my story 5.2

16. října 2015 v 12:21 | Ich |  my story 5
Pokračování předchozí části

"Maxi, kde jsi? Prosím vylez." Pole jsou plná lidí, určitě zůstane scho- vaný. Měl bych si dávat větší pozor. Musím dbát na svou pověst. "No tak prosím ukaž se." Vždyť je přímo tady. Nemůže se tvářit jako že mě neslyší když stojím přímo vedle něho. "Maxi."
To nejde sedláci se už otáčejí za zvukem nesmím křičet. "Jestli mi nepomů- žeš, tak brzo zemřu. Chceš aby mě zabili? to jsi přítel." Tak šepot a trocha toho nátlaku je mnohem lepší. "Pro tebe možná nic neznamenám, ale já tě beru jako přítele a kdybys za mnou došel určitě bych ti bez váhání pomohl. To ty ale neznáš když máš srdce z kamene."
"Jsi krutý. Jako všichni lidé. Počkej do noci. Pak přijď."
"Ale já už nemám čas čekat. Všechno čeká jen na to abych řekl kudy se vydáme, ale já bez tebe cestu nenajdu. Prosím potřebuji abys šel s námi a ukázal cestu. Pak můžeš jít svou cestou. Jenom když nás zavedeš na místo."
"Nechoď tam. Říkal jsem to. Já tam určitě nejdu. Ty tam nechoď. Pošli jiné. Zemřou oni. Ne ty."
"To ale nejde musím jít s nimi. Všechno je domluvené a nachystané už je třeba jen najít cíl cesty, ale ten blbý les má rozlohu jako celá naše země. Jak v něm najdu jedno zpropadené město? Maxi tohle nejde vzít zpátky. Buď mě zabijí tady nebo zemřu po cestě." Tak teď jsem to přehnal už někdo jde. Proč jenom nemůžu držet hubu.
"Mohl bych vám nějak posloužit vznešený pane? Váš ponížený služebník si všiml, že máte nějaké potíže."
"To je v pořádku můžete jít. Jen si nacvičuji divadelní scénku. Tady máte za vaše obavy a zařiďte aby mě nikdo neobtěžoval."
"Jak si vznešený pán přeje služebník vykoná."
Moula jdoucí po penězích štěstí je na mé straně. Snad bych se teď nemusel bát mluvit trochu víc nahlas. "Prohledal jsem co šlo. Jel jsem dokonce do královy knihovny. Nakonec jsem našel zmínky o velké poušti na jihu, ale po roce xxxx záznamy mizí a až po několika tisíciletích se knihy zmiňují o lese. Sporé záznamy o poušti mluví o jediné věci. Zmiňují se o zemi kde pravidelně prší, ale voda mizí v zemi a nic zde neroste. Záznamy o lese nejsou o moc lepší. Střídá se zde několik vládců převážně zloději, přivandrovalci a utečenci z jiných oblastí. Nejsou zde jenom vrazi, ale všechno co se potřebovalo scho- vat před lidmi na bezpečné místo. A my v tomhle budeme hledat něco co nevíme kde je. A do toho mi ani nechceš pomoct. Divíš se že jsem zoufalý? Je to sebevražda a přitom je to nejlepší šance jakou kdy dostanu. Takový objev už nikdy nepřijde a ty mi řekneš abych to všechno zahodil? Prosím Maxi prosím pomoz mi."
"Dobře. Pomůžu."
"Půjdeš se mnou?"
"Ne. Pomohu ti. Zavolám bratry. Označí ti cíl cesty. Budeš hledat. Ptát se. Ale poznáš když jsi na místě. Dávej si pozor."
"Díky Maxi. Ani nevím jak ti mám poděkovat. Právě jsi mě zachránil."
"Neděkuj. Budeš litovat."
"A mohl bys mi ještě říct jak poznám, že jsem na místě? Ještě jsi mi to neřekl."
"Ticho." "Poznám ho podle ticha? Jak to myslíš?" "Víta pane váš ponížený služebník jim říkal aby vás neobtěžovali. Oni si nedají říct. Říkají že vzne- šený pán by mohl užít pár duší aby mu pomohli s nácvikem. Jste banda budižkničemů říkal jsem jim, jenom pánovi budete zavazet, ale oni si to ne- dali vymluvit."
"A co po mě vlastně chceš. Nevidíš že mě zrovna hrozně rušíš když se mi dařilo?"
"Odpusťte pane jaký to hlupák jsem. Já jim to říkal pán nemá čas. Pán ne- chce aby ho rušili. Pán je moc vznešený pohled na vás by mu zkazil chuť k jídlu na celý měsíc. Jsou to ale huby nerozumné, prý by se aspoň mohli postavit, aby jste nemluvil tady k té hroudě."
"Za chvilku budu hotov. Jestli by mě však chtěl ještě někdo obtěžovat tak tě ujišťuji že toho budete litovat všichni. Tady máš a vypadni než se mi udělá ještě hůř."
"Děkuju pane mnohokrát děkuju. Nebojte se všechny je osobně nakopu za tu nehoráznou troufalost. Nebojte pane zadky budou bolet ještě jejich vnou- čata. Děkuju pane děkuju."
Taková troufalost. Zavřít ho do nejhlubší jámy by bylo málo. Měl jsem ho rovnou zmrskat a byl by pokoj. Dát mu peníze aby neotravoval a on přileze a chce další. "Už můžeš mluvit Maxi. Už nebude otravovat."
"Jenom počkej. Brzo přivede další. Zabijí tě. Okradou. Uteč. Slyším je."
"Hned hned jen mi řekni jak poznám že jsem na místě. Hned potom půjdu."
"Najdi písek. Bratři pohltí stromy. Kruh bratrů. Kámen uprostřed označí město. Najdi bratry. Najdeš město."
"Dobře budeme hledat poušť na místě kde předtím nebyla. Díky moc Maxi. Díky moc Maxi nikdy ti to nezapomenu."
"Toho se bojím."

"Můžeš to utáhnout ještě víc. Neboj se o mě."
"Příliš utažený obvaz by vám mohl ublížit. Teda to aspoň říkala madame. Budiž jí země lehká."
"Dobře. Večer za tebou zase zajdu. Teď ale prosím zaber co nejvíc."
"Jak říkáte pane."
Písek na podlaze stanu chladí i přes pevnou obuv. Chřipka bude možná víc nebezpečná než všichni zloději v kraji. Musíme spát víc pohromadě. Vzá- jemně se zahřejeme a zbylé stany můžeme rozložit po zemi.
Utažený obvaz utišil pulzující bolest. Infekce už ochromila několik lidí a první z nich včera zemřel. Endemická rostlina zanechávající za sebou nejen tržnou ránu, ale i překvapení v podobě infekce zanechala na ruce hluboký šrám. Dřevaři potýkající se stejným problém poskytli medicínu, která zmírnila pří- znaky nemoc však zůstala.
Otevřeným vchodem do stanu zavál vítr. "To už stačí. Děkuji ti. Prohlédni ostatní a podívej se jestli jsou všichni v pořádku." "Ano pane." Výhled ze stanu zpola zakrýval vysoký kámen osaměle se tyčící uprostřed holé krajiny. Až daleko za ním byly v dálce vidět první stromy a hranice lesa. "Začali jsme vyměřovat výkopy. Brzo začneme kopat, ale je třeba aby jste vyřešil ještě několik záležitostí než začneme." "Hned dojdu co je třeba vyřešit?"
"Půda je nestabilní. Mistr mechanik řekl, že budeme muset muset výkop zpevnit. Mistr Zen však nesouhlasí a říká... Tvrdí že nemáme čím výkop zpevnit a nemáme dost času cokoli vyrobit."
Brzo skončí zima a oteplí se, bylo by lepší začít s příznivým počasím. Kdy- bychom tak měli víc jídla. Tři ztracené vozy jídla nás můžou zabít stejně jako chřipka.

"Pánové slyšel jsem že máte mezi sebou spory."
"Ano tady ten skrček si myslí že sežral všechnu moudrost světa."
"Ne jenom říkám, že se posledních čtyřicet let vrtám v dolech. Nikdo říkám nikdo nevykopal víc děr jak já. Tak proč mi do toho lezeš. Běž si zkusit házet lopatou a pak se vrať. Jediná díra kterou jsi kdy viděl je ta co máš v zadku." Po smrti manželky se pěkně odvážil. Ještě nedávno chodil jako hromádka neštěstí a teď se tu hádá.
"Házet lopatou je jediné co umíš. Nevidíš dál než na konec násady a chtěl bys poučovat. Lopatu udrží i dítě. Já studoval spisy velkého Edharda, když objevoval ztracený důl. Byl jsem na vykopávkách podél říšské cesty. Snad není pochyb že můj výzkum mluví za mě."
"Kecy z knih a očumování práce, která už byla udělaná není nic co bys měl zmiňovat. Nic z toho není tvoje práce."
"Pánové uklidněte se. Není třeba řešit kdo z vás má víc zkušeností. Můžete mi říct kvůli čemu se hádáte."
"Když budeme kopat bez zajištění výkop se zbortí a může to někoho zasypat a pak budeme stejně kopat od znova. Jámu bude třeba zpevnit."
"Dobře to zní rozumně použijeme věci, které jsme přivezli sebou a vše bude v pořádku." "To nepude se vším jsem samozřejmě počítal, ale pokud si vzpo- menete na vůz co zapadl do bažiny. Tehdá se ztratilo pár věcí co by se nám zrovna hodilo. Budeme si muset poradit s tím co máme tady."
Museli jsme projet bažinou aby nás neobjevily hlídky, které za námi poslal vévoda. Pod vozem se propadla půda a utopil se i s kočím. Taky ses mohl víc ozvat, ale to jsi měl ještě plnou hlavu manželky. Mohlo se všechno vyřešit v průběhu cesty.
"Nemáme dostatek lidí a ty tady chceš postavit celé město. Rychle vykopeme co půjde. Když budeme kopat na velké ploše můžou pracovat všichni. Jáma nebude příkrá a nesveze se, pro jistotu ji ještě zpevníme stany, které máme navíc. Rychle najdeme co půjde a vrátíme se domů. Když budeme mít dů- kazy uvěří nám víc lidí a další výprava už bude úspěšná."
"Ne nikam se nevracíme. Na to zapomeň."
"Ale brzo nám dojde jídlo a přitom jsme v neustálém nebezpečí. Když všichni umřeme výsledek bude stejný."
"Zapomeň na to že by bys měl druhý pokus. Buď teď nebo nikdy"

"Tiše. Vylez na strom a schovej se dokud ti neřeknu. Záleží na tom náš život, tak pozor." Hlas se ozval bez varování za zády. Bratr by se dokázal plížit neslyšně i se zvonem uvázaným na krku.
"Ani nevíš jak jsi mě vylekal. Děje se něco bratře?"
"Udělej co jsem řekl. Zbytek potom." Tiché zašustění větví a hlava zmizela na druhé straně keře.
"Dobře."
Ruka na drsné kůře drží pevně. Moc dlouho se zde neudržím, ale větve kryjí dobře a přitom mám docela dobrý výhled. Co bratra vylekalo? Není obvyklé aby se schovával před nebezpečím na stromě. Pevná půda pod nohama umož- ňuje prozkoumat situaci a případně dát se na útěk, takhle ztrácí kontrolu nad situací.
Pohybuje se támhle něco? Něco velkého? Ne to se jenom zdá. Kdyby mě tak viděl bratr. Teď zvuky. Dřevo, jehličí a něčí dech. Ano něco je u stromu. Větev sebou nepatrně chvěje jak na něco leze neslyšně po stromě.
Větev je dost pevná zvládnu to. Postava vytáhla nůž a spustila se na nižší větev kde zahákla nohy a přehoupla se hlavou dolů. Nuž nachystaný k úderu naslouchal.
"To jsem já bratře. Pozor ať mě nezabiješ."
"Už mi řekneš co tě vylekalo?"
"Medvěd. A dost velký."
"Jak to víš. Viděl jsi ho? Já si ničeho nevšiml."
"Neviděl jsem ho. Našel jsem ráno jeho stopy."
"A jak jsi ze stop poznal, že nám hrozí nebezpečí?" Bratr byl vždycky úžasný. Někdy mám pocit, že je z jedné půlky člověk a z druhé lovecký pes.
"Cítil jsem krev ve větru. Chtěl jsem aby jeden z nás byl v bezpečí, kdyby se něco přihodilo. Mohl bys mě zachránit."
"A nebylo by lepší mi aspoň něco říct? Mohl tě zabít a já bych nic nevěděl."
"Neboj už je dávno pryč. Stopy jsou aspoň den staré."

Vzduch je cítit smrtí. Zem je pokrytá krví. Těla sežraná. Zbroj, štíty, kosti a zbytky koní. Víc nezbylo.
"Prohledej to támhle. Zjisti kdo byli a kam jeli. Byli to vojáci, mohli proná- sledovat nás."
Stany rozložené kolem ohniště. Útok přišel v noci, zbytky roztrhaného stanu ještě leží na zemi. První zemřel ještě ve spánku ostatní stihli vyběhnout ven. Nikdo je nevaroval. Brašny mají ještě ve stanu. Okousané, pokryté krví. Asi mu nechutnaly, ale obsah je v pořádku. Měli jen obyčejné věci, jídlo vodu, nějaké mapy. Nic se nedozvíme, pokud nikdo nezůstal naživu. Tady zemřel další. Zbytek hlavy ukousnutý od těla. Tělo chybí. Zbraně jsou od krve těžko říct jestli ho zranili. Další mrtví. Tady zemřela hlídka.Zemřel rychle ani ne- stihl vykřiknout. První nesežrané tělo. Mezi stromy na něj zapomněl stejně se nažral dost.
"Našel jsi něco?"
"Zbytky stanu a brašny. Mohli bychom je vzít sebou, třeba najdeme víc. A ty?"
"Jen těla. Někdo se pokusil utéct, ale neutekl. Jiné stopy než medvědí z tábora pryč nevedou."
"A nějací koně? Mohli bychom je vystopovat."
"Pár jich uteklo, ale většina ne."
"Co teď uděláme? Půjdeme na lov? Vrátíme se? Budeme pokračovat v našem úkolu?"

Údery seker se rozléhají po pláni.
"Kopejte. Brzo musíme na něco narazit." Zaměřování a mechanikovi prů- zkumy ukázaly, že vrstva písku je zde hluboká pouze několik metrů. Možná brzo narazíme na pevnou půdu a práce půjde rychleji. Muži kopající na dně kopou již od rána, brzo bude třeba je vystřídat.
"Zatlučte to pořádně. Opřete se do toho zády a pude to líp. Ste snad chlapy ne, tak co je?"
"Jak to jde mistře? Možná by si mohli dřevorubci odpočinout mě se zdá, že podpěry jsou dostatečné."
"Tohle je pouze prozatím. Pak bude třeba dodělat daleko víc. Snad to do té doby nepovolí."
Další muži zatím zatloukali kůly, mezi které připevňovali provazy s nataže- nou látkou a zpevňovali stěny jámy.
"Dobře, ale brzo budeme moct zpevnit stěny udusanou hlínou."
"Hmmm."
"Jak to děláš ty nemehlo. Ty snad držíš lopatu poprvé v životě. Jenom po- čkej starej dědek tě to neučí." Mužíkova postava mrštně zmizela přes okraj jámy. Soustava žebříků mu umožní sestup až na dno sedmimetrové jámy.
Jedna kladka by stačila a písek by se nemusel vynášet z jámy na zádech. Těch pár prken nakonec nezdržuje tak, jako vynášení obrovských hromad písku. Vytěžený písek aspoň tvoří dvoumetrový val, který chrání stany před větrem. Aspoň něco. Aspoň něco.
"Pane zvědové se vrátili."
"Až se nají pošli je za mnou."
"Ano pane."
Muž na dně vytrhl lopatu z rukou nešťastníka a začal předvádět jak má správně házet. Výrazně při tom gestikuluje a mává rukama.
"Našli jste nějakou vodu?"
"Ano pane. Našli jsme malý potok na východ asi půl dne cesty odtud."
Pod přísným pohledem a přívalem nadávek práce na dně ubíhá ještě rychleji.
"Půl dne cesty? Na koních, nebo pěšky?"
"Pěšky, ale cesta vede lesem dokud nenajdeme lepší cestu. Je tu však něco důležitějšího."
"Ano?"
"Cesta je nebezpečná. Bratr našel medvědí stopy a taky tábor plný mrtvol. Asi dvacet ozbrojených lidí. Všichni mrtví."
"A jinou vodu jste nenašli? Pokud dokáže zabít dvacet lidí, tak my nemáme šanci."
Muži v jámě zatím začali povykovat a shlukli se kolem kopajícího muže.

"Jinou jsme nenašli, ale vypadá to že zvíře přes den spí. Pořád máme šanci, ale nebezpečí je velké. Mohli by zavést zvíře k nám."
"A vás sledovat nemohl?"
"Ne, obešli jsme velký okruh. Muel by nás stopovat dva dny než by došel až sem."
"Dobře. Musíme se o tom poradit s ostatními."
"Pane poďtě sem něco jsme našli." Že by konečně pevná zem.
"Nechcete se jít podívat co muži objevili?."
"Ne děkuji pane půjdu se vyspat."
"Dobře tak se najezte a odpočiňte si"
Tak co jste našli?"
"Podívejte se sám."
Kořen stromu obalený hlínou a jehličím. Aspoň už je jasné kam zmizel pů- vodní les. Myslel jsem že stromy zničili.
"Myslím že budeme přece jen muset kopat v písku déle."
"Myslíte? "
"Stromů zde bude víc. Vykopejte je a proveďte znovu měření."
"Dobře."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama