a hned usne. Spí pak celý den."
"A myslíš, že to má v hlavě v pořádku?"
"Asi víc než my dva dohromady. Ukaž mi teda, co jsi donesl."

my story 2.9

27. listopadu 2015 v 18:59 | Ich |  my story 2
pokračování předchozí části

"Vstávej." Zní v uších hlasy. Už jsem je slyšel. Jako malý jsem žil na předměstí. Matka dělala v místním krámku a cestou ze školy jsem se za ní vždy zastavil, dostal zmrzlinu a lhal jsem o tom jaká je škola zábava. Když jsem lhal moc dobře, dostal jsem další. Chtěla ze mě mít doktora, nebo aspoň právníka. Doma jsem se musel zbytek dne učit. Když mě nachytala jak se neučím, přivazovala mě další týden k židli a sledovala, jestli se učím. To byly časy. Mlátila mě jen, když jsem donesl vysvědčení. "Doktoři takové známky nemají." Říkala zatímco mi přikládala žehličku na chodidla. Nakonec jsem se naučil sedět na židli a zírat do knížky. Jen občas jsem otočil stránku, aby vše nebylo podezřelé.
Otec pracoval v zahraničí. Dělal na stavbě a posílal peníze domů. Vracel se jen jednou za rok na Vánoce. Když jsem se ten den vrátil domů. Seděl v kuchyni za židlí. Nepodíval se na mě a rovnou mě poslal se učit. Celý večer se pak ozýval v domě hluk. Křik a hlasy. Zíral jsem do učebnice. Byl to dějepis. Matčin oblíbený. "Taky by z tebe mohl být archeolog. Jezdil bys po světě, hledal zlato a pak bys ho posílal domů mamince."
Ráno byla matka mrtvá a otec ve vězení. Nejsem sice génius, ale debil taky nejsem. I když si to asi mysleli ostatní. Na pohřbu mě držela za ruku teta. Tehdy jsem poprvé uviděl plamínky tančit okolo mě. Každý člověk měl jeden. A mluvily pravdu. Řekly mi co se stalo. Nelhaly.
"Vstávej." Hlas už na mě křičí delší dobu a nedá si pokoj, i když chci spát. Nade mnou je kamenný strop. Bodavá bolest se ozve vždy, když pohnu hlavou. Při dotyku bolest vystřeluje do celého těla, na ruce pak zůstávají zbytky zaschlé krve. Asi jsem se praštil o kamennou truhlu, když jsem padal.

dovolená v Lidlu

26. listopadu 2015 v 17:12 | Ich |  téma týdne
Kdy to bylo naposledy, co jsem nakupoval v Lidlu? Už ani nevím, ale věř mi, mám s tím bohaté zkušenosti.
Takže nejprve budeš potřebovat vyřídit pár věcí kolem. Jasně je to otrava a nechce se ti, ale bude se ti to hodit, až se v pořádku vrátíš domů. Takže si nejdřív zajdi za doktorem. Zeptej se jestli jsi dostatečně proočkován na cestu, případně si nech očkování udělat. Byl bys překvapen kolik nemocí se dá v Lidlu chytit a až budeš zvracet do záchodové mísy, zalituješ, že jsi mě neposlechl. Takže si tam určitě zajdi. A když už budeš u toho, zkontroluj si ještě doklady. Nikdo přece nechce zůstat trčet u vchodu s prošlou zákaznickou kartou. To ti zabere jen chvilku, tak se radši ještě jednou podívej.
Takže všechno nachystané? Dobře můžeme vyrazit. Nenech se zmást. Venku před vchodem trčí hromada vozíků, ale to je jen trik na rozhazovačné turisty. Co se ti nevleze do košíku, nepotřebuješ, takže vozíky ignoruj a schovej si tu pětikorunu. Peníze budeš potřebovat až u pokladny. A když jsme u toho, ještě nedávno nachystali další past. Za vchodem už neleží ty malé košíky, co mívali dřív. Je to pěkná podlost, chtějí z tebe tahat peníze, kudy to jen jde. Větší košík větší útrata a tak pokud můžeš, obejdi si to párkrát dokola, jestli nenajdeš ty malé původní košíčky. Občas je ještě mají.
Tak se trochu projdi kolem a podívej se, co tu mají. Dá se toho najít spousta. Jsou dokonce lidé, kteří se do Lidlu jezdí dívat jenom na pečivo. Najdeš jě většinou u rohlíků. Možná budou vypadat, jako že se modlí a občas zbožně vzdechnou, ale k nim ty nepatříš že? Takže pečivem asi jen projdeš, možná koupíš nějaký suvenýr rodině no a pak je tu zelenina. Bohužel ti řeknu na rovinu, že sis vybral špatnou dobu. V létě jsou tu nádherné věci k vidění, ale v tuto roční dobu nic moc nenajdeš. Maximálně si můžeš zkusit udělat nějaký ten snímek na památku a do alba, jako že jsi tu byl.
Myslíš, že projet hned dvě oblasti najednou je moc? Že si to chceš pořádně prozkoumat a projít každý roh? Neboj až tam budeš uvidíš, že toho stihneš víc než si myslíš.
Někdy touto dobou asi objevíš lednice. Já vím, budeš si připadat jako v ráji a oči ti budou vyskakovat z důlků, ale zadrž. Napočítej do deseti a pořádně se rozdýchej. Ono to není tak super jak se na první pohled zdá. Vidíš ty lidi kolem? Mačkají se u lednic. Hlupáci spadli do pasti a teď se snaží nacpat svůj vozík co nejvíc. Navíc nevidí, jak blokují úzkou uličku všem ostatním. Takže pokud se chceš mačkat a hodiny strávené v řadě jsou pro tebe hotová slast hurá. Jsi na pravém místě, pokud ti to ale nepřijde jako dobrý způsob jak strávit dovolenou jdi někam jinam. Koukni vidíš tu starou paní co porovnává salám za deset a za jedenáct korun. To jsou domorodci, tráví tu veškerý svůj život a ještě se tím baví. Tak teda neříkej, že jsem tě nevaroval.
Teda to už je tolik hodin? Já budu muset letět, Tak kdyby jsi chtěl, můžu ti to dovykládám, ale kdyby ne věřím, že si dovolenou v Lidlu opravdu užiješ. Já se tam taky brzo chystám, třeba můžeme jet někdy spolu.

my story 8.1

25. listopadu 2015 v 15:39 | Ich |  my story 8
pokračování předchozí části, teď už sem dávám i první řádek předchozí části, aby vše hezky navázalo :)

Pot mu kape z čela, zatímco podává láhev s pitím postavě ležící na zemi.
Postava se posadí, kostěné prsty se sevřou okolo láhve, odšroubují vršek, kostěná hlava se zakloní a vylije obsah láhve do hrdla. Voda, která protekla celým tělem, se pak vsakuje do horkého písku a rychle mizí.
"Moc děkuji pánové, to mi bodlo. Samozřejmě že jsem všechno viděl. Z leva se přiřítila žlutá žába a vletěla do zatáčky. Ten černej kocour za volantem pak neměl co dělat a nabral to přímo do výlohy."
"Nevím proč, ale já ti z toho nevěřím ani slovo Debussy. Spíš bych řekl, že sis to teď všechno vycucal z prstu a vodíš nás za nos."
"Klid Alfréde. Můžete nám říct víc o té žluté žábě pane Kalci? Třeba jaký druh žáby to byl."
Sedící postava se ještě víc narovná a zabouchá si prsty o kostěnou bradu.
"Taká ta žába, co jich je na ulici plno. Ráno dostanou řidičák a večer už ho zase nemaj. Když jsem se učil řídit já to bylo jinačí. Učitel mě mlátil a ze mě kosti opadávaly. To bylo pořád proč si nedal přednost, jak jsi jí mohl přejet psa nebo kolik myslíš že takové zrcátko stojí. No a pak jsem"
"Jak jako řidičák. Žáby dostávají řidičák automaticky. Děláš si z nás srandu?"
"Klid Alfréde. Neskákej pánovi do řeči. Je to neslušné. Když říkáte žábu, to asi nemyslíte žábu, ale máte na mysli člověka že? Řekněte mi o ní víc. Mě se nemusíte bát."
Muži se na sebe podívají a oba najednou si otřou pot z čela. Velké kruhy v podpáží svědčí o jejich nepohodlí.
"Nechcete si odložit nějaké oblečení. Musí vám být horko."
"Ne jsme tu služebně."
Sedící postava pokýve hlavou.
"Jo žlutou žábu myslím. Takovou tu co si barví vlasy na blond a neručí ani sama za sebe."
"Určitě jsi viděl víc. Značku nebo její auto. Vyklop to Debussy, nebo ti už fakt něco udělám."
"Klid Alfréde. Pan Kalc potřebuje jenom trochu času."
Postava se na chvíli odmlčí a ruka přejede po kostěné hlavě
"Je mi líto pánové. Je to už třináct let. To moje kostečka ta má hlavu pořád dobrou, ale mě už neslouží."
"Lžeš. Jsi proradná kost a já ti nevěřím ani slovo."
"Klid Alfréde. Je tu už opravdu dlouho. Opravdu si už na nic nevzpomenete? Moc by jste mi tím pomohl."
Prázdné oční důlky se upřou na oba policisty a postava zavrtí hlavou.
"Opravdu je mi to líto pánové, ale nepomohu vám."
"Nevěřím ti. Tady je moje vizitka Debussy. Zavolej, pokud si na něco vzpomeneš. A pokud ne já si tě najdu."
"Klid Alfréde. Tak tedy nashledanou pane Kalc."
Kostlivec se znovu položí na ručník a pokračuje v opalování. Dva detektivové odchází z pláže.

Tady bude myslím dobré příběh ukončit :) přišla mi zajímavá představa kostlivce, který se opaluje na pláži a chtěl jsem ji nějak dát život. Pokud se vám příběh líbil/nelíbil rád si to poslechnu :)

my story 8.0

24. listopadu 2015 v 16:12 | Ich |  my story 8
Sluneční světlo pálí na kůži a horký písek pálí i přes kožené boty.
"Myslíš, že něco ví Hanzi? Jestli sem jedeme zbytečně, tak někoho odprásknu."
"Klid Alfréde. Jeho žena říkala, že tam určitě byl."
Dvě postavy v kabátech a kloboucích prochází mezi opalujícími se výletníky směrem k moři. Příboj zuřivě doráží na hrady a děti je z druhé strany houževnatě rekonstruují.
"Jmenujete se Claude Debussy?"
Ležící postava nadzvedá hlavu. "Ano. Kdysi mi tak říkali. Ale dnes už nosím jméno Kalc. Tak mě teď většinou oslovují. Můžete také."
"Nehraj si tu na blbečka. My moc dobře víme, jak ti máme říkat."
"Klid Alfréde. Měli bychom na vás pár otázek. Vaše žena uvedla na stanici, že jste byl čtvrtého července na rohu ulic přístavní a osmá. Je to pravda."
Prázdné oční důlky se odvrátily a ležící pohodí rukou. Ozve se chřestivý zvuk.
"Co ta moje kůstka jenom nevyžvaní. Od té doby co jí chybí spodní čelist, jenom mluví a mluví. Zkoušel jsem ji vzít k doktorovi, ale co si myslíte? Jí se to takhle líbí."
"Odpověz, když se tě na něco ptá. Byl jsi tam Debussy, nebo ne? Už mi s tebou začíná docházet trpělivost." Alfrédovi občas přeskakuje hlas, když má vztek. Jeho výhružky pak mají tendenci míjet se účinkem.
"Klid Alfréde. Pan Kalc si určitě vzpomene. Dej mu chvilku na rozmyšlenou."
Muž na zemi vytáhne z batohu tubu. A vytlačí její obsah na ruku. Pak se snaží natřít své kosti ochranou proti slunci.
"Ale jistě, že jsem tam byl. Chodím každý večer s naší fifinkou do přístavu aby se uvolnila. U nás to vypadá skoro jak v rakvi a to víte. Pes není jak obraz, který pověsíte na"
"Neodbíhej od tématu. Dostávám pocit, že před námi něco tajíš. Byl jsi u toho Debussy, když modrý brouk naboural do výlohy zlatnictví? Tvoje žena řekla, že jsi o tom mluvil celý večer. Takže nic nemusíš zapírat."
"Klid Alfréde. Pan Kalc nic zapírat přece nehodlá. Na dejte si. Je horko a určitě máte žízeň. A povězte nám u toho, co jste viděl."
Pot mu kape z čela, zatímco podává láhev s pitím postavě ležící na zemi.

my story 6.1

23. listopadu 2015 v 14:40 | Ich |  my story 6
pokračování předchozí části

Auto znovu vyráží na cestu. Muž našel klíčky a snaží se otevřít dveře.
"Neviděl jsi v poslední době vlaštovku? Myslím že mi ještě něco dluží."
"Pokud vím, tak něco chystá. Asi brzo odletí do teplých krajin. Motá se teď někde v jižním městě."
Kůra od pomeranče a láhev od piva. Konečně něco. Dalších pár korun. Dveře byly konečně prolomeny a postava zmizela vevnitř. Poslední sousto a kolega dojídá.
"Jdeš se mnou, nebo sis chtěl jenom promluvit?"
"Půjdu. Pořád mám hrozný hlad. Stejně nechápu jak můžeš pracovat v noci a spát ve dne."
"V noci mě aspoň nikdo nevidí." Lampa znovu zabliká.
"V parku jsou další koše. V neděli bývají plné jídla, škoda že je pondělí."
"Myslel jsem že je úterý."
"Není, ale na tom nesejde." V dálce zahřmí.
"Myslíš že ještě někdy budeš moct vídat dceru?"
"Ne"

Krabička od cigaret. Hromádka nedopalků. Plechovka od piva.
Po protějším chodníku dovádí děti. Cestou do školy se hlasitě překřikují. Támhle je zrzka. Drží se za ruku s klukem o hlavu menším. Koukají od sebe a dělají jako by tam ten druhý vůbec nebyl. Zasněně koukají kamsi do dálky. Občas se na sebe obrátí, rychle ucuknou hlavou a zase dělají jako by nic. Jenom se o trochu víc uculují. Lucka mezi nimi není.
"Pavle co tady děláš?"
"Jak dobře víš, vybírám odpadkový koš. Myslím že ti je taky jasné proč."
"Ne. Co děláš tady? Tohle je Lucčina škola. Víš jak by ji ranilo, kdyby tě viděla. Kdyby tě viděli její kamarádi."
"Pokud někoho vidí, tak jsi to ty jak mluvíš s bezdomovcem. Možná bys měla jít pryč."
"Neříkej mi, že to děláš pravidelně. Že tady stojíš každé ráno. To je hnus. Měl by ses stydět."
"Popravdě? Dej mi pokoj. Dělá se mi špatně jenom tě vidím." Roztržené psí vodítko. Sáček na psí výkaly. Podprsenka. Podprsenka?
První děti se začínají zastavovat a ukazovat si. Některým se dokonce hlasitě smějí a hákají u toho.
"Zmiz nebo na tebe zavolám policii. A jestli tě tu ještě někdy uvidím skončíš v kriminále."
"A za co. Že kradu bordel z koše? Nebo za špatný slovo jedný histerický ženský?"

my story 2.8

22. listopadu 2015 v 16:20 | Ich |  my story 2
pokračování předchozí části

Kamenná chodba vede přímo. Po stranách občas vybíhá vchod do menších místností. Některé jsou ještě plné beden, keramiky a hlavně suti. Několik místností je zasypaných úplně. Úzká chodba se pak zužuje ještě víc a jednou jsem se musel protáhnout úzkou škvírou. Z ruky pak začala znovu téct krev. Chodba za mnou je klidná. Nic mě nepronásleduje. Konec chodby je zasypaný kamením. Tudy se ven nedostanu. Doufám, že existuje jiný východ a neumřu tu žízní.
Chodba se rozděluje. Pak znovu. Vyrývám značky do stěny. Dvě čáry vpravo. Tři čáry vlevo. Hodinky ukazují, že už bloudím šest hodin. Ještě že mám sebou vodu. Kdybych měl aspoň něco k jídlu. Za tohle je určitě dostanu. Dostanu se ven a najdu je. Nebo se nejdřív vrátím do města a počkám, jestli se vrátí živí. Pak je zabiju.
Dřevěné police vyplňují a proutěné koše vyplňují celou místnost. Jsou tu zbytky jídla. Vysušené ovoce, maso a zelenina. Pár tisíc let staré zásoby se rozpadají pod dotekem ruky. Něco by se však sníst ještě dalo. Jestli budu mít dost odvahy. Snad nebude tak zle, ale stejně dávám seschlé brambory a fazole do baťohu.
Místnost na konci chodby je plná plamenů. Oheň je cítit už zdálky. Na zvířata to však nevypadá. Plamínky se vůbec nehýbají. Možná se jedná o poklad. Bylo by skvělé najít místnost plnou artefaktů a pak zemřít žízní. Možná najdu artefakt, který mě dokáže zachránit. Musím to prozkoumat.
Místnost je plná zbraní. Kamenné meče a oštěpy s bronzovou špičkou. Pár rozpadajících se luků a vzadu v místnosti truhly. Z truhel vyzařují plameny, které hledám. Konečně nějaký poklad. Truhly nejdou otevřít. Jsou z kamene a přes všechnu snahu levá ruka nemá dost síly. Bronzový meč zajede s trochou snahy do škvíry pod víkem. Prastarý meč je ostrý jako břitva, musím dávat pozor. Páka zabrala. Víko odskakuje. Bolest hlavy je nesnesitelná, oči se nedokážou na nic zaostřit, zem se pode mnou propadá. Rána do hlavy. Konečně bolest ustává. Je tak těžké se na cokoli soustředit.

my story 2.7

21. listopadu 2015 v 9:36 | Ich |  my story 2
pokračování předchozí části

Postava na hromadě suti zakašlá a nadzvedne se.
"Žiješ?" Ozve se shora.
Postava kašle dál. Nadechne se. "Jo." Kašel pokračuje.
"Tak vstávej. Lano měl Jirka a ten je teď někde dole s tebou. Najdi ho, ať tě můžeme vytáhnout, nemáme čas."
Tobě se to dobře říká. Kdyby tě aspoň někdo skopl sem za mnou. To by tě přešel smích.
"Kam zmizel? Zahnali jste ho?"
"Nevím někam se ztratil. Možná spadl dolů. Nikde ho nevidím. Třeba je pohřbený pod sutí."
Super. Bez pušky se teď budu hrabat v tomhle bordelu a doufat, že mě nic nesežere. Kde je to blbý lano. Kdyby žil, mohl bych ho aspoň vycítit. Proč se jenom nechal sežrat. Takhle ho určitě nenajdu.
"Zkuste zařvat do vysílačky. Třeba to uslyším."
Támhle je něco slyšet. Po útoku je vždycky všude ticho. To bude ono.
"Pokračujte už to slyším." Super takže je opravdu zasypaný. Budu ho muset vyhrabat.
"Pozor. Je za tebou." První výstřely létají kolem. Kde je to posraný lano? "Já jsem tady taky." Ignorují mě a bezhlavě střílí dál. Sakra mohli by aspoň mířit.
Za mnou se už černý mrak vyhrabal ze suti. Kašlu na lano, aspoň mám ještě pistoli. "Zamířit." Nic ani nezpomalí. Na poslední chvíli se skulím stranou. Drápy rozrývají zem za mnou. Kutálím se z hromady dolů. Nemůžu zastavit, suť se hrne se mnou. Rána do ramene. Tak je to tady, konečně něco trefili. Za tohle je dostanu. Jestli přežiju. Už je zase za mnou. Odráží se velkými skoky a letí přímo na mě. Země pode mnou pořád ujíždí. Granáty dopadající okolo vybuchují. Vykašlali se na mě a je jim jedno jestli zemřu. Hlavně že to zabijí se mnou. Všechno okolo se znovu točí. Náraz do stěny je bolestivý, zraněná ruka je zlomená. Tak tohle je konec.
Vedle mě je zčásti zasypaná chodba. Lezu dovnitř, třeba ještě nejsem mrtvý. Zlomená ruka příšerně bolí. Snaží se prohrabat za mnou. Ozývají se další výbuchy. Musím dál do chodby.

z jiného soudku

20. listopadu 2015 v 22:42 | Ich |  zbytek
Tak pokud budu na konci tohoto článku vypadat hloupě, můžete vinit pouze sebe, že jste dočetli až na konec.
Není to tak dávno, byl jsem opět doma a opět na návštěvě u své drahé babičky. Jak je asi zvykem všech prarodičů, snažila se i ona nacpat mě jídlem a přes veškerou snahu odolat jsem podlehl. Snad bude lepší dodat, že jsem podlehl i celkem rád. Bránit se však není jen nutnost, ale boj o holý život, protože i z přecpání člověk může zemřít.
Tak jsem si přikrajoval sýr a snažil se prokládat polykání i trochou žvýkání, abych se hned neudávil. Po jídle babička zamířila z kuchyně a já pro změnu sklízel ze stolu. Už jsem stál nad dřezem, když můj zrak naposledy padl na nůž ušpiněný od sýry. Rozhlédnu se. Nikde nikdo a už vystrkuju jazyk abych nůž olízl.
Samozřejmě už od mala dávám pozor, abych olizoval nůž od tupé straně k ostré a nic se mi nestalo. Když tu najednou něco štípne. Že bych se pořezal? Ne nic necítím, asi jsem se spletl. Tak si tak zase sedím, vzpomínám na sýr co jsem jedl. Ještě pořád ho cítím na jazyku, akorát teď chutná víc po železe? Není možná. Zrcadlo potvrzuje, že jsem se opravdu řízl.
Večer ležím na posteli, cucám vlastní krev a ani mi to nedá moc práce. No jo vždyť já jsem teď jak upír. Cítím všechny ty možnosti, které teď mám. Mohl bych létat nocí a pít lidem krev. Mohl bych se přidat do spolku upírů a chodit na půlnoční večírky. Ne nebudeme to přehánět. Radši jenom napíšu všem kamarádům a po týdnu teď i sem na blog.

my story 7.7

19. listopadu 2015 v 13:41 | Ich |  my story 7
pokračování předchozí části

Přitlač! V rozích mívám nejvíc špíny. Tak to neflinkej. Povídá želva plující po řece. Mladý klokan začne drhnout krunýř ještě usilovněji až z něj lítají chlupy a povídá: Nebojte tetičko. Hlavně už zamiřte ke břehu. Práci mám už skoro hotovou. Jsem snad tvoje teta? Tak mi tak neříkej a pokračuj dál. Ještě ti to zkontroluju. Pluje želva dál.
Vy jste určitě získala věkem moudrost. Můžete mi tedy říct, jak mám získat sílu? Potichu povídá klokan. A k čemu pak sílu potřebuješ? Mně přijdeš silný dost. Síla ti k ničemu není.
Potřebuju babičko. Přeběhl jsem rudé pláně. Trénoval mě velký mistr zanechávající nebesa ve zmatku. Učil jsem se posvátné mantry ve velkém chrámu svolávajícím duše. Klokaní hlas pomalu začíná připomínat šepot, když pokračuje v řeči. Uprostřed řeky mi to však bylo k ničemu. Proti vodě jsem bezmocný stejně jako moje matka a všichni další klokani před ní. Vlna na řece narazí do želvy a ukončí jeho proslov.
Podívej se na mě. Narodila jsem se jako želva a jako želva taky zemřu. Holobrátek jako ty to nepochopí, ale nikdy jsem nechtěla létat. Ptáci létají po nebi, kam chtějí a nic je neomezuje. Jsem tolikrát starší než ty a přitom jsem nikdy neběhala po pláních a ani s tím teď nehodlám začínat. Ryba umí plavat, ale neumí skákat jako ty? Proč tedy chceš plavat, když nejsi ryba?

Tímto je myslím tento příběh zakončený a už se k němu nehodlám vracet :)

svět bez kouzel...ou

18. listopadu 2015 v 13:54 | Ich |  téma týdne
Není snad život sám o sobě malým kouzlem? Tak tedy život bez kouzel by byl...Tak nejdřív vynechme ty malé trpaslíky co běhají v tomhle počítači na kterém zrovna můj článek čteš. Vynechme taky moje milované trpaslíky uvnitř mého miláška ať můžu aspoň článek dopsat a ty máš co dočíst :).
Tak tedy když vynechám tyhle ty dvě věci a představím si život bez kouzel...asi jako by ve všech ostatních počítačích trpaslíci vyhlásili stávku a řekli že nemakaj dokud nedostanou přidáno. Takže není počítač ani internet ani počítač ani internet. Už jen při té představě se mi chce brečet...asi bych měl na chvíli omezit počítač. Ne dopíšu článek a pak toho nechám takže čti dál a neopovažuj se vstávat ze židle. Jasné? ...to byla chvilka abys mohl/a říct ano :).
Tak tedy život bez kouzel by byl nejen život bez počítače, ale taky život bez čokolády, nebo ne? Vždyť bez umpalumpů není továrna na čokoládu, bez továrny na čokoládu není čokoláda a bez čokolády není...čokoláda. Tohle téma týdne se stává čím dál víc děsivějším. Na vem si kapesník a utři si oči, tečou ti slzy. Tak tedy já vím těžko se to rozdýchává, ale neexistují ani počítače ani čokoláda, kterou jsem chtěl svůj žal zajíst.
Co dál neexistuje? No určitě neexistují ty malé světlušky, které poletují v noci po obloze, ale na ty snad už nikdo nekouká a navíc nejsou ve městě vidět, takže je to jedno. Co dál? Dál by bez kouzel určitě neexistovaly holky. Pokud ne všechny, tak aspoň všechny to kouzelný slečny co vypadaj jak vytažený z pohádky? Je to děsivé? Já nevím, ale koukni se do starýho řecka jak vypadá divadlo, když ho hrají jen chlapi. Nemůžeš? No jasně vždyť ti nejede telka že :D jak se teď podíváš do starýho řecka.
Tak se teda nezlob, ale nemám sílu pokračovat dál. Nefunguje počítač, nejsou hezký holky a ani čokoláda. To je na nic. Takže se teda nezlob, ale já zůstanu tady v realitě, kde kouzla pořád fungují OK?

my story 7.6

17. listopadu 2015 v 17:49 | Ich |  my story 7
pokračování předchozí části

Po.. snaží se křičet čvachtající hromada plovoucí po řece ..moc. Klokan ponořen ve vodě kope kolem vodu a snaží se zakřičet o pomoc. Nic mu není platné jeho zběsilý závod s větrem. Ve vodě vítr není a voda se neptá, jak rychle dokáže běhat. Ničemu nepomůže, jak úporně napínal svaly při tréningu, aby dokázal doskočit o kousek dál. Voda se neptá, kolik kožichů propotil. Nezachrání ho, že dokáže zarecitovat mantru z velkého chrámu i pozpátku. Voda neslyší na slova. Tak kope osaměle, vodu polyká a proud ho unáší dál a dál. Jakou chybu udělal, si pomalu začíná uvědomovat.
Unaveným tělem náhle otřásl naráz o pevnou skálu a unavené tlapky povytáhly zmoklou slepici nahoru. Potřebuješ něco? Ozve se najednou skála pod klokanem. Vyděšený klokan po poslední zkušenosti s dunícím hlasem neznámého původu málem skáče zpátky do vody. Nic. Pípne potichu a začne se třást po celém těle těžko říct, jestli ze strachu, či ze zimy.
Želví hlava se vynoří z vody a praví: Tak to se kliď rychle pryč holobrátku. Koukni, jak jsi mi tu nakapal. Kdo to má pořád uklízet. Hořekuje a její hlas pomalu nabírá na síle. Uf ozve se hluboký výdech a rána jako by kámen spadl ze srdce. Promiňte, promiňte uctivá babičku. Já vám krunýř určitě vyčistím, jestli mě dostanete na břeh. Moc vás o to prosím, hodná babičko.
Pche nevidíš, jak jsem mladá a krásná? A navíc když tě dovedu na břech ty frk a jen se za tebou zapráší. Žádné takové nejdřív krunýř vyčisti a pak se domluvíme.

my story 7.5

16. listopadu 2015 v 12:37 | Ich |  my story 7
pokračování předchozí části

O ha na se na ni ši ka du gu ra mi. Opakuje pořád dokolečka vyčerpaný klokan, zatímco podivně kříží nohy pod sebou. Snad se snaží zmrzačit sám sebe, kdo ví.
"Rychleji. Už jsi se zase přeřekl." Produní hlas okolo něj.
O ha na se na ni... Ozývá se skoro pískot. Oči má vypoulené a jeho hnědou kůží prosvítá nádech modré barvy. Už nemůžu. Opravdu mi tohle pomůže? Mám pocit, že se jenom udusím a stejně ničeho nedosáhnu. Vykřikuje stížnosti klokan, zatímco se snaží narovnat nohy do přirozenější polohy.
"Mlč a pokračuj. Kdo ti dovolil přestat." Zuří hlas, až se kamenná stavba otřásá.
Jdu domů. Děkuji za všechno, ale jdu. Prohlašuje už poněkud slabším hlasem.
"Ne." Zní zamítavě vzduchem.
O ha na se na na si ka...
"Zase jsi udělal chybu. Dneska budeš bez večeře."
Uuuu skučí mladý klokan.

Nohy se odráží od země ve zběsilém rytmu. Vpřed hledí uhánějící klokan. Zrak ztracený v dálce nevnímá větve šlehající do obličeje a zajíce uskakující do strany. Rychleji. Rychleji. Krade mu vítr slova z úst.
Zrak upřený do dálky se začíná přibližovat. Nejdřív sleduje modrou linku na obzoru. Potom přímo neslušně zírá na modrý obdélník přibližující se z okraje obzoru. Nakonec doslova okukuje řeku, blíží se rychlostí rovnající se té jeho. Řeka zírá zpátky na něj a nechce uhnout pohledem. Zrak už má klokan skloněný skoro k zemi. Už vidí i vlastní tlapky odrážející se od země. Už je vidí dokonce dopadající na zatravněný břeh široké řeky táhnoucí se krajinou. Tlapky se odráží. Naštěstí stihl na poslední chvíli uhnout pohledem, jinak by teď předváděl kotrmelce po hladině. Ano. Dokázal jsem to. Vykřikuje mladý klokan, zatímco protíná vzduch nad řekou. Stoupá stále víš. Vidíš mami. Není to nemožné. Hlasitě se u toho směje. Náhle se však hladina začíná přibližovat. Žbluňk teď křičí pro změnu řeka.

my story 7.4

14. listopadu 2015 v 10:32 | Ich |  my story 7
pokračování předchozí části

Mezi stromy poskakuje mladý klokan. Tu se praští o rostoucí větev. Tady se udeří o tvrdý kořen vystupující ze země. Jeho strachem naplněné oči kmitají prostorem zatímco popotahuje. Tma lesa se prohloubila a údery nabývají na síle. Mladý klokan už nejde, už se jen plouží. Opřený o strom nakonec stojí a brečí.
Rauuuuu. Ozve se za ním skřek. Uši našpicované kouká do tmy. Po pláči není ani stopy. Jako by tu nikdy nebyl. Oči zakmitají. Tam. Odrazí se směrem, kde je les trochu světlejší, nekoukaje vpravo, vlevo. Mělké údery tlapek se rozeběhly za ním.
Údery větví již pokryly celé tělo. Tak pokračuje závod porostem. Mladý klokan uhání. Chřtán bestie se každou chvíli chystá sevřít. Odráží se ještě zběsileji. Bestie je za ním však přilepena. Přivázána na okraji jeho vyděšené mysli. Najednou se vynoří kamenná stěna. Tryskem ženoucí se zvíře již nezastaví. Osud byl zpečetěn. Čelní náraz do zdi je určitě jeho osudem. Měl více koukat na bilborady. Jezděte opatrně hlásají. Stejně je ignoroval.

Na vrcholek kamenného chrámu vyšplhá se malý klokan po schodech. Úkryt zde hledá před svým strachem. Nedokáže už ani chodit. Plazí se po kamenech. Spíš hada připomíná. Tiše prosí o pomoc. O záchranu.
"Co zde hledáš?" Ozve se zvučný hlas a stíny chrámu se zavlní.
Prosím zachraň mě. Honí mě lítá bestie. Prosím tě prosím pomoz mi.
"Přišel jsi pro pomoc?" Začíná se ozývat dunění zevnitř stavby.
Ano. Pomoc hledám. Budu ti nadosmrti vděčný jenom mě zachraň.
"Dobře."

my story 2.6

13. listopadu 2015 v 16:04 | Ich |  my story 2

pokračování předchozí části

"Dávej pozor sakra, zem je tu podkopopaná jak ementál." Zem je tu propletená úzkýma chodbama, situace je ještě horší po všech lidech, kteří se snažili chodby objevit a prozkoumat. "Nemůžeš koukat kam šlapeš? Radši se zastřel, tak zabiješ jenom sebe."
"Co je to ementál? Dá se to jíst?" Tlustej Jirka je žrout. Po smrti ostatních dostává jejich příděly a stejně si stěžuje že má hlad. Pokud se pod někým propadne zem tak pod ním. Jen kdyby byla díra dost velká na jeho zadek.
"Ty sežereš i kamení, tak proč se ptáš?"
Ostatních jdou vzadu po dvojcích rozestoupení do rojnice, aby neriskovali. Jenom já trčím vepředu jak pokusný králík. Měli jsme hlasovat, ale ne oni že by netrefili a já jsem placený abych našel cestu. Jak se dá ztratit, když mají jít jen rovně a přitom se nepraštit do stromu.
Na zemi leží čerstvě ulomená větev. Jak jsem si toho jen mohl nevšimnout. Plamínky se nám vyhýbají. Už od posledního útoku není zvíře, které by se k nám chtělo přiblížit. Myslel jsem že je to pachem, který na nás zanechalo. Vůl jsem vůl. Jasně sleduje nás a drží se blízko aby jsme ho neviděli. Úkrývá se ve větvích a hraje si s náma.
"Je na stromech. Přikrčte se a střílejte na vše co se pohne." Můj výkřik je měl dát do pohybu místo toho zmrzli na místě. To nejsou vojáci jen banda bouchačů s pistolema.
Černý mrak se vrhá na moji hlavu, možná jsem udělal osudovou chybu. Šipka do keře a pak kotrmelec. Jirka už zběsile střílí kolem. Pár kulek probzučí kolem mojí hlavy, ale bestii netrefí patrně ani jedna. Měl by víc mířit a míň řvát.
"Zamířit. Pal." Pušku na rameni příjemně kope. Výstřely se ozývají už i od ostatních. Nevypadá to že by si jich všímal. Už stojí nad Jirkou. Medvědovitá postava nemá šanci. Cupuje ho na kousky i přes zběsilý jekot kulometu. Pařáty vystupují všude z mraku a s každým máchnutí urvou i kus masa. Kdyby Jirka zhubnul třeba by zvládl utéct když bylo třeba.
"Zamířit, pal." Další kulka neškodně zmizí v jeho těle. Akorát se teď vrhá na mě. Těžko říct kolik nohou se odráží od země. Odhaduju to tak na sedm.
Zem se pohnula. Padám. Všechno kolem se mnou. Náraz je tvrdý.

o slovech

12. listopadu 2015 v 16:08 | Ich |  téma týdne
Au řeknu a praštím se do hlavy. Těžko říct co přišlo první. Bolest, nebo slovo? Asi jdou ruku v ruce spolu. Slova doprovází bolest a bolest doprovází slova. Někdy se pohádají a chvilku spolu nemluví. Jindy jsou to zase nejlepší kamarádi. Pak bolí nejen slovo, ale každá jeho slabika. Ještě že jich au zrovna moc nemá.
Jindy stačí prosté děkuju. Zmatek rozkvete na okolních tvářích. Děkuju je nečekaný doprovod všech okolností. Děkuju. Neděkuj, zaplať. Někdy je děkuju snad i nezvaný host. To zase když jde děkuju ruku v ruce s ironií. V nejhorším pak nejde ani vrátit. Táhne se za vámi, nedá v noci spát a nakonec se vám děkuji vypálí do duše. Nakonec až opět vyzrajete nad nepřítelem, můžete mu jej vztekle mrštit do tváře. DĚKUJU. A v noci zase klidně spát.
Slova chodí po dvojcích i skupinkách. Slova jsou jako politici. Jejich síla nevychází z toho kým jsou, ale koho znají a s kým se kamarádí. Koho doprovází a kdo přijde až odejdou. Tak slova chodí životem a koukají na koho by se vrhli. Dej si pozor nebo na tebe také přijdou.

my story 7.3

11. listopadu 2015 v 12:03 | Ich |  my story 7
pokračování předchozí části

Slunce se zvedá od východu a mladý klokan stojí. Stojí na jedné noze, balancuje na kládě dřeva. Okolo na zemi hoří svíčky. Teplota stoupá stejně jako žár ze svíček směrem vzhůru. Ještě chvilku vydržet. Mumlá si pro sebe. Vyděšený zrak má upřen do plamenů. Snaží se udržet, pot však stéká do očí. Mistře nemohl bych si alespoň otřít pot. Ptá se nesměle. Myslel jsem, že se chceš stát stejně silným jako jsem já. Už ve tvém věku jsem dokázal stát jednou nohou na stéble trávy. To proto mě začali nazývat velkým mistrem usměrňujícím namyšlená nebesa. Ale pokud si myslíš, že ztrácím tvůj čas klidně si odpočiň jak jen chceš. Říká velký buvol ležící v blátě zatímco se zvedá, pohodí žíní a mírně drcne do klády. Ne máte ve všem pravdu mistře. Omluvte mou nevychovanost mistře. Říká klokan zklamaně zatímco ho pot štípe v očích a je mu čím dál více horko. Avšak unavená noha pod tíhou povoluje a klokan padá přímo do hromady svíček. Jsi tak neschopný. Ozve se jen z bláta.

Tohle je poslední zkouška. Teď běž a ukaž mi, že jsem s tebou neztrácel čas. Bručí starý buvol postrkuje klokana před sebou. Ale mistře vždyť jste mi jenom dva dny nadával a už mě chcete opustit? Popotahuje mladý klokan pod tíhou z vyčerpání posledních dnů. Bohužel velký mistr pustošící oceány nemá času nazbyt. Jsem potřeba jinde.
Před dvojicí se nachází hustý les plný děsivého skřeku a bolestného nářku. Ti kdo kráčí cestou svého přímou nemusí se bát, že zabloudí. Běž tedy do lesa a zítra se vrať. Budu na tebe čekat. Pyšně se napřímí starý buvol. Pohodí žíní a postrčí klokana mezi první stromy. Ale mistře přece nemůžu být stejně silný jako vy jen po dvou dnech. Dává se mladý klokan téměř do breku. Vidím, že jsem tě pořád nic nenaučil pošetilý učedníku. Otáčí se buvol a odchází pryč. Kde se jen stala chyba? Teď již pláče klokan zatímco vchází hlouběji do lesa.

my story 7.2

10. listopadu 2015 v 13:28 | Ich |  my story 7
pokračování předchozí části

Raz. Dva. Tři. Ztěžka oddechuje mladý klokan. Leže na zádech nohama nadzvedává velký kámen. Čtyři. Pět. Šest. Slova jsou už stěží slyšitelná. Pod tíhou velkého kamene se třesou unavené svaly. Mistře kolik ještě. Ptá se z posledních sil. Ještě jsme ani nezačali. Odpoví postava ze stínu starého stromu. Ale mistře kámen je moc těžký. Bojím se bojím, že mě rozmáčkne. Velký buvol vystoupí ze stínu, drcne do kamene a posměšně zafrká. Takovéhle balvany jsem uzvedl už, když jsem se vyhrabal matce z břicha. Chceš získat sílu? Jestli sis to rozmyslel nebudu ztrácet tvůj čas. Sbohem.
Buvol hodí žíní dokola a přidá další balvan na již tak těžký kámen. Tak zvedej.
Raaaz. Zvedá ve výdechu malý klokan. V půlce vše vzdá a kámen padá bokem. Zhroucen leží. Pohled upřený na buvola. Pche ozve se jenom. Ztrácím s tebou čas.
Mistře budu tak silný jako vy? Jistě když uděláš přesně to co ti řeknu. Poslouchej svého mistra. Jez zdravě a pravideleně. Buď co nejvíc na čerstvém vzduchu. To jsou tři velké cesty k síle mistra Taa. Já o tom přece něco vím. Jistě mistře pomůžete mi zvednout znovu kámen. Raz. Dva . Tři....ozývá se dokola.

Mistře bojím se bojím, že si tímto ublížím. Kňourá mladý klokan. Chceš snad říct, že tvůj mistr, tvůj velký mistr rovnající se nebesům se plate. Vidím že zde ztrácím jenom tvůj čas. Půjdu. S těmito slovy velký buvol pohodí žíní a postrčí mladého klokana dopředu. Nezlobte se mistře máte ovšem pravdu. S těmity slovy začne klokan poskakovat vpřed nohy pevně svázané dohromady. Odráží se. Jde to jen ztuha. Spoutané nohy nedrží rovnováhu a při doskoku tak tak drží rovnováhu. Panečku nevím k čemu je toto dobré. Mumlá si se zatajeným dechem aby nebyl slyšet. Patrně neví, že starý buvol je již nahluchlý.
Mistře koukejte jak jsem odřený. Nemůžeme se pro změnu věnovat zdravé stravě, kterou jste zmiňoval mám již hlad. Jsi mladý a zbrklý. Zapomínáš. Moudrost říká jez zdravě a pravidelně. Dnes jsi však už jedl. Další jídlo tě čeká zítra ve stejnou dobu. Teď skákej dál. Maminko co se to jenom stalo. Zní teď již trochu víc nahlas.