Říjen 2015

čas říct sbohem

31. října 2015 v 22:07 | Ich |  téma týdne
Čas říct sbohem. Přidám-li na konec této jednoduché věty otazník, dostanu zajímavou otázku. Je snad adekvátní při návštěvě arabské země používat výraz salláhem? A co když se snažím naznačit ateistovi, že jeho nevěřící tvář dnes vidím naposled? Co když já jsem ateista? Pak samotný výraz sbohem zní jako výsměch. Stejně jako by vám barvoslepý člověk pochválil barvu rtěnky. Zasypávají mě otázky a pod jejich tíhou se hroutím. Prosím o pomoc angličtinu, snad mě zachrání. Staré dobré goodbye koho by mohlo zmást. Známe se tak dlouho. Už od čtvrté třídy spolu kamarádíme. Původ slova goodbye? God be with you. Ale kterého boha zrovna myslíš? Někdo tvrdí, že bůh je jenom jeden. Kéž by to byla pravda, pak by vše bylo jasné. Proradná angličtino. Já v tebe věřil. Mám v sobě dost odvahy pátrat dál, nebo se na celou otázku vykašlat a prohlásit ji za nevyřešitelnou? Možná je pouze problém v západní společnosti. Neptá se tě kdo jsi, ale čemu věříš. Zkusím tedy orientálnější přístup. Google překladač vypomůže a máme... sayonara. Význam slova... pokud to tak má být. To zní jako dobrá odpověď. Kdy je čas říct sbohem? Když to tak má být. Spokojen touto odpovědí a s úsměvěm na rtech můžu přestat v pátrání. Asi to tak má být.

my story 5.3.1

28. října 2015 v 8:48 | Ich |  my story 5
Pokračování předchozí části

"Běž. Nezastavuj se."
"Nechci už jsem slyšel že tam zemřeli lidé. Nikam nejdu."
"Tak tě zabiju rovnou. Takhle třeba přežiješ."
"Ale mou duši neukradnou démoni."
"Duši jsi ztratil dávno vrahu. Teď už ti jde jenom o život. Jdeš nebo ne."
"Nejdu."
"Ještě nekdo tu chce zůstat?" Z původních pěti zlodějů zajatých při útoku na karavanu už zbývali jen tři. První zemřel s výpravou pro vodu, když je roztrhal medvěd. "Nikdo? Tak si pospěšte." Spoutané ruce mužům ztěžovali pohyb a do budovi se tak dostávali jen pomalu. "Kapitáne přivedl jsem za-


jatce." Kruhová místnost se nezměnila, pouze podlahu pokrývá pár stop od krve. "Můžeme vyrazit?"
"Nechte je chvilku odpočinout. Dejte si pozor a nic se vám nestane. Na- šlapujte opatrně a pomalu, mistr mechanik vás bude hlídat a případně vás varuje. Rozumíte?"
Tři vyděšené obličeje zamrzle zírají do podlahy.
"Rozumíte?"
"Ne."
"A čemu rozumíte?"
"Všemu."
"Tak to aby jsme vyrazili."

my story 5.3

25. října 2015 v 22:27 | Ich |  my story 5
Pokračování předchozí části

Šachta se zanořuje do země. Dřevěné obložení a výztuhy lemují prostor. Po třiceti metrech šachta končí a kolem se otevře prostor. Dalších pět metrů a podlaha. Míhavé osvětlení lamp se odráží od skleněného stropu. Zbytek prostoru je ukryt ve tmě.
"Našel jste něco kapitáne?"
"Muži prohledali první budovu, pokud se to tak dá nazvat. Zdá se, že sahá hluboko pod zem. Muži prozkoumali pouze dvě podlaží, ale sahá hlouběji. Jinak je budova prázdná."
"A další budovy jste nenašli?" Pod nánosem bahna a hlíny se vyklubaly pouze dvě budovy. Zbytek prostoru překryly nánosy a vidina dalšího kopání nikoho nenadchla. Aspoň že posily pro které se vojáci vydali by už měli být na cestě spolu se zásobami. Pokud byla zpráva doručena.
"Ne pane ale mistr mechanik slíbil že zítra provede další průzkumy. Báli jsme se vydat dál. Prostor je příliš velký a neosvětlený. Nikdo se zde nechce ztra- tit."
"Tak mi tedy ukažte co jste objevili a můžeme se vydat zpátky."
"Ano pane."
Tma se rozlila kolem. Pouze značky na zemi ukazují směr cesty. Zde by se ztratil i novorozenec.
"Cesta dovnitř vede skrz díru v kopuli. Nebojte se není to vysoko a je tam vrstva hlíny."
Na kruhové místností není nic zajímavého. Pouze jeden z vojáků se pokouší očistit nánosy ze zdi.
"Kde jsou ostatní vojáku?"
"Slyšeli nějaký hluk ze spodních pater pane. Já zde čekám na vás."
"Jaký hluk myslíš?"
"Rány pane. Kov buší o kov. Určitě uznáte že je to podezřelé."
"Já nic neslyším."
"Teď už je ticho pane. Odešli před deseti minutama. Už by se měli vrátit."
"A vy tady děláte co?"
"Víte že jsou zde místy pod nánosy barevné mozaiky. Jsou to teda spíš ba- revné šmouhy. Snažím se je zatím odkrýt."
"Ukažte. Já se na ně podívám."
"Tady."
Část stěny hrubě očištěná nožem ukrývala směsici barev. Barva která vydrží tisíce let pod vodou a stále je vidět. Už jen takový objev by nás všechny proslavil na věky. "Našli jste toho víc?"
"Jsou všude kde jsme se dívali. Dole nebylo tolik nánosů a jsou vidět líp."
"Promiňte že ruším pane, ale nemyslíte že už čekáme nějak dlouho?"
"Máte pravdu kapitáne. Vydáme se za nimi možná něco objevili."
"Nebo se jim mohlo něco stát. Měl by jste zůstat tady a pokud se nevrátíme vraťte se pro pomoc. Mohlo se jednat o zvuky starodávné pasti."
"Nebojte se nic se nestane."

O sedm pater hlouběji leží zraněný voják. Těžce dýchá má ránu na hlavě.
"co se tu stalo? Slyšíš mě vojáku?"
"Nechte ho je zraněný. Musíme ho odnést a ošetřit. Snad nám řekkne víc až se probere."
"Zůstaňte tady já se podívám ještě níž po ostatních."
"Je to nebezpečné. Dojdeme pro ostatní a najdeme je společně."
"Neodejdu dokud nezjistím co se mým mužům stalo."

Několik pater je zase prázdných. Obrazce na stěnách jsou zcela zřetelné. Nelidské postavy na stěnách a kolem nich lidé. Bojují? Tancují? Těžko říct. Zbytek mužů leží na podlaze. Těla rozsekaná, meče od krve. Skoro to vypadá jako by bojovali mezi sebou. Jedno tělo chybí. Krvavé stopy vedou dál. Zem pokrývá krev. Musí být vážně zraněn. Po schodech dolů je od krve i stěna. Otisky ruky překrývají obrazce a doplňují tak další příběh. Patro níž je už celé červené. Zbytky těla jsou všude. Uprostřed leží pouze zlatý náramek. Rytiny po obvodu se otáčí dokola. Rýha ubíhá až na spodní okraj, kde se přetočí a pokračuje po vnitřní straně. Kdyby se jednalo o skutečné zlato už by se náramek poškodil dopadem na zem. Určitě to není pravé zlato nebude tedy nikomu chybět.
"Jak to provedeme?"
"Obejdi to dokola. Každý kilometr zapal oheň. Les je suchý, bude hořet dobře. Oheň a kouř ji vylákají. Pokud by vyrazila za tebou zmiz. Na zemi tě může sežrat, na stromě můžeš uhořet když tě dožene oheň. Dávej si pozor."
"A co uděláš ty?"
"Proplížím se k noře. Zkusím ji zabít. Buď se trefím nebo ji odlákám od tebe."
"Možná by jsme ji měli nechat být. Nikdo nás zatím nepřepadl a možná jen kvůli ní."
"Viděl jsi co dokáže?"
Při průzkumu okolí narazili na další zmasakrované tábory. Lovci, dřevorubci, ale i jezdci v ocelové zbroji."Zabila i naše muže víš to."
"A mláďata?"
"Zkusím je chytit, třeba to půjde."
"Myslíš že to vyjde?"
"Mláďata ji zpomalí."
"Na to jsem se neptal."
"Je to jenom medvěd."
"Já si to nemyslím."

První závan jara přinesl i silný vítr od severu. Požene plameny k nám a bratr by měl být v bezpečí. Ve větru je cítit kouř. Už to musíš taky cítit. Noru sis vyhrabala dobře. Vchod na jih zabraňuje aby vítr foukal dovnitř. Určitě tu žiješ už dlouho, ale to se ti teď vymstí. Pokud si nepospíšíš tak nestihneš utéct. Kovový závěs na větvi. Lano přivázané na zádech uvolňuje ruce. Ve větru je nestabilní, ale až vyleze postačí přitáhnout druhý konec přivázaný na noze. Chvilka bude stačit buď se trefím nebo ne. Kde jsi? Ne- říkej že to nakonec bude takhle snadné? První zvíře byl jelen. Otec byl vedle mě. Držel mi ruce na luku. Pevný stisk drtil prsty. Šíp letěl přesně. Otec byl dobrý lovec. Pak jsem ho stáhl. Nesl domů. Objevili nás vojáci. Pytláctví. Useknutí prstů aby nemohl střílet a pět let práce na vévodových polích. Pří- jemná vyhlídka. První zemřel s nožem v krku. Druhý stihl vytáhnout zbraň. První šíp mu prostřelil nohu. Třetí už ho zabil. Otec byl dobrý lovec. Kde jsi? Jestli se brzo neukážeš budu muset sám utéct. Nechci být na zemi s tebou až vylezeš. Pach ohně už je cítit mnohem silněji. Přítmí lesa prozařují záblesky.
"Tak už vylez. Takhle to nemůže skončit."
Pokud snad ztratila čich, tak hluchá určitě není. Brzo.
Stromem otřásly rány. Obrovský medvěd se snaží vylézt po kmeni. Drápy zaryté do stromu povolují. Je příliš těžká. Kde se tu vzala? Z nory nikdo nevylezl. Sám jsem to kontroloval. Jak se to mohlo stát? První šípu se vy- hnula. Zůstala vyset na jedné tlapě a šíp neškodně proletěl kolem. Jak je tohle možné? Už zase leze dál. Ruka s šípem se třese. Těžko říct jestli za to může otřásání celého stromu nebo strach. Druhý šíp už letí úplně mimo. Ani si nevšimne. První plameny už jsou na dohled. Než sem vyleze nebude mít čas slézt dolů. Šílenství má v očích asi je jí to jedno. Zbývá už jen pár metrů. Střílet nemá cenu je to jen ztráta šípů. Poslední odraz. Lano se rychle odmotává. Úniková cesta ze stromu nachystaná až ji zabiju musí přijít dřív. Ostré žiletky proletí kolem a zanechají za sebou krvavé stopy. Zkouší pře- kousat lano. Nohy se odráží od stromu a lano sebou míhá. Zuby skousávají naprázdno. Sevření v ruce není dostatečně pevné a pád nabírá na rychlosti. Lano není dostatečně dlouhé. Posledních deset metrů končí pádem. Ruce se zachytávají větví, které medvědice nechala cestou vzhůru. První se láme. Náraz do další ochromuje celou nohu. Větev chvilku drží. Ruce se stihli za- chytit. Nakonec se láme taky. Zem se blíží. Škubnutí. Medvědice konečně chytila konec lana. Malém ji to strhlo taky. Noha se zvedá jen těžko. Na zádech je cítit žár ohně.
"Tak co teď uděláš. Nakonec jsem tě dostal."
Medvěd se odráží taky. Surová váha masa míří přímo na mě. Šílenství. Raději zemře se mnou než abych měl šanci přežít.
Šíp už míří přesně. Zvíře nemá kam uhnout. Na poslední chvíli překulení se stranou. Spíše upadnutí než úhybný výpad. Zadunění.
"Mohla jsi zůstat naživu. Víš to? Mohlo to dopadnout jinak." Ještě dýchá. Zuřivost z očí stále nezmizela. Zkouší se postavit.
"Pokud mě nenecháš dorazím tě. Najdu tvé děti a jejich kůží si ozdobím dům. Pokud přestaneš nechám je žít."
"slibuješ?"
"Slibuju."
Konečně se uklidnila.

"Kolik jich zemřelo?"
"Pět. V podstatě zbytek kapitánových mužů."
"Co teď budeme dělat, když nás někdo napadne?"
"To samé co bys dělala včera. Popadneš první ostrou věc kolem a budeš brá- nit vlastní život. Au tos nemusela."
"Buď rád že jsi nepřišel o ruku jako kapitán. Kdo to kdy slyšel abys se rána nehojila měsíce."
"Kdo kdy slyšel aby špatný vzduch rozsekal pět mužů."
"Tak kdo je teda zabil?"
"Špatný vzduch."

Knihy nepíší o tom kde kdy a čím kopal v zemi. Takové čtení nikoho nezajímá. Občas zmíní něco jako během své návštěvy jižních zemí ctihodný vládce všeho nebe navštívil řád mnichů rýpajících se v zemi. Pár knih se dokonce zabývá tím co vykopou. Hromady pokladů, zázračné objevy a po- zůstatky lidí, kteří měli sedm očí a tři nosy. Ani jedna se nezmíní o tom jak těžké je všechny poklady dostat ze země a kolik potíží tomu předchází. Na konci takových pasáží pak občas bývá dovětek. Špatný vzduch usmrtil tolik a tolik lidí. Kdo ví co je zabilo. Je snazší napsat špatný vzduch než z neznámého důvodu. Kolik jich nakonec bude v mé kronice?

Jak to jenom bylo? Přitlačit po straně, zmáčknout tady a roztočit kličku. Asi nějak takhle. "Víš moc často to nepoužívám přece je to jen cenný artefakt."
"A bude to fungovat?"
"Našel jsem to když jsem kdysi prohledával hromadu spisů ze staré knihovny.Jedna rozpadlá knih, spíš spis než kniha zmiňovala kmen v horách na východě. Pár století ovládali hory a pak se po nich slehla zem. Víte kapitáne takovéto zprávy jsou nejužitečnější. Teď už by to mělo fungovat."
Skříňka sebou začala třást a vyzařovat teplo.
"Když narazíš na zprávy o království, které sto let upadalo a pak zaniklo. Je jasné, že lidi sbalili kufry, kdo mohl utekl a co nebylo přidělané ukradli. Tady není co objevovat, ale když lidé zmizí najednou. Buď všichni odešli, nebo jsou mrtví a jejich poklady stále leží na místě."
"Tak proč kopeme tady, když tu nic není."
"Tady toho bude víc než sami chceme."
Míhající se objekt začal postupně vydávat bledé světlo.
"No a pak jsem prohledal co šlo. Poskládal pár věcí k sobě. Vypadá to že horalé ukrývali svou sluneční bohyni v jeskyni. Jednou za rok ji vynesli ven. Přes den se k ní modlili a žádali o požehnání. V noci pak bohyni prozářila oblohu a požehnala lidem. Druhý den ji odnesli do jeskyně."
Jasně zářící skříňka se začala znovu otřásat.
"Půl roku jsem prohledával hory. Prošel jsem asi třicet jeskyní než jsem to našel. Nevím jak funguje, ale nedivím se že se k ní modlili."
Skříňka nabyla na objemu. Zářící koule dvojnásobné velikosti se začala rozpa- dat a drobné částečky světla začaly proletovat prostorem. Pouze mdle svítící skříňka zůstala na místě.
"Lidem spoléhajícím se na oheň jako způsob přežití to musí připadat jako zázrak."
Částečky světla se pomalu šíří prostorem a osvětlují podzemní prostor. Skříňka začíná znovu zářit.
"A víte co se těm lidem stalo?"
"Vím, ale na tom nesejde jsou už dávno mrtví. Žili ještě dřív než sběratel kostí."
"To je jen legenda."
"Dnes určitě ano."
Světlo dosáhlo pohřbených budov a šíří se dál.

10 důvodů, proč...

25. října 2015 v 10:07 | Ich |  téma týdne
10 důvodů proč dnes nenajdu stovku na chodníku
1-nikomu dnes stovka nespadla
2-pokud někomu stovka spadla, hned ji zase zvedl
3-pokud ji hned nezvedl, vrátil se a zvedl ji pak
4-pokud se nevrátil, zvedl ji někdo jiný
5-pokud projdu kolem budu koukat po holkách ne po zemi
6-pokud se podívám na zem, budu koukat na to jak mám špinavé boty
7-pokud se nebudu dívat na své boty, neuvidím ji přes nepořádek na chodníku
8-pokud bude ležet na vrchu hromady, budu se bát ji zvednout
9-pokud budu mít rukavice, budu čekat až kolem nikdo nebude
10-když budu čekat moc dlouho, stovku zvedne někdo jiný
no a kdyby se nic z toho nestalo, tak stejně nikam nejdu a dnes zase zůstanu v postýlce celý den

život pozpátku

16. října 2015 v 16:57 | Ich |  téma týdne
Nevím jestli to chápu správně, ale řekl bych že správná odpověď je toviŽ. Docela by mě zajímalo co to toviž je. Být to chlap tipuju, že je z východu. Někde ze Ruska kde každý ráno vstane a jde pást soby. V poledne kouká na sníh a baví se s ostatníma o sněhu. No a až se večer vrátí domů, žena se zeptá jak bylo, tak odpoví: "To víš zima." Kdyby to byla věc, tak jedině jedině mixér. Někde ve spodní straně by bylo logo ToviŽ pro snadnější život. Logo by čnělo v rohu každé reklamyu a znělo vždy na konci. A kdyby to byla barva? Byla by to barva duhy hned mezi hnědou a fialovou. Malé děti by pojídali tovižové barvičky a skitlles by nechutnaly jako dřív. Tak bych si asi toviŽ představoval, ale možná se pletu.

my story 5.2

16. října 2015 v 12:21 | Ich |  my story 5
Pokračování předchozí části

"Maxi, kde jsi? Prosím vylez." Pole jsou plná lidí, určitě zůstane scho- vaný. Měl bych si dávat větší pozor. Musím dbát na svou pověst. "No tak prosím ukaž se." Vždyť je přímo tady. Nemůže se tvářit jako že mě neslyší když stojím přímo vedle něho. "Maxi."
To nejde sedláci se už otáčejí za zvukem nesmím křičet. "Jestli mi nepomů- žeš, tak brzo zemřu. Chceš aby mě zabili? to jsi přítel." Tak šepot a trocha toho nátlaku je mnohem lepší. "Pro tebe možná nic neznamenám, ale já tě beru jako přítele a kdybys za mnou došel určitě bych ti bez váhání pomohl. To ty ale neznáš když máš srdce z kamene."
"Jsi krutý. Jako všichni lidé. Počkej do noci. Pak přijď."
"Ale já už nemám čas čekat. Všechno čeká jen na to abych řekl kudy se vydáme, ale já bez tebe cestu nenajdu. Prosím potřebuji abys šel s námi a ukázal cestu. Pak můžeš jít svou cestou. Jenom když nás zavedeš na místo."
"Nechoď tam. Říkal jsem to. Já tam určitě nejdu. Ty tam nechoď. Pošli jiné. Zemřou oni. Ne ty."
"To ale nejde musím jít s nimi. Všechno je domluvené a nachystané už je třeba jen najít cíl cesty, ale ten blbý les má rozlohu jako celá naše země. Jak v něm najdu jedno zpropadené město? Maxi tohle nejde vzít zpátky. Buď mě zabijí tady nebo zemřu po cestě." Tak teď jsem to přehnal už někdo jde. Proč jenom nemůžu držet hubu.
"Mohl bych vám nějak posloužit vznešený pane? Váš ponížený služebník si všiml, že máte nějaké potíže."
"To je v pořádku můžete jít. Jen si nacvičuji divadelní scénku. Tady máte za vaše obavy a zařiďte aby mě nikdo neobtěžoval."
"Jak si vznešený pán přeje služebník vykoná."
Moula jdoucí po penězích štěstí je na mé straně. Snad bych se teď nemusel bát mluvit trochu víc nahlas. "Prohledal jsem co šlo. Jel jsem dokonce do královy knihovny. Nakonec jsem našel zmínky o velké poušti na jihu, ale po roce xxxx záznamy mizí a až po několika tisíciletích se knihy zmiňují o lese. Sporé záznamy o poušti mluví o jediné věci. Zmiňují se o zemi kde pravidelně prší, ale voda mizí v zemi a nic zde neroste. Záznamy o lese nejsou o moc lepší. Střídá se zde několik vládců převážně zloději, přivandrovalci a utečenci z jiných oblastí. Nejsou zde jenom vrazi, ale všechno co se potřebovalo scho- vat před lidmi na bezpečné místo. A my v tomhle budeme hledat něco co nevíme kde je. A do toho mi ani nechceš pomoct. Divíš se že jsem zoufalý? Je to sebevražda a přitom je to nejlepší šance jakou kdy dostanu. Takový objev už nikdy nepřijde a ty mi řekneš abych to všechno zahodil? Prosím Maxi prosím pomoz mi."
"Dobře. Pomůžu."
"Půjdeš se mnou?"
"Ne. Pomohu ti. Zavolám bratry. Označí ti cíl cesty. Budeš hledat. Ptát se. Ale poznáš když jsi na místě. Dávej si pozor."
"Díky Maxi. Ani nevím jak ti mám poděkovat. Právě jsi mě zachránil."
"Neděkuj. Budeš litovat."
"A mohl bys mi ještě říct jak poznám, že jsem na místě? Ještě jsi mi to neřekl."
"Ticho." "Poznám ho podle ticha? Jak to myslíš?" "Víta pane váš ponížený služebník jim říkal aby vás neobtěžovali. Oni si nedají říct. Říkají že vzne- šený pán by mohl užít pár duší aby mu pomohli s nácvikem. Jste banda budižkničemů říkal jsem jim, jenom pánovi budete zavazet, ale oni si to ne- dali vymluvit."
"A co po mě vlastně chceš. Nevidíš že mě zrovna hrozně rušíš když se mi dařilo?"
"Odpusťte pane jaký to hlupák jsem. Já jim to říkal pán nemá čas. Pán ne- chce aby ho rušili. Pán je moc vznešený pohled na vás by mu zkazil chuť k jídlu na celý měsíc. Jsou to ale huby nerozumné, prý by se aspoň mohli postavit, aby jste nemluvil tady k té hroudě."
"Za chvilku budu hotov. Jestli by mě však chtěl ještě někdo obtěžovat tak tě ujišťuji že toho budete litovat všichni. Tady máš a vypadni než se mi udělá ještě hůř."
"Děkuju pane mnohokrát děkuju. Nebojte se všechny je osobně nakopu za tu nehoráznou troufalost. Nebojte pane zadky budou bolet ještě jejich vnou- čata. Děkuju pane děkuju."
Taková troufalost. Zavřít ho do nejhlubší jámy by bylo málo. Měl jsem ho rovnou zmrskat a byl by pokoj. Dát mu peníze aby neotravoval a on přileze a chce další. "Už můžeš mluvit Maxi. Už nebude otravovat."
"Jenom počkej. Brzo přivede další. Zabijí tě. Okradou. Uteč. Slyším je."
"Hned hned jen mi řekni jak poznám že jsem na místě. Hned potom půjdu."
"Najdi písek. Bratři pohltí stromy. Kruh bratrů. Kámen uprostřed označí město. Najdi bratry. Najdeš město."
"Dobře budeme hledat poušť na místě kde předtím nebyla. Díky moc Maxi. Díky moc Maxi nikdy ti to nezapomenu."
"Toho se bojím."

"Můžeš to utáhnout ještě víc. Neboj se o mě."
"Příliš utažený obvaz by vám mohl ublížit. Teda to aspoň říkala madame. Budiž jí země lehká."
"Dobře. Večer za tebou zase zajdu. Teď ale prosím zaber co nejvíc."
"Jak říkáte pane."
Písek na podlaze stanu chladí i přes pevnou obuv. Chřipka bude možná víc nebezpečná než všichni zloději v kraji. Musíme spát víc pohromadě. Vzá- jemně se zahřejeme a zbylé stany můžeme rozložit po zemi.
Utažený obvaz utišil pulzující bolest. Infekce už ochromila několik lidí a první z nich včera zemřel. Endemická rostlina zanechávající za sebou nejen tržnou ránu, ale i překvapení v podobě infekce zanechala na ruce hluboký šrám. Dřevaři potýkající se stejným problém poskytli medicínu, která zmírnila pří- znaky nemoc však zůstala.
Otevřeným vchodem do stanu zavál vítr. "To už stačí. Děkuji ti. Prohlédni ostatní a podívej se jestli jsou všichni v pořádku." "Ano pane." Výhled ze stanu zpola zakrýval vysoký kámen osaměle se tyčící uprostřed holé krajiny. Až daleko za ním byly v dálce vidět první stromy a hranice lesa. "Začali jsme vyměřovat výkopy. Brzo začneme kopat, ale je třeba aby jste vyřešil ještě několik záležitostí než začneme." "Hned dojdu co je třeba vyřešit?"
"Půda je nestabilní. Mistr mechanik řekl, že budeme muset muset výkop zpevnit. Mistr Zen však nesouhlasí a říká... Tvrdí že nemáme čím výkop zpevnit a nemáme dost času cokoli vyrobit."
Brzo skončí zima a oteplí se, bylo by lepší začít s příznivým počasím. Kdy- bychom tak měli víc jídla. Tři ztracené vozy jídla nás můžou zabít stejně jako chřipka.

"Pánové slyšel jsem že máte mezi sebou spory."
"Ano tady ten skrček si myslí že sežral všechnu moudrost světa."
"Ne jenom říkám, že se posledních čtyřicet let vrtám v dolech. Nikdo říkám nikdo nevykopal víc děr jak já. Tak proč mi do toho lezeš. Běž si zkusit házet lopatou a pak se vrať. Jediná díra kterou jsi kdy viděl je ta co máš v zadku." Po smrti manželky se pěkně odvážil. Ještě nedávno chodil jako hromádka neštěstí a teď se tu hádá.
"Házet lopatou je jediné co umíš. Nevidíš dál než na konec násady a chtěl bys poučovat. Lopatu udrží i dítě. Já studoval spisy velkého Edharda, když objevoval ztracený důl. Byl jsem na vykopávkách podél říšské cesty. Snad není pochyb že můj výzkum mluví za mě."
"Kecy z knih a očumování práce, která už byla udělaná není nic co bys měl zmiňovat. Nic z toho není tvoje práce."
"Pánové uklidněte se. Není třeba řešit kdo z vás má víc zkušeností. Můžete mi říct kvůli čemu se hádáte."
"Když budeme kopat bez zajištění výkop se zbortí a může to někoho zasypat a pak budeme stejně kopat od znova. Jámu bude třeba zpevnit."
"Dobře to zní rozumně použijeme věci, které jsme přivezli sebou a vše bude v pořádku." "To nepude se vším jsem samozřejmě počítal, ale pokud si vzpo- menete na vůz co zapadl do bažiny. Tehdá se ztratilo pár věcí co by se nám zrovna hodilo. Budeme si muset poradit s tím co máme tady."
Museli jsme projet bažinou aby nás neobjevily hlídky, které za námi poslal vévoda. Pod vozem se propadla půda a utopil se i s kočím. Taky ses mohl víc ozvat, ale to jsi měl ještě plnou hlavu manželky. Mohlo se všechno vyřešit v průběhu cesty.
"Nemáme dostatek lidí a ty tady chceš postavit celé město. Rychle vykopeme co půjde. Když budeme kopat na velké ploše můžou pracovat všichni. Jáma nebude příkrá a nesveze se, pro jistotu ji ještě zpevníme stany, které máme navíc. Rychle najdeme co půjde a vrátíme se domů. Když budeme mít dů- kazy uvěří nám víc lidí a další výprava už bude úspěšná."
"Ne nikam se nevracíme. Na to zapomeň."
"Ale brzo nám dojde jídlo a přitom jsme v neustálém nebezpečí. Když všichni umřeme výsledek bude stejný."
"Zapomeň na to že by bys měl druhý pokus. Buď teď nebo nikdy"

"Tiše. Vylez na strom a schovej se dokud ti neřeknu. Záleží na tom náš život, tak pozor." Hlas se ozval bez varování za zády. Bratr by se dokázal plížit neslyšně i se zvonem uvázaným na krku.
"Ani nevíš jak jsi mě vylekal. Děje se něco bratře?"
"Udělej co jsem řekl. Zbytek potom." Tiché zašustění větví a hlava zmizela na druhé straně keře.
"Dobře."
Ruka na drsné kůře drží pevně. Moc dlouho se zde neudržím, ale větve kryjí dobře a přitom mám docela dobrý výhled. Co bratra vylekalo? Není obvyklé aby se schovával před nebezpečím na stromě. Pevná půda pod nohama umož- ňuje prozkoumat situaci a případně dát se na útěk, takhle ztrácí kontrolu nad situací.
Pohybuje se támhle něco? Něco velkého? Ne to se jenom zdá. Kdyby mě tak viděl bratr. Teď zvuky. Dřevo, jehličí a něčí dech. Ano něco je u stromu. Větev sebou nepatrně chvěje jak na něco leze neslyšně po stromě.
Větev je dost pevná zvládnu to. Postava vytáhla nůž a spustila se na nižší větev kde zahákla nohy a přehoupla se hlavou dolů. Nuž nachystaný k úderu naslouchal.
"To jsem já bratře. Pozor ať mě nezabiješ."
"Už mi řekneš co tě vylekalo?"
"Medvěd. A dost velký."
"Jak to víš. Viděl jsi ho? Já si ničeho nevšiml."
"Neviděl jsem ho. Našel jsem ráno jeho stopy."
"A jak jsi ze stop poznal, že nám hrozí nebezpečí?" Bratr byl vždycky úžasný. Někdy mám pocit, že je z jedné půlky člověk a z druhé lovecký pes.
"Cítil jsem krev ve větru. Chtěl jsem aby jeden z nás byl v bezpečí, kdyby se něco přihodilo. Mohl bys mě zachránit."
"A nebylo by lepší mi aspoň něco říct? Mohl tě zabít a já bych nic nevěděl."
"Neboj už je dávno pryč. Stopy jsou aspoň den staré."

Vzduch je cítit smrtí. Zem je pokrytá krví. Těla sežraná. Zbroj, štíty, kosti a zbytky koní. Víc nezbylo.
"Prohledej to támhle. Zjisti kdo byli a kam jeli. Byli to vojáci, mohli proná- sledovat nás."
Stany rozložené kolem ohniště. Útok přišel v noci, zbytky roztrhaného stanu ještě leží na zemi. První zemřel ještě ve spánku ostatní stihli vyběhnout ven. Nikdo je nevaroval. Brašny mají ještě ve stanu. Okousané, pokryté krví. Asi mu nechutnaly, ale obsah je v pořádku. Měli jen obyčejné věci, jídlo vodu, nějaké mapy. Nic se nedozvíme, pokud nikdo nezůstal naživu. Tady zemřel další. Zbytek hlavy ukousnutý od těla. Tělo chybí. Zbraně jsou od krve těžko říct jestli ho zranili. Další mrtví. Tady zemřela hlídka.Zemřel rychle ani ne- stihl vykřiknout. První nesežrané tělo. Mezi stromy na něj zapomněl stejně se nažral dost.
"Našel jsi něco?"
"Zbytky stanu a brašny. Mohli bychom je vzít sebou, třeba najdeme víc. A ty?"
"Jen těla. Někdo se pokusil utéct, ale neutekl. Jiné stopy než medvědí z tábora pryč nevedou."
"A nějací koně? Mohli bychom je vystopovat."
"Pár jich uteklo, ale většina ne."
"Co teď uděláme? Půjdeme na lov? Vrátíme se? Budeme pokračovat v našem úkolu?"

Údery seker se rozléhají po pláni.
"Kopejte. Brzo musíme na něco narazit." Zaměřování a mechanikovi prů- zkumy ukázaly, že vrstva písku je zde hluboká pouze několik metrů. Možná brzo narazíme na pevnou půdu a práce půjde rychleji. Muži kopající na dně kopou již od rána, brzo bude třeba je vystřídat.
"Zatlučte to pořádně. Opřete se do toho zády a pude to líp. Ste snad chlapy ne, tak co je?"
"Jak to jde mistře? Možná by si mohli dřevorubci odpočinout mě se zdá, že podpěry jsou dostatečné."
"Tohle je pouze prozatím. Pak bude třeba dodělat daleko víc. Snad to do té doby nepovolí."
Další muži zatím zatloukali kůly, mezi které připevňovali provazy s nataže- nou látkou a zpevňovali stěny jámy.
"Dobře, ale brzo budeme moct zpevnit stěny udusanou hlínou."
"Hmmm."
"Jak to děláš ty nemehlo. Ty snad držíš lopatu poprvé v životě. Jenom po- čkej starej dědek tě to neučí." Mužíkova postava mrštně zmizela přes okraj jámy. Soustava žebříků mu umožní sestup až na dno sedmimetrové jámy.
Jedna kladka by stačila a písek by se nemusel vynášet z jámy na zádech. Těch pár prken nakonec nezdržuje tak, jako vynášení obrovských hromad písku. Vytěžený písek aspoň tvoří dvoumetrový val, který chrání stany před větrem. Aspoň něco. Aspoň něco.
"Pane zvědové se vrátili."
"Až se nají pošli je za mnou."
"Ano pane."
Muž na dně vytrhl lopatu z rukou nešťastníka a začal předvádět jak má správně házet. Výrazně při tom gestikuluje a mává rukama.
"Našli jste nějakou vodu?"
"Ano pane. Našli jsme malý potok na východ asi půl dne cesty odtud."
Pod přísným pohledem a přívalem nadávek práce na dně ubíhá ještě rychleji.
"Půl dne cesty? Na koních, nebo pěšky?"
"Pěšky, ale cesta vede lesem dokud nenajdeme lepší cestu. Je tu však něco důležitějšího."
"Ano?"
"Cesta je nebezpečná. Bratr našel medvědí stopy a taky tábor plný mrtvol. Asi dvacet ozbrojených lidí. Všichni mrtví."
"A jinou vodu jste nenašli? Pokud dokáže zabít dvacet lidí, tak my nemáme šanci."
Muži v jámě zatím začali povykovat a shlukli se kolem kopajícího muže.

"Jinou jsme nenašli, ale vypadá to že zvíře přes den spí. Pořád máme šanci, ale nebezpečí je velké. Mohli by zavést zvíře k nám."
"A vás sledovat nemohl?"
"Ne, obešli jsme velký okruh. Muel by nás stopovat dva dny než by došel až sem."
"Dobře. Musíme se o tom poradit s ostatními."
"Pane poďtě sem něco jsme našli." Že by konečně pevná zem.
"Nechcete se jít podívat co muži objevili?."
"Ne děkuji pane půjdu se vyspat."
"Dobře tak se najezte a odpočiňte si"
Tak co jste našli?"
"Podívejte se sám."
Kořen stromu obalený hlínou a jehličím. Aspoň už je jasné kam zmizel pů- vodní les. Myslel jsem že stromy zničili.
"Myslím že budeme přece jen muset kopat v písku déle."
"Myslíte? "
"Stromů zde bude víc. Vykopejte je a proveďte znovu měření."
"Dobře."

my story 5.1

8. října 2015 v 10:23 | Ich |  my story 5
Pokračování předhozí části

Knihy na polici se táhly vpravo i vlevo. Registr vedený místními kni- hovníky však odkazoval sem. Pátý regál v řadě sedm. Třetí police vpravo. Abstraktní povídání z jihu. Jenže kniha tu není. Už je to dlouho co jsem se musel uchýlit ke čtení tištěné verze knihy, jenže novější výtisky knih se už dnes častěji tisknou než zapisují na čtečky spolu s tím jak čteček ubývá a jejich cena stoupá. V krystalech ale není takový bordel. Navíc se nemusí udržovat ručně psaná kartotéka plná chyb. "Stará. Zase vám tu chybí kniha."
"Ukažte pane. Ano to asi chybí, pojďte podíváme se. Ano Ano tady to máme abstraktní povídání z jihu. Dar vévody osobnímu kancléři krále, roku xxxxx. Takže už u nás není. Máte smůlu."
"A nemohli by jste aspoň přepsat hesla v registru?"
"Kdo to má všechno dohledávat? Na to tady nemáme čas. Leda kdyby vé- voda poručil."
S příchodem nového vévody se situace v knihovně změnila. Před dvaceti lety, když převzal vládu po otce byl ještě mladý a knihy mu přišly zbytečné. Tolik knih co věnoval a nevytvořil si alespoň jejich opis. "Tak to spravíte ve volném čase, nebo řeknu že kradete knihy. Víte co s vámi bude. Lidé byli popraveni i za méně."
"To by jste přece neudělal pane. Takový nejste. Starou bábu takhle strašit, že se nestydíte."
"Tak dost. Začnete hned, nebo mám jít za vévodou?"
"No vždyť už jdu však to říkám, se hned nečertěte."
"Tak honem honem včera bylo pozdě." Teď se určitě začne tvářit jako že pracuje a za chvíli toho nechá, však to není prvně co se hádáme.
"Ty nadávky si nechte aspoň až vás neuslyším." Baba jedna.
Tak co bylo dál na seznamu. Čtvrtá řada, druhý regál. Sedmá police vpravo. Jednání o pověstech našeho kraje II. Tak co v tobě najdeme? Máš aspoň nějaký úvod? Ve jménu svého drahého krále píši. . . a tak dále za svou dra- hou matku bych chtěl. . . ano pak pro svou ženu vyznávám. . . tak už. Kdepak jenom začínáme? Tady? Kraje jižní jsou povahou rozsáhlé. . . Ano to je ono. Uvidíme co se v tobě schovává.
Polední slunce olizovalo okraj jeskyně. Symboly vyryté do jejího okraje zářily. Stěna byla pod dotekem hladká. Symboly se objevily pouze pod dopadem světla. Systém propojených jeskyní byl symboly pokryt celý. První zmínka o tomto objevu xxxx. Kniha Alexandr zvaný světlotepec. Kolik skrytých po- kladů jako je tenhle leží uprostřed knih a lidi je směšně ignorují. Copak je asi v rytinách vyryto. Kdo je asi vytvořil? Konečně je tady. "Měl bych pro vás nabídku. Nabídku která se neodmítá."
"Takové nabídky nejsou a ty to moc dobře víš."
"Nejsou. Tahle je ale lákavější než jiné."
"Tak co z toho budu mít?"
"Prominutí všech zločinů. Vévodův výnos."
"Dobře."
Nabídka která se neodmítá. Přesně.

"Kolik?"
"Dva a holka od pultu by prý taky šla."
"To je málo. Obejdi je ještě jednou. Holka bude nás zdržovat zdržovat. Může nás ohrozit všechny."
"Pak ji vysadíme a necháme na místě, pane. Musí počítat s nebezpečím."
"Dobře pokud s tím bude souhlasit." Potřebujeme co nejvíc lidí, půlka jich uteče při prvním problému, tak ať je druhá půlka aspoň co největší. "Ještě počkej. Budeme muset lhát. Víš že se říká, že lidé na jihu žijí věčně? Dřív se o tom mluvilo mnohem víc, ale lidé si tu pověru pořád pamatují. Podsuň jim že by mohli také žít věčně. Když to uděláš dobře budeme mít zájemců víc než potřebujeme."
"Ano, pane."
Aspoň kapitán je schopný člověk. Doufám že není tak schopný aby mě chtěl na konci cesty zradit. Co už. Když nic nenajdeme nebude mít ani důvod mě zradit.

"Zklamal jsem tě někdy?"
"Nikdy."
"Tak proč nechceš jít se mnou? Potřebuju někoho komu můžu věřit."
"Nikdy jdi mě nezklamal, ale taky jsi nikdy nechtěl abych šel s tebou."
"Všechno je jednou poprvé."
"Nemůžu tu své přístroje nechat."
"Vem je sebou."
"Rozbily by se."
"Tak je neber."
"Musím zůstat s nimi."
Co jsem komu udělal. "Dobře, pokud o to nestojíš najdu si někoho jiného. Ale nikdy ode mě už nic nedostaneš."
"Dobře. Hlavně mě už neotravuj."
"Myslel jsem že jsme přátelé."
Hradní sklepení. Vedle mučí lidi a on si musel postavit pracovnu zrovna tady. Posledně mistr kat vykonával svoji práci, když jsem šel kolem. Týden. Celý týden jsem nemohl usnout. A on si tady v tom žije. Šílenec. Koho teď najdu aby šel s námi.
Rachotící vozík zajížděl po kolejích do tunelu. Zubatá tlama pohltila pa- sažéry i světlo kolem. Rozžínající se lampy po stranách vozíku zablikaly a zhasly. Vozík jel potmě držíc směr jen díky kolejím. Vzduch proráželo tiché klapání.
"Hlavy dolů." Ozval se pokřik.
Hlavu ještě nezdvihnu. Kdo ví třeba se spletl. Možná si brzo přelomím páteř napůl, ale lepší než uražená hlava. Hezky stočený do klubíčka. Měl jsem jim zaplatit. Nechali by mi víc místa. Zabit pytlem brambor. Tak jestli je tohle osud největšího historika všech dob.
Spouštěcí mechanismus stále klape.

"Vysedat."
Konec cesty, díky bohu. "Mohl by mi někdo pomoct? Já se odsud sám ne- dostanu." Snad mě slyší.
"Musíte počkat. Lidi brzo dojdou vyskládat pytle."
"Potřeboval bych aby jste šel se mnou. Potřebujeme sebou někoho kdo rozumí přístrojům, kdybychom nějaké objevili."
"Já já tu mám práci a taky drahoušek by se cítil osaměle. Že drahá?"
"Ummm."
"Tady vás jistě zastoupí vaši pomocníci navíc dostanete dobře zaplaceno. Brzo se vrátíte jako bohatý a slavný muž."
"Ale miláček by beze mě nevydržel. Beze mě popadá záchvaty vzteku a roz- bíjí věci kolem sebe."
"Tak ji můžete vzít sebou."
"Alw srdíčko si venku vždycky tak rozcuchá vlasy. Že drahá? Co bys řekla kdybychom se vydali někam ven."
"Ehhh."
"Vidíte. Už teď je z toho celá rozrušená. To nejde má slabé srdce mohlo by se jí něco stát."
Malý vousáč vypadal vedle své ženy skoro směšně. Vršek plešaté hlavy jí nedosahuje ani po prsa, přesto z ní nedokáže spustit oči. "Mohl by jste své ženě koupit šaty, šperky, lahůdky z celého "
"Ummh."
"Taky by jste už nemuseli pracovat. Tenhle stísněný prostor ji určitě nedělá dobře na pokožku." Ryba se zasekla.
"Mluvíte pravdu? Pokládek by se už nemusel krčit v šachtách? To přece ne- může být pravda, určitě lžete. Já vám nevěřím."
"Iii."
"Ale drahá přece mu nemůžeš jen tak věřit. Naslibuje nám hory doly ani z toho"
"Ha."
"Ale drahá to přece"
"Grr. Ummm. Ha." Gestikulace ženy vypadala skoro směšně. Mávajíce ko- lem sebe rukama vypadala jako větrník. Teď už to bude jen otázka času než řeknou ano.
"Tak my s vaší nabídkou souhlasíme. Pojedeme s vámi oba."

my story 5.0

4. října 2015 v 14:25 | Ich |  my story 5
"Ahoj Maxi."
Je to zvláštní pocit zdravit hroudu kamení. Nic. Možná támhle.
"Dobré ráno. Jak se máme Maxi?"
Měl by být někde tady, že by došel dál než obvykle?
"Jak se máme Maxi?"
Taky nic. Většinou se drží u cesty. Sejde z ní jen když se blíží větší dav. Možná by bylo lepší to teď vzdát a dojít zase za týden. Lidé by si určitě všimli, kdybych zdravil každou hroudu v lese. Jsem přece vážená osobnost.
"Dobré ráno přeji. Jak je Maxi?"
"Nazdar Maxi."
Staré babky směřující na trh mě určitě pomluví po celém městě. Čert aby ty klevety vzal. Kdyby jim aspoň mlíko zkyslo.
"Maxi nech už toho a vylez."
"Mlč blíží se jezdec."
Konečně. Max musel určitě spěchat, když došel tak daleko. Muž na koni si osamělé postavy ani nevšiml. Kurýrní službu má teď před chystanou svatbou princezny napilno.
"Kam spěcháš Maxi? Blíží se něco. Rád bych byl u toho."
"Otec bude chrlit. Svolává potomky. Musí se postarat o novorozené. Naučit je všemu. Jak se chránit před větrem. Schovávat před lidmi. Jak číst znamení otců."
"Neměl bych někoho varovat? Mohl bych zachránit lidi žijící kolem." Byl bych hrdina. Kroniky by na mě vzpomínaly po staletí.
"Ještě ne. Dlouhá cesta mě čeká."
Zase nic. Zachraňovat lidi stejně není pro mě. Balvan zabořený vedle cesty se pomalu zdvihl a od těla se oddělilo několik končetin, které ho začaly pomalu přenášet v před.
"Pamatuješ jak jsi mi povídal o městě, které leží na dně moře? Říkal jsi, že moře už není."
"Bylo. Zmizelo. Voda odtekla. Země změnila tvar. Nové hory rozdělily zem a moře vyschlo. Zůstala jen zasolená zem." "A mohl mi o městě říct něco víc. Hledal jsem ho v kronikách, ale našel jsem pouze zmínku přepsanou z cizí kroniky. Zmiňuje se o muži, který utekl před válkou. Když přišel nemluvil prý o ničem jiném než o městě ze zlata, které hlídají neživí strážci. Po čase však vyprávění nechal a nic víc o něm neřekl. Po Několika desetiletích kroni- kář sepsal místní příběhy mezi nimiž byl i tento. K nám se pak dostal opis, který už taky shořel." Musím se uklidnit. Kroniky často přehání. Proboha vždyť jsem sám napsal, že vévodovo město oplývá zlatem a vínem.
"Zlato ne. Žlutý kámen. Spal jsem. Odpočíval. Schovaný v lese. Po dlouhé cestě unaven. Našli mě lidi. Bouchali do mě. Osekali mě. Odvezli do města. Odvezli také několik kopců z okolí. Plné žlutého kamene. Postavili na mě chrám. Strčili mě pod zem. Moc ošklivý. Říkali."
"A co mechaničtí vojáci? Nebo jiné divy."
"Vojáky jsem neviděl. Počkej někdo se blíží." Hromada ztratila veškeré rysy a zhroutila se k zemi.
Max dokáže vycítit lidi na kilometry daleko a pak s ním není řeč. Mohl bych se aspoň najíst. Chleba s řepou. Jak hluboko vévodova kuchyně klesla. Brzké ráno pomalu přešlo v dopoledne a kolem se proploužila skupinka lidí a vozů vezoucí zásoby do města. Brzo začnou projíždět hlídky a nezbude než počkat do večera než proud lidí zase ustane.
"Už jsou pryč Maxi. Měli bychom vyrazit."
"Ne jsou ještě blízko. Mohli by mě z dálky vidět."
"Mluvil jsi o městě na dně moře. Nechtěl bys zajít do lesa abys mi to mohl povykládat víc."
"Ne. Jde někdo další."
Nemá to cenu. Vrátím se večer. Mohl bych se aspoň prospat, když půjdeme celou noc. "Tak se zatím měj Maxi a nikam mi neuteč."
"Neboj."
"Tak co už je to bezpečné?"
"Ještě chvilku. Pro jistotu."
Slunce zapadlo před hodinou. Poslední lidé už se z města vrátili domů a teď se na cestě pohybovali pouze hlídky vracející se ze služby.
"Prohledával jsem záznamy, co mám u sebe. Vypadá to, že lidé v minulosti používali žlutý kámen na stavbu chrámů. Jistý národ jej používal jako symbol boha Slunce a vedli kvůli němu i války. Takový kámen však dlouho nevydrží. Město musí být už dávno rozpadlé na prach."
"Město nebyl jen kámen. Kámen dojde lidé staví dál. Dováží kámen. Pak dřevo. Nakonec staví z hlíny. Mnoho budov nezůstalo. Země se třásla. Požáry spálili město. Mnoho budov spadlo. Někteří lidé zůstali. Nakonec. Kameny šeptaly. Lidé se zabíjejí."
"Můžeš mi o tom říct víc. Proč spolu lidé bojovali?" Pří řeči se stejně jako prve kámen zvedl a dal na pochod. Mohutné tělo se teď šouralo o trochu svižněji. "Mohl bych zapálit oheň? Už vůbec nevidím kam šlapu."
"Ne. Uvidí tě."
"Je noc určitě už jsou všichni doma a není nikdo kdo by mě mohl vidět."
"Můžeš jít sám." "Prosím. Maxi."
"Ponesu tě." Ještě že je Max obrostlý mechem. Cesta by nakonec mohla být příjemná.
"Tak mi ale řekni co chci slyšet."
"Lidé spolu pořád bojují. Bratři nebojují. Jen se brání. Lidí je moc. Za kaž- dým stromem. V každé díře. Pak spolu bojujete."
"No a nevíš proč bojovali zrovna tito lidé? Občas bojujeme i z jiných dů- vodů."
"Přišli jiní lidé. Lidí je moc. Chodí. Od nikud nikam. Pak spolu bojují. Ani nezůstali. Vrátili se domů. Město zničené."
"A moře? Myslel jsem že město zničilo moře. Kroniky mluví o pradávné po- topě. O městech ztracených při potopě. Myslel jsem že by mohlo jít o jedno z posvátných měst. Víš existuje pověst o dvanácti zatopených městech. Je zapsaná ve velké kronice a já bych byl nezapomenutelný, kdyby se mi po- vedlo prokázat existenci jednoho z nich."
"Moře přišlo jindy. Pomalu. Ledovec roztál. Tál stovky let. Chladná voda kolem. Pak další. Slaná voda. Ledovec jí zadržoval. Pak už ne. Spal jsem a sbíral síly. Spoutal jsem kameny kolem. Odešel jsem pryč."
"A mohl by jsi mě tam dovést? Chtěl bych město najít pokud už moře není a nic nebrání pátrání. Najal bych pár lidí. Samozřejmě diskrétních lidí nikomu by o tobě neřekli. Nezabere to dlouho. Mohl by ses vézt na voze, pak bychom tě zavezli kam bys chtěl. Víc než pět let to nezabere." Plán to je skvělý, jak jinak bych našel město ztracené v pravěku.
"Nemůžu. Mám povinnost. Navíc. Nechoď. Napiš knihu. Budeš slavný. Živý. Nechoď. Je to nebezpečné. Navíc. Nechci. Cizí lidé ne. Ty jsi přítel. Lidé jsou zlí. Štouchali by do mě. Sekali. Zabili mě. Někam zavřeli. Tělo vystavili. Ne. Nesmím. Navíc. Nechci."
Hromotluka nepůjde přemluvit. Navíc by jeho přítomnost mohla opravdu zkomplikovat cestu jak ale najít místo bez mapy, průvodce i jakéhokoli po- pisu cesty. "Říkal jsi že je cesta nebezpečná. Jak to myslíš? Myslel jsem, že kraje na jihu jsou převážně bezpečné. S průvodcem a dostatkem jídla na cestu."
"Když vyrostly hory. Voda odtekla. Moře zmizelo. Přišli lidé. Zase. Hle- dali poklady. Přišel také čaroděj. Spoutal všechny. Mladý otec schovaný v moři. Zabit. Synové spoutáni. Bratři se sešli. Nemohli vyhrát. Mnoho bratrů ztratilo duši. Proměnění na kámen. Rozdrcení na prach. Pohřbili čaroděje. Pohřbený v rozvalinách hlídá. Má zlou magii. Hlídá i po smrti. Těla bratrů se táhnou. Na míle. Přesouvají se. Také hlídají."
"Mluvíš o poušti? Na jihu poušť není. Navíc žádná magie by nemohla vydr- žet tak dlouho."
"Je tam. Čaroděj taky. Nechoď tam." "Neboj Maxi."
Zvuky lesa a zvířat se rozlévaly kolem. Po obloze rotovaly hvězdy a sem tam přeletěla sova. Řídké mraky postupem Měsíce po obloze začaly nabírat na hustotě, až se celá obloha zatáhla. Dvojce utopená v tichu mezitím došla na okraj lesa. Cestou mezi poli se pohybovaly zatemněné světla. "Někdo se blíží. Schovej se."
"Kdo je to Maxi? Měl bych se o sebe bát?"
"Lidi. Koně. Jdou potichu. Po tmě. Schovej se hluboko. Potichu."
Max se svalí na zem a nikdo ho nepozná. Kdybych tak měl také maskování. Pohyb lesem beze světla je nejen hlučný, ale i nebezpečný. Tahle ta větev mohla pěkně bolet. Doufám, že koně na cestě nadělají hluku víc jak já. Cesta už není vidět možná by to stačilo tady. Tady. Prohlubeň zasypaná jehličím je ideální. Akorát to bude trochu bolet.
Malé jehličky zalezly pod oblečení a teď štípají s každým pohybem. Jak
dlouho bych měl asi čekat? Už jsou slyšet. Ržání koní a sem tam nějaké to zařinčení. Asi budou ozbrojení. Postava po levé straně se nenápadně proplí- žila kolem. Nadělala rozhodně méně hluku než já. Možná jsem se měl schovat hlouběji. No teď už je to jedno aspoň si mě nevšiml. Ještě počkám. "Tak co Maxi kdo to byl?"
"Zloději. Lupiči. Vojáci. Nevím měli zbraně."
"Myslíš, že je bezpečné pokračovat? Neměl bych se schovat a počkat do rána? Za chvilku se nebude kam schovat. Navíc měsíc ještě stále svítí. Možná aspoň počkat než zajde a bude zase tma."
"Bude to bezpečné. Myslím. Dám si pozor. Varuju tě dřív. Noc už končí. Neboj."
"Kam myslíš, že šli možná bych měl někoho varovat. Bylo jich hodně?"
"Ne. Jen pár. Tucet. Několikrát tucet. Ne víc."
"A minulou noc byl klid? Nebo v poslední době? Nejezdí tu teď vojáci po nocích aby vyhnali lupiče?"
"Ne. Včera byl klid. Žádní vojáci."
"Zvláštní. Tak pojďme budu ti věřit."
Teď už zvládnu chůzi sám. "Povíš mi ten příběh co jsi vykládal o hvězdách?"