Rakda8

Pondělí v 21:17 | Ich |  Radka
pokračování :)

Už dlouho se mezi koťaty v okolí povídalo o kupě písku, která leží na rohu Jedné a Druhé ulice. Prý se přes den písek zahřívá, až hřeje jako peřinka a spí se na něm sladce. Na druhou stranu je to oblíbené místo, které si snaží přivlastnit všichni psi z okolí, a tak u něj dělají vždy svou povinnou zastávku.
Prý se už nejedno kotě nevzbudilo včas a velký černý pes se k němu dokázal potichu přiblížit, až jej celé rozsápal ve svých dlouhatánských zubech, ze kterých odkapávají sliny ostré jako žiletky. Není proto divu, že kotě, které na písku dokázalo strávit celou noc, se těšilo pro svou odvahu obdivu všech ostatních.
Jedno odpoledne také ne již tak malá Radka čekala na stromě nad pískem. Opatrně pozorovala procházející psy, až se konečně odvážila seskočit dolů a přikrčit se nahoře na hromadě. Zkusila se opatrně zahrabat do písku, aby byla co nejmíň vidět a stražila uši před vším nebezpečím tiše jako myška.
Všechno byla pravda. Písek opravdu nádherně hřál. Vítr jí lehce čechral kožich, a když kolem proběhl malý ratlík, zatímco ona se celou dobu třásla strachem, až se skoro počurala, podařilo se jí konečně trochu uklidnit, až nakonec usnula hlubokým spánkem.

Těžko říct, proč ji neprobudilo hučící nákladní auto. Ani proč ji nevytrhlo ze spánku, když začalo skládat přivezený písek na hromadu. Ten šok, když se kolem začala sypat tuna písku, bych však osobně zažít určitě nechtěl. Skoro se jí podařilo utéct, nakonec jí však zůstala čouhat ven jenom zadní packa a ven z písku jí vytáhl až večer skvrnitý vořech.
 

Radka7

Sobota v 21:09 | Ich |  Radka
pokračování :)

Poté nastraží obě uši jako rys, pro jistotu se několikrát rozhlédne vpravo, vlevo a až poté přeběhne silnici. Na druhé straně ji však překvapí rozkvetlý šeřík a její myšlenky se znovu rozplynou v symetrii čtverce.
Chvíli se točí dokola. Čtvrt otočka. Půl otočka. Tři čtvrtě otočky. Kolem dokola. Poskakuje a hraje se na podgrupu. Když se však pokusí přidat osové symetrie, nohy se jí zamotají do sebe a ona si nadere bradu.
Měla bych nechat blbostí. Už nejsem kotě.
To už je však tma a dokola svítí jen pouliční lampy. Pro některé je čas jít spát a Radka by se k nim ráda přidala. Pro samé zamyšlení zapomněla, jak je ospalá a jak moc se jí zavírají oči. Ale přece nebude spát na chodníku.
Kam se jen složit, těkají jí přivřené oči sem a tam. Když v tom spatří hromadu písku. Přijde k němu a začne do něj šťourat ze všech stran.

Suchý. Strčí hluboko do písku svoji milovanou packu. Nesmrdí. Opatrně písek očuchá ze všech stran. Ještě je vyhřátý od slunce. Zkusí se na něj opatrně položit. Tady se bude krásně spát. Začne pomalu klimbat stočená do klubíčka.

Radka6

Čtvrtek v 21:39 | Ich |  Radka
pokračování :)

"Já jsem si přednášku nenachystala," prohlásí klidným hlasem Radka, "přišla jsem se s vámi jen rozloučit, protože už nedojdu."
"To je škoda. A jste si tím jistá?"
"Jo. Už jsem na školu moc stará. Tak se tu mějte dobře." Poté se Radka otočí a klidným krokem odejde. Budete mi chybět.

Po cestě ze školy upadla Radka do stavu podobného snění. Se skelnýma očima probloumala celý areál, malou zahradu plnou rozkvetlých květin i svou oblíbenou lavičku pořádně naposledy proležela. S přibývajícím časem dobloumala až ke vstupní bráně, která za ní zapadla, a na cestu ji vyprovodil zamračený pohled kocoura sedícího ve vrátnici. "Zavíráme v šest, tak na to příště pamatuj!" Prskne za ní ještě.
To už je tolik hodin? Vzpamatuje se jen na chvilku, aby po vrátném hodila ošklivý pohled, ale pak se opět ztratí hluboko do svých myšlenek plných smutku a sebelítosti.
Pozor. Zbystří, když jí packa pohladí drsný asfalt.

Ne už tak malé kotě si hraje s klubíčkem na trávníku.
"Tady máš." Uštědří mu pořádný dloubanec do žeber a bavlna se rozjede po rosou nasáklé trávě.
Ještě jednou. Vyrazí hned za klubíčkem, až z ní začnou odlétávat chlupy.
"Teď jsem na řadě já. Máma říkala, že se máme střídat." Chce si hrát také Adam, jenže koho by zajímalo, co říká máma, když tu teď není. Radku určitě ne.
"Tak si pro něj pojď." Kutálí se v jedné veliké kouli smějící se kotě spolu s klubíčkem. "Šneku! Šneku! Šneku!"
Za řekou a za kopci se pomalu mračí k bouřce. Světelné záblesky pod mraky slibují možná krátký, ale jistě velmi intenzivní liják. Šestý smysl již dávno přinutil zvířata v okolí vyhledat co nejlepší úkryt a jen ti nejodvážnější se ještě odváží hopkat po kopcích.
Kdyby tak lidé měli také šestý smysl. "Na Slovensku už prý prší a bouřka se rychle přesouvá k nám do Česka," hlásí místní rádio. Všichni řidiči tak ujíždí s plynem na podlaze, aby se dostali domů ještě za sucha a v pořádku. Také Josef, kterému nikdo neřekne jinak, než Pepo, žene svou dodávku co nejrychleji.

V Blatničce trochu přibrzdí, když se mu z chodníku pod kola vykutálí malé kotě. Zastavit však již nestihne. Co naplat, škoda se již stala a bouřka se kvůli jednomu malému kotěti nezastaví. Přidá tedy znovu na plyn a na kotě úplně zapomene.
 


Radka5

10. ledna 2017 v 21:11 | Ich |  Radka
pokračování :)

Malý ocásek visí z jabloně dolů. Ochmýřené kotě k němu přivázané tiše vrní a nastavuje slunci prosvítajícímu mezi stromy co největší část svého kožichu. Špičaté uši se jí na hlavě nepatrně zaškubou a celé kotěcí tělo se napruží.
Co to je?
Oči skenují zem pod stromem ze strany na stranu, když po ní přeběhnou dvě děti běžící za míčem.
"Chytej." Vykopne kluk balón vysoko do vzduchu. "To je moc vysoko!" Snaží se nadskočit druhý, aby ho chytil.
Děti. Pomyslí si tiše Radka a znovu zavře oči. Najednou jí však ležérně přistane na nose velká můra.
"Co to?" Vyhrkne zděšeně a prudce nadskočí do úkrytu před nečekaným nebezpečím. Celé její pružné tělo se pak snaží zachytit okolních větví. A sakra. Zachytí se jí drápy o větev, což ji však nezastaví, jen jí to roztočí dokola jako beyblade mířící do boje.

"Je tu někdo?" Strčí Radka opatrně hlavu do škvíry mezi dveřmi. Jenže odpověď nepřijde. Ani nemůže, ve třídě nikdo není.
"Tak jsi přece jen přišla." Vyděsí ji hlas za zády a ona v úleku vpadne do třídy. "Já věděla, že na seminář určitě dojdeš."
"Přišla jsem se jenom rozloučit."
"Ale došla jsi."
"Víš ty co Jano?"
"Co?"
"Ale nic." Potvora jedna.
"Jak se dnes máte." Vejdou do třídy dva staří kocouři, kterým kožichem prosvítají šediny. "Kdo vlastně má na dnes nachystanou přednášku?" Všechny pohledy se obrátí na Radku.
To ne. TO NE. Začne se třást po celém těle a lapat po dechu. "Já…." Slova se jí najednou zaseknou v krku.

"Ale já si myslela…"
"No mně se nezdá, že byste myslela."
"Jo." Přisadí si druhý kocour, který sedí vzadu u okna a většinu času jen pokukuje po trávě venku. "Kdybyste myslela, tak víte, že je to zřejmé."
"Proč? Vždyť to vůbec…" zřejmé není. Chce se bránit Radka, ale slova se jí najednou zadrhnou v krku.
"Podívejte se na to takhle, kdyby.." Začne ostře vysvětlovat jeden z kocourů, to už se však do jejích uší nedostane. Šedý opar, který celou její přednášku visel vzadu třídy, zhoustne v černou kaši a tichý šepot hluboko v uších opakující mantru: "Zkazíš to. Jsi neschopná. Vůbec tomu nerozumíš." Přejde ve křik vyplňující jí obě uši. Mami.

"Je vám něco?" Zarazí se zděšeně všichni. To už však Radka leží stočená do klubíčka, objímajíc sama sebe se slzami poulícími se jí z obou očí. "Zavolejte sanitku." Zděsí se Jana sedící v první lavici.

Radka4

8. ledna 2017 v 21:01 | Ich |  Radka
pokračování :)

"Nechytí, nechytí." Utíká Radka s větrem o závod.
"Ale jo!" Křičí ji za zády baculatý kocour. Dostal babu už před deseti minutami a teď tu kolem dokola nahání své sourozence. Jenže už začíná lapat po dechu a jenom Radka se před ním neschovala. Ostatní jsou zalezlí po všech čertech a porůznu na něj pokřikují, zatímco Radka před ním uskakuje a posmívá se mu, že je pomalý.
"Ale ne." Směje se vesele. "To bys musel shofit nejmíň půl tuny." Zašišlá lehce, jak se kousne za běhu do jazyka. Samým šokem však přehlédne vlhký mech a noha jí na něm podjede.
"A mám tě." Vrazí do ní celou svou vahou rozběsněný kocour.
"Adameeee." Zůstane na střeše jen zděšený křik, když se Radka překulí přes okraj střechy.

"Nech toho! Víš, že je to nebezpečné!" Zarazí ji najednou Radka. "A víš ty co, možná by ti prospělo, kdybys taky dospěla." Otočí se a uteče.
"S tebou taky bývala větší zábava." Zůstane na střeše osamocená kočka. Tichý šepot však odnese vítr a ani k bystrým kočičím uším se nic nedonese.

Dvě hnědé skvrny na stromě se zatřepou a pak se vznesou do vzduchu. Chlupatá můra připevněná na jejich konec se přenese na blízkou hrušku a začne dib, dib pomalu ožírat její listí. Malý půlměsíc úhledně okusovaný se šíří od kraje dál do listu. Složená křídla připomínající větvičku se nepatrně pohupují, jak se do nich opírá slabý větřík.

"Jedeš!" Vyprskne Radka škrábající se po větvi s drápy hluboko v kůře. "Běž, hnusáku." Hlasitě syčí na listy okusující větvičku. Než však stihne uletět do bezpečí, už se s natrženými křídly poháněna kočičí packou spirálkovitě snáší k zemi. Zbytek dne se hnědá můra s pochroumanými křídly snaží odletět. Se zapadajícím sluncem se k ní přiňufá čmuchající čumák a hravě si ji pochová v zubech.

Radka3

6. ledna 2017 v 21:26 | Ich |  Radka
pokračování :)

"Já už nehraju. Tak vylezte." Poulí malé kotě svoje vodnaté očička. "Nehraju! Jdu pryč." Otáčí se k odchodu.
"Přihořívá." Tlumený mňoukot smíšený s chichotem dolehne k Radčiným uším.
"Mám vás." Odrazí se prudce a skončí podrápaná v keři. "Syčáci. Ucha vytahaný…." Spustí sprostě, když se od bláta a se splihlýma ušima vykoulí za zvuků hromového chechtotu z keře. "Klidně si tam shnijte." Odběhne s pláčem.
"Au, au." Brečí v zahradě pod ořechem, olizujíc si bolavou packu. Co to? Začnou se jí najednou sbíhat sliny. Když jí pod nos vánek zanese libou vůni. Ne nadarmo se říká, že děti mají smích i pláč schovaný v jednom košíčku. Pláč i bolavá packa jsou ihned zapomenuty a Radka se opět vydává na výpravu. Tentokrát za jídlem. Má to však docela lehké.
":O. To je hezké." Najde mezi kořeny ořechu nasypané zářivě zbarvené zrníčka.
Mmmm. Karamelové.
První, druhý, třetí, nakonec celá hrst pilulek sklouzne do jejího žaludku. Když vyzobe sladkosti do poslední, vydá se domů, po cestě se jí však začne mlžit před očima a celá unavená se položí do tepla shrabaného listí.

Měsíční srp se vydal na pochod po obloze, kosíc hvězdy vpravo vlevo. V půlnočním zápase se souhvězdím ryb má zatím navrch, sázky však ještě uzavřeny nejsou.
"Tak mi řekni, co se stalo."
"Ne."
"Tak pošeptat."
"Dej mi pokoj."
"Víš co? Trhni si."
Radka roztažená na hřbetě střechy pozorujíc Měsíc se právě pohádala se svou nejlepší kamarádkou. No a co.
Jen běž pryč.
"Ale nemysli si, že ti budu zítra ve škole radit." Skočí ji na záda temný stín, začne se s ní kočkovat a tahat Radku za ocas. "Tak už se seber. Chováš se jak myš."
"Ty jsi myš! Víš moc dobře, že já už zítra do školy nejdu."
"Ani na seminář?"
"Jo!"
"Ale to nemůžeš. Nesmíš mě tam nechat samotnou."
"Nechám, jsem už dospělá."

Kočky se do sebe opět pustí, tentokrát však už ne tak hravě. Tak nějak chladně.

Radka2

4. ledna 2017 v 21:15 | Ich |  Radka
pokračování :)

Chvilku to trvá. Pár minut. Doba, za kterou se dá uvařit hrnek kávy a když není čas, tak se za ni dá i hrnek kávy vypít. I věčnost připomínajících osm minut jednou uběhne a bílé vlnky se prořežou atmosférou, jako nůž máslem a polechtají Radku na čumáku. "Čík." Vzbudí se kýchnutím.
Kde to jsem?
Stočená do klubíčka leží opřená o starou třešeň. Kořen ji tlačí do hebkého boku a nohy, na kterých jí leží kocour ze včerejška, jí začínají dřevěnět.
Kde ty ses tu vzal?
Kocour však mlčí. Nevzbudí se ani, když vysouká své ladné tlapky a odhopká jak gumový míč. Kam? Pryč. Často ani sám míč netuší, kam nakonec dopadne, natož kočka s rozbouřenou myslí. Není se tedy čemu divit, že když měkké polštářky na Radčiných nohách olízly okraj střešní tašky, sama nevěděla, kde je. Zadní packy se napnuly k odrazu.
Počkat.
Pocit déjà vu ji zaplaví ze všech stran.
Dva metry? Tři? Jak je to daleko?

"Počkejte na mě!"
"Pospěš, Radko!"
Bílá kočka a se třemi koťaty za ocasem přelétává nad střechami.
"Tak stůjte!" Snaží se malé kotě vytáhnout si z packy černý trn. Možná šípkový.
Kde jsou?
Zmocní se koťátka panika a bolest nebolest rozběhne se opět za nimi.
"Jak jste se tam dostali?" Zaraduje se hned, jak je spatří dole na chodníku. "Hned jsem u vás." Vykřikne ještě.
"Stůj." Marně se ji snaží mamka zastavit. Jenže klubíčko srsti už plachtí vzduchem.
"Au." Nezmůže se po dopadu na nic jiného než tichý mňoukot, zatímco vyděšená rodina poskakuje po rudé zemi okolo.

Raději to oběhnu. Pokračuje Radka ve svém bloudění s těžkou hlavou. Nejprve pozvolné, postupně však stále významnější kručení v žaludku jí donutí přehodnotit priority. Kolem poledne už si pomalu nevidí ani na packy a zastaví se u staré kůlny, kde se občas povalují bezva granule.
Mmmm. Voní to báječně.
Začne hned žmoulat jednu z červených bobulek, které úhledně okupují hnědou misku.
Karamelová.

"Kuck. Kuck." Rozkašle se najednou na celé kolo a vyplivne bobulku, jak daleko to jen dokáže.

Au

3. ledna 2017 v 1:05 | Ich
Tak a je to tady :) můj blog toho prodělal spoustu. Víc jak rok neaktivity. Promazání spousty článků. Pokus napsat každý den aspoň jeden slušný článek. Nebo, v poslední době, snahu napsat během několika dní články na několk měsíců dopředu a zbytek času se věnovat škole.
Někdy to byla i zábava, ale větčinu času hlavně super pocit, že se sebou něco dělám a využívám jediné kapičky uměleckého talentu, který jsem v sobě našel.
Nyní nezbývá než se rozloučit a nechat vyjít v příštích měsících vše, co jsem napsal přes Vánoce.
Tak tedy ahoj.

Radka

2. ledna 2017 v 21:03 | Ich |  Radka
Bylo, ale spíš nebylo, v jednom podomácku vyrobeném koši žila chlupatá koule. Nebyla to obyčejná chlupatá koule. Nebyla to obyčejná chlupatá koule, ale byla to obyčejná chlupatá koule prohlížející si svůj ocas. Ještě včera měla na ocase tmavý pruh chlupů. Černý kroužek obtáčející se úhledně dokola kousek od špičky ocasu.
"Radko!"
Dutá rána zavibruje podlahou a chlupatá koule vyskočí na čtyřech pružinách rovnou ke své misce. Podezřívavě prošťouchá nosem obsah kočičí konzervy vyklopený do misky a pustí se do žraní.
Levné. Myslí si s plnou pusou. Možná jsem neměla nechávat bobky na gauči.
Když je miska prázdná, odkutálí se koule zpět do koše, před kterým marně vzdá své snahy zvednout se na všechny čtyři a zůstane ležet na podlaze.
Jak se to mohlo stát? Začne si jazykem pročesávat ocas, jestli snad někde nezůstali zbytečky černé srsti. Nic Bílý. Bílý. Bílý. Ani když se pokusí pár chlupů vytrhnout, nenajde nic, než svou obvyklou srst.
Drápy škrábou na dveře a bílá noční můra všech křečků vyklopýtá ven. Pak se pokusí vyšplhat okapní rourou na střechu, když se jí však nadbytečný objem zadrhne, oběhne to raději dokola přes kůlnu. Tsche. Ta pitomá roura se musela po včerejším dešti srazit. Takový šlendrián.
"Jednu dvojtou." Zamňouká, když dorazí na půdu pobořeného statku za vesnicí.
"A devět bylo?" Ani nezvedne oči kocour olizující si zadek za barem. Bílý ocas jen zašvihne vzduchem a před Radkou už stojí velká miska plná skořicové smetany. Vrrrrr.
Najednou se o ni opře zezadu černý kocour. "Kde se tu bere kočka, jako jsi ty?"
Co ti je do toho? "Další." Prázdný kus porcelánu přistane jen milimetry od barmanovy packy.
"Nechtěla bys zpomalit." Naježí se mu chlupy po celém hřbetě.
"Proč? Jsem už dospělá?"
"Tak copak se stalo?" Zkouší to kocour, který si mezitím doštrachal svou misku s vodou.
"To bys nepochopil!"
"Proč?" Mihnou se kocourovi na ocase dva bílé pruhy. "Kvůli tomuhle?"
"Jo. Štveš mě, jenom se na tebe podívám." Pak se od něj otočí a začne ho ignorovat. "Kde je moje smetana?" Houkne zostra na barmana.
"Včera jsi ještě dospělá nebyla."

Jakoby to byla ta nejdůležitější věc na světě.

bramborový salát

29. prosince 2016 v 0:29 | Ich |  téma týdne
Kdybych se mohl rozhodnout jinak, tak bych vánočního salátu udělal trochu míň. Nic jiného bych na něm neměnil. Jinak byl po všech stránkách perfektní. Dokonalá rovnováha mezi bramborami, mrkví a majonézou mu dodala skvělou chuť. Ne že by ho bylo až příliš, ale vzhledem k tomu, že tento salát byl jen můj, byl jsem na jeho pojídání sám. Takhle nějak se cítil Herkules, když měl čistit Augiášův chlév.
Obrovská mísa ležela nachystaná v komoře pouze na povel zahajující štědrovečerní večeři. Do toho. Prohlásila mamka a já dostal pořádnou naběračku bramborové dávky. Mmmm ještě teď cítím, jak se mi rozplýval na jazyku. Jenže po Vánoční večeři a půlnočním přídavku přišla chvíle, kdy jsem si uvědomil, že jsem to opět pro jednou přehnal.
Lžičku za lžičkou jsem se salát projídal do hlubin mého žaludku, kde se rozhodl zabarikádovat se na zimu, nebo spíš na léto, v podobě tuku. No po pár dnech jsem se mísou probojoval až k jejímu dnu. Jeho krásně bílý úsměv mě přivítal. Jenže pak přišlo uvědomění. S bílým dnem přišel taky konec toho božského salátu, který jsem do sebe musel cpát víc n sílu, než na chuť.
Udělal bych ho trošičku méně, ale ne aby ho bylo míň. Pouze proto, abych si ho později mohl udělat znovu čerstvý a užívat si ho ležérně a s poklidem do haleluja.

obraz

27. prosince 2016 v 18:03 | Ich |  zbytek
"Ahoj." Začal náš úplně první rozhovor. "Není ti zima." Zkoušel jsem to, jenže mě ignorovala. Pak však do sálu přišli další lidé a já raději zmlknul. Určitě si v galerii povídá s obrazy více podivínů, já se k nim však řadit nechci. A jen přes moji mrtvolu bych dovolil, aby mě k nim řadili ostatní.
"Já vím, že mě slyšíš." Zkoušel jsem to dál, když odešli. "Nemusíš se mě bát, já ti nic neudělám."
Už od mala jsem si uměl povídat s obrazy. Sám nevím proč a ani nevím, kdy se ve mně tato schopnost probudila. Vím jen to, že jsem ji jako malý vůbec nepochopil. Matka byla přísně věřící a ob den jsme museli chodit do kostela. Proto jsem si vždy myslel, že ke mně promlouvá skrze obrazy sám ďábel a chce mou duši.
"No tak bav se se mnou aspoň trochu. Nikoho nebaví, když mluví jen sám pro sebe."
Styděl jsem se za vše. Že mám tak slabou duši. Že jsem musel zhřešit. A dlouho jsem nikomu nic neřekl. Až jednou mámě. Za týden k nám dorazil divný strejda v obleku a odvedl mě pryč. Týden jsem byl zavřený ve studené místnosti, kde nade mnou recitoval cizí verše, poléval mě bůh ví čím a dotýkal se mě na různých místech. Nakonec do mě začal řezat nožem různé značky. Po týdnu jsem se vrátil domů a dalšího půl roku mě matka neustále sledovala. Poté už jsem se jí nikdy nesvěřil, ale stejně jsem vše musel podstoupit ještě několikrát znovu. Kdo ví, jestli jsem se špatně usmál, nebo něco špatně řekl. Sám nevím proč.
"Víš, že ti to dnes hrozně sluší?" Dnes jsem došel do galerie potřetí, dívka mě však stále ignoruje. Možná se jen stydí, ale to mě neodradí. Dřív jsem na lásku na první pohled nevěřil, ale pak jsem ji uviděl na obraze a teď na ní nemůžu přestat myslet.
"Nech ji na pokoji." Houknul na mě mrzutý obraz od vedle. "Dej si na mě pozor, ještě jednou tě tu uvidím, a pak si mě nepřej. Nech ji být."
I obrazy mají svou osobnost. Domnívám se, že na ně přechází z malíře. Jsou pak někdy namyšlené, jindy pokorné, nebo agresivní. Když mi bylo deset. Pověsila mi matka do pokoje svatý obrázek. Prý ho namaloval místní farář jenom pro mě a bude mě chránit. Kdyby to tak byla pravda. Neustále mi vykládal o pekle a o hrůzách, které tam na mě čekají. O místě, kde se z člověka škvaří jeho kůže, nebo o místě kde jsou lidé přivázáni nad lávou vzhůru nohama za palec u nohy. Vždycky mi pak nezapomněl připomenout, že na hříšníka jako jsem já čekají mnohem horší věci.
"Včera jsem dostal pokutu za parkování." Ignoroval jsem protivný obraz vedle. "Tak jsem se za tebou těšil, že jsem ani nedával pozor kam jedu."
Když jsme však přišel počtvrté, místo obrazu bylo na zdi jen prázdné místo. "Prodali ho." Odpověděl mi jednoduše kurátor. Víc jsem se však nedozvěděl. Kde teď je a kdo se na ni dívá? Nevím. Zkoušel jsem ji ještě najít, ale bezúspěšně. Tak skončila moje první láska.

SOS

24. prosince 2016 v 10:26 | Ich |  zbytek
Kdysi jsem vymyslel takový hloupý trik a dnes jsem si na něj vzpomněl, tak se o něj zkusím podělit :). Jedná se o hru pro dva hráče, která se hraje asi takto:
na papír se napíše předem určený počet míst(třeba 4) - - - - a začíná jeden z hráčů. Na libovolné místo může napsat s, nebo o, ale nemůže vynechat tah. Hráči se střídají a ten, kdo první napíše s o s vyhrává. Takže by hra mohla vypadat například takhle:
- - - o (1.hráč)
- - s o (2.hráč)
o - s o (1.hráč)
o s s o (2.hráč)
nikdo nevyhrál, a tak to skončilo remízou. A teď k tomu triku, který je spíše určen k ohromování dětí :D než k něčemu praktickému :)
když se bude hrát na lichý počet pozic, tak od počtu sedm a výše má 1.hráč vždycky způsob, jak vyhraje. To samé platí pro sudý počet pozic od počtu osm a více :) tentokrát však pro druhého hráče. Vypadá to asi následovně:
Mám sedm pozic a začínám napíšu s do prostřed
- - - s - - -
pokud mi protihráč dá možnost napsat sos tak ji využiju, ale pokud je rozumný a napíše cokoliv, např.:
- o - s - - -
napíšu o dvě mezery na druhou stranu než hrál protihráč od mého s uprostřed další s. A to vždycky ať už protihráč hraje cokoliv co mi neumožní složit sos :) dostávám:
- o - s - - s
důležité je aby vznikly dvě volná místa :) a už ho mám v hrsti. Dál může hrát vypadat například takhle:
- o o s - - s (protihráč)
s o o s - - s (já)
Teď je na tahu protihráč a protože musí něco zahrát, musí na volná místa napsat s, nebo o. Ať však udělá cokoli, dalším tahem jsem vyhrál. například takhle:
s o o s o - s (protihráč)
s o o s o s s (já vítěz)
Důležité je do hracího plánku umístit čtveřici s - - s ale při počtu sedm a víš má vždycky jeden hráč možnost toto udělat a tedy zvítězit bez ohledu na to, jak bude hrát protihráč :) můžete si také rozmyslet, že stejně to funguje pro libovolný větší lichý počet polí a pro druhého hráče pokud je počet polí sudý od počtu osm :)
Je to však opravdu jen taková blbina pro děti :D ale jsem hrdý že jsem si ji vymyslel. Hru jsem našel někde popsanou to není můj nápad :)

Kam dál