Leden 2011

my story2.0

30. ledna 2011 v 11:31 | ich |  my story 2
"Zamířit, pal." a plamínek zhasnul. Můj šepot zněl v tichu neobvykle.
"Zamířit, pal." a druhý plamínek zhasnul. Nebylo to správné, a bůh vegetariánů mě právě proklel do sedmého kolene. Práce je práce
"Zamířit, pal." Poslední se pokusil odletět, ale dostal jsem ho v letu. Akorát čas na to posbírat úlovek a vypadnout.
Tuhle práci mi byl čert dlužen, nebo to byl sám ďábel? Určitě se spikli dohromady.
Když jsem se vrátil do tábora David už na hlídce klimbal. Neměl jsem odcházet na lov a nechávat ho tu samotného. Byl to snad jediný slušný chlap mezi dobrodruhy, ale stejně jako na ostatní bylo poznat, že je to zhýčkaný děcko bohatých rodičů. Jemně jsem ho vzbudil, pokud se nakopnutí počítá jako jemné. Říkal jsem, že je to jediný slušný člověk tady, ale ti umírají první. Škoda. Bude mi chybět.
***
Plamínky ostatních bytostí jsem cítil od dětství, ale to žádný plamínek nemělo. Přesto jsem poznal, že se blíží. Všichni ostatní totiž utíkali pryč. Pak že zvířata nemají šestý smysl. Jen kdyby ho lidé také poslouchali. Nevaroval jsem ostatní, to by bylo zbytečné. Raději jsem vzal svoji starou věrnou pušku a vylezl jsem na strom. Ta pušku byla jediná věc na této výpravě, na které jsem nešetřil. Možná by bylo lepší vybrat jiný strom protože ač tohle byl téměř holý smrk tak asi nebyl dost holý aby mě něco pořád neštípalo a neškrábalo. To něco se přihnalo od severu (nebo jihu, západu, či východu). Nevím jak rychlé to bylo, ale přísahal bych že chvíli jsem viděl jen rozmazanou šmouhu. A zatím se už Tim kátil s rozervaným hrdlem. Tim byl magor. Každý večer se sjížděl a ráno ho dostalo z postele jen pár dobře mířených kopanců. Chybět mi nebude.
"Zamířit, pal." Ani si to nevšimlo, že po něm střílím a už zmizel s Nikolajem v houští mimo dosah ohně. Pak se chvíli ozýval jen řev Nikolaje. Nikolaj byl ranař. Jeho rodiče nebili bohatí ale on využíval peněz od ostatních a za to šikanoval všechny kdo se na dobrodruhy jen křivě podíval. Nebyl to dobrý člověk.
Pak už bylo jen ticho.
Když se to vrátilo už jsem neminul. Moje kulky to nemohlo ani náhodou zranit. Nejspíš se polekal a utekl.
Dneska jsme přežili. Zítra je taky den.
***
Bylo krátce po poledni a já seděl ve své kanceláři. Pokud se dá za kancelář považovat stůl v baru. Majitel byl můj kamarád možná to je tím že každej je tady váš kamarád když máte dost peněz nebo dost tvrdý pěsti. Já uplatňoval obě varianty. Musel ze mě mít strach, ale zase musel dostat tolik, aby mě nechtěl prásknout.
Poslední dobou šlo všechno z kopce. Když se několik výprav nevrátilo, hodně lidí přišlo o práci. Pak došli peníze na úplatky a policie začala brousit kolem. Počet sebevražd dosáhl historického maxima a abych řekl pravdu taky sem nad tím chvíli přemýšlel.
Dva chlápci přisedli k mému stolu a já věděl, že tuhle práci musím získat za každou cenu.
"Pan Gonzáles jestli se nepletu. Slyšeli jsme že nám můžete pomoct." Byl to ten menší a už od pohledu bylo vidět, že je to arogantní bastard. Na něj bude potřeba trochu podlézání. To mi nikdy nešlo.
"To zní, jak z béčkového filmu rovnou řekněte co pro mě máte." Podlejzání mi nikdy nešlo ale tohle bylo ještě horší než obvykle.
"No tohle rozhodně neznělo jak z béčkovýho filmu tohle už byl céčkovej. Ale jinak máme zájem aby jste nás doprovodil na cestě při hledání artefaktu, nebo nás nasměroval k někomu kdo to udělá za vás." A já myslel že umím lidi odhadnout Teď už chápu proč vede skupinu. Je při tom občas důležité umět se přetvařovat.
"Nějaké bližší informace mi dát nemůžete?"
"Nejdřív chci vědět jestli jo, nebo ne. Po tomhle by mohli jít i jiní."
"No když jinak nedáte, tak já bych to bral." To byla ta věta kdy se to všechno zlomilo.

Teď už jsem si byl jistý že to bude těžké a hodně toho budu muset přetrpět, ale byl jsem zahnaný do kouta a nebylo na vybranou.
Naději že to přežiju jsem v sobě neživil ani na okamžik. První důvod byl jasný. Dělali s tím tajnosti, ale mířili na stejné místo kam všechny ztracené výpravy před nimi. Taky nešlo na výpravu přibrat někoho dalšího. Nejdřív by mě odmítl a vzápětí by to vykecal někomu dalšímu, kdo by se mnou určitě vyjebal. Pozitivní bylo, že mi zaplatili předem a mám docela drahou, ale vysokou životní pojistku.

pokračování příště( nebo až vymyslím co bude dál)

my story1.0

29. ledna 2011 v 17:11 | ich |  my story 1
Neměl jsem šajn co se kolem děje ale bylo mi fajn a tak to bylo jedno. Pro teď jsem spal v teplé posteli, neteklo mi na hlavu a už vůbec mi netáhlo na nohy. Co víc jsem si mohl přát.
Když přišel do pokoje Bob no ono to vlastně byla ta Bob ale, když jsem se jí snažil popsat do knížky žádné jiné jméno mě nenapadlo. No jak bych ji to asi popsal v ten moment to byla nejkrásnější ženská na světě páč mi nesla snídani do postele a já už z předešlých dnů věděl, že je na co se těšit.
No dal jsem se do jídla a futroval jsem se snad jak prase a možná sem měl dávat větší pozor co se děje kolem. Po chvíli jsem se cítil nějak lehčí a tak nějak sem létal, když už se semnou začal točit celej svět došlo mi že se má hlava vydala na procházku a tělo zůstalo pořád v posteli. No a pak sem asi ztratil vědomí což je celkem logické.
Možná od té doby uběhlo jen pár vteřin a možná to bylo trochu dýl, abych předešel všem omylům stanovil jsem to na 12,41*2,667 minuty.
Asi jsem při cestě za světlem zabloudil, protože stát se duchem jem si nikdy neplánoval a teď kdž mi zase táhne na nohy určitě bych nejraději vraždil(už konečně vím proč je tolik duchů naštvaných když nemáte hlad kdo by čekal že vám potáhne na nohy?)
No dal jsem se na obhlídku situace a došel jsem ke dvěma závěrům buď to byli šílení satanisti nebo je trochu naštvalo když jsem jim nadrobil do postele. Abych je představil. Kromě Boba tam byl ještě chlap budeme mu říkat třeba… Tobiáš (prostě nemám fantazii na jména) a do třetice všeho dobrého tam byl taky Sergej (žena taková starší babička).
Posmrtný život má i pár výhod můžete se převtělovat do různých věcí. No je to takový pocit jak když se soukáte do hodně malých ponožek asi jen o 30 čísel menších. A rozhodně bych nechtěl popisovat jak jsem se jednou soukal do řetězu abych mohl chrastit po chodbách. Teď už vím jak se vyrábějí špagety.
Snažil jsem se všemožně zhoršovat život obyvatelům domu ale nic hrozného jsem jim nesvedl udělat a tak to byla za chvíli nuda. A tak začal nejhorší den mého života.
Ten idiotský nápad vlézt si do nějakého zvířete mě možná napadl protože jsem měl špatnou karmu, ale když jsem kolem nenašel nic lepšího rozhodl jsem se začít s jednou veverkou. Dovnitř to šlo v pohodě a komínem jsem se dostal zpátky do domu ale když jsem vyskočil na majitelku, abych jí do hrdla zanořil tesáky z kterých jak doufám dostane vzteklinu,…
Měl jsem prostě vybrat jiný moment. Né že by vadilo jak se pokoušela toho už tak dost malého člověka zkrátit nožem. To spíš ten sekáček v její ruce byl trochu problém. Neví jak vypadá veverka s vykulenýma očima a zrcadlo taky poblíž nebylo, ale popravdě se divím že mi nezbělely chlupy.
První co mě napadlo bylo že by bylo fajn se vysoukat zpátky, ale ejhle to vtělování do zvířat má pár zádrhelů a sice že to nejspíš nejde zpátky. Přestože jsem byl vždy bystrý, při útěku zpátky mě napadly jen 3 možnosti: 1. vylézt komínem zpátky 2. prokousat se oknem ven a za 3.vyzkoušet jestli můžu po druhé zemřít.
Nahoru komínem to šlo daleko hůř než dolů a i když se říká že má vevrka ostré zuby buď to není pravda nebo nejsou stavěny na boj se sklem. Třetí možnost byla nejhorší ze všech protože pobýhat jako duch veverky je opravdu ale opravdu blbý nápad. No prostor pro můj taktický ústup rychle ubýval. Lustr na stropě mi poskytl dočasné útočiště (veverky opravdu umí dobře skákat), ale cinkající lustr hrozil vyzrazením mé žalostné pozice.
Po mém objevení se mě pokusila paní sestřelit věcmi z příborníku. Kdo by považoval satanisty za důmyslné lidi byl by na omylu. Ale v jisté jednoduchosti jejího plánu byla i krása. No ale brzo poté se přihnali Bob s Tobiášem. Začalo jít do tuhého.
Já se dal do pohybu a pokusil jsem se mezi nimi prokličkovat. No a to bylo úplně geniální řešení kdo by taky čekal, že se dá veverka prokopnout oknem.
Nakonec to odneslo jen moje ucho slyším teď trochu hůř, ale možná na jednouché veverky letí holky.