mapa

Pondělí v 23:38 | Ich |  mapa
"Dej mi tu mapu!"
"Ne."
Dva muži čelí jeden druhému přes hřmící masu řeky.
"Jednou tě dostanu."
"Budu na tebe čekat." Poté se obrátí a zmizí do lesa na svojí straně řeky.
"Ahh." Rozběhne se jeho protivník, odrazí se a už je skoro na druhém břehu, nakonec však skončí mokrý ve vodě unášen proudem.
"Jakože se Patrik jmenuju, nedostaneš mě." Utíká smějící se stín lesem. V tom se zpoza stromu vynoří mokrá ruka a chytí ho v mžiku pod krkem.
"Sliby se mají plnit." Prsty okolo krku se sevřely a srazily Patrika k zemi. "Kde je ta mapa?"

Stará mapa zaznamenaná na proužcích bambusu svázaných k sobě je rozložená na zemi a po stranách zatížena kameny.
"Takže jsem tady." Sledují prsty mapu. Různobarevné čáry se rozbíhají po krajině a sledují dávno ztracenou cestu. Dávno spadený most přes řeku, která již stejně vyschla, nebo tmavý hvozd, který zmizel, když se na jeho místo přemístila řeka. Kdysi vyznačená lebka na mapu varující před nebezpečím už neznamená vůbec nic. Tygr, před kterým měla varovat, je už pouze bezzubým zšedlým kotětem. I tuto prastarou mapu potkal osud, který čeká na všechny mapy.
"Tohle je ta skála, ale chrám na ní už nestojí. Snad jdu dobře."

Žába velká jako dům sedí uprostřed kalného jezírka. Hnědá tekutina vytékající ze zad je jediným přítokem do jezírka.
"Kvák."
"Jen se moc nevytahuj." Zkoumá muž podezřele vypadající tekutinu. Zkusmo do ní hodí větev ležící na zemi, která se hned se syčením rozpustí. Jazyk, který vystřelí z úst žáby, rozrazí kráter na místě, kde ještě před chvilkou stál muž. Špičky bot se lehce odráží od hladiny a zanechávají za sebou kruhy na hladině. Z kožené podrážky se linou drobné pramínky bílého kouře. Zadýchaný přistane na zádech žáby. Meč v ruce jí zajede hluboko pod slizkou kůži.
"Kváááá." Rozstříkne se voda okolo žáby, když se s bolestivým výkřikem odrazí do dálky. Odrazem se však meč v ráně pohne a rána nabere na velikosti, kde do ní začnou téct kyseliny z žabích žláz. Žabí kůže je dostatečně chráněná, ale její vnitřnosti se rozpouští jako led na poušti. Ještě než žába dopadne o míli dál, je z ní jen prázdný vak z kůže, poulící se oči a vyplazený jazyk.
Muž přistane tiše vedle ní na špičky. Z jeho bot už zbývají jen doutnající cáry. "Ufff." Vydechne tiše, a pak dlouze lapá po dechu.
 

srnec3

Čtvrtek v 23:57 | Ich |  srnec
pokračování :)

"Už ses zbavil auta?"
"Jo!"
"A nahlásil jsi krádež?"
"Trochu se vyptávali, ale už se mi tři dny neozvali. Poslal jsem je na špatnou stopu, tak snad nic nenajdou."
"Kde jsi ho nechal?"
"Utopil jsem ho v přehradě."
"Kecáš. Určitě tě někdo viděl."
"Neboj. Bylo to v noci."
"Takže si seš jistý?"
"Jo. Policajtům jsem řekl, že mi ho ukradli na sídlišti a značky jsem hodil do studny."
"Dobře. Tak snad to vyjde."
"Pořád jsi nic nezjistil?"
"Ne. Určitě už mají stopu, jinak by to oznámili v televizi."
"Možná by bylo lepší se tam jet podívat. Třeba ho ještě nenašli."
"To ať tě ani nenapadne?"
"Proč? Tahle nervozita mě zabíjí."
"Pachatel se vrací na místo činu. Slyšel jsi to už?"
"Ale já musím vědět, jestli po mně pátrají."
"Ještě počkej. Když se nic neobjeví, tak se tam pojedu za týden podívat."
"Myslíš, že je naživu?"
"Určitě ho někdo našel. Kdyby byl mrtvý, tak je to určitě ve zprávách."
"Ale člověk sražený autem? O tom mluví ve zprávách pořád. To by jim neuniklo."
"Prověřoval jsem i zprávy o pohřešovaných lidech. Nikoho tam nehledají."
"Díky. Jsi fakt borec."
"Já vím."

V kamionu je teplo. Topení už mu konečně opravili a ještě má pořád ve spíži vyuzené srnčí maso, které si vyudil, když před třemi týdny našel u silnice v protisměru sraženého srnce. Není to ráj, ale stěžovat si určitě nemůže. Navíc už dnes jede domů, tak na co by si mohl stěžovat?

srnec2

21. března 2017 v 21:37 | Ich |  srnec
pokračování :)

"Našel jsi něco ve zprávách?" Otevře domovní dveře muž bílý jako stěna.
"Nepustíš mě dál?"
"Možná bychom se teď raději neměli scházet."
"Neblbni a pusť mě dál."
"Ne."
"Uhni." Prodere si cestu dovnitř a už si zouvá boty.
"Co tady chceš?"
"Zavři dveře, ať nás nikdo neslyší."
"Stalo se něco." Začne se hned třást po celém těle.
"Ne, jenom nechci, aby nás někdo slyšel." Zapadnou vstupní dveře na svoje místo.
"Tak povídej."
"Nemáš něco k pití, docela mi vyprahlo."
"Proboha nezdržuj."
"Měl by ses zbavit auta."
"Ne. Auta se nezbavím."
"Chceš do basy?"
"Ne, šetřil jsem na něj tři roky."
"Tři roky úspor, nebo deset let v base. Vyber si."
"Nasrat. Našel jsi už něco na internetu?"
"Dal jsi ho už opravit?"
"Ještě ne. Zatím je schované v garáži. Čekám na vhodnější příležitost."
"Až si pro tebe přijde policie?"
"Nechci zvedat vlny. Počkám, až opadne pátrání."
"Tak se ho zbav. Stejně v něm už jezdit nebudeš."
"Abych ho mohl prodat, musel bych ho dát do opravy."
"Nemyslel jsem prodat."
"Co?"
"Zbav se ho. Zavez ho na sídliště a nech klíčky v zapalování. Pak nahlásíš krádež."
"Děláš si srandu?"
"Ne."
"Ale já nejsem pojištěný."
"Chceš jít do basy?"
"Proč? Zjistil jsi něco?"
"Máš strach?"
"Jo, ani nespím."
"Tak se zbav auta, nic ti nedokážou."
"Ty ses něco dozvěděl? Řekni mi to."
"Zatím nic."
"Nelži! Řekni mi to."
"Uklidni se *****. O ničem nevím, ale auta by ses měl zbavit preventivně."
"Vyser si."
"Víš co?"
"Co?"
První rána padne nervózně a znenadání. Jakoby omylem. Přesto má v sobě dost síly, aby je oba strhla k zemi, kde se spolu ještě dlouho budou prát. S roztrženým rtem a s prásknutím dveří se spolu rychle rozloučí.
 


srnec

19. března 2017 v 23:49 | Ich |  srnec
"Nemáš ještě?"
"Ne, vole. Řídíš!"
Stříbrný Lexus projíždí cestu lesem docela štědře. Vždy si nechává zprava dostatek místa pro cyklistu, někdy i dva nebo tři.
"No tááák."
"Koukej na cestu!" Nadskočí auto nad větví ulomenou z borovice obtěžkané sněhem. Cesta po silvestrovské oslavě z chaty je vždycky tak trochu zážitek. Už půl dne jsou na cestě, protože se všichni z čista jasna rozhodli otužovat se koupelí v řece.
"Jenom jednu. Potřebuju se uklidnit."
"Jenže to je moje poslední cigáro."
"Ti koupím další. Dělej, vole."
Auto vjede mezi pár domů do něčeho, čemu místní říkají vesnice a hned na druhém konci zmizí mezi stromy.
"Zapal mi ji." Nahne se řidič k malému plamínku v ruce spolujezdce.
Prsák. Rána a něco těžkého přeletí přes kapotu někam napravo do tmy.
"Co to bylo?"
"Já nevím, asi jsme někoho přejeli."
"Nekecej."
"Jeď dál, nezastavuj."
"Musím."
"Jeď!"
Kvílící brzdy auta se zastaví a auto znovu vystřelí vpřed.
"Ty vole, za tohle půjdeme do basy."
"Ale hovno. Jeď dál."
"Kam? Zavolej sanitku."
"Hovno, jeď dál ti říkám."
"Kdo to byl."
"Někdo z vesnice."
"Jakto, že jsi ho neviděl?"
"Tys ho taky neviděl."
"Kvůli tvojí posrané cigaretě."
"Sám jsi ji chtěl."
"Taks mi ji neměl dávat do prdele. Jedu zpátky."
Auto opět přibrzďuje, ale noha spolujezdce najednou vystřelí a přidupne plynový pedál.
"Jeď dál jsem ti do **** řekl."
"Běž do ****. *****! *****! *****! Za tohle tě ***** zabiju ty posranej ******."
Živý dialog v autě je najednou k nezastavení a na cestu už nedává pozor ani jeden, trochu se uklidní až když těsně minou kamion z protisměru.
"Myslíš, že ho najde?"
"Odletěl někam do lesa."
"Určitě viděl krev na kapotě. Nahlásí to policii a jsme oba v prdeli, *****!"
"Hovno viděl. Určitě si na nás ani nevzpomene."
"Málem jsme ho nabořili, to si bude"
"Zaboč!" Švihne sebou auto na poslední chvíli na odpočívadlo a smykem zastaví. "Umyjeme auto! Vzadu je ještě minerálka."
"Kdo myslíš, že to byl?" Třesou se mu ruce, když drhnou krev z odřeného auta. Ještě nikdy nikoho nesrazil.
"Asi někdo z vesnice."
"Myslíš, že to přežil."
"Určitě."
"To bude potřebovat sanitku."
"Schovej ten mobil. Někdo mu ji už určitě zavolal."
"A co když ne."
"Běž s tím mobilem do prdele." Zmizí mobil vyškubnutý z ruky obloukem někam do lesa.

pizza

15. března 2017 v 15:46 | Ich |  zbytek
Uprostřed noci někde na venkově sedí muž v rohu stroze vybavené místnosti. Své zoufalé pohledy chvilkami posílá do druhého rohu, kde vratkému stolku vévodí telefon.
"Víš, že to chceš. Víš to. Tak pojď."
"Nechci."
"Já bych ho poslechl. Podívej se na jeho moudře vypadající obočí. Ten ti jistě neradí špatně."
"Jděte pryč! Nechte mě být!"
"Co to je, takhle se nám odvděčuješ za naše rady?"
"Nech ho být, nepozná den od noci, natož dobrou radu od špatné."
"Ale my mu musíme pomoct."
"Já ne." Zavrtí hlavou iluze a rozplyne se do vzduchu.
"Tak si běž, ale já ho tu samotného nenechám." Upře svou pozornost druhá iluze zpět ke vzlykajícímu muži. "Tak už zavolej. Prostě ji miluješ a nic už s tím neuděláš."
"Ne!" Zarývá si muž nehty sebe objímajících rukou pod kůži. "Lži. Jsou to jen lži. Neexistuješ. Nejsi tu."
"Ale jsem." Začne se najednou posouvat sluchátko telefonu přes stůl naproti k muži.
"Nedělej to! Jdi ode mě dál. Já tě nechci."
"Chceš! Tak se nebraň. Kdybys nechtěl zavolat, tak tu nejsem."
"Ale ty tu nejsi!"
"Už jste se konečně domluvili." Zjeví se zpátky druhá iluze lehce pokuřujíc dohořující cigaretu.
"Neměl bys kouřit, zkracuješ si život."
"Díky." Zmizí znovu a na zemi po něm zůstane jen zašlápnutý špaček.
"Kde jsme to zůstali? Ach, jistě. Pokud jsi zapomněl číslo tak ti ho připomenu." Začnou se na stropě objevovat hořící číslice. 725...
"Uhas to." Dostaví se ihned zděšení nad možností, že by mohl celý dům lehnout popelem.
"Takže už konečně uznáváš, že jsem skutečný."
"Ne."
Mezitím sluchátko dolevituje skoro až k muži. Šňůra už je napnutá skoro k prasknutí. Její spirálka je rovná, jakoby přejetá žehličkou.
"Stačí jen natáhnout ruku a je tvoje. Pamatuješ, jak byla úžasná? Jak ti každou minutou chybí víc a víc? Pamatuješ? Jak ti chutnala, když jsi ji měl v puse?"
"Pamatuju, ale je pryč a já jsem jiný člověk."
"Ještě nejsi, pořád máš šanci."
"Myslíš?"
"Zavolej!"
Roztřesená ruka se natáhne po sluchátku, jenže prsty projdou nazdařbůh skrz. Iluze zmizí a telefon je zpátky na stole tak jak byl na začátku.
"Takže jsem měl pravdu."
Vstane muž a přejde k telefonu.
"Dovolali jste se do pizzerie U Martina, přejete si objednat jídlo?"
"Ano, jednu Margaritu." Hladí se muž smutně po svém velkém břiše. Ani dnes nezačne s dietou.

srdce

13. března 2017 v 1:10 | Ich |  zbytek
"No já nevím, Jano. Zdá se sympatický, ale chová se trochu divně. Posledně mu u večeře neustále škubalo v oku."
"Možná byl jen nervózní."
"A navíc pořád opakoval, co má kolik kalorií. Přepočítával můj salát i dezert na kolik dní by musel vydržet průměrnému dítěti v Africe, aby pak nemusel držet hladovku."
"A kolik?"
"Čtyři."
"To je blbost, v časopise psali, že tři."
"Já vím, a pak si objednal jen vodu z kohoutku a celou dobu na mě vrhal významné pohledy."
"Takže se s ním už nesejdeš?"
"Ještě nevím, ale našla jsem si, kolik vypije průměrné dítě v Africe, kdyby si příště objednal znovu vodu."
"Nepovídej." Začne se potutelně smát Jana.
"Nech toho!"
"Čeho?"
"Však víš."
"Nenechám."
"Radši mi řekni, jak je na tom Pavel."
"Co bys čekala?"
"Pořád kouká."
"Jo a občas u toho vzdychá."
"Smutně?"
"Spíš zasněně."
"Možná bys ho měla nějak popostrčit, takhle se nikdy nevymáčkne."
"Jenže já už nevím, jak jinak mu to mám naznačit."
V tom jejich rozhovor přeruší melodická hra tónů. Di di di du du du ding ding ding dung dung dung....
"Počkej chvilku." Zůstane Jana o samotě.
"Kdo je tam?" Ujišťuje se R. pro jistotu u domovních dveří.
"Donášková služba." Zní tlumeně odpověď zpoza dveří, které se ihned otevřou.
"Kdo mi to posílá?"
"Podpis sem, sem a sem. Odesílatel není uveden, ale třeba zjistíte víc, až balíček otevřete."
"Děkuju, nashledanou a hezký den." Bouchnou za doručovatelem dveře.
"Co ti to došlo?" Vyzvídá hned Jana.
"Nevím, chceš se podívat?"
"Samozřejmě."
Nůž snadno rozřízne lepící pásku držící víko a ven vypadne kovový zápach spolu s rožkem rudě pokapaného papíru. Obsah krabice je schovaný pod zmuchlaným alobalem. Jestli toto čteš, pak už jsem patrně mrtvý. Zní první řádka dopisu. Oči zděšeně přeskakují slovo od slova, skoro létají po papíře. Konec dopisu už R. nezvládne a třesoucí se končí na podlaze.
"Co se stalo?" Děsí se Jana, když odkryje alobal, pod kterým je schované kdysi láskou tepající srdce. Další schůzku už si spolu asi nedají.

večerka

11. března 2017 v 23:48 | Ich |  zbytek
Nočním městem se míhá stín. Kožená křídla zabírají chlad spícího města a ženou dvoumetrového netopýra vpřed. Bystré oči uvyklé lovu tupě nevidí skoro nic. Zato jeho uši zaznamenají každý šelest na zemi pod ním. Muže, který patrně zaslechl podezřelý zvuk a vyděšen se rozhodl raději utéct. Potulného psa, který ho jistě vycítil a teď se krčí třesouc pod lavičkou.
Jeho uši jsou skoro magické. Zázrak vědy, dalo by se říct. Jemu samotnému se zdá, že musí jít o něco víc, než jen o odraz zvuku od předmětů. Poslední dobou věří, že si bůh vybral netopýry jako vyvolenou rasu, a proto jim schovává při narození do uší kouzelné kamínky, které jim pomáhají vidět ušima. Mezi netopýry se těmto myšlenkám říká mesiášský komplex a zatím na něj doktoři předepisují prášky.
Najednou se vrhne k zemi a padá jako kámen. Ne, jako střela. Na poslední chvíli roztáhne křídla a zpomalí těsně nad zemí. Hrou osudu muž scházející v podnapilosti schody uklouzne a zapadne někam mezi popelnice přes zábradlí. Žiletky připomínající drápy ho minou jen o fous.
"Já tu byl první," zasyčí naštvaně netopýr, složí křídla a na muže v popelnicích hned zapomene, když obrátí svou pozornost k výloze.
"Ale ne." Vyhrkne zdrceně a začne hned vytáčet telefon, který má na šňůrce na krku. "Ano drahá, má zavřeno."
Hlava z popelnice nenápadně vykoukne, vzduch však stále čistý není.
"Je to večerka, já vím, ale má zavřeno. Víš, že to není prvně, co mají zavřeno."
Možná by stačilo odlákat jeho pozornost a zachránit se rychlým sprintem do sousední hospody. Třeba by za mnou dovnitř nešel. Uvažuje rychle muž, co dělat.
"Víš miláčku, že nakupovat přes den nemůžu a v noci mají obchody zavřeno. Nechtěla bys jednou dojít nakoupit ty?"
Ne, měl dneska o panáka víc a běžet by teď nebyl nejlepší nápad.
"Já vím, že tě bol záda, tak bychom si mohli nákup objednat domů. Ano, je to drahé, ale..."
Mezi popelnicemi to zarachotí, jak se muž pokusí zahrabat hlouběji mezi vysypané odpadky v domnění, že mu to pomůže.
"Dobře drahá, tak já to zkusím ještě jinde." Položí netopýr telefon, roztáhne křídla a odletí.
Díky bohu. Mihne se muži hlavou, když se konečně může dostat pryč od aromatických odpadků. Pak konečně otevře zase obchod a celý zbytek otvírací doby stráví přičucháváním si k sobě. Na příště už si dá pozor a nebude chodit v pracovní době do sousední hospody.

sloup

9. března 2017 v 15:39 | Ich |  zbytek
"...ša ri ši šiki..."
Sedm holých hlav sedí kolem zdobeného sloupu, jehož barvy se přelévají od reliéfu k reliéfu. Jednotlivé slabiky doslova zuřivě plivou. Je skoro div, že se při tom nekousnou do jazyka.
"...já té gjá té hara gjá té..."
Jak se blíží pomalu ke konci mantry, nabývá tempo na rychlosti a nejen barvy se přelévají po povrchu sloupu, ale i jeho reliéfy přeskakují z místa na místo. Divoký lev se protáhne a jeho hříva spolkne stádo slonů pod ním. Měsíc se roztříští na tisíc semínek, která začnou klíčit a vyrostou z nich slunečnice. Kružnice se zauzluje ve spletité klubko, aby ho následně rozseklo pero na dvě půlky. Podobné výjevy se ve zlomku okamžiku odehrají po celém sloupu.
"Vážení diváci, blížíme se ke konci, a tak si rychle připravte své losy. Už za okamžik se dozvíme, kdo z účastníků dosáhne nirvány." Hlásí na obrazovce hlasatelka.
"...han njá šin gjó." Proud slabik linoucí se z obrazovky najednou v mžiku utne a všichni na obrazovce i mimo ni zatají dech. Sloup už nemění barvy. Těžko říct, jestli se vlastně stále jedná o sloup. Kupolí bílého světla neproniknou oči smrtelníků, ale ani mnohem bystřejší zraky sebemodernějších kamer. Po chvilce se však vrátí příjemné šero. Jen místo, kde ještě před chvílí seděla žena v hnědé kutně s velkou číslicí šest na zádech, je prázdné.
"Tak je to tady, dámy a pánové. Kdo si vsadil na číslo šest, tipoval správně a vy ostatní zkuste prosím štěstí příště. Již za týden budeme znovu losovat v naší velké hře: Kolo Soucitu, o to kdo probuzení a kdo z nešťastníků se bude muset znovu navrátit do koloběhu životů. Nezapomeňte tedy hlasovat. A nyní se můžeme přesunout k druhotným loteriím. Podívejme se, jako co se reinkarnuje náš méně šťastný soutěžící číslo jedna." Hlasatelka na obrazovce přejde k velkému kolu, které je pověšeno na zdi, roztočí ho a šipka začne přeskakovat. Želva, kovář, instalatér, zdravotní sestra,....

hrušeň2

7. března 2017 v 1:53 | Ich |  zbytek
pokračování :)

"Mohla bych vám do toho paní vstoupit?" Zakráká jí něco na větvi a jabloň si konečně uvědomí, že ve svém zanícení se ani nevšimla, že už ji docela dlouho poslouchá na větvi vrána.
"Ale jistě, matičko. Vstupte, vstupte."
"Já jsem jen omylem zaslechla, co jste říkala, a tak jsem vám chtěla poradit, pokud byste dovolila." To je ale podezřele zdvořilá vrána.
"Povídejte, povídejte."
"Víte, já také dřív byla kosem. Jenže za svých mladých let jsem byla dost povětrná a zamilovala jsem se do jedné vrány. Znáte ty fešné vrány, které mají pírka jednu radost a tělo samý sval?"
"Ano, znám." Zalže jabloň tiše a v duchu přemýšlí o tom, že jí všechny vrány připadají stejné.
"Mladá, zabouchnutá kosice. To jsem byla já. Jenže on o mě nestál. Chtěl jen jinou vránu a zrovna se scházel s jednou ze sousedství. Hrozně jsem se tehdy trápila. Dnem i nocí jsem přemýšlela, co dělat. Ale však to znáte, taky jste jistě byla zamilovaná."
"Ano, byla." Lže znovu jabloň, která nikdy nepoznala lásku.
"Zamilovaná a zoufalá. Jednoho dne jsem se rozhodla. Stanu se vránou. Může to znít jako bláznovství, jak by se vrána mohla stát kosem a jak by se mohl kos stát vránou. Taková hloupost, všichni se mi smáli. Ale jistě jste někdy zažila pocit nepochopení."
"Ano, zažila." Snaží se vzpomenout si jabloň, jestli kdy znala někoho, kdo by ji nepochopil.
"Ale stála jsem si za svým. Rozhádala jsem se s rodinou i kamarády a pracovala jsem na sobě tak dlouho, dokud se ze mě nestala vrána. Byla to fuška. To vám tedy řeknu."
"Vám se to skutečně povedlo?"
"Jistě. Trvalo mi to dva roky a on už pak byl zadaný, ale našla jsem si mnohem hezčího. Takže se neboj, musíš se jen snažit a dokážeš všechno. Je to jen na tobě."
"Mně se to nějak nezdá?" Pochybuje jabloň, která z nitra svého genetického kódu cítí, že by se nikdy hrušní stát nemohla.
Zbytek dne stráví vrána přesvědčováním, domlouváním a kibicováním. Nakonec však odletí spokojená. "Pokusím se, slíbí jabloň na rozloučenou" a vrána je teď spokojená. Její vtípek se vydařil. Jabloň jí na to skočila. Taková hloupost, jak by se z kosa mohla stát vrána?
Zbytek dne, týdne, měsíce i celé léto a podzim se jabloň snažila stát hrušní. Nejdřív jí to nešlo. Začaly jí pučet malé bobulky, kterým bylo předurčeno stát se jablky. Jenže to ji nezarazilo. Shodila razantně všechny jablka dolů, a nedala si říct, dokud na ní nezačaly růst hrušky. Zabralo to asi měsíc.
Nebyla si nejdřív jistá, jestli se nejedná znovu o jablka, ale když trochu povyrostly, nebylo pochyb. Malé hruštičky na stopce se volně pohupovaly ve větru sem a tam.

hrušeň

5. března 2017 v 1:28 | Ich |  zbytek
Když jsem na jaře zasadil na zahradu jabloň, úplně jsem na ni zapomněl. Je to asi tím, že jsem od té doby na zahradě nebyl, ale jabloň nezapomněla. Přesněji, jabloň se nezapomněla a poctivě rostla dál. Brzy se vzmohla po nedávném stěhování a vyrazily jí první kvítky po celé hlavě. Sněhově bílé, jako by šlo o melancholickou vzpomínku jara na zimu.
Jabloň rostla dál, jen se tak nenápadně vytahovala do výšky, když se nikdo nedíval. Když sprchlo, schovala se pod listí, když se nudila, povídala si se vším, co bylo zrovna okolo, ale jak už je příroda nemilosrdná, málokdy si někdo chtěl povídat s ní. Šlo tedy převážně o monology. Jeden z nich, traktát o jablkovosti by se jistě zapsal do sebraných dějin všech malvic nebýt toho, že ho slyšela jen malá myš, která pak probloudila zbytek dne v zamyšlení, aby ji večer sežrala kočka.
Tak se stalo, jednoho dne zrovna vedla jabloň svůj monolog. Povídala o tom, jak skvělé je to být hrušní. Ono člověku to tak nepřijde. Hrušeň, nebo jabloň, jaký je v tom rozdíl? Ale to je jen lidský pohled. Jedinou hrušeň, kterou znala, byla mohutná hrušeň u sousedů za plotem. Sousedovic nadšený zahrádkář kolem ní pravidelně chodil, vždy se u ní zastavil a podíval se, jestli něco ke štěstí nepotřebuje. Jak ona by chtěla být takovou hrušní.

houby3

1. března 2017 v 13:27 | Ich |  houby
pokračování :)

"Nechtěl jsem vás urazit, mistře." Začne se hned omlouvat muž vyděšen pohledem na skřítka.
"No jen aby."
"Pouze jsem vás hledal. Myslel jsem, že hrajeme na schovávanou, ale byl jste až příliš dobře schovaný."
"Vážně?" Začervená se skřítek.
"Jistě. Už jsem se chtěl skoro vzdát? Kdybyste nevyšel."
"A ty pobořené stěny?"
"Když jsem vás, mistře, hledal, všimnul jsem si, že se vám některé zdi brzy spadnou. Chtěl jsem je opravit, ale jistě jste si všimnul, že se kolem prohnal zlomyslný vítr, který je naschvál shodil."
"No zdálo se mi, že na mě nějak táhlo." Dumá skřítek, kterému se celou dobu klepala kolena, když se schovával. "A budeme hrát ještě na schovávanou?" Rozzáří se mu očička.
"Ale teď se mám schovávat já."
"Ne to není pravda, sám jsi říkal, že kdybych nevylezl, tak mě nenajdeš."
"A nechtěl by sis zahrát něco zábavnějšího?"
"Zábavnějšího než na schovávanou?" Zbystří skřítek.
"Ano."
"Chci, já chci." Pukne málem skřítek radostí, protože posledních pět let se za ním nezastavil nikdo jiný, než zajíci a stará sova, která se ho vyptává na svět mimo les.
"Zem je žhavá láva, aaaaah. Rozkřikne se najednou muž a rozběhne se k nejbližšímu stromu. "Rychle se zachraň. Vylez si na něco." Houpe se muž na nízké větvi, která se pod ním prohýbá.
"Já nemůžu, já nemůžu." Snaží se skřítek taky si vyskočit na větev, ale prostě na ni nedosáhne.
"Tak si vylez aspoň na houbu."
Každá rada je drahá a některé jsou horší než jiné. Zkouší to skřítek pořád dokola, jenže každá houba se pod ním zlomí. Je příliš těžký. Když už okolo jeho domu není ani jedna houba, utíká dál, povzbuzován výkřiky muže na stromě. "Támhle vidím jednu. Ano, tam. Pospěš, už ti hoří kaťata."
Když už je skřítek z dohledu a ani po pěti minutách se nevrací, seskočí muž z větve. "Ještěže to byl hlupák." Oddechne si konečně. Poté se prodere skrz skřítkův dům až ke kopečku. Nehledě vpravo, vlevo boří stěny i pokoje, až se nakonec celá stavba začne naklánět k zemi a jako domino spadne na stranu.
Poklad je zaházen jen malou vrstvou hlíny, shnilými větvemi, kamením a mechem. Nezabere tedy dlouho a je vysvobozen. Navíc se zdá, že už něco podobného muž někdy dělal.
Teď už se muž lesem jen tak nefláká. Snaží se běžet, co mu jen síly stačí. Pytel plný zlata a drahokamů ho bouchá na zádech, jen občas z něj něco malého vypadne dírou na boku. Zatímco skřítek má ještě pořád mysl zaplněnou představami hořící lávy a hledá úkryt. Zastaví se až úplně večer, když mu dojdou síly a na místě usne vyčerpáním.

houby2

27. února 2017 v 18:19 | Ich |  houby
pokračování :)

Jednoho dne les přestal růst. Ne že by mu došly síly. I chutě měl dost. Zůstal stát asi na padesát metrů od jiného, hrozně sympatického lesa, se kterým by se třeba rád sblížil a třeba i jednou spojil. Jenže jejich lásce bránila kamenná cesta a všechny pokusy o sblížení se obou lesů rázně zarazili dřevorubci se sekerami.
"Tak třeba tady." Zabroukal si jednoho dne mladík, který po cestě zrovna rázoval a zamířil mezi stromy a že mu bylo horko, sundal si vestu a poodhrnul kalhoty. Očividně nevěděl, co je to borelióza a neměl z klíšťat dostatečný respekt. Ale to se dalo vypozorovat i z toho, že si po cestě utrhoval lesní ovoce a pojídal ho. Jindy zase sebral ze země houbu a na dvě kousnutí ji už polykal. Nepodíval se ani, jestli ji nepočůrala liška a jestli by nemohl dostat liščí tasemnici. Ani se moc nezabýval, jestli je houba prolezlé červy. Ani si nic neupekl, neuvařil. Barbar.
Takhle šel dál. Po cestě si pískal, když se začalo stmívat, prostě si roztáhnul deku a spal, nebo si našel poblíž suchou jeskyni. Vodu si nesl sebou a občas si vypomohl z potůčku, na který zrovna narazil. Ani ne za dva dny narazil na skřítkovo stavení. Zastavil se a rozkřiknul se na celé kolo. "Je tady někdó?" Jenže to už se skřítek schoval pod přikrývku a neodvážil se vystrčit ven ani ucho.
"Haló." Když se však nikdo neozval, začal si obhlížet budovu ze všech stran. Občas do ní opatrně strčil, a když už pod jeho zkoumavými doteky spadla druhá stěna, skřítek to dál nevydržel a houknul na něj zpátky: "Nech toho. Ničíš mi domov. Co tu chceš?" Jenže jeho pisklavý hlas muži přišel směšný a začal se smát na celé kolo. To už skřítka opravdu rozlítilo, a tak vykouknul ven. Sluší se poznamenat, že po všem tom stavění se z něj stala pořádná vazba a připomínal spíš kouli svalů, než drobounkého skřítka.

Kam dál