chugaeri

30. července 2017 v 17:56 | Ich |  zbytek
Co by asi mohlo být chugaeri?
Třeba vesmírný raketoplán, který zničil Pluto, když se na něm vzbouřili zmutované brambory a pokusily se udělat kaši ze všech lidí. Zapsal by se tak do dějin jako bramborobijec, ničitel všech příloh. Nakonec by ho dali do muzea a děti by k němu nosily bramborový salát vždy o Vánocích jako upomínku.
Také by se mohlo jednat o kopec, kde byl archeology objeven nejstarší bramborový salát. Zkamenělé zbytky brambor a majonézy potřené po ztrouchnivělých stěnách zakopané chaty jako dar bohům pro lepší úrodu. Poselství z dob, kdy lidé věřili na magickou moc bramborového salátu.
Chugaeri by mohlo být jméno věrného psa kapitána, který se rozhodl dokázat, že Země není kulatá. Nasedl by na kolo a jel tak dlouho, dokud by nedojel k moři. Což by prohlásil za zřejmý důkaz toho, že Země kulatá opravdu není. Po návratu domů by začal rozesílat články do novin, cestopisných časopisů a dokonce by sepsal dvě autobiografie. Škoda že by o ně nikdo nestál. Umřel by starý a sám. Smrtí by mu bylo přejedení se bramborovým salátem.
Jistě by to mohl být vhodný název pro rybu z hlubin oceánu. Ošklivá ryba plná kostí a žluči, která by se bránila snězení svou nechutnou chutí. Plavala by mořem sama si nevědoma svého jména a cítila by se nadřazena všem ostatním rybám, kterým dali lidé nějaké hloupě znějící a obtěžující jméno.
Jinak je to jen jméno kotrmelce, který provedl Kájínek během svého slavného úniku, když se vykutálel z vězení na svobodu poté, co dostal od prezidenta milost.
 

krápník

14. června 2017 v 9:58 | Ich |  zbytek
"Jak ještě dlouho?"
"Jenom počkej."
"Proč, to říkáš už dva roky. Jdu, tak se tu měj."
Mladší z obou mužů se nadzvedne a pomalu odejde pryč do tmy, zatímco starší dál sedí s pohledem přilepeným ke stropu.
"Už jenom chvilku."
Po dvou hodinách se malinká boule odstávající od stropu odlepí a malá kapka vody prudce zamíří k zemi, kde se roztříští o skálu na milion malých kousků, že by ji ani vteřinové lepidlo nedalo dohromady.
Země vykoná jeden, či víc ze svých pravidelných objehů a muž stále napjatě sedí v očekávání. Chvilkami snad ani nedýchá.
Teď. Teď se trochu zavrtěl a nadzvednul se ve svém posedu. Ne, že by se začal nudit, pouze se další kapička začíná poulit a brzy se vydá na cestu gravitací.
Oběh za oběhem, kapku za kapkou osaměle sleduje postava strop jeskyně. Po tisíci letech je vidět malý krápníček. Za dalších tisíc let je už z něj skoro puberťák. Při pěti tisících letech by ho snad bylo možné považovat za dospělého.
Osamělá postava se pomalu nadzvedne s širokým úsměvem přes celý obličej. "Nádhera," poznamená si pro sebe tiše. Jeho oblečení je už téměř rozpadlé v prach a na něm tak visí pouhé cáry. Už si ani nepamatuje, jak jeho boty z kůže kdysi vypadaly. Končetiny ztuhlé v kámen dlouhým sezením odmítají poslušnost, a tak celý proces trvá hrozně dlouho.
"Hlupáku, měl jsi vydržet."
Odchází také do tmy a za ním od stropu září dokonale tvarovaný krápník.

konec

27. května 2017 v 21:50 | Ich
Jak již bylo zmíněno v lednovém článku. Aktuálně mám v plánu blog opustit. Posledních pár měsíců se zde objevovaly články napsané přes Vánoční prázdniny, ale i ty jednou musely dojít. Ne vždy mám tendenci se takových rozhodnutí držet, ale aktuálně to mám v plánu a posledních pár měsíců mne nedonutily rozhodnutí změnit.

 


zelená

20. dubna 2017 v 17:58 | Ich |  zbytek
Cesta do obchodu je hrozně zajímavá. Člověk musí přejít semafory a to je pro mě jako loterie. Snažit se odhadnou, jak zařídit, abych došel na křižovatku a čekala mne zelená? Nejdřív jsem to zkoušel vyčíst z hodinek. Když odejdu přesně v tolik a tolik. Byla tam červená. Jenže to nefunguje.
Odcházím z bytu docela konstantně. Ale ne na vteřinu. Čekat půl minuty za dveřmi, než vyjdu ven? No jo. Skvělá zábava. Nebo když si zrovna zavazuju boty pomalu a mám půlminutku zpoždění? Celý plán je najednou v troskách. Snažím se půlminutu doběhnout sbíháním schodů a dobíháním na křižovatku. Divné? Jo je. Takový neurčitý pocit, že dělám něco špatně.
Jenže to není ani půlka problému. Křižovatku nemám hned za dveřmi. Mám ji několik pater dolů, a pak ještě celou ulici. Takže nesmím jít moc rychle, ani pomalu. Jenže to někdy nejde. Někdy je člověk rozespalý a hrozně se táhne. Jindy se doslova těší a už už, aby tam byl. Dosáhnout konstantní rychlosti nejde. Lze tak při nejlepší snaze najít konkrétní rychlost a kontrolovat si pravidelně, jestli stíhám. Takové zdiskrétnění.
Jedno patro. Stíhám? Musím přidat. Druhé patro. Stíhám? Můžu zpomalit. No a tak potom chvilku spěchám a chvilku se zase vleču. Nezapomenutelná podívaná. Pro sousedy.
Když už se však domnívám, že jsem všechny problémy překonal, přijde poslední boss. Final Boss. Týden, dva, měsíc vše vychází. Jenže pak se nenápadně vloudí skulinka, kterou se vše pokazí. Moje hodinky nejsou z nejlevnějších, ale ani z nejdražších. Mají nevyčíslitelnou hodnotu. Je to památka na dědu. Jenže ouha. Když se hodinky za měsíc posunou o deset sekund, zelená už nevychází tak hladce, jak by měla. Občas se stane, že mám nepatrné zpoždění a už jsem přišel k červenému.
Ke vší práci je tedy ještě třeba přidat pravidelné upravování časového harmonogramu. Odhadovat o kolik se hodinky liší od správného času a jednou za čas se je pokusit přenastavit a na vše si zvykat nanovo.

sny

18. dubna 2017 v 1:04 | Ich |  zbytek
"Dobrý den, mohl bych jeden sen?"
"A jaký chcete?" Pucuje hadrem prodavačka pult.
"Jeden žlutý a jeden červený pro mamku."
"Promiň, hochu. Na to ti nenaletím. Na červené sny máš ještě čas."
"Ale on není pro mě."
"Ukaž mi občanku, nebo máš smůlu."
"Tak teda jeden žlutý sen."
"A máš nějaké zvláštní přání?"
"Nejlépe něco o zvířatech. Mám hrozně rád kočky."
"Tak jo. A ještě něco by tam mělo být?"
"No třeba ještě nějaká dívka. Hezká a usměvavá."
"Podívej, já už jsem ti to jednou řekla." Zamračí se prodavačka. "Kdyby na mě došla kontrola, tak mi to tu zavřou."
"Nic takového. Já myslel jen něco obyčejného. Třeba držet se za ruce a tak."
"Držení za ruce je nad patnáct. Bylo ti už patnáct?"
"No ... ano."
"Nelži!"
"Bude mi patnáct za měsíc. Ale to už se nepočítá."
"Bohužel. Pravidla jsou pravidla. Možná kdybys přivedl někoho staršího, a pak jste si je předali mimo obchod." Mrkne na něj. "Nikomu to neříkejte a já taky o ničem nevím. Chápeš?"
"Chápu, ale kde mám někoho takového sehnat?"
"Nemáš kamarády?"
"To přece nejde. Všichni by se mi smáli." Vykvete chlapci ruměnec na obličeji.
"Tak se vraťme k tomu tvému snu. Kočky, a co ještě?"
Kluk se na chvilku zamyslí, a pak začne šibalsky pomrkávat.
"A co kdyby ta kočka měla lidské rysy?"
"Co tím myslíš?"
"Kdyby měla nohy a ruce a.... prsa." Zašeptá nepatrně.
"Takže aby vypadala jako dívka?"
"Ne, to vůbec. S ocasem a s těma rozkošnýma ouškama a jako kočka by na sobě nemusela mít moc oblečení. Spíš by žádný mít neměla."
"Teda chlapče, ty máš nápady."
"Takže by to nešlo?"
"No asi šlo. Záleží, co byste v tom snu měli dělat."
"Však víte." Zašklebí se oba vědoucně.
"No snad by to šlo, ale nikomu o tom neříkej a nikdy už to pro tebe neudělám." Přejde prodavačka k počítači a začne do něj ťukat. Nakonec z roury ve zdi vypadne žlutá kulička s červenými proužky po obvodu.
"Tady je, ale nikomu ji neukazuj. Je to horší, než jsem myslela."
"Díky." Vyběhne z obchodu rozzářený chlapec.
"Ty dnešní děti."

iron maiden

16. dubna 2017 v 23:43 | Ich |  zbytek
"A v téhle místnosti bývala mučírna." Zavede průvodce skupinku do kamenné místnosti pod hradem. "Ještě tu můžete vidět staré mučící nástroje, které se dřív používaly. Většina z nich jsou kopie, ale tato železná panna je dochovaný originál. Chtěl by si ji někdo vyzkoušet." Zazubí se na malé děti, které jdou vystrašené v doprovodu rodičů.
"Já chci." Přihlásí se vzadu skupinky mladá dívka.
"Tak pojď. Nemusíš se bát. Je to zcela bezpečné."
"Ale já se přece nebojím." Chce si už už vlézt dívka do kovové schránky. "A budete mě strašit? Mohl byste třeba bouchat do stěn a hučet u toho."
"Cože?" Zaskočí nejen průvodce, ale i ostatní návštěvníky. Vzadu skupinky si její přítel tiše stáhne kšiltovku hlouběji do očí v marné touze předstírat, že ji nezná.
"No můžete mě zkusit vyděsit, aby to vypadalo realističtěji."
"Tak já se pokusím."
"Super." Zabouchne za sebou dívka dveře železné panny.
"Huuu huuu." Pokouší se opatrně průvodce a zachřestí řetězem, který je položen na stole. Potom zkusmo kopne do dřevěné lavice, až sebou práskne o zeď.
"Tak jo. To by stačilo. Pojď už ven." Otevře ocelová křídla panny, za kterými však čeká špinavý, otrhaný muž. "Huh? Kde se tu berete?"

"Kde se tu bereš?" Otevřou se před před dívkou kovové dveře, za kterými stojí dva muži v otrhaných suknicích. "Čarodějnice." Leknou se jí oba a začnou ustupovat pryč.
"Chyť ji."
"Popadni ji, já ji svážu."
"Běž po ní."
Hecují se vzájemně.
"Páni. Oni se překonávají." Rozzáří se dívce očička. "To vypadá tak opravdově."
V tom ji jeden z mužů popadne a druhý ji začne svazovat ruce.
"Au. Dokonce i smrdíte jako skuteční. Čím to děláte? Au." Praští ji jeden z nich do obličeje.
"Chtěla nás proklít. Viděl jsi to."
"Musíme dojít pro kněze."
"Jenže někdo ji musí hlídat."
"Tak já půjdu a ty hlídej."
"Ne, já půjdu."
"Au. To už je trochu moc. Lano se mi zadírá do kůže."
"Tak půjdeme oba." Vyděsí se a odběhnou.
"Stůjte. Kam jdete? Nenechávejte mě tu! Prosím." Zůstává dívka osamocena přivázaná k železnému kruhu na zdi.

křeček2

14. dubna 2017 v 21:39 | Ich |  zbytek
pokračování :)

"Cože?"
"Celou dobu jsme vás měli v hrsti. Pouze jsme vás sledovali a sbíraly důkazy."
"To nemůže být pravda."
"Bohužel pro vás je."
"Kdo by si natáčel křečka."
"Jenom podivín, že?"
"To on byl."
"Natolik, abyste ho zabil?"
"S normálním člověkem by se dalo domluvit, ale s ním ne."
"Takže jste ho zabil?"
"Nenechal nikoho v domě vyspat. Křeček nadělal hrozný randál, ale jemu to bylo jedno. Nakonec se zabouchnul v bytě a odmítl s námi i mluvit. Nevěděl jsem co dál."
"Křeček pro něj byl něco jako rodina. Nikoho jiného neměl."
"A co moje rodina? Milovali jsme se, ale pak se mnou chtěla začít bydlet. Byt mám po babičce, jenže to vydržela jen týden, a pak mě opustila. Kvůli blbýmu křečkovi."
"A kde jste vzal klíč od jeho bytu?"
"Před smrtí babičky jsem v tom bytu bydlel já. Měl jsem jí být nablízku, kdyby se jí něco stalo. Chodil jsem jí nakupovat, pral jsem jí, všechno. Sedm let jsem se o ni staral. Neměl jsem čas na přátele, ani na rodinu. Na nic. Konečně jsem mohl být volný a posunout se dál, nebýt toho křečka."
"Takže jste chtěl zabít jeho i křečka?"
"Na něm mi nesešlo. Byl to blázen, ale chtěl jsem se mu pomstít. Kdybych zabil jen křečka, nic by se nezměnilo. Jeden den by stropil scénu a druhý by si koupil nového křečka. Vyměnil by zámky a ještě by vše začala vyšetřovat policie. Měl jsem jen jednu šanci. Chtěl jsem, aby se musel odstěhovat. Výbuch by poškodil byt a majitel bytu by ho po něčem takovém jistě vyhodil. Nevěděl jsem, že bude zrovna u klece. Byla to jen náhoda. Jako vyhrát v loterii."
"Dost hloupé loterii. Litujete toho aspoň trochu."
"Ne! Ten křeček si to zasloužil. Doufám, že shoří v pekle."
"A na něm vám vůbec nesejde."
"Jemu nesešlo na mě, proč by mělo?"

křeček

12. dubna 2017 v 21:23 | Ich |  zbytek
"Už se přiznej."
"Nic mi nedokážeš."
"Máme všechno, co potřebujeme."
"Blafuješ."
"Víme moc dobře, že jste nechal schovanou bombu v kleci křečka?"
"O tom nic nevím. Tu tam mohl nechat kdokoliv."
"Našly se na ní vaše otisky."
"Lžeš."
"Bylo to mazané. Koho by napadlo schovat křečkovi do klece bombu a nastavit její odpálení na počet oběhů jeho kolečka. Jak vás to vlastně napadlo?"
"Nevím, o čem to mluvíš. Každý v domě věděl, že má křečka. Bylo to slyšet snad až přes ulici."
"Kdyby nebyl doma, když bomba vybuchla, váš plán by nevyšel. Nedává to smysl. Jak jste věděl, na kolik otoček bombu nastavit?"
"Takže ho skutečně ho zabila bomba? Když to říkali ve zprávách, sám jsem tomu nechtěl věřit. Bomba v našem domě."
"Nemusíte předstírat. Už víme, že jste vrahem vy. Jediné co nedává smysl, je proč? Proč jste se rozhodl vzít někomu život."
"Jenom tu ztrácíš čas. Měli byste radši hledat vraha."
"Už ho máme. Bomba vybouchla, zrovna když seděl v křesle. Taková přesnost. Podle odborníka byl drátek umístěn v ose kola. Co kdyby ho křeček překousal. Celý plán by byl k ničemu. A jak jste se dostal do bytu? Kde jste sehnal klíče? Tolik otázek."
"Víš co? Tohle já nemusím poslouchat. Znám svá práva. Nic pro ti mě nemáš, takže mě musíš pustit."
"Dalo by se říct, že to byl podivín. Takových lidí se moc nenajde. Neměl manželku, ani děti. Ale o svého křečka se staral jako o oko ve vlastní hlavě. Bál se o něj tak, že si do domu nechal dát kameru. Dvacet čtyři hodin denně si ho nahrával a kontroloval ho i v práci. Máme to celé na videu. Vaše zapírání je hrozně směšné."
"Cože?"

gigwancha

10. dubna 2017 v 17:18 | Ich |  zbytek
Co by to mohla být gigwancha? Zní to jako shluk písmen bez významu, ale to se jen tak zdá. Jistě by to mohl být název zázračného léku. Malé pilulky, které by po pozření umožnili léčit záděry na nehtech. Hotový zázrak, který by zachránil prsty milionů lidí.
Také by to mohl být název čaje. S ginkobilobou a s popelem osvíceného lámy, který by přinášel nejen ostrou mysl, ale i klid do duše. Aspoň tak by to prezentovala reklama. "Velký láma Papaopulis před smrtí prohlásil, že chce i po smrti přinášet lidem štěstí." Tvrdila by prsatá modelka na obrazovce. Ve skutečnosti by do čaje smetli pouze prach z továrny a vše ostatní by bylo jen divadlo pro zákazníky.
Mohlo by to být starý indiánský šaman. Z prastarého kmene wancha. Tuláci severu s legendou o vlkovi, který došel až tam, kde se polární záře dotýká země. Gigwancha by sedával pod stromem a bavil by se jen s trávou a starou krávou. Jako poslední člen kmene už by byl napůl šílený samotou.
Také bychom mohli být mnohem méně poetičtí a zkusit využít Google translator. Bez jakýchkoliv kouzel prozradí, že to znamená lokomotiva.

prasklina

8. dubna 2017 v 12:03 | Ich
"Pane Doktore, já mám strach."
"A co vás trápí?"
"Víte, před měsícem se se mnou rozešla přítelkyně a ve mně najednou jak kdyby něco puklo."
"To se občas stává. Musíte vydržet a ono to přejde, ale kdyby vás to nepustilo ani potom, tak se zastavte a já vás pošlu k psychiatrovi. On by vám předepsal antidepresiva."
"Vy mě nechápete, pane Doktore. Já měl pocit, jak kdyby ve mně doslova něco puklo. Slyšel jsem hlasité prasknutí a hrozně mě zabolelo tadyhle." Chytí se muž na srdci.
"Láska někdy bolí, a pak se nám může zdát, že cítíme fyzickou bolest." Kýve hlavou vědoucně Doktor. "Zkuste se nějak odreagovat. Zahrajte si něco. Jděte do kina."
"Ne ne. Já si taky nejdřív myslel, že je to bolest z rozchodu, ale týden na to jsem jedl a ulomil se mi kus zubu. Jen tak."
"Nejsem zubař, ale už se mi taky něco podobného stalo. Ani zuby nevydrží bohužel věčně."
"Jenže u zubů to pouze začalo. Pak se mi ulomil další zub. Začaly se mi lámat vlasy. Najednou mi na hřebínku zůstávaly celé hrsti vlasů. Víte, nejsem holohlavý dobrovolně. No a asi před dvěma dny jsem upadl na chodníku a něco se stalo. Podívejte." Táhne se muži po odhalené paži dlouhá prasklina na kůži až někam k rameni.
"To je zvláštní, co by to mohlo být."
"Jenže se stalo ještě něco horšího, ale to není tak vidět. Najednou vidím hrozně špatně. Když se dívám jen na levé oko, jako bych se díval skrz prasklé sklo. Nevím, co to je, ale mám hrozný strach."
"Co to?" Kouká doktor do oka pacientovi optikou, kterou už měl léta schovanou nepoužívanou ve skříni. "Pane bože. Máte prasklou čočku. Musíte ihned do nemocnice. Zavolám vám sanitku."

kaufland

6. dubna 2017 v 10:09 | Ich |  zbytek
Nechoďte do Kauflandu!
Dřív jsem si myslel, že se tyto věci stávají jen v zahraničí a to jen ve filmech. Jak jsem tedy byl vyveden z omylu, když jsem zjistil, že supy se slétají i na naše těla tady v naší malé zemi. Bylo to celé takhle.
Asi dva měsíce zpátky jsem dostal od školy jasné zadání. Vydej se do obchodu a ověř dodržování hygienických zásad v něm. Ono studuju potravinářství, a tak to není nic divného, ale co jsem zjistil. Taková hrůza.
Nahrával jsem si vše do diktafonu. Ne že bych byl hloupý, ale prostě si hůř věci pamatuju a hlavně detaily. Přišlo mi rozumnější vzít si sebou nenápadný diktafon, který občas používá můj špatně vidící děda, než nosit sebou notes a dělat si poznámky.
Takto vybaven jsem se vydal do Kauflandu, kde jsem prošmejdil všechny regály, až se za mnou začala plížit ostraha. Podíval jsem se dozadu za zboží po myších bobcích. U pultu jsem obhlédnul, jak pracovnice nakládají se zbožím. Po dvaceti minutách se mě došel zeptat pracovník v červené vestě, proč na ně tak čumím. Tamta se mi hrozně líbí. Vybral jsem si jednu náhodou. Zrovna tu nejošklivější. Nakonec jsem si s holkou u pokladny domluvil schůzku, abych z ní vytahal všechna jejich tajemství.
Jaké bylo mé zděšení, když jsem si doma procházel nahrávku a snažil se zbavit šumu okolo. Po zesílení a upravení zvuku se na pásce objevila podivná mantra: "Sleduj! Sleduj" Sleduj TV Nova."
Nejdřív to nedávalo smysl a už jsem chtěl vše smazat, ale pak jsem nad tím začal více přemýšlet a zvažovat jiné možnost, než jen že by to byla chyba. Kauflndem se line nenápadná hudba, která se nám vdere dozadu do hlavy a úplně ji přestaneme vnímat. Jenže ona tam pořád je a čím déle jsme v Kauflandu, tím větší má efekt. Není proto divu, když člověk dojede domů, ani nevybalí a už pomalu usedá k televizi.
Jedná se o hnusný komplot mezi dvěma korporátními giganty. Jdou si vzájemně na ruku. Kaufland dostává zdarma reklamu v televizi a za to podprahově podporuje jejich stanici. Takový hnus. Není divu, že se pak kauflandu i Nově u nás tak daří.
Rád bych se těmto obrům postavil, ale nejde to. Jsou už moc velcí a prorostlí společností. Nechtěl bych jednoho hezkého dne zmizet, proto vám jen radím. Choďte do menších obchodů, které máte po ruce. Jistě takové snadno najdete. A sledujte veřejnoprávní televizi. Ti se aspoň nemusí uchylovat k podlým taktikám.

vydra

4. dubna 2017 v 1:02 | Ich |  zbytek
Bublající potůček v lese si zabrala malá vydra i velkou část jeho povodí. Skoro až někam k Mysletínu. Dalo to dost práce poroznášet trus po celém kraji, ale jinak to nejde. Jinak by jí sem lezly jiné vydry a nevěděly by, jakého zločinu se dopouštějí.
Navíc teď, když se musela mačkat ve své malé norce. Po vydatném dešti se její krásně zařízená nora zbortila a jí zůstaly jen oči pro pláč. Musela se přestěhovat, a že jí všechno připomínalo ztracený domov, vydala se do nové oblasti, což samozřejmě přineslo horu práce.
"Tafy je jedna." Rozkřikne se někdo za ní, když se její hebký kožíšek vynoří nad hladinou. "Chyfte ji někfo." Seběhne se několik lidí k řece. Jenže to už vydra uhání po proudu pryč. No tohle? Je tak krásná, že si na ní někdo dělá zálusk.
"Mám ji." Zazní zepředu, když do nastražené sítě vplave kus větve a někdo se předčasně zaraduje.
"To není ona."
Tak takhle vy na mě. Vyskočí vydra na břeh a upaluje dál po zemi.
"Jak jste ji mohli ztratit? Byla přímo přef námi."
"Musela někde odbočit."
"Vy běžte tufy a my půjfeme támhle."
Už jsou jí zase v patách. Jenže vydří packy jsou přímo stvořeny do divočiny. Možná nemají tolik koní, ale do lesního porostu jsou mnohem lepší, než jakýkoliv jiný offroad.
"V tom však vydra přeskočí větev a vběhne přímo do dřevěné bedny, která se za ní s hlasitým cvak zaklapne.
"Mám ji."
"Jak se ti to povedlo."
"To víš. Na mě si nějaká vydra nepřijde."
"Koukni se na ni, jak je hezká." Vytáhne si ji muž za kožich před obličej. "Budeme ti říkat Vydrýsek a dětem se budeš moc líbit."

Kam dál