Únor 2015

K majáku

6. února 2015 v 0:12 | Ich |  zbytek
Dveře se otevřeli a já vstoupil do místnosti. Tam ležel. Obraz opřený o zeď. Poutal neobvykle velkou pozornost a i přes všechnu mou snahu se oči nechtěli zaměřit na nic jiného. Starý dřevěný rám vypadá jako ze vzácného dřeva. Není. Mozku je jasné že tato iluze je vyvolaná pouze stíny rozbíhajícími se od okna dále po místnosti. Nutí oči zaměřit se na záhyby vyřezané po obvodu. Zrak přejíždí kudrlinku po kudrlince než se dostane k něčemu mnohem ozdobnějšímu. Oči pomalu přejíždí okraje a přesunují se do prostřed. Co se prvně zdálo jako vyřezaná květina začíná pomalu připomínat vyvedené jezero spolu s větrem čeřícím se po hladině. Pohled pluje na vlnách a pomalu si začíná uvědomovat že zde žádné vlny nejsou pouze bílá šmouha. Pohled se vzdaluje. Vyřezávaný rám se už nezdá vyřezávaným a co bylo prvně dozajista Africkým dřevem se spolu s přivykajícíma očima stává pohou plastovou vzpruhou pro plátno uprostřed. Pohled přeskakuje k další šmouze a najednou se s nimi roztrhá celý pytel. Matematika nestačí vyčíslit jejich počet a ony se pomalu valí po nervových drahách hluboko do mozku. Prostěradlo. Zuby. Svatební šaty. Pohledy se rychle střídají dokud se oči neuklidní . A pomalu začíná i místnost nabývat na rozměrech. Prázdná bílá místnost v zapadajícím slunci nevypadá opuštěně. Obraz opřený v rohu prázdné bílé místnosti vypadá opuštěně a zrak se od něj opět nemůže odtrhnout. Plátno dozajista pokraly ruka umělce. Ostré tahy a jistá ruka čarující barvami se rozehrála. Zlatý kotouč na obloze cestující k obzoru za napjatého pohledu očí se pomalu snáší k západu. Rudé odlesky se rozehrávají po moři a spolu s mořskou pěnou a přílivem směřují k pláži. Oblázek po oblázku omývají jednotlivé odlesky dokud nenarazí na balvan který je zastaví těsně před tím než by se vylily z obrazu. Pohled však není vázán těmito zákony a tak vyhrkl přes rám vem. Do sněhových dun pokrývajících podlahu a oči konečně zaznamenají folii. Tato sametová poduška najednou dává obrazu ještě větší význam a oči se do něj neovladatelně vpíjejí.
Obloha je pokrytá hustou hradbou tmavých mraků. Padajácá noc překrývá jejich zlověstnou čerň a skrze bouři začínají prosvítat záblesky. Ústa dostávají neovladatelnou touho vykřiknout. Varovat postavu ploužící se kamitým úbočím mysu před přicházejícím nebezpačím. Ostrý vítr však bodá nejen do očí ale ještě ostřeji v plicích a na jazyku. Je však zřejmé že jakákoli snaha nemůže zlomit mužovo odhodlání. Aspoň to o něm vypovídají otočená záda. Jeho pomalý krok však vypovídá o značném vyčerpání a oči najednou zajímá kvůli čemu podniká všechno to bláznovství. Pohled stoupá vzhůru a snaží se zaostřit dále. Na co však zaostřit uprostřed veliké bílé šmouhy.