my story 5.3

25. října 2015 v 22:27 | Ich |  my story 5
Pokračování předchozí části

Šachta se zanořuje do země. Dřevěné obložení a výztuhy lemují prostor. Po třiceti metrech šachta končí a kolem se otevře prostor. Dalších pět metrů a podlaha. Míhavé osvětlení lamp se odráží od skleněného stropu. Zbytek prostoru je ukryt ve tmě.
"Našel jste něco kapitáne?"
"Muži prohledali první budovu, pokud se to tak dá nazvat. Zdá se, že sahá hluboko pod zem. Muži prozkoumali pouze dvě podlaží, ale sahá hlouběji. Jinak je budova prázdná."
"A další budovy jste nenašli?" Pod nánosem bahna a hlíny se vyklubaly pouze dvě budovy. Zbytek prostoru překryly nánosy a vidina dalšího kopání nikoho nenadchla. Aspoň že posily pro které se vojáci vydali by už měli být na cestě spolu se zásobami. Pokud byla zpráva doručena.
"Ne pane ale mistr mechanik slíbil že zítra provede další průzkumy. Báli jsme se vydat dál. Prostor je příliš velký a neosvětlený. Nikdo se zde nechce ztra- tit."
"Tak mi tedy ukažte co jste objevili a můžeme se vydat zpátky."
"Ano pane."
Tma se rozlila kolem. Pouze značky na zemi ukazují směr cesty. Zde by se ztratil i novorozenec.
"Cesta dovnitř vede skrz díru v kopuli. Nebojte se není to vysoko a je tam vrstva hlíny."
Na kruhové místností není nic zajímavého. Pouze jeden z vojáků se pokouší očistit nánosy ze zdi.
"Kde jsou ostatní vojáku?"
"Slyšeli nějaký hluk ze spodních pater pane. Já zde čekám na vás."
"Jaký hluk myslíš?"
"Rány pane. Kov buší o kov. Určitě uznáte že je to podezřelé."
"Já nic neslyším."
"Teď už je ticho pane. Odešli před deseti minutama. Už by se měli vrátit."
"A vy tady děláte co?"
"Víte že jsou zde místy pod nánosy barevné mozaiky. Jsou to teda spíš ba- revné šmouhy. Snažím se je zatím odkrýt."
"Ukažte. Já se na ně podívám."
"Tady."
Část stěny hrubě očištěná nožem ukrývala směsici barev. Barva která vydrží tisíce let pod vodou a stále je vidět. Už jen takový objev by nás všechny proslavil na věky. "Našli jste toho víc?"
"Jsou všude kde jsme se dívali. Dole nebylo tolik nánosů a jsou vidět líp."
"Promiňte že ruším pane, ale nemyslíte že už čekáme nějak dlouho?"
"Máte pravdu kapitáne. Vydáme se za nimi možná něco objevili."
"Nebo se jim mohlo něco stát. Měl by jste zůstat tady a pokud se nevrátíme vraťte se pro pomoc. Mohlo se jednat o zvuky starodávné pasti."
"Nebojte se nic se nestane."

O sedm pater hlouběji leží zraněný voják. Těžce dýchá má ránu na hlavě.
"co se tu stalo? Slyšíš mě vojáku?"
"Nechte ho je zraněný. Musíme ho odnést a ošetřit. Snad nám řekkne víc až se probere."
"Zůstaňte tady já se podívám ještě níž po ostatních."
"Je to nebezpečné. Dojdeme pro ostatní a najdeme je společně."
"Neodejdu dokud nezjistím co se mým mužům stalo."

Několik pater je zase prázdných. Obrazce na stěnách jsou zcela zřetelné. Nelidské postavy na stěnách a kolem nich lidé. Bojují? Tancují? Těžko říct. Zbytek mužů leží na podlaze. Těla rozsekaná, meče od krve. Skoro to vypadá jako by bojovali mezi sebou. Jedno tělo chybí. Krvavé stopy vedou dál. Zem pokrývá krev. Musí být vážně zraněn. Po schodech dolů je od krve i stěna. Otisky ruky překrývají obrazce a doplňují tak další příběh. Patro níž je už celé červené. Zbytky těla jsou všude. Uprostřed leží pouze zlatý náramek. Rytiny po obvodu se otáčí dokola. Rýha ubíhá až na spodní okraj, kde se přetočí a pokračuje po vnitřní straně. Kdyby se jednalo o skutečné zlato už by se náramek poškodil dopadem na zem. Určitě to není pravé zlato nebude tedy nikomu chybět.
"Jak to provedeme?"
"Obejdi to dokola. Každý kilometr zapal oheň. Les je suchý, bude hořet dobře. Oheň a kouř ji vylákají. Pokud by vyrazila za tebou zmiz. Na zemi tě může sežrat, na stromě můžeš uhořet když tě dožene oheň. Dávej si pozor."
"A co uděláš ty?"
"Proplížím se k noře. Zkusím ji zabít. Buď se trefím nebo ji odlákám od tebe."
"Možná by jsme ji měli nechat být. Nikdo nás zatím nepřepadl a možná jen kvůli ní."
"Viděl jsi co dokáže?"
Při průzkumu okolí narazili na další zmasakrované tábory. Lovci, dřevorubci, ale i jezdci v ocelové zbroji."Zabila i naše muže víš to."
"A mláďata?"
"Zkusím je chytit, třeba to půjde."
"Myslíš že to vyjde?"
"Mláďata ji zpomalí."
"Na to jsem se neptal."
"Je to jenom medvěd."
"Já si to nemyslím."

První závan jara přinesl i silný vítr od severu. Požene plameny k nám a bratr by měl být v bezpečí. Ve větru je cítit kouř. Už to musíš taky cítit. Noru sis vyhrabala dobře. Vchod na jih zabraňuje aby vítr foukal dovnitř. Určitě tu žiješ už dlouho, ale to se ti teď vymstí. Pokud si nepospíšíš tak nestihneš utéct. Kovový závěs na větvi. Lano přivázané na zádech uvolňuje ruce. Ve větru je nestabilní, ale až vyleze postačí přitáhnout druhý konec přivázaný na noze. Chvilka bude stačit buď se trefím nebo ne. Kde jsi? Ne- říkej že to nakonec bude takhle snadné? První zvíře byl jelen. Otec byl vedle mě. Držel mi ruce na luku. Pevný stisk drtil prsty. Šíp letěl přesně. Otec byl dobrý lovec. Pak jsem ho stáhl. Nesl domů. Objevili nás vojáci. Pytláctví. Useknutí prstů aby nemohl střílet a pět let práce na vévodových polích. Pří- jemná vyhlídka. První zemřel s nožem v krku. Druhý stihl vytáhnout zbraň. První šíp mu prostřelil nohu. Třetí už ho zabil. Otec byl dobrý lovec. Kde jsi? Jestli se brzo neukážeš budu muset sám utéct. Nechci být na zemi s tebou až vylezeš. Pach ohně už je cítit mnohem silněji. Přítmí lesa prozařují záblesky.
"Tak už vylez. Takhle to nemůže skončit."
Pokud snad ztratila čich, tak hluchá určitě není. Brzo.
Stromem otřásly rány. Obrovský medvěd se snaží vylézt po kmeni. Drápy zaryté do stromu povolují. Je příliš těžká. Kde se tu vzala? Z nory nikdo nevylezl. Sám jsem to kontroloval. Jak se to mohlo stát? První šípu se vy- hnula. Zůstala vyset na jedné tlapě a šíp neškodně proletěl kolem. Jak je tohle možné? Už zase leze dál. Ruka s šípem se třese. Těžko říct jestli za to může otřásání celého stromu nebo strach. Druhý šíp už letí úplně mimo. Ani si nevšimne. První plameny už jsou na dohled. Než sem vyleze nebude mít čas slézt dolů. Šílenství má v očích asi je jí to jedno. Zbývá už jen pár metrů. Střílet nemá cenu je to jen ztráta šípů. Poslední odraz. Lano se rychle odmotává. Úniková cesta ze stromu nachystaná až ji zabiju musí přijít dřív. Ostré žiletky proletí kolem a zanechají za sebou krvavé stopy. Zkouší pře- kousat lano. Nohy se odráží od stromu a lano sebou míhá. Zuby skousávají naprázdno. Sevření v ruce není dostatečně pevné a pád nabírá na rychlosti. Lano není dostatečně dlouhé. Posledních deset metrů končí pádem. Ruce se zachytávají větví, které medvědice nechala cestou vzhůru. První se láme. Náraz do další ochromuje celou nohu. Větev chvilku drží. Ruce se stihli za- chytit. Nakonec se láme taky. Zem se blíží. Škubnutí. Medvědice konečně chytila konec lana. Malém ji to strhlo taky. Noha se zvedá jen těžko. Na zádech je cítit žár ohně.
"Tak co teď uděláš. Nakonec jsem tě dostal."
Medvěd se odráží taky. Surová váha masa míří přímo na mě. Šílenství. Raději zemře se mnou než abych měl šanci přežít.
Šíp už míří přesně. Zvíře nemá kam uhnout. Na poslední chvíli překulení se stranou. Spíše upadnutí než úhybný výpad. Zadunění.
"Mohla jsi zůstat naživu. Víš to? Mohlo to dopadnout jinak." Ještě dýchá. Zuřivost z očí stále nezmizela. Zkouší se postavit.
"Pokud mě nenecháš dorazím tě. Najdu tvé děti a jejich kůží si ozdobím dům. Pokud přestaneš nechám je žít."
"slibuješ?"
"Slibuju."
Konečně se uklidnila.

"Kolik jich zemřelo?"
"Pět. V podstatě zbytek kapitánových mužů."
"Co teď budeme dělat, když nás někdo napadne?"
"To samé co bys dělala včera. Popadneš první ostrou věc kolem a budeš brá- nit vlastní život. Au tos nemusela."
"Buď rád že jsi nepřišel o ruku jako kapitán. Kdo to kdy slyšel abys se rána nehojila měsíce."
"Kdo kdy slyšel aby špatný vzduch rozsekal pět mužů."
"Tak kdo je teda zabil?"
"Špatný vzduch."

Knihy nepíší o tom kde kdy a čím kopal v zemi. Takové čtení nikoho nezajímá. Občas zmíní něco jako během své návštěvy jižních zemí ctihodný vládce všeho nebe navštívil řád mnichů rýpajících se v zemi. Pár knih se dokonce zabývá tím co vykopou. Hromady pokladů, zázračné objevy a po- zůstatky lidí, kteří měli sedm očí a tři nosy. Ani jedna se nezmíní o tom jak těžké je všechny poklady dostat ze země a kolik potíží tomu předchází. Na konci takových pasáží pak občas bývá dovětek. Špatný vzduch usmrtil tolik a tolik lidí. Kdo ví co je zabilo. Je snazší napsat špatný vzduch než z neznámého důvodu. Kolik jich nakonec bude v mé kronice?

Jak to jenom bylo? Přitlačit po straně, zmáčknout tady a roztočit kličku. Asi nějak takhle. "Víš moc často to nepoužívám přece je to jen cenný artefakt."
"A bude to fungovat?"
"Našel jsem to když jsem kdysi prohledával hromadu spisů ze staré knihovny.Jedna rozpadlá knih, spíš spis než kniha zmiňovala kmen v horách na východě. Pár století ovládali hory a pak se po nich slehla zem. Víte kapitáne takovéto zprávy jsou nejužitečnější. Teď už by to mělo fungovat."
Skříňka sebou začala třást a vyzařovat teplo.
"Když narazíš na zprávy o království, které sto let upadalo a pak zaniklo. Je jasné, že lidi sbalili kufry, kdo mohl utekl a co nebylo přidělané ukradli. Tady není co objevovat, ale když lidé zmizí najednou. Buď všichni odešli, nebo jsou mrtví a jejich poklady stále leží na místě."
"Tak proč kopeme tady, když tu nic není."
"Tady toho bude víc než sami chceme."
Míhající se objekt začal postupně vydávat bledé světlo.
"No a pak jsem prohledal co šlo. Poskládal pár věcí k sobě. Vypadá to že horalé ukrývali svou sluneční bohyni v jeskyni. Jednou za rok ji vynesli ven. Přes den se k ní modlili a žádali o požehnání. V noci pak bohyni prozářila oblohu a požehnala lidem. Druhý den ji odnesli do jeskyně."
Jasně zářící skříňka se začala znovu otřásat.
"Půl roku jsem prohledával hory. Prošel jsem asi třicet jeskyní než jsem to našel. Nevím jak funguje, ale nedivím se že se k ní modlili."
Skříňka nabyla na objemu. Zářící koule dvojnásobné velikosti se začala rozpa- dat a drobné částečky světla začaly proletovat prostorem. Pouze mdle svítící skříňka zůstala na místě.
"Lidem spoléhajícím se na oheň jako způsob přežití to musí připadat jako zázrak."
Částečky světla se pomalu šíří prostorem a osvětlují podzemní prostor. Skříňka začíná znovu zářit.
"A víte co se těm lidem stalo?"
"Vím, ale na tom nesejde jsou už dávno mrtví. Žili ještě dřív než sběratel kostí."
"To je jen legenda."
"Dnes určitě ano."
Světlo dosáhlo pohřbených budov a šíří se dál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama